28 Cdo 1942/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
J. S., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
6. května 2002, sp. zn. 20 Co 158/2002, vydanému v právní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 201/99 (žalobce Městské části P.,
zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. S., zastoupenému advokátem, o
vyklizení bytu), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl rozsudkem ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 30 C
201/99, o povinnosti žalovaného vyklidit byt II. kategorie v prvním nadzemním
podlaží domu čp. 769, P. a vyklizený byt odevzdat žalobci do patnácti dnů od
právní moci rozsudku. Žalovanému byla stanovena povinnost zaplatit žalobci na
nákladech řízení částku 5.025,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám
právní zástupkyně žalobce. Soud prvního stupně vyšel z právního názoru o
neplatnosti dohody o výměně bytů ze dne 6. 2. 1995, na jejímž základě se
žalovaný stal nájemcem bytu v P.; dohoda byla uzavřena mezi žalovaným a V. H.
jako dosavadním nájemcem. S dohodou sice vyslovili souhlas pronajímatelé obou
bytů a žalovaný následně uzavřel se žalobcem dne 7. 3. 1995 nájemní smlouvu,
ale dohoda i nájemní smlouva jsou neplatné pro rozpor se zákonem a nemožnost
plnění (§ 39, § 37 odst. 2 občanského zákoníku). Žalovaný před výměnou bytů
užíval místnost v domě ve vlastnictví svých rodičů v P., a sjednal s nimi dne
9. 1. 1995 nájemní smlouvu. K této místnosti však vydal stavební úřad jen
potvrzení informačního charakteru, že nemá námitky proti oddělení bytové
jednotky v přízemí. Nedošlo k vymezení samostatné bytové jednotky rozhodnutím
stavebního úřadu. Nájemní smlouva, sepsaná mezi žalovaným a jeho rodiči, není
platná a ve vztahu k dohodě o výměně bytů a k nájmu nynějšího bytu žalovaným
jednal žalobce bez vědomí o rozhodných údajích. Žalovaný bydlí v bytě bez
právního důvodu a žalobě o vyklizení bytu bylo proto vyhověno.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 5. 2002, sp. zn. 20 Co 158/2002, k
odvolání žalovaného napadený rozsudek ve výroku ve věci samé potvrdil. Ve
výroku o nákladech řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že
jejich výše činí 8.475,- Kč. Na nákladech odvolacího řízení uložil žalovanému
zaplatit žalobci částku 3.950,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám
jeho právní zástupkyně. Odvolací soud přisvědčil právnímu posouzení věci soudem
prvního stupně, včetně neplatnosti dohody o výměně bytů i následné nájemní
smlouvy mezi účastníky. Neshledal důvodnými námitky odvolatele, že
podstatné je určení prostorů v domě ve vlastnictví rodičů žalovaného k bydlení
kolaudačním rozhodnutím ze dne 22. 11. 1994. Předmětem dohody o výměně bytů
mohl být podle odvolacího soudu jen byt jako předmět občanskoprávních vztahů (§
118 odst. 2 občanského zákoníku), nikoli část bytu. Žalobcův nárok se oprávněně
opíral o ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku o ochraně vlastnického
práva.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání dovodil
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu s tím, že
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Žalovaný
uplatnil dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/, b/ téhož
předpisu, tj. existenci vady mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a
nesprávné právní posouzení věci. První z důvodů spočíval podle žalovaného v
neprovedení důkazu čtením Statutu Hlavního města Prahy k aktivní věcné
legitimaci žalobce. Druhý důvod vycházel z nesouhlasu žalovaného s právním
názorem odvolacího soudu, že předmětem dohody o výměně bytu může být pouze byt,
nikoli jeho část. Žalovaný zpochybňoval odkaz odvolacího soudu na
ustanovení § 118 odst. 2 občanského zákoníku o bytu jako předmětu
občanskoprávních vztahů s návazným závěrem o neplatnosti dohody o
výměně bytů. Poukázal na ustanovení § 394 občanského zákoníku ve znění účinném
do 31. 12. 1991 (smlouva o přenechání části bytu) a na tehdejší ustanovení §
135b téhož předpisu o zřízení věcného břemene. Obě ustanovení připouští jako
předmět smlouvy část bytu. I podle současného znění občanského zákoníku může
vlastník bytu pronajmout jeho část; takový vztah se bude, jak s odkazem na
právní literaturu dovozuje dovolatel, posuzovat podle obecných ustanovení § 663
a násl. o nájemní smlouvě. Také ustanovení § 719 odst. 1 občanského zákoníku o
podnájmu počítá s částí bytu jako předmětem podnájmu. Další odkaz na komentář k
občanskému zákoníku (autorů Jehličky, Švestky, Škárové a kol., vydaném v
nakladatelství C. H. Beck v Praze) vyzdvihuje názor, že k aplikaci
ustanovení § 715 občanského zákoníku o dohodě o výměně bytu je podmínkou
nájemní titul k alespoň jednomu z vyměňovaných bytů; k dalším postačí jiné
neodvozené právo (vlastnické, věcné břemeno, inominát).
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí. Zmínil se o judikatuře
dovolacího soudu, podle níž je pojmovým znakem bytu jako předmětu
občanskoprávních vztahů účelové určení místností tvořících byt k trvalému
bydlení, provedené kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu. Případný odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nepovažoval za důvodný a dodal, že
podnětem k podání žaloby bylo přenechávání bytu ze strany žalovaného jiným
osobám k užívání.
Dovolací soud zjistil,že dovolání podala včas oprávněná osoba, zastoupená
advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu). Dovoláním
bylo napadeno rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně
ve věci samé, a soud prvního stupně rozhodl ve věci opakovaně ve prospěch
žalobce. Nepřicházela tedy v úvahu přípustnost dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a/, b/ občanského soudního řádu. Dovolatel dovozoval
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ téhož předpisu s tím,
že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V dovolání je podle jeho obsahu (§ 243c odst. 1, § 41 odst. 2 občanského
soudního řádu) vymezena právní otázka tak, že je sporné, zda předmětem
dohody o výměně bytu může být pouze byt, nebo též jeho část.
Pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu ustanovení
§ 118 odst. 2 občanského zákoníku je účelové určení místností, které byt tvoří,
k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu.
Existence uvedeného rozhodnutí, vydaného podle ustanovení § 76 odst. 1
(eventuálně podle § 85 odst. 1, 2 při změně užívání stavby) zákona č.
50/1976 Sb. o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona), je
podmínkou toho, aby určité místnosti mohly být předmětem občanskoprávních
vztahů jako byty.
Občanský zákoník upravuje institut dohody o výměně bytu v ustanoveních § 715 a
§ 716 jednoznačně; předmětem výměny může být jen byt jako celek. Právní úprava
dohody o výměně bytu je součástí zvláštních ustanovení o nájmu bytu (§ 685 a
následující občanského zákoníku), zařazených jako oddíl čtvrtý hlavy sedmé
(nájemní smlouva) v části osmé občanského zákoníku. Předmětem těchto ustanovení
je úprava práv a povinností k bytu a povaze právní úpravy odpovídá byt bez
prostorového omezení jeho užívání, nikoli tedy část bytu. Zmiňuje-li se zákon
výjimečně o části bytu, činí tak pouze v rámci smlouvy o podnájmu bytu. Tento
smluvní typ je však odvozen od smlouvy o nájmu bytu. Dovolateli lze přisvědčit
jen potud, že v souladu se zásadou smluvní volnosti účastníků občanskoprávních
vztahů nelze vyloučit pronájem části bytu vlastníkem domu či bytu. Pak ale
půjde o nájem podle obecných ustanovení § 663 a násl. občanského zákoníku, a ne
o takový nájemní vztah, který by byl podřaditelný pod zvláštní ustanovení o
nájmu bytu, a z něhož by vyplývalo právo nájemce učinit část bytu předmětem
výměny.
Předmětem dohody o výměně bytu (§ 715 občanského zákoníku) tedy nemůže být, na
straně některého z účastníků dohody, pouze část bytu. Odvolací soud proto
nevyřešil dovoláním vymezenou právní otázku tak, že by se ve smyslu ustanovení
§ 237 odst. 3 občanského soudního řádu dostal do rozporu s hmotným právem.
Splněny nebyly ani další zákonné podmínky zásadního významu napadeného
rozhodnutí po právní stránce. Nastolená právní otázka není řešena odvolacími
soudy či dovolacím soudem rozdílně. Pro její řešení má rozhodující význam
zodpovězení předběžné otázky o pojmových znacích bytu jako předmětu
občanskoprávních vztahů. Tato předběžná otázka je navíc, vůči právní otázce
formulované dovoláním, v poměru obecného ke zvláštnímu.
Dovolací soud proto dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5
věta prvá, § 218 písm. c/ občanského soudního řádu).
Procesní námitku dovolatele o neprovedení listinného důkazu nebyl dovolací soud
oprávněn posuzovat, neboť se pro nepřípustnost dovolání nezabýval dovolacími
důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Dovolací soud
též neshledal důvod pro odklad vykonatelnosti rozhodnutí ve smyslu ustanovení §
243 téhož předpisu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů
vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání žalovaného, použil dovolací soud
ustanovení § 150 občanského soudního řádu, umožňující nepřiznání náhrady
nákladů řízení v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud přihlížel k
povaze projednávané věci a k obsahu zmíněného vyjádření žalobce k dovolání
vyjadřujícím procesní stanovisko, přednesené žalobcem již v řízení před soudy
obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 21. listopadu 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v. r.
předseda senátu