28 Cdo 1941/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. K.,
zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) J. K., 2) M. K., a 3) M. K., , všem
zastoupeným obecným zmocněncem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 184/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 27. 4. 2001, č.j. 18 Co 78/2001-26, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobu na vyklizení nebytových prostor blíže popsaných v petitu žaloby podanou
dne 27. 4. 2000 u Obvodního soudu pro Prahu 3 tento soud prvního stupně zamítl
rozsudkem ze dne 28. 9. 2000, č.j. 5 C 184/2000-11. K odvolání žalobce
podanému dne 20. 12. 2000 městský soud v Praze jako soud odvolací shora
uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání dne 3. 7.
2001, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a
§ 241 odst. 1 písm. a), písm. b) o.s.ř. (dříve § 241 odst. 3, písm. d) o.s.ř.),
a to z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Navrhoval zrušení rozsudku soudů obou stupňů a vrácení
věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Řízení v této věci bylo zahájeno podáním žaloby dne 27. 4. 2000, tedy za
účinnosti občanského soudního řádu č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do novely
provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (to je do dne 31. 12. 2000). Rozhodnutí soudu
prvního stupně ze dne 27. 4. 2000 tak bylo vydáno po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů. Vzhledem k ustanovení bodu 15. hlavy I. -
přechodná ustanovení k části první - zákona č. 30/2000 Sb., proto i pro
projednání věci a jejímu rozhodnutí odvolacím soudem přicházelo do úvahy
rozhodování podle dosavadních právních předpisů. Rovněž z hlediska dovolacího
řízení je nutno vycházet z ustanovení bodu 17. těchže přechodných ustanovení.
Podle nich dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodne se o
nich podle dosavadních právních předpisů.
Projednáním a rozhodnutím dovolání podle dosavadních právních předpisů ve
smyslu části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. se rozumí
zejména posuzování podmínek řízení, procesního nástupnictví formou singulární
sukcese, zkoumání přípustnosti dovolání nebo vymezení náležitostí písemného
vyhotovení rozhodnutí, jakož i posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení
běhu lhůty k jeho podání. Uvedený důsledek vychází z povahy ustanovení bodu 15.
a 17. zmíněných přechodných ustanovení, neboť jde o předpis kogentní povahy, od
nichž se soud nemůže odchýlit. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení
občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000
Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z obsahu spisu se nenabízí závěr –
a ostatně to dovolatel ani netvrdí - že by řízení bylo zatíženo některou z vad
řízení (důvody zmatečnosti) uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.,
jejichž prokázání by zakládalo přípustnost dovolání a současně existenci
dovolacího důvodu podle § 242 odst. 3 o.s.ř. Přípustnost dovolání nelze dovodit
ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž tomu
předcházelo obsahově jiné rozhodnutí soudu prvního stupně, které by bylo
zrušeno odvolacím soudem s účinky vázanosti tohoto soudu právním závěrem
odvolacího soudu.
Dovolatel (vzhledem k shora uvedené nutnosti aplikace dosavadních procesních
předpisů) zřejmě nepřípadně uplatnili tvrzení o přípustnosti dovolání, resp.
dovolacím důvodu podle předpisů, na něž v dovolání výslovně odkazuje. Dovolatel
(žalobce) měl možnost navrhnout připuštění dovolání proti případnému
potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle § 239 odst. 1, resp. 2 o.s.ř., ve
znění účinném do 31. 12. 2000. Odvolací soud však nezaložil přípustnost
dovolání výrokem svého potvrzujícího rozsudku, aniž žalobce využil možnosti
uvedené v § 239 odst. 2 o.s.ř. Posledně uvedený závěr se totiž nenabízí ani z
obsahu samotného odvolání dovolatele ani z obsahu protokolu o jednání
odvolacího soudu. Návrh na připuštění dovolání ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř.
je procesním úkonem, který musí odpovídat požadavkům srozumitelnosti a
určitosti. Ani při použití extenzívního výkladu ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř.
ve vztahu k ustanovení §243c o.s.ř. nelze totiž z obsahu podání a přednesů
žalobců do doby vyhlášení potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu dovodit, že
by žalobce pro případ vydání potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu učinil
výslovný návrh na připuštění dovolání v této věci proto, že rozhodnutí
odvolacího soudu řeší otázku zásadního právního významu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze
dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací
soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c)
o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích
námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5
o.s.ř. za použití § 224 odst.1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1
o.s.ř. Dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšní a žalovaným v souvislosti s
podaným dovoláním zřejmě žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu