28 Cdo 1941/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Petra Hübnera a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní
věci žalobců A) F. Š., B) M. Š., obou zastoupených advokátkou, proti
žalovaným 1) J. H., 2)M. H., oběma zastoupeným advokátem, o přechod
vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp.
zn. 12 C 34/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 11.2.2003 č.j. 47 Co 320/2001 – 186, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaným se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kroměříži jako soud I. stupně rozsudkem ze dne 9.5.2001
zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby vlastnické právo k nemovitostem –
objektu bydlení čp. 1 na pozemku par. č. 97/1 a pozemku par. č. 97/1 zast.
plocha o výměře 827 m2 v k.ú. B. ve vlastnictví J. H. a M. H. přešlo dnem
nabytí právní moci na žalobce F. Š. a M. Š., každému k ideální ½, a aby
žalovaní měli vůči státu nárok na vrácení kupní ceny a úhradu účelně
vynaložených nákladů na tyto nemovitosti. Žalobcům dále uložil povinnost k
náhradě nákladů žalovaným a vyslovil, že státu se náhrada nákladů řízení vůči
žalobcům nepřiznává. Rozhodl tak poté, kdy dřívější zamítavý rozsudek soudu I.
stupně ze dne 22.8.1994 ve spojení s potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu ze
dne 29.10.1996 byl k dovolání žalobců zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze
dne 26.1.1999 č.j. 2 Cdon 659/97 – 76 a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu
řízení.
Při rozhodování vycházel soud I. stupně ze zjištění, že žalobci se
domáhali přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem s odkazem na § 8
odst. 1 zák.č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále jen „zák. o půdě“). Žalobu odůvodňovali tím, že
jejich otec F. Š. jako původní vlastník těchto nemovitostí byl odsouzen
rozsudkem Lidového soudu v Kroměříži sp. zn. T 90/53 dle § 135 odst. 1 a 2 tr.
zák. mimo jiné k trestu propadnutí celého majetku; rozsudek byl zrušen dle zák.
č. 119/1990 Sb. a usnesením Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. Rt 289/90
trestní stíhání zastaveno. V mezidobí však získali tyto nemovitosti manželé F.
a L. H., a to na základě kupní smlouvy z r. 1965 ( dům za 16.897,- Kč) a dohody
o zřízení práva osobního užívání z r. 1966 (pozemek za 650,80 Kč), které
uzavřeli s tehdejším MNV v B. Tyto nemovitosti pak od nich získali postupní
smlouvou ze dne 22.9.1980 J. a M. H., žalovaní v tomto sporu. Žalobci
dovozovali, že F. a L. H. získali tyto nemovitosti za cenu nižší než cenu
odpovídající tehdy platným předpisům, proto žalobcům vznikl nový nárok dle § 8
odst. 1 zák. o půdě ve znění novely, provedené zákonem č. 183/1993 Sb., a
počala jim běžet i nová lhůta k jeho uplatnění dle čl. II cit. novely. Soud I.
stupně provedl podrobné dokazování ke zjištění rozdílu mezi kupní cenou a cenou
odpovídající tehdy platným předpisům, a to (vedle svědeckých výpovědí, výpovědí
účastníků a listinných důkazů) zejména znaleckým posudkem z oboru stavebnictví
– ceny nemovitostí a revizním znaleckým posudkem z oboru ekonomika – ceny a
odhady nemovitostí, a uzavřel, že za situace, kdy oba znalci dospěli téměř ke
shodné ceně podle tehdy platných předpisů ve výši (dle revizního znaleckého
posudku) 16.191,- Kč za dům, 784,- Kč za studnu a 650,- Kč za zřízení práva
osobního užívání pozemku, zde není žádný významný rozdíl oproti kupní ceně,
za kterou ji získali F. a L. H. Nebyla tedy splněna podmínka § 8 odst. 1 zák. o
půdě ve znění zák. č. 183/1993 Sb., proto musela být žaloba zamítnuta. O
nákladech řízení mezi účastníky rozhodl ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. podle
procesního úspěchu a výrok o náhradě nákladů státu odůvodnil dle § 150 o.s.ř.
K odvolání žalobců rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne
11.2.2003 č.j. 47 Co 320/2001 tak, že rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci
samé potvrdil, ve výrocích o náhradě nákladů řízení rozsudek zrušil a v
tomto rozsahu věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se
ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že žalobci neprokázali, že by žalovaní,
resp. jejich právní předchůdci, nabyli nemovitost za cenu nižší než cenu dle
tehdy platné vyhl. č. 73/1964 Sb. Odkázal v tomto směru především na závěry
revizního posudku Ing. F., který se vypořádal s námitkami žalobců proti
správnosti předchozího znaleckého posudku Ing. Š., když vzal v úvahu veškeré
okolnosti ovlivňující cenu nemovitostí v době jejich převodu na právní
předchůdce žalovaných. Odvolací soud vyložil, z jakého důvodu lze akceptovat
zařazení nemovitostí do IV. třídy pro účely stanovení ceny, a vyjádřil se
podrobně i k jednotlivým odvolacím námitkám žalobců ohledně skutkových
zjištění, rozhodných pro stanovení ceny. Vysvětlil i drobnou diferenci při
určení výše ceny domu se studnou oproti znaleckému závěru ve výši 17.374,- Kč a
závěru odvolacího soudu 18.187,- Kč. Rozdíl oproti ceně stanovené při prodeji v
r. 1965 ve výši 1.290,- Kč se pohybuje mezi 7 až 8%, což dle odvolacího soudu
není tak výrazný rozdíl, který by zvýhodňoval nabyvatele a který by nebyl
omluvitelný či ospravedlnitelný možnými nepřesnostmi při tehdejším měření apod.
Za situace, kdy jde o nárok fyzických osob proti fyzickým osobám, je tento
rozdíl akceptovatelný v souladu s § 3 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud dospěl k
závěru, že již z tohoto důvodu lze rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně
správné potvrdit. Dále poukázal na to, že žalovaní jsou v současné době
vlastníky předmětných nemovitostí ve společném jmění na základě kupní smlouvy z
2.9.1980. V takovém případě jsou pasivně legitimováni ve sporu dle § 8
odst. 1 zák. o půdě oba manželé v postavení nerozlučných společníků. Proto bylo
nutné, aby žaloba byla uplatněna proti oběma žalovaným ve lhůtě dle čl. II zák.
č. 183/1993 Sb., tj. do 26.8.1993. V daném případě však byla žaloba podána dne
26.8.1993 jen proti jednomu z manželů ( J. H.), zatímco proti druhému ( M. H.)
byla uplatněna až dne 12.1.1994, tedy po marném uplynutí stanovené prekluzivní
lhůty, proto také z tohoto důvodu mohla být žaloba zamítnuta. Zrušení výroků o
náhradě nákladů řízení odůvodnil odvolací soud jejich vnitřní rozporností, kdy
na jedné straně byla úspěšným žalovaným přiznána podle výsledku řízení plná
náhrada nákladů vůči žalobcům, na druhé straně však státu tato náhrada přiznána
nebyla ( § 150 o.s.ř.) s ohledem na majetkové poměry obou žalobců. Uložil soudu
I. stupně zvažovat aplikaci § 150 o.s.ř. i ve vztahu k žalobcům.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání. Mají za to, že
„zamítnutí návrhu bylo učiněno na nesprávném právním posouzení věci, jelikož
účelem zákona o půdě, jak je uvedeno v jeho preambuli, je zmírnit následky
některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a
lesního majetku v období let 1948 až 1989“. Poukazovali na to, že § 8 odst. 1
zák. o půdě umožnil řešit případy, kdy stát odprodal „zkonfiskovaný“ majetek
fyzickým osobám za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým
předpisům, avšak dále již není nijak určeno, o jak velký rozdíl mezi cenami se
má jednat. Odkazovali v tomto směru na nález Ústavního soudu ČR ze dne 9.2.2000
sp.zn. „ÚS 384/98“ (správně II. ÚS 384/98), v němž Ústavní soud uvedl, že
„zjištěný 5% cenový rozdíl není nepodstatný a neumožňoval tak obecným soudům
jednoznačné zamítnutí návrhu, aniž bylo přihlédnuto k dalším okolnostem
případu“. Za nesprávný označili postup osoby, která v roce 1965 prováděla
úřední ocenění, spočívající v nepřesném měření jednotlivých místností.
Vyslovili názor, že zák. o půdě ve svém § 8 se nezabývá problematikou, v jaké
výši by měl být zjištěn rozdíl mezi cenou, za který byly nemovitosti získány od
státu, a cenou zjištěnou podle cenového předpisu platného v době převodu.
Podstatou zákona je napravovat majetkové křivdy a skutečnost, že jim více jak
10 let od rehabilitace jejich otce je odepírán nárok na vydání majetku,
považují za další ukřivdění své rodiny, kdy soudy obou stupňů svými rozsudky
ochraňují ty, kteří byli v minulosti zvýhodněni a těžili z křivdy spáchané na
jiných. Zamítnutí svého žalobního návrhu tak chápou jako další majetkovou
křivdu a z těchto důvodů považují názor odvolacího soudu za nesprávný, učiněný
na základě nesprávného právního posouzení věci. K závěru odvolacího soudu, že
žalobci uplatnili svůj nárok v zákonné lhůtě pouze proti prvému žalovanému,
zatímco proti druhé žalované až po jejím marném uplynutí, uvedli, že v
předcházejícím řízení nebyla tato skutečnost žádným soudem zpochybněna, a to
ani Nejvyšším soudem v rozhodnutí o dovolání pod č.j. 2 Cdon 65/97 – 76. Žalobu
podávali jako laici bez informací o vlastnickém vztahu k předmětným
nemovitostem. Ostatní obsah dovolání tvoří rekapitulace skutkového děje od r.
1929, kdy nemovitosti získali rodiče žalobců, až do zahájení a průběhu tohoto
sporu. Žalobci navrhli, aby dovolací soud „dovolání připustil“, neboť napadené
rozhodnutí má dle jejich názoru po právní stránce zásadní význam, a zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní v písemném vyjádření k dovolání poukazovali na to, že dovolání
proti zrušujícímu výroku odvolacího soudu ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů
řízení není přípustné. Pokud žalobci dovozují přípustnost svého dovolání patrně
dle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a jeho předmětem činí výklad pojmu „za cenu
nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům“ ve vazbě na
konkrétní vyčíslení cenového rozdílu v procentech celkové ceny soudními znalci
a naplnění podmínek § 8 odst. 1 zák. o půdě, byla tato otázka již vícekrát
předmětem rozhodování dovolacího soudu ( odkázali na rozhodnutí publikované
jako Rc 13/98 – 3 Cdo 1035/96 z 21.5.1996, 28 Cdon 2956/99), který dále rovněž
připustil aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. při rozhodování podle zák. o půdě ( 2
Cdon 347/97, 2 Cdon 969/97) Pokud znalec Ing. F. uvedl, že rozdíl v celkové
výměře jako příčina nepatrného rozdílu oceňované plochy, tedy i ocenění stavby,
mohl vzniknout díky přestavbě vnitřního uspořádání nemovitosti provedeného při
přestavbě objektu žalovanými, stěží lze vyčítat soudům obou stupňů, že ve
zjištěném cenovém rozdílu 1.290,- Kč při celkové ceně 16.897,- Kč neshledaly
podmínky ustanovení § 8 odst. 1 zák. o půdě za naplněné, při současné aplikaci
§ 3 odst. 1 obč. zák. Navrhli, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto,
případně ( shledá-li dovolací soud jeho přípustnost dle § 237 odst. 1 a 3
o.s.ř.) zamítnuto a žalobcům uložena povinnost nahradit žalovaným náklady
dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( § 10a o.s.ř.)
vycházel při posuzování tohoto dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy
první, bodu 1, 15 a 17 zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. V souladu s těmito
ustanoveními postupoval dovolací soud dle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1.1.2001, proto v odůvodnění tohoto usnesení jsou jeho ustanovení
uváděna ve znění této novely.
Dovolání směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu I. stupně ve věci samé. Nešlo tu o potvrzení rozsudku soudu I.
stupně, jímž by tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku
proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který by dřívější
rozhodnutí soudu I. stupně zrušil ( srov. § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Bylo
proto nutné posoudit přípustnost dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu pro právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodnutí
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat
jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Dovolání žalobců z hlediska úvahy o jeho přípustnosti obsahuje zásadně
jedinou relevantní námitku, spočívající v tvrzení, že odvolací soud posoudil
nesprávně naplnění podmínky stanovené v § 8 odst. 1 zák. o půdě, když dospěl k
závěru, že kupní cena, za kterou získali nemovitosti v r. 1965 právní
předchůdci žalovaných, byla sice nižší oproti ceně zjištěné znalecky v tomto
řízení, avšak tento rozdíl ve prospěch nabyvatelů je natolik nepodstatný, že
nezakládá žalobcům restituční nárok podle tohoto ustanovení. Bylo proto třeba
posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto směru rozhodnutím
zásadního právního významu dle § 237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s odst. 3
o.s.ř.
Jak správně uvedli žalovaní v písemném vyjádření k dovolání, výkladem
pojmu „získání nemovitosti za cenu nižší“ ve smyslu § 8 odst. 1 zák. o půdě se
zabýval Nejvyšší soud již mnohokrát, přičemž zastává stále konzistentní
stanovisko. Např. v rozsudku ze dne 21.5.1996 sp. zn. 3 Cdon 1035/96 vyslovil
tento právní názor: “Podmínka nabytí nemovitosti za nižší cenu ve smyslu § 8
odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není splněna
zpravidla tehdy, když nižší cena podle znaleckého odhadu je výrazem přípustné
odchylky vyjadřující meze volné (odborné) úvahy a individuálního, odborně
podloženého znaleckého přístupu nebo odchylky sice vyjadřující odborný resp.
technický nedostatek ocenění, jestliže se do určení nižší ceny promítá
kvantitativně nepatrně resp. nepodstatně.“ Tento právní názor zastává
Nejvyšší soud i ve svých dalších rozhodnutích, mimo jiné např. v rozsudku ze
dne 26.11.1997 sp. zn. 2 Cdon 51/97, z něhož vycházel Nejvyšší soud i v
odůvodnění rozsudku ze dne 25.7.2000 sp.zn. 24 Cdo 87/2000, v němž též vyložil,
že v § 8 odst. 1 zák. o půdě „..má zákon na mysli objektivní rozdíl mezi kupní
cenou a cenou zjištěnou podle cenových předpisů. Tento rozdíl však nelze
vyjádřit prostou početní úvahou, na jejímž základě by byl důvodem pro aplikaci
ustanovení § 8 odst. 1 zák. o půdě jakýkoli rozdíl v ceně. Z rozhodovací
činnosti soudů je známo, že v praxi soudních znalců, kteří stanovovali ceny
nemovitosti, se vyskytovaly rozdíly, dané subjektivním hodnocením znalce, a že
důležitým prvkem pro stanovení ceny je posouzení stavebního stavu nemovitostí
podle odborných znalostí a zkušeností znalce. Judikatura proto připustila
určitou toleranci u takto rozdílných posudků různých znalců, pokud zjištěný
nepodstatný rozdíl nevyplynul z porušení předpisů, z úmyslu cenu snížit či
zvýšit, ze svévole a jiného zavinění v rozporu s povinnostmi znalce apod., ale
je dán odlišným odborným posouzením znalce. Je nezastupitelnou úlohou soudu,
aby v konkrétním případu přihlédl ke všem podstatným okolnostem, které v řízení
vyšly najevo, a posoudil důvodnost rozdílu ve zjištěných cenách z tohoto
hlediska, zda jej lze podřadit pod ust. § 8 odst. 1 zák. o půdě.“ Takový výklad
ustanovení § 8 odst. 1 zák. o půdě podal Nejvyšší soud i v rozsudku
ze dne 18.7.2000 sp. zn. 28 Cdo 2956/99.
Nejvyšší soud se rovněž již opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích,
že i při rozhodování podle zákona o půdě lze aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák. (
viz např. rozsudek ze dne 29.10.1997 sp.zn. 2 Cdon 347/97, rozsudek ze dne
23.2.1999 sp. zn. 2 Cdon 269/97, rozsudek ze dne
21.4.1999 sp. zn. 2 Cdon 1945/97).
Odvolací soud při rozhodování o odvolání vycházel plně ze shora uvedené
judikatury (byť na ni výslovně neodkazoval) a v odůvodnění rozhodnutí se
podrobně zabýval všemi rozhodnými skutečnostmi, zjištěnými v řízení před soudy
obou stupňů a podstatnými z hlediska rozhodnutí ve věci samé. V souladu s
§ 157 odst. 2 o.s.ř. vyložil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a
jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém
stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Podrobně vysvětlil, proč při
rozhodování vycházel ze závěrů revizního posudku znalce Ing. F., ustanoveného v
řízení dle § 127 odst. 2 o.s.ř. právě pro přezkoumání závěrů předchozího
znaleckého posudku Ing. Š. ve vztahu k určení rozdílu cen v době nabytí
nemovitostí v r. 1965 podle kupní smlouvy ( resp. též dohody o zřízení práva
osobního užívání pozemku) a podle tehdy platného cenového předpisu, přičemž
účelem revizního posudku bylo též vyjádřit se k námitkám žalobců, které vznesli
jak proti způsobu určení kupní ceny, tak i proti závěrům znalce Ing. Š.
Odvolací soud v souladu s § 132 o.s.ř. podrobně vysvětlil, čím se řídil při
hodnocení důkazů a z jakého důvodu dospěl v této konkrétní věci k závěru, že
zjištěný rozdíl mezi cenou, za kterou nemovitost nabyli právní předchůdci
žalovaných, a cenou zjištěnou podle tehdy platného cenového předpisu,
představující při nabývací ceně 16.897,- Kč částku 1.290,- Kč, nelze
považovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu i příčinám vzniku cenového
rozdílu za takovou „cenu nižší“, která by odůvodňovala vyhovění žalobě ve
smyslu § 8 odst. 1 zák. o půdě. Dovolací soud se ztotožňuje s tímto právním
závěrem odvolacího soudu, neboť je jasně, logicky a argumentačně přiléhavě
odůvodněn a není v rozporu s právními závěry, vyslovenými ve výše uvedených
rozhodnutích Nejvyššího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu proto není ve vztahu
k vymezené právní otázce rozhodnutím po právní stránce zásadního významu ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a dovolání tak z hlediska tohoto
vymezeného dovolacího důvodu není přípustné.
Závěr o nepřípustnosti dovolání není v rozporu s právním názorem
Ústavního soudu ČR, vysloveným v rozhodnutí ze dne 9.2.2000 sp.zn. II. ÚS
384/98, na který odkazují žalobci ve svém dovolání. Ústavní soud se zde
vyjadřoval za podstatně odlišného skutkového stavu věci, kdy se jednalo o
naplnění zájmu, aby právní režim pozemků i budov byl stejný, tj. náležel
jednomu vlastníku. Byl zde ovšem zcela rozdílný i procesní stav, kdy se
odvolací soud dle názoru Ústavního soudu nevypořádal s rozdíly, vyplývajícími
ze tří znaleckých posudků, přičemž nebylo ani prokazatelně zjištěno, které
objekty byly předmětem kupní smlouvy. Ústavní soud právě s ohledem na
neúplnost skutkových zjištění obecných soudů a současně se zřetelem k
nutnosti „v případě restitucí přistupovat k těmto problémům individuálně s
ohledem na ostatní aspekty způsobené majetkové křivdy“ se vyslovil takto:
„Ústavní soud při zhodnocení složitosti restitučního nároku dospěl k závěru, že
zjištěný cenový rozdíl není nepodstatný a neumožňoval tak obecným soudům
jednoznačné zamítnutí návrhu, aniž by bylo přihlédnuto k naznačeným problémům“.
Není správné tvrzení žalobců, že by se Ústavní soud vyjadřoval k cenovému
rozdílu v jeho procentním vyjádření (5%), zjištěnému ve smyslu § 8 odst. 1 zák.
o půdě, když se vyjadřoval jen k jeho zjištěné výši ( 4.000,- Kč) se zřetelem
ke všem ostatním aspektům případu. Jinak se Ústavní soud v tomto rozhodnutí
nijak neodchýlil od uvedené judikatury Nejvyššího soudu, když v odůvodnění
uvedl: „Skutečnost, zda v tom kterém konkrétním případě nastala možnost využití
určité tolerance mezi dvěma nebo více cenami nemovitostí, zjištěných dle
znaleckých posudků, přísluší pouze obecným soudům, které musí individuálně
vážit, za jakých podmínek k takovým rozdílnostem příslušní soudní znalci
dospěli. Problém cenového rozdílu nelze tedy posunout do obecné roviny, platné
pro všechny případy dané zákonem o půdě, ale na základě dostatečně zjištěného
skutkového stavu při absenci odborných rozporů mezi posudky dojít přípustnými
procesními prostředky k vyvození odpovídajících právních závěrů.“
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud se v odůvodnění
napadeného rozsudku dostatečně a přesvědčivě vypořádal se všemi podstatnými
okolnostmi případu, které je třeba brát v úvahu při rozhodování dle § 8 odst. 1
zák. o půdě ve spojení s § 3 odst. 1 obč. zák., a jeho závěr, že žalobcům
nesvědčí restituční nárok podle těchto ustanovení, je pro soulad s hmotným
právem správný.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24.1.1997 sp. zn. 2 Cdon 106/97
vyslovil právní názor, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti
uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama
okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru
vliv, jestliže obstojí důvod druhý.
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí též zmínil, že důvodem pro
zamítnutí žaloby by postačovalo již zjištění, že žaloba nebyla podána v zákonné
prekluzivní lhůtě proti oběma žalovaným, kteří mají předmětné nemovitosti ve
společném jmění manželů a musejí být proto jako nerozluční společníci takto oba
ve stanovené lhůtě žalováni. Bez ohledu na to, zda námitka žalobců, že tato
otázka nebyla v předchozím řízení předmětem právního posuzování, je v tomto
směru důvodná či nikoli, dále bez ohledu na to, zda je tato námitka svojí
povahou námitkou nesprávného právního posouzení či nikoli, nebylo třeba se v
rámci tohoto dovolacího přezkumu uvedenou problematikou zabývat, neboť k
potvrzení zamítavého rozsudku soudu I. stupně postačovalo již zjištění, že
nebyla naplněna podmínka „nabytí nemovitostí za nižší cenu“ dle § 8 odst. 1
zák. o půdě. Rovněž pro případ, že by tuto námitku bylo možno považovat za
tvrzení, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), nelze se takovou
námitkou zabývat. Tvrzená vada - bez ohledu, zda řízení touto vadou trpí či
nikoli – totiž nemá procesní souvislost s právním závěrem o nenaplnění podmínek
§ 8 odst. 1 zák. o půdě, pro který byla žaloba primárně zamítnuta. Její
případná existence by tak nemohla mít žádný vliv na věcnou správnost napadeného
rozhodnutí, proto ani v tomto směru není dovolání přípustné. Jiné vady řízení,
k nimž by mohl dovolací soud přihlížet i bez návrhu, dovolatelé
netvrdí a z obsahu spisu nevyplývají.
Z uvedených důvodů dovolací soud podané dovolání dle § 243a odst. 1, §
243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn dle § 243b odst.
2, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 ve spojení s § 150 o.s.ř. Žalovaným,
kteří by v důsledku odmítnutí dovolání měli proti žalobcům právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení, nebyla tato náhrada přiznána, když dovolací soud
přihlédl k tomu, že výklad pojmu „nabytí nemovitostí za cenu nižší“ byl v daném
případě jednak závislý na závěrech odborného znaleckého posouzení, jednak
výsledek sporu závisel na úvaze soudu s přihlédnutím ke všem okolnostem případu.
V Brně dne 14. října 2003
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu