28 Cdo 1922/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc, o dovolání
České republiky - Ministerstva financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 15, proti
rozsudku Městského soudu v Praze z 12. 1. 2005, sp. zn. 13 Co 491/2004,
vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C
216/2003 (žalobkyně L. K., zastoupené advokátem, proti žalované České republice
- Ministerstvu financí ČR, o 629.277,- Kč), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 12. 1. 2005, sp. zn. 13 Co
491/2004, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 31. 5. 2004, č.j. 21 C
216/2003-30.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1.
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 28. 11. 2003, aby
žalované České republice-Ministerstvu financí ČR bylo uloženo poskytnout jí
finanční náhradu v částce 629.277,- Kč vydáním cenných papírů, které nemají
povahu dluhopisů, s 19% úrokem od 5. 10. 1995 do zaplacení, a to za nevydané
nemovitosti – dům čp. 39 a pozemek parc. č. 57 v katastrálním území P. V žalobě
bylo uvedeno, že tyto nemovitosti patřily tehdejšímu manželovi žalobkyně V. Z.,
který zemřel 16. 5. 1977. V. Z. bylo uloženo rozsudkem Krajského soudu v Hradci
Králové z 25. 9. 1963, sp. zn. 3 To 410/63, propadnutí majetku; rozsudkem
Vrchního soudu v Praze ze 6. 4. 1994, sp. zn. 5 Tz 15/92, byl V. Z. zproštěn
obžaloby podle zákona č. 119/1990 Sb. Vznikl tu tedy nárok na vydání uvedených
nemovitostí podle ustanovení § 19 zákona č. 87/1991 Sb., a to žalobkyni jako
oprávněné osobě podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.
Žalobkyně požádala o finanční náhradu za již neexistující dům čp. 39 v P.
(který posléze stál na pozemku parc. č. 55/2 v katastrálním území P.) a také za
dům čp. 511 v P. (na pozemku parc. č. 57/2), jakož i za pozemek parc. č. 57/2 v
katastrálním území P., které rovněž patřily původnímu vlastníku V. Z.;
žalobkyně doložila výši svého nároku znaleckým posudkem, oceňujícím nemovitosti
částkou 629.277,- Kč. Ministerstvo financí však žádost žalobkyně o poskytnutí
finanční náhrady podle § 13 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. žalobkyni odmítlo.
Za žalovanou Českou republiku navrhlo Ministerstvo financí ČR zamítnutí
žaloby žalobkyně. Poukazovalo na to, že o náhradu za tytéž nemovitosti požádali
také závětní dědici původního vlastníka V. Z. – J. Z. a Ing. V. Z., kterým
Ministerstvo financí ČR vyplatilo tuto náhradu částkou 310.322,- Kč J. Z. a
Ing. V. Z. také částkou 310.322,- Kč. Žádost L. K. o poskytnutí finanční
náhrady byla zamítnuta vzhledem k tomu, že se mohla stát v daném případě
oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.,
kdyby neexistovaly osoby, na které se vztahuje ustanovení § 3 odst. 4 písm. a/
a b/ zákona č. 87/1991 Sb., nebo které by zemřely do 1. 4. 1991. Ministerstvo
financí ČR poukazovalo i na to, že po V. Z. získali nově najevo vyšlý majetek
synovec J. Z. i žalobkyně L. Z., nyní K.
O žalobě žalobkyně rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem z 31. 5.
2004, č.j. 21 C 216/2003-30. Žalované České republice-Ministerstvu financí bylo
uloženo zaplatit žalobkyni 629.277,- Kč v cenných papírech, které nemají povahu
dluhopisů, do 3 dnů od právní moci rozsudku. Byl však zamítnut žalobní návrh
žalobkyně na přiznání 19% úroku z prodlení z částky 629.77,- Kč. Žalované bylo
uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 44.022,- Kč do 3 dnů
právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žaloba
žalobkyně byla shledána důvodnou.
Soud prvního stupně poukazoval na to, že původní vlastník V. Z. pořídil
o svých movitých i nemovitých věcech závětí z 15. 5. 1977 a závětními dědici
stanovil své synovce J. Z. a V. Z. Ministerstvo financí ČR uznalo nárok J. a V.
Z. na finanční náhradu za nemovitosti v katastrálním území P., které patřily
původnímu vlastníku V. Z. Při projednání dědictví po zůstaviteli V. Z. (u
bývalého Státního notářství v Havlíčkově Brodě sp. zn. D 638/83) zůstala v
závěti uvedená zmínka o nemovitostech zůstavitele bez povšimnutí, ale pořízení
o těchto tehdy státu propadlých nemovitostech nečinilo závěť neplatnou. Podle
názoru soudu prvního stupně Státní notářství v Havlíčkově Brodě pochybilo,
protože rozhodlo o majetku, který patřil podle rozsudku trestního soudu čs.
státu. Soud prvního stupně byl i toho názoru, že „aby byla závěť platná, mohl
zůstavitel činit pořízení o svém majetku pro případ smrti, pokud jej fakticky
vlastnil a držel“. Za těchto okolností dospěl soud prvního stupně k závěru, že
J. a V. Z. se podle závěti z 15. 5. 1977 stali vlastníky pouze jednotlivých
věcí (srov. § 3 odst. 4 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb.), nikoli ostatního
zejména nemovitého majetku po zůstaviteli V. Z. Jestliže tedy zůstavitel
odkázal v závěti dědici jednotlivé věci, není tento dědic oprávněnou osobou
podle § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. k uplatnění nároku na vydání jiných
věcí ze zůstavitelova majetku. V závěti V. Z. nebyl stanoven dědický podíl V.
Z., ani J. Z.; proto nebyli oprávněnými osobami podle ustanovení § 3 odst. 4
zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně dodával, že tento závěr je podporován
rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. 4 C 29/2002, kterým bylo
rozhodnuto, že pozemek parc. č. 589 v katastrálním území P. byl ke dni 29. 6.
1991 ve vlastnictví státu a právo hospodaření příslušelo státnímu podniku O.;
pozemkovým úřadem v H. bylo pak 11. 3. 2003 rozhodnuto o vlastnictví k pozemku
parc. č. 589 v P. tak, že se jeho vlastnicí stala žalobkyně.
Výše nároku finanční náhrady za dům čp. 511 na pozemku parc. č. 57 v P.
byla stanovena podle znaleckého posudku, v němž bylo ocenění provedeno podle
cen z roku 1963, kdy tyto nemovitosti přešly na stát. Nemovitosti byly
ohodnoceny částkou 399.095,- Kč. Dům čp. 39 na pozemku parc. č. 55/2 v
katastrálním území P. byly znaleckým posudkem oceněny částkou 230.181,67 Kč (z
toho obytný dům částkou 190.006,39 Kč, vedlejší stavba částkou 36.359,28 Kč a
venkovní úpravy částkou 3.816,- Kč).
Pokud žalobkyně požadovala úroky z prodlení ze žalované částky, soud
prvního stupně je žalobkyni nepřiznal; byl toho názoru, že nebylo-li dosud
rozhodnuto o nároku oprávněné osoby, nemůže se žalovaná dostat do vztahu
dlužníka a věřitele.
Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn
ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvoláních žalované České republiky-Ministerstva financí ČR proti
výroku rozsudku soudu prvního stupně o uložení povinnosti k zaplacení finanční
náhrady a žalobkyně proti výroku o nepřiznání úhrady úroků z prodlení rozhodl
Městský soud v Praze rozsudkem z 12. 1. 2005, sp. zn. 13 Co 491/2004. Tímto
rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení
50.721,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že obě odvolání
nebyla shledána důvodnými.
Odvolací soud byl toho názoru, že v tomto sporu o finanční náhradu za
nevydané nemovitosti podle ustanovení § 13 odst. 1, 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb.
zůstala mezi účastníky řízení sporná jen otázka, zda žalobkyně nebo J. Z. a
Ing. V. Z., synovci zůstavitele V. Z., měli vůči sobě lepší pořadí dalších
oprávněných osob podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Podle
názoru odvolacího soudu žalobkyně, jako manželka zůstavitele v době jeho úmrtí,
je ohledně nemovitostí, které přešly do vlastnictví státu, oprávněnou osobou
podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud byl
toho názoru, že odkázal-li zůstavitel svůj majetek tím způsobem, jak to učinil
v závěti z 15. 5. 1977 (tj. že dědicem traktoru Zetor 1130 ustanovil J. Z.,
dědicem traktoru Zetor 35 V. Z., dědicem osobního automobilu Wartburg a jednoho
valníku J. Z., přičemž nemovitý majetek odkázal V. Z. a J. Z.), pak se
sourozencům Z. nedostalo určitého podílu na dědictví, ale jen jeho části,
představované vyjmenovanými movitými věcmi. Odvolací soud dále poukazoval na
to, že zůstavitel V. Z. v závěti sice také každého ze sourozenců Z. obmyslel
ideální polovinou blíže neuvedených nemovitostí, které ale ke dni pořízení
závěti, ani ke dni svého úmrtí již nevlastnil v důsledku propadnutí majetku.
Zůstavitel V. Z. tedy ve své závěti žádnému z dědiců jeho dědický podíl
nestanovil, jak to vyžaduje znění ustanovení § 3 odst. 4 písm. b/, věty před
středníkem, zákona č. 87/1991 Sb.; okolnost, že výši podílů sourozenců Z.,
synovců zůstavitele, nelze určit, brání tomu, aby mohli být považováni za osoby
oprávněné podle uvedeného ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Dospěl proto
odvolací soud k výslednému závěru, že J. Z. a Ing. V. Z. nejsou oprávněnými
osobami podle § 3 odst. 4 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb. Žalobkyni proto náleží
lepší pořadí než J. Z. a Ing. V. Z., protože ona je oprávněnou osobou podle
ustanovení § 3 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb., která svůj nárok řádně
uplatnila.
Odvolací soud byl dále toho názoru, že o výši uplatněného nároku, který
vycházel ze znaleckého posudku, nebylo mezi účastníky řízení sporu.
Byl proto odvolací soud toho názoru, že soud prvního stupně nepochybil,
pokud žalobě vyhověl ohledně jistiny a způsobu výplaty finanční náhrady, který
je (podle názoru odvolacího soudu) v souladu s ustanovením § 13 odst. 5 zákona
č. 87/1991 Sb. Odvolací soud sdílel také názor soudu prvního stupně ohledně
zamítnutí žalobního návrhu na přiznání úroků z prodlení ze žalobkyní uplatněné
finanční náhrady.
Z uvedených důvodů proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný. O
nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Ministerstvu financí ČR dne 4. 3.
2005 a dovolání ze strany žalované České republiky-Ministerstva financí ČR bylo
předáno na poště 6. 4. 2005 k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve
lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se žalovaná navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu ve výroku označeném I. (kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 1 z 31. 5. 2004, č.j. 21 C 216/2003-30) i ve výroku o nákladech
odvolacího řízení a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolávající se žalovaná měla za to, že je její dovolání přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu. Z
obsahu tohoto dovolání vyplývalo, že dovolávající má za to, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolávající se žalovaná je toho názoru, že je třeba v řízení o
dovolání vyřešit tyto otázky, které odvolací soud, podle jejího názoru,
nesprávně posuzoval: 1. zda postupu podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. a/ a b/
zákona č. 87/1991 Sb. brání skutečnost, že nemovitý majetek, který zůstavitel
(původní vlastník) odkázal závětí, již nebyl ve vlastnictví zůstavitele v době
jeho smrti; 2. zda postupu podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. b/ zákona č.
87/1991 Sb. brání skutečnost, že zůstavitel v závěti nestanovil přímo zlomkem
či procentem míru účasti dědiců na dědictví, i když z vyznění závěti lze
dovodit, jaké podíly měl zůstavitel na mysli.
Dovolávající se žalovaná je po celou dobu tohoto řízení toho názoru, že
poskytlo-li Ministerstvo financí ČR finanční náhradu dědicům ze závěti (tj. v
daném případě J. Z. částkou 310.322,- Kč a Ing. V. Z. rovněž částkou 310.321,-
Kč) splnilo tím podmínku stanovenou zákonem; další plnění tu není možné,
protože tu byla poskytnuta náhrada za nevydané nemovitosti jako celek.
Dovolávající se žalovaná je po celou dobu tohoto řízení i toho názoru,
že žádosti L. K. o poskytnutí finanční náhrady za nevydané nemovitosti nemohly
být Ministerstvem financí ČR vyhověno, protože tato žadatelka je oprávněnou
osobu až podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.
Tvrzení odvolacího soudu o tom, že zde chybí projev vůle zůstavitele,
když v závěti V. Z. z 15. 5. 1977 není uveden konkrétní podíl na nemovitém
majetku, není, podle názoru dovolatelky, správné. Pokud totiž zůstavitel V. Z.
neuvedl v závěti konkrétní nemovitý majetek (podíl na něm), je třeba dovodit
jeho vůli odkázat veškerý nemovitý majetek oběma v závěti uvedeným synovcům
zůstavitele, a to rovným dílem (jak to také odpovídá ustanovení § 477 odst.
občanského zákoníku).
Pokud je v rozhodnutí obou soudů v daném případě poukazováno na to, že
v řízení podle zákona č. 229/1991 Sb. byl vydán L. K. pozemek parc. č. 589 v
P., stalo se tak proto, že ve lhůtě dané zákonem č. 229/1991 Sb. uplatnila
nárok na jeho vydání jen ona a nikoli sourozenci Z.
Dovolávající se žalovaná nepokládala za správný ani další názor
odvolacího soudu, že zůstavitel mohl pro případ smrti činit pořízení jen o
majetku, který fakticky držel a vlastnil; pokud totiž by se předpokládalo, že
původní vlastník v době sepsání závěti musel vlastnit majetek, který pak byl
předmětem restitučního řízení, ztratilo by ustanovení § 3 odst. 4 písm. a/ a b/
zákona č. 87/1991 Sb. smysl. Sourozenci Z. byli tedy v řízení před bývalým
státním notářstvím v roce 1983 správně povoláni jako dědici ze závěti
zůstavitele V. Z. na základě závěti, která nebyla shledána neplatnou.
Rozsudek odvolacího soudu z 12. 1 2005 (sp. zn. 13 Co 491/2004
Městského soudu v Praze) byl doručen také advokátu, který žalobkyni v řízení
zastupoval, a to dne 4. 3. 2005 a dovolání ze strany žalobkyně bylo proti
rozsudku odvolacího soudu předáno na poště 2. 5. 2005 k doručení Obvodnímu
soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního
řádu.
Dovolávající se žalobkyně navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu „v části týkající se požadovaného úroku z prodlení“ a aby v
tomto rozsahu byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení a k novému
rozhodnutí.
Dovolatelka nepokládala za správný názor odvolacího soudu, že nebylo-li
dosud rozhodnuto o nároku oprávněné osoby, nemůže se žalovaný dostat do vztahu
dlužníka a věřitele. Podle názoru dovolatelky je s ohledem na ustanovení článku
IV. odst. 2 zákona č. 115/1994 Sb. (jehož účinnost nastala 8. 6. 1994)
Ministerstvo financí ČR od 5. 10. 1995 v prodlení s plněním finanční náhrady a
podle ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku. Žalobkyni proto náleží i
úrok z prodlení ve výši 19% ročně. Opačný názor by vedl k tomu, že v daném
případě by vůbec nebylo žádným způsobem kompenzováno prodlení povinného s
poskytnutím žalované náhrady, i když tu k vypořádání nároku dochází až po 10
letech.
Přípustnost dovolání obou dovolávajících se bylo třeba posoudit pouze
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož
je přípustné dovolání i proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jestliže
ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud v daném případě v odůvodnění svého rozsudku, proti němuž
směřuje dovolání dovolatelek, zdůrazňoval, že v tomto sporu o finanční náhradu
podle ustanovení § 13 odst. 1, 4 a 5 zákona č. 87/1991 Sb. zůstala mezi
účastníky řízení sporná otázka výkladu ustanovení § 3 odst. 4 písm. b/ a c/
zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. zemřela-li osoba,
jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 (srov. i § 20
odst. 1) zákona č. 87/1991 Sb., jsou oprávněnými osobami (dalšími oprávněnými
osobami) fyzické osoby v tomto pořadí: a) dědic ze závěti, jež byla předložena
při dědickém řízení, který nabyl celé dědictví, b) dědic ze závěti, který nabyl
část dědictví, avšak v míře odpovídající jeho dědickému podílu; to však
neplatí, jestliže dědici podle závěti připadly jen jednotlivé věci nebo práva;
c) děti a manžel osoby, jejíž věc přešla na stát v případech uvedených v § 6
(srov. i § 20 odst. 1) zákona č. 87/1991 Sb.
Další oprávněné osoby, uvedené v § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
musely po smrti osoby uvedené v § 3 odst. 1 téhož zákona samy uplatnit svůj
nárok ze zákona č. 87/1991 Sb. (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, na str. 117
/251/).
Zemřel-li vlastník věci, vydá se věc (odňatá státem ve smyslu
ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. i zákona č. 403/1990 Sb.) dalším oprávněným
osobám v pořadí, v němž jsou tyto osoby uvedeny v těchto zákonech, především
dědicům ze závěti. U závěti není rozhodné, zda byla závěť pořízena před tím,
než došlo k odnětí vlastnického práva k nemovitostem, popřípadě k movitým věcem
(viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, str. 108 /242/ a str. 115 /249/).
Rozsah nároku dědice ze závěti (§ 3 odst. 2 písm. b/ zákona č. 87/1991
Sb.) na vydání věci, která přešla na stát (§ 6 a § 20 odst. 1 téhož zákona), je
dán výší podílu uvedeného v závěti.
Restituční nárok v případě narušené celistvosti dědictví nelze vykládat
v neprospěch závětního dědice tak, že je vyloučen z okruhu oprávněných osob.
Nelze tak učinit ani v případě, kdyby závětním dědicům nebylo vydáno z dědictví
ničeho, protože řízení o dědictví bylo zastaveno. Právně významná pro
restituční nárok je skutečnost, aby existovala platná závěť a aby byla
předložena v dědickém řízení. Dědic ze závěti je ve vztahu k osobám spadajícím
do dalších skupin v postavení prioritním (srov. nález Ústavního soudu ČR z 28.
11. 2001, II. ÚS 408/01, uveřejněný pod č. 182 ve svazku 24 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu ČR, i nález Ústavního soudu ČR z 31. 5. 2002, II. ÚS
431/01, uveřejněný pod č. 64 ve svazku 26 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu ČR).
Z obsahu spisu bývalého Státního notářství v Havlíčkově Brodě sp.
zn. D 638/77, který byl v tomto soudním řízení (sp. zn. 21 C
216/2003 Obvodního soudu pro Prahu 1) soudu k dispozici, vyplývalo, že původní
vlastník nemovitostí, o něž v tomto soudním řízení šlo, V. Z. (narozený 12. 4.
1921 a zemřelý 16. 5. 1977) pořídil dne 15. 5. 1977 vlastnoruční závěť, v níž
mimo jiné ustanovil, že „ostatní nemovitý majetek je pro V. Z. mladšího a pro
J. Z. mladšího“, tedy stejným dílem.
Uvedená ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. i citované právní závěry z
uveřejněné judikatury soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR měl dovolací soud na
zřeteli při posuzování přípustnosti dovolání dovolatelek z hledisek uvedených
výslovně v ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu. V důsledku toho
nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by aplikace a výklad
ustanovení § 3 odst. 4 písm. b/ a c/ zákona č. 87/1991 Sb. byly v rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelek, v souladu s
těmito hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.; toto rozhodnutí
odvolacího soudu je proto třeba posoudit jako rozhodnutí řešící právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Dovolání bylo tedy třeba pokládat za přípustné.
Z týchž uvedených důvodů uvedené vadné aplikace a výkladu ustanovení §
3 odst. 4 písm. b/ a c/ zákona č. 87/1991 Sb. bylo nutno posoudit rozsudek
odvolacího soudu z 12. 1. 2005 (sp. zn. 13 Co 491/2004 Městského soudu v Praze)
jako nesprávný ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu a
bylo tedy třeba jej zrušit podle téhož ustanovení občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu (tj.
nesprávná aplikace ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. o přiznání finanční náhrady
za nemovitost další oprávněné osobě podle ustanovení § 3 odst. 4 písm. c/
zákona č. 87/1991 Sb., i když tato finanční náhrada byla již poskytnuta
oprávněným osobám podle § 3 odst. 4 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb.), platí i na
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu i tento rozsudek a věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení bude soud
prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 a
§ 226 občanského soudního řádu) a posoudí projednávanou právní věc znovu podle
ustanovení § 13 odst. 1 a § 3 odst. 4 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb. s využitím
výkladu tohoto ustanovení ve smyslu právních závěrů z tohoto rozsudku
dovolacího soudu.
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech
řízení včetně řízení odvolacího i dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá,
občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. září 2005
JUDr.
Oldřich J e h l i č k a, CSc., v. r.
předseda senátu