28 Cdo 1926/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr.
Josefa Rakovského v právní věci žalobců a) D. J., b) M. J., c) B. J., d) Z.
J., e) J. J., všech zastoupených advokátkou proti žalovaným 1) V. J. a 2) M.
J., oba zastoupeni advokátem, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u
Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 9/99, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 3. 2004, č.j. 24 Co
383/2003-270, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Krajský soud v Hradci Králové svým rozsudkem ve výroku II. potvrdil v meritu
věci rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 25. 9. 2003, č.j. 6 C 9/99-242,
a to v jeho výrocích II. až VII. s tím, že ve výroku II. a IV. došlo k opravě
označení pozemku parc. č. 1068 na správné označení č. 1068/1. Zatímco z
odvoláním dotčených výroků II. až VII. soudu prvního stupně byly poslední tři
nákladové (o povinnosti žalovaných nahradit náklady řízení straně žalující
jakož i státu, resp. též zaplatit soudní poplatek), ve výroku II. bylo určeno
podílové spoluvlastnictví (každého jednou šestinou) žalobců c), d) a e) k
pozemkům zaměřeným geometrickým plánem v obci H. B., k.ú. V. v K., jak
identifikovány v uvedeném výroku. Ve výroku III. rozsudku soudu prvního stupně
pak bylo určeno, že V. J. jako právní předchůdce žalobkyň a), b), zemřelý dne
9. 8. 1999, byl ke dni své smrti vlastníkem ideální poloviny pozemků uvedených
ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně. Zbylým meritorním výrokem IV. byla
zamítnuta vzájemná žaloba žalovaných na určení, že předmětné pozemky jsou v
jejich společném jmění manželů.
Řízení o určení vlastnictví k pozemkům navázalo na předešlé řízení završené
rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 1996 , č.j. 21 Co
57/96-91 (jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 15. 12.
1993, č.j. 1 C 673/93-23), kterým byla pravomocně zrušena podle tehdejšího § 8
odst. 3 písm. a) (nyní odst. 4 písm. a/) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon č.
229/1991 Sb.“), v části o bezúplatném převodu předmětných pozemků kupní a
darovací smlouva uzavřená mezi prodávající Emou Janatovou (právní předchůdkyní
všech žalobců) a žalovanými jako kupujícími, ze dne 10. 1. 1975. Pokud po
takovém rozhodnutí žalobci nyní žalovali na určení vlastnictví k předmětným
pozemkům, pak obě nižší instance shledaly, že žalobci mají na tomto určení
naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu ( dále
„o.s.ř.“). V katastru nemovitostí totiž byli dosud jako vlastníci pozemků
zapsáni žalovaní; pro žalobce c), d) a e) byl tedy určovací rozsudek zásadně
důležitý pro možný záznam změny vlastnictví podle § 7 zákona č. 265/1992
Sb. (v zájmu shody mezi stavem právním a zapsaným; katastrální úřad
odmítal na základě rozsudku podle § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. vyznačit
změnu vlastníků), a pro žalobkyně a) a b) bylo žádané určení právně naléhavé se
zřetelem k tomu, že nový záznam v katastru by byl podkladem dodatečného
projednání dědictví po V. J. Vzhledem ke všem takto uvedeným skutečnostem bylo
pak podle odvolacího soudu zřejmé, že žaloba je podána důvodně; soudy byly
oprávněny žalobu projednat podle § 7 odst. 1 o.s.ř. a nynější rozsudek zároveň
odstranil „vlastnické vakuum“, vzniklé po zrušení kupní smlouvy ze dne 10. 1.
1975. Nedošlo-li mezi stranami ke shodnému prohlášení před notářem, jehož zápis
by byl podkladem pro záznam do katastru, nezbylo žalobcům než podat určovací
žalobu.
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně v neprospěch žalovaných (a proti výroku III. téhož soudu o
nákladech řízení), podali oba žalovaní dovolání. Namítli, že odvolací soud
zatížil řízení procesní vadou podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a že též věc
nesprávně právně posoudil, jak presumuje písm. b) téhož ustanovení. Podle
dovolatelů měl ve smyslu § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. rozhodnout o určení
vlastnictví pozemkový úřad. Rozhodoval-li však ve věci soud, byli dovolatelé
jako žalovaní vtaženi do sporu o určení vlastnictví, ve kterém nemohli být
úspěšní. Odvolací soud navíc nepostihl, že účinky jeho rozsudku nastaly ex
nunc, nikoli ex tunc; to má též význam pro možnost vydržení stranou žalovanou.
Dovolatelé brojili i proti nákladovému výroku napadeného rozsudku a závěrem
formulovali čtyři právní otázky, z nichž vedle již řečeného je třeba zmínit
jejich nesouhlas s pasivní věcnou legitimací ve sporu (žalován měl být po
právní moci rozsudku podle § 8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. stát). Dovolatelé
navrhovali, aby dovolací soud zrušil případně i oba rozsudky nižších instancí a
vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli ve vyjádření k dovolání jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud zjistil, že právně zastoupení dovolatelé podali dovolání
včas (§ 240 odst.1, § 241 odst. 1 o.s.ř.). Musel se však poté zabývat
tím, zda právní otázky nastolené dovolateli zakládají přípustnost dovolání pro
zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí (§ 237 odst. 1 písm.
c), odst. 3 o.s.ř.), neboť jiná alternativa přípustnosti dovolání nepřipadala
vzhledem ke konformitě rozsudků nižších instancí v úvahu.
Dovolací soud poznamenává, že ze strany odvolacího soudu nebylo důvodu zakládat
naléhavý právní zájem žalobců též na argumentaci, že žalovaní měli učinit
shodné prohlášení se žalobci před notářem a tak spoluobstarat notářský zápis
jako podklad pro záznam do katastru nemovitostí; naléhavý právní zájem žalující
strany nelze podmiňovat nedostatkem součinnosti protistrany. Dovolací soud dále
nepřisvědčuje námitce dovolatelů, že o určení vlastnictví k pozemkům měl
rozhodnout příslušný pozemkový úřad podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.;
rozhodování s následkem změny vlastnictví je explicitně svěřeno soudu podle § 8
odst. 3 resp. 4 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. a jde v relaci k § 9 téhož
zákona o speciální právní instrument.
Zodpovězení otázky po nezbytnosti žaloby bezprostředně souvisí s posouzením
povahy a účinků rozhodnutí soudu o zrušení smlouvy (její části) podle nynějšího
§ 8 odst. 4 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. Toto posouzení je ztíženo i proto,
že citované ustanovení má charakter sui generis - zrušením smlouvy se navozují
určité právní následky, aniž by předcházelo odstoupení od smlouvy či jiná
právní skutečnost.
Judikatura Ústavního soudu vyslovila i názor, že rozhodnutí v restitučních
věcech mají účinky ex tunc. Stalo se tak např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 205/98,
nebo v nálezu, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 131/1994 Sb. Tím by však
byly účinky rozhodnutí o zrušení smlouvy „posunuty“ do roviny deklaratorní s
důsledkem, že by z pohledu právní jistoty, dotvrzené následným záznamem do
katastru nemovitostí, potřebný právní titul podle všeho chyběl. Jak účel
restitucí tak i specifická povahu věci o zrušení smlouvy o bezúplatném převodu
pozemků fyzické osobě však vedou k závěru, že takto problém vyřešit nelze.
Rozhodnutí o zrušení smlouvy musí mít účinky ex nunc, tedy účinky
konstitutivní; je záhodno poukázat na názor I. Průchové v publikaci Restituce
majetku podle zákona o půdě (C. H. Beck, Praha 1997, str. 204, 205), který
považuje dovolací soud za velmi přesvědčivý. Ostatně tento názor vyslovil dříve
i dovolací soud – v komentáři M. Pokorného k citovanému zákonu (C. H. Beck,
Praha 1999, str. 176, jde též o komentář k dalším restitučním zákonům) je pod
blíže neurčenou sp. zn. Cpjn 9/94-I citován závěr, podle něhož má výrok o
zrušení smlouvy podle § 8 odst. 3 resp. 4 zákona č. 229/1991 Sb. konstitutivní
povahu a jeho účinky nastávají ex nunc. Takový výrok má pak za následek záznam
v katastru nemovitostí podle § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem.
V téže době judikovala k důsledkům rozhodnutí o zrušení předmětné smlouvy též
nižší instance. Podle odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 20 Co
167/94 (citovaného dosud, viz např. Barešová-Baudyš: Zákon o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, C. H. Beck 2000, 2. vydání,
str. 580) se rozhodnutí soudu o zrušení části smlouvy ve smyslu § 8 odst. 4
zákona č. 229/1991 Sb. považuje za dostatečný podklad pro vyznačení nového
právního vztahu v katastru nemovitostí. Pokud by katastrální úřad odmítal
vyznačení na základě takového rozhodnutí provést, nezbylo by žalobcům než podat
samostatný návrh na určení, že jsou vlastníky pozemků; pro podání takového
návrhu by byl podle § 80 písm. c) o.s.ř. dán naléhavý právní zájem žalobců.
Dovolací soud sdílí tyto závěry. Je přesvědčen, že rozhodnutí soudu o zrušení
smlouvy (její části) o bezúplatném převodu pozemku fyzickým osobám nevyvolává –
z hlediska současného narovnání vlastnických vztahů k půdě - zpětné účinky.
Bylo by to v rozporu s koncepcí, podle níž restituce respektují kontinuitu
právního řádu a specificky, in favorem restituentů, navazují na právní vztahy v
předchozím (rozhodném) období. Důsledkem takto respektované kontinuity je pak
právní úprava, podle níž jsou právní úkony učiněné v rozhodném období zařazeny
mezi restituční důvody, aniž by byla samostatně zpochybňována jejich platnost.
Právě proto je úprava § 8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. specifická, neboť
konstituuje zrušení smlouvy, jejíž platnost se eo ipso předpokládá.
Nerespektoval-li katastrální úřad – jak se konstatuje v žalobě v nyní
posuzované věci – konstitutivní povahu soudního rozhodnutí o zrušení smlouvy a
odmítl-li provést záznam do katastru nemovitostí, pak žalobcům nezbylo, než
podat žalobu na určení svého vlastnictví k pozemkům. S eventualitou
oprávněnosti takové žaloby Nejvyšší soud počítal již v rámci dřívější
rozhodovací praxe, jak o tom svědčí rozsudek ze dne 29. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon
1119/96, publikovaný v příručce Spáčil-Barešová: Zemědělské restituce a soudní
praxe, C. H. Beck 1998, na str. 148, nebo také rozsudek ze dne 17. 12. 1997,
sp. zn. 3 Cdon 1378/96, uveřejněný v Soudních rozhledech č. 12/1998.
Bohužel v případě kompetenčního konfliktu, navozeného odlišným výkladem zákona
ze strany katastrálního úřadu, se dostali skutečně žalovaní do pozice, v níž ač
povinni setrvat v řízení jako účastníci, neměli v něm reálnou šanci na úspěch
(včetně nedůvodné námitky vydržení, jejíž irelevance je patrna i z účinků ex
nunc předchozího rozsudku o zrušení smlouvy).
Naléhavý právní zájem žalobců na určovací žalobě tedy byl dán; zbývá dodat, že
týž naléhavý zájem byl u žalobkyň a) a b) podepřen skutečností, že následně
provedený záznam v katastru nemovitostí bude podkladem dodatečného projednání
dědictví po zemřelém Vlastimilu Janatovi.
Dovolání žalovaných nemohlo mít úspěch ani ohledně jimi napadeného nákladového
výroku. Nepovažoval-li dovolací soud dovolání za přípustné, nemohl samostatně
rozhodnout ani o nákladech řízení před nižšími instancemi, neboť nákladové
výroky mají povahu usnesení (proti němuž kromě zákonem vymezených situací
dovolání přípustné není). Je zajisté nutno konstatovat jistý paradox, neboť
dovolatelé byli v bezvýchodném procesním postavení.
Ze závěrů dovolacího soudu je patrno, že odvolací soud při hmotněprávním
posouzení věci nepochybil a že posuzované otázky již byly vyřešeny judikaturou
dovolacího soudu i nižší instance. Podmínky pro vyslovení přípustnosti dovolání
pro zásadní právní význam podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. tedy
nebyly dány a dovolací soud proto dovolání žalovaných podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Odmítnutí dovolání založilo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. právo
žalobců na náhradu nákladů řízení o dovolání. Dovolací soud však alespoň v
rámci dovolacího řízení využil oprávnění daného ustanovením § 150 o.s.ř.
(důvody hodné zvláštního zřetele, spočívající zde ve vynucené pasivitě
žalovaných) a náhradu nákladů řízení straně žalující v tomto řízení nepřiznal.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 24. února 2005
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu