28 Cdo 1938/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce K. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. Č.R., o
bezúplatné převedení pozemku, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 11. 11. 2008, č. j. 16 Co 333/2008-164, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11.11.2008, č. j. 16
Co 333/2008-164, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne
27.3.2008, č.j. 25 C 624/2007-131, který nahradil projev vůle žalovaného k
uzavření smlouvy o převodu pozemku se žalobcem ve znění blíže specifikovaném ve
výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková
zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením.
Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako právní
nástupce původní žalobkyně L. Ch. se domáhal nahrazení projevu vůle žalovaného,
a to uzavřením smlouvy podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o
půdě“), o převodu pozemku parcely č. 3107/1 v k.ú. Zbraslav coby náhradního
pozemku. Dále vzal za prokázané, že matka žalobce požádala o poskytnutí
náhradního pozemku dne 7.7.1998, přičemž dne 13.7.1998 ji žalovaný oznámil, že
její žádost eviduje a následně ji informoval, že v příslušném katastrálním
území se vhodné pozemky nenacházejí. Též zjistil, že matka žalobce vhodný
pozemek sama vyhledala a dne 7.11.2003 vyzvala žalovaného k bezúplatnému
převodu předmětného pozemku s tím, že se jedná o pozemek vhodný k vydání, který
se nachází v téže obci jako pozemek odňatý. Podle odvolacího soudu v dané věci
bylo třeba vyřešit otázku, zda oprávněná osoba má právo na převod konkrétního
náhradního pozemku, který si sama bez nabídky vybrala. Na rozdíl od soudu
prvního stupně zaujal názor, že je nutno na daný případ aplikovat ustanovení §
11a zákona o půdě, který byl začleněn novelou č. 131/2006 Sb., účinné od
14.4.2006. Vyslovil závěr, že lze vydat i pozemek, který nebyl nabídnut ve
výběrovém řízení, ovšem tento pozemek musí být k takové nabídce způsobilý.
Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, který byl vázán závazným právním
názorem Ústavního soudu ČR s tím, že nároky vzniklé podle zákona o půdě mají
prioritu před zákonem č. 95/1999 Sb. Dovodil, že žalovaný s odkazem na zákon č.
95/1999 Sb. nenabídl žalobci náhradní pozemek v k.ú. Zbraslav, ačkoli tak podle
zákona postupovat mohl. Odvolací soud se ztotožnil i se způsobem ocenění
náhradního pozemku i s argumentací, že nárok svědčí žalobci. Odkazoval na
rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 13.12.2007, sp.zn. 28 Cdo 4180/2007 s
odůvodněním, že toto rozhodnutí lze aplikovat na daný případ. Konstatoval, že
nárok žalobce na náhradní pozemek je nesporný a přes snahu žalobce a jeho
právního předchůdce řadu let neuspokojený, proto postup žalovaného je třeba
považovat za liknavý a po vydání nálezu Ústavního soudu až svévolný. Uzavřel,
že žalobě je nutno vyhovět, neboť předmětný pozemek bylo možné nabídnout ve
veřejné nabídce, o pozemek neprojevily zájem jiné oprávněné osoby, odňaté
pozemky právní předchůdkyně žalobce se nacházely v tomtéž katastrálním území a
jejich cena nepřesahuje cenu restitučního nároku žalobce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podal žalovaný včas
dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. Podle dovolatele ustanovení § 11a zákona o půdě
jednoznačně stanoví podmínky pro převod náhradních pozemků oprávněným osobám za
pozemky v restituci nevydané, a to pouze na základě veřejné nabídky. Tvrdil, že
žádná oprávněná osoba nemá přednostní nárok na výběr konkrétního pozemku oproti
jiným osobám a její nárok je třeba uspokojit v souladu s veřejným nabídkovým
řízením. V dovolání zdůrazňoval, že je tedy nutné vycházet z nabídky P. f. Č.R.
a úmysl převést pozemky musí být zveřejněn příslušným oznámením P. f. Č.R. a
musí se přihlížet k uplatněným nárokům dalších osob. Konstatoval, že právo
jedné oprávněné osoby je ohraničeno právy ostatních oprávněných osob, nesmí být
tedy upřena možnost uspět v žádosti o konkrétní pozemek i jiným oprávněným
osobám. Podle dovolatele převod předmětného pozemku mimo veřejnou nabídku by
byl nejen v rozporu se zákonem o půdě, ale též s dosavadní judikaturou
dovolacího soudu. V dané věci nelze vycházet z pouhého předpokladu, že pozemek
mohl být nabídnut ve veřejné nabídce, neboť zájem všech oprávněných osob se
může projevit jen v rámci konání veřejné nabídky. Namítal, že odkaz na
rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 4180/2007 je nepřípadný, neboť se
zde výslovně uvádí, že se musí jednat o pozemek, který byl již nabídnut k
převodu ve veřejné nabídce. Ohledně oceňování náhradních pozemků dovolatel
zaujal názor, že je třeba vycházet ze stavu ke dni převodu na oprávněnou osobu,
t.j. ze současného stavu a nikoli ze stavu předmětného pozemku ke dni odnětí
(přechodu na stát) nevydaných pozemků. Dále zdůrazňoval, že pozemky určené
schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění se oceňují jako stavební.
Nesouhlasil se závěry soudů obou stupňů, že upřednostňuje nárok obce podle
zákona č. 95/1999 Sb. před uspokojováním závazku státu podle § 11 odst. 2
zákona o půdě s odůvodněním, že oba právní předpisy jsou stejné právní síly,
oba jsou platné a závazné a dovolatel je oběma vázán a navíc z ustanovení § 11a
zákona o půdě vyplývá, že do veřejné nabídky lze zařadit pozemky, na které
nebylo uplatněno právo třetích osob na převod podle zvláštních předpisů. Navrhl
proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů, vrácení věci soudu prvního stupně k
dalšímu řízení a současně odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem
řízení řádně zastoupeným (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř.), že
však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud ve svém odůvodnění správně konstatoval, že obdobná problematika
byla již řešena ve shora citovaném rozhodnutí dovolacího soudu, na něž správně
odkazoval a z něhož při svém rozhodování správně vycházel. Ve výše uvedeném
rozhodnutí Nejvyšší soud ČR vyslovil závěr, že právo oprávněné osoby na převod
náhradního pozemku ve smyslu § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, lze realizovat i prostřednictvím žaloby na vydání
konkrétního náhradního pozemku, jde-li o pozemek vhodný, který již byl nabídnut
ve veřejné nabídce. Dovolací soud poznamenává, že Ústavní soud ČR ve svém
rozhodnutí ze dne 4.3.2004, sp.zn. III. ÚS 495/02 v případě prokázané
liknavosti či přímo svévole ze strany Pozemkového fondu přiznal oprávněné osobě
možnost požadovat převod konkrétního pozemku. Ohledně oceňování náhradního
pozemku se dovolací soud rovněž ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a pro
stručnost na ně odkazuje.
Na základě výše uvedeného odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s
hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v
rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu
ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v
souladu s ustálenou judikaturou.
V projednávané věci je tak patrno, že schází podmínka úspěšnosti dovolání
zakládajícího se na tvrzení o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
otázce zásadního právního významu. Námitky dovolatele obsažené v dovolání je
tedy třeba považovat za nepřípadné.
Dále je třeba poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů
řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku
(bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech
řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo
874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod
pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití
ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení,
vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 o.s.ř. ustanovení § 150 téhož právního
předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému
účastníku řízení. Dovolací soud tu přihlédl k povaze projednávané právní věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. září 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v.
r.
předseda senátu