28 Cdo 1934/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského
a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání
dovolatelů: a) M. V., a b) RNDr. D. H., zastoupených advokátem, proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích z 18. 12. 2007, sp. zn. 6 Co 2755/2007,
vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C
117/2006 (žalobců: 1. J. B., 2. A. B., a 3. Z. B., zastoupených advokátem,
proti žalovaným M. V. a RNDr. D. H., zastoupeným advokátem, o přechod
vlastnického práva k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelek se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízeni o dovolání.
O žalobě žalobců, podané u soudu 19. 5. 1994, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem
Okresního soudu v Písku z 23. 8. 2007, čj. 6 C 117/2006-544. Tímto rozsudkem
soudu prvního stupně bylo určeno, že vlastnické právo k pozemku parc .č. 29/1 -
zastavěné ploše a k nemovitosti čp. 31 na tomto pozemku stojící v katastrálním
území Z. (obec V.), okres P., přechází do podílového spoluvlastnictví žalobců
J. B., A. B. a Z. B., každému jednou ideální třetinou. Žalovaným M. V. a RNDr.
D. H. bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradu nákladů
řízení 96.065,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 18. 12. 2007, sp.
zn. 6 Co 2755/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního
soudu v Písku z 23. 8. 2007, čj. 6 C 117/2006-544, potvrzen ve výroku
(označeném I.) o určení přechodu vlastnického práva; ve výroku (označeném II.)
o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žádný z
účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů“.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání
odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení § 212
občanského soudního řádu dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně
není důvodné.
Odvolací soud byl (shodně se soudem prvního stupně) toho názoru, že v daném
případě jsou splněny podmínky pro přechod vlastnického práva podle ustanovení §
8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu
ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb. (jejich otci A. B. propadlo celé jmění
rozhodnutím trestního soudu v roce 1954 /rehabilitován byl v roce 1990/ a
jejich matka Z. B. převedla v tísni bezplatně své podíly na zemědělských
nemovitostech na stát v roce 1964), a že žalované jsou povinnými osobami podle
zákona č. 229/1991 Sb., že také nárok žalobců byl uplatněn řádně a včas i že v
tomto případě je dán restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. a) i písm. h)
zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud poukazoval na to, že v tomto soudním řízení se podařilo žalobcům
prokázat, že právní předchůdci žalovaných M. a B. V. nabyli smlouvou z 21. 9.
1970, uzavřenou se Státním statkem P., národním podnikem, nemovitosti, o něž
jde v tomto řízení, za cenu nižší než za cenu odpovídající tehdy platným
cenovým předpisům, neboť podle znaleckého posudku cena domovní nemovitosti
činila 37.904,- Kč, ale v uvedené kupní smlouvě byla sjednána cena 23.396,- Kč
(vedle níž byla zaplacena i úhrada za zřízení práva osobního užívání pozemku
částkou 6.288,- Kč).
Odvolací soud se ztotožnil také se závěrem soudu prvního stupně, že kupní
smlouva, uzavřená pak 23. 10. 2005 mezi žalovanými M. V.
a RNDr. D. H., jako prodávajícími, a Ing. A. N., jako kupující, o převodu
nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, je neplatná podle ustanovení
§ 39 občanského zákoníku. Podle názoru soudů obou stupňů šlo tu o právní úkon,
který obchází zákon, když „žalované kupní smlouvu z 23. 12. 2005 uzavřely dva
měsíce poté, co jim bylo doručeno dovolání žalobců proti předcházejícímu
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 26. 5. 2005, sp. zn. 6 co
943/2005, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Písku z 21. 1. 2005, čj. 6
C 643/2000-347, a to tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta. Žalovaným tedy
muselo být zřejmé, že žalobci tímto prodejem budou vyloučeni z možnosti nabýt
vlastnické právo k nemovitostem podle § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
(zákona o půdě). Rovněž kupující Ing. N. bylo, známo, že ohledně nemovitostí, o
něž jde v tomto řízení, se vede dlouhodobý restituční spor. Kupující Ing. N.
nic nebránilo ujistit se o tom, zda spor mezi žalobci a žalovanými je
definitivně ukončen a zda žádné soudní řízení ohledně předmětných nemovitostí
již neběží“.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o určení přechodu vlastnického práva jako věcně správný podle ustanovení
§ 219 občanského soudního řádu. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo
odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 220 odst. 3, § 224 i §
150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení
zastupoval, dne 13. 2. 2008 a dovolání ze strany žalovaných bylo dne 10. 3.
2008 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Písku, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelky ve svém dovolání navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu z 18. 12. 2007 (sp. zn. 6 Co 2755/2007 Krajského soudu v
Českých Budějovicích) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky měly
za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovaly, že řízení v této
právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu).
Dovolatelky jsou především toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v
rozporu s hmotným právem, a to konkrétně v důsledku nesprávné aplikace
ustanovení § 39 občanského zákoníku na danou právní věc, respektive v důsledku
nesprávně zaujatého výkladu tohoto ustanovení v daném případě, v němž došlo po
právní moci rozsudku odvolacího soudu (vydaného v řízení o restitučním nároku
žalobců) k převodu sporných nemovitostí dvěma kupními smlouvami na třetí osobu,
a to za situace, kdy prodávající věděly o podaném dovolání žalobců proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, zatím co kupující o tomto dovolání
nevěděla. Dovolatelky mají za to, že je nesprávný právní názor odvolacího
soudu, že tu došlo uzavřením kupní smlouvy k obcházení zákona, když „nic
nebránilo kupující v tom, aby se přesvědčila při obvyklé opatrnosti o tom, že
spor je definitivně ukončen takovým způsobem že rozsudek již žádným způsobem
nelze zvrátit“. Podle názoru dovolatelek tu odvolací soud klade nepřiměřené a
nedůvodné povinnosti na kupující, které za nesplnění těchto povinností pak činí
nepřiměřené a velmi přísné neadekvátní právní důsledky; je tak zasahováno do
vlastnických práv kupující, která právo z kupní smlouvy nabyla v dobré víře,
když před tím si ověřila v katastru nemovitostí, že opravdu obě prodávající
jsou vlastnicemi ke koupi nabízených nemovitostí. Kupující ani při uzavírání
druhé kupní smlouvy (když z koupě podle první kupní smlouvy dočasně sešlo pro
nedostatek hotových peněz na kupní cenu na straně kupující) o podaném dovolání
žalovaných (podaném v právní věci sp. zn. 6 C 643/2000 Okresního soudu v Písku)
neměla vědomost. Tato právní věc byla v době uzavírání druhé kupní smlouvy
pravomocně skončena a nedošlo ani k odložení vykonatelnosti pravomocného
rozsudku odvolacího soudu dovolacím soudem.
Podle názoru dovolatelek je pro posouzení platnosti uzavřené druhé kupní
smlouvy mezi žalovanými a Ing. N. právně relevantní zkoumání okolností v
okamžiku uzavírání smlouvy samotné a nikoli skutečnosti, které nastaly později.
Soud prvního stupně, podle názoru dovolatelek sice, vázán právním názorem
odvolacího soudu, prováděl dokazování o tom, zda kupující věděla o tom, že je
proti žalovaným uplatněn restituční nárok a že je o tomto nároku veden
restituční spor, ale toto dokazování zhodnotil tak, že si provedené dokazování
„vyložil způsobem, jenž je v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními“;
dokazování o vědomí kupující Ing. N. v okamžiku podpisu druhé kupní smlouvy a o
důsledcích faktického kontinuálního procesu převodu nemovitostí dvěma kupními
smlouvami zůstalo ovšem neúplné.
Ve vyjádření žalobců k dovolání žalovaných bylo uvedeno, že by dovolání
žalovaných mělo být odmítnuto. Dovolání žalovaných svým obsahem směřuje
„výhradně proti skutkovým a nikoli proti právním závěrům odvolacího soudu a
nijak nevymezuje, že tu šlo o řešení právní otázky, která by měla po právní
stránce zásadní význam“. Nedůvodně je v dovolání vytýkáno, že soud prvního
stupně postupoval v rozporu se zásadou vázanosti právním názorem dovolacího
soudu, vyjádřeném v předcházejícím rozsudku odvolacího soudu, když totiž
důvodem zrušení předchozího rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem
byl nedostatek jeho přezkoumatelnosti, nikoli odlišný názor odvolacího soudu na
skutkové nebo právní řešení sporu soudem prvního stupně.
Přípustnost dovolání dovolatelek v daném případě bylo možné posoudit pouze
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož
je přípustné dovolání i proti rozsudku dovolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud
dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po
právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní
otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem,
anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6 C 117/2006
Okresního soudu v Písku), ani z dovolání dovolatelek a ani z vlastních poznatků
dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž směřuje
dovolání dovolatelek, řešil některou právní otázku, která je rozhodována
rozdílně dovolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba
ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním
dovolatelek, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě
právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V rozsudku odvolacího soudu z 18. 10. 2007 (sp. zn. 6 Co 2755/2007 Krajského
soudu v Českých Budějovicích) bylo v odůvodnění rozsudku poukazováno zejména na
ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. i na ustanovení § 6 odst. 1 písm.
a) a písm. h) zákona č. 229/1991 Sb. a také na ustanovení § 39 občanského
zákoníku.
Podle ustanovení § 39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým
obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým
mravům.
Podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, rozhodne na návrh oprávněné osoby
(§ 4 zákona č. 229/1991 Sb.) soud, že na ni přechází vlastnické právo k
nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo od jiné
právnické osoby, a na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle zákona č.
229/1991 Sb., a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v
rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo za cenu nižší než cenu odpovídající
tehdy platným cenovým předpisům, nebo na základě protiprávního zvýhodnění
nabyvatele, dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo
bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k těmto nemovitostem.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným
osobám (§ 4 téhož zákona) vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na
jinou právnickou osobu v důsledku výroku o propadnutí majetku nebo zabrání věcí
v trestním řízení, jestliže výrok byl zrušen podle zvláštních předpisů (zejména
podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci).
Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným
osobám (§ 4 zákona č. 229/1991 Sb.) vydány nemovitosti, které přešly na stát
nebo na jinou právnickou osobu v důsledku smlouvy o darování nemovitosti,
uzavřené v tísni.
Ústavní soud ČR dospěl v nálezu, uveřejněném pod č. 131/1994 Sb., k závěru, že
zmírnění křivd podle zákona č. 229/1991 Sb. má povahu restituce, která je
„odstraněním protiprávnosti při převodu vlastnictví, případně protiprávního
zásahu do vlastnického práva, a to navrácením věci do původního právního vztahu
správními účinky ex tunc“.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 33/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že i smlouva,
která svým obsahem nebo účelem zákon obchází, je neplatná a není rozhodné, zda
účastníci smlouvy o důvodu její neplatnosti věděli.
V právní teorii je obcházení zákona ve smyslu ustanovení § 39 občanského
zákoníku vykládáno tak, že o obcházení jde v tom případě, kdy právní úkon sice
není v přímém rozporu s výslovným zákonným zákazem, avšak svými účinky zákonu a
jeho smyslu odporuje, popřípadě použije prostředek, který není sám o sobě
zakázaný, takže právní úkon je sice podle práva, avšak je uzavírán s cílem
dosáhnout výsledek, který není zákonem předvídán a není žádoucí (srov. např.
Komentář k občanskému zákoníku, vydaný v roce 2006 jako 10. vydání
nakladatelstvím C.H.Beck v Praze, str. 257).
Pokud se žalobce obrátí na soud se žalobu, domáhající se vydání nemovitosti
nebo určení práva k ní, nelze vyloučit, aby se soud v tomto řízení zabýval
otázkou platnosti smlouvy o převodu nemovitosti jako otázkou předběžnou (viz k
tomu např. Sborník IV. Nejvyššího soudu, SEVT Praha 1986, str. 703).
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným
uveřejněným závěrům, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl
dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že odvolací soud ve svém rozsudku z
18. 12. 2007 (sp. zn. 6 Co 2755/2007 Krajského soudu v Českých Budějovicích),
napadeném dovoláním dovolatelek, řešil některou právní otázku v rozporu s
hmotným právem, anebo že by se zabýval právní otázkou, která by dosud vůbec
(tedy ani zčásti) nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i
k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A
protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím ani
právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatelek zákonné
předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a
odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani v jiném ustanovení občanského
soudního řádu, upravujícím přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím
občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelek, a to jako dovolání
nepřípustného.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a ohledně nákladů řízení,
vynaložených žalobci na vyjádření k dovolání dovolatelek, použil odvolací soud
ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení
§150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i
v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů žalobcům dovolací
soud nepřiznal; bylo přihlíženo jednak k právní povaze projednávané právní věci
a jednak i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelek, v němž
žalobci v podstatě vyjadřovali to, co již z jejich strany bylo uplatněno a
vyjádřeno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 20. listopadu 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu