28 Cdo 1952/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa
Rakovského v právní věci žalobce Statutárního města O., zastoupeného advokátem,
proti žalovanému P. f. České republiky, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené
u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 13 C 106/2002, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2005, č.j. 56 Co 413/2004-145,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě výše označeným byl v meritu věci potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 4. 2004, č.j. 13 C 106/2002-108.
Soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků
parc. č. 1301 až 1527, podrobněji identifikovaných ve výroku I. jeho rozsudku,
všech v k. ú. Š. Žalobce byl zavázán, aby nahradil žalovanému náklady
odvolacího řízení.
Odvolací soud sice nesdílel právní názor soudu prvního stupně, že by žalobě
nebylo možné vyhovět vzhledem k porušení principu intabulace, dovodil však
nedůvodnost určovací žaloby pro nedostatek účinků administrativního přídělového
aktu; tímto správním rozhodnutím byly totiž předmětné pozemky přiděleny městu
O. v roce 1948. Odvolací soud konstatoval nulitu (nicotnost) předmětného
správního aktu, neboť ač k přidělení pozemků došlo v rámci zákona č. 142/1947
Sb., o revizi první pozemkové reformy, nemohlo dojít k přidělení právě těchto
pozemků – ty totiž byly konfiskovány podle dekretu č. 12/45 a na takto
konfiskované pozemky se zákon o revizi první pozemkové reformy nevztahoval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vymezil v něm právní
otázku, která byla podle jeho názoru řešena v rozporu s hmotným právem. Tomuto
vymezení právní otázky se věnuje velmi obšírná rekapitulace průběhu celého
řízení před nižšími instancemi; ze závěrů této rekapitulace je jasně patrno, že
žalobce brojí proti právnímu názoru odvolacího soudu o nulitě rozhodnutí o
přídělu pozemků městu. Toto rozhodnutí, vydané tehdejším ministerstvem
zemědělství dne 24. 8. 1948 pod č.j. 88.296/48-IX/B-22, bylo podle dovolatele
vydáno v souladu se zmocněními obsaženými v obecně závazných předpisech, věcně
příslušným správním orgánem, rozhodujícím v rámci svých zákonných kompetencí.
Přídělová listina obsahovala všechny potřebné formální náležitosti, stát jako
vlastník byl oprávněn s pozemky volně disponovat. Nelze tedy z těchto
skutečností, ani v rámci dovolatelem citované judikatury a teoretických závěrů,
dovodit, že by takové rozhodnutí mělo být nulitní. Dovolatel žádal, aby
dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání navrhoval žalovaný, aby dovolání nebylo vyhověno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v
otevřené lhůtě. Dovolatel dovozoval, při shodě rozsudků nižších instancí,
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. –
konkrétně spatřoval zásadní právní význam napadeného rozsudku v tom, že v něm
byla řešena pro věc určující právní otázka v rozporu s hmotným právem. Odvolací
soud tedy mohl k přezkumu dovolání z hlediska důvodnosti (dovolací důvod mohl
být přezkoumán podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. pro tvrzené nesprávné
právní posouzení věci) přikročit až tehdy, pokud by dovodil přípustnost
dovolání v intencích popsaných dovolatelem.
Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Jako podklad právního posouzení věci považuje dovolací soud za nezbytné
zdůraznit tyto podstatné skutečnosti:
- předmětné pozemky byly, jako převážně zemědělské, konfiskovány na základě
dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb.; správní rozhodnutí, deklarující
účinky konfiskace bylo vydáno Okresním národním výborem v H. (jeho výměrem) dne
3. 3. 1950; - k přidělení sporných pozemků došlo ze strany ministerstva
zemědělství již zmíněným rozhodnutím ze dne 24. 8. 1948, přičemž toto
rozhodnutí bylo titulováno podle § 8 odst. 1 zák. č. 142/1947 Sb., o revizi
první pozemkové reformy, a podle § 12 vládního nařízení (prováděcího k revizi)
č. 1/1948 Sb.; nemovitosti byly přiděleny městu O.; - takto přidělené pozemky
byly převzaty dne 1. 10. 1948, tímto dnem bylo město O. uvedeno do držby
přidělených nemovitostí.
Uvedené skutečnosti vedou k následujícímu právnímu posouzení věci:
Podle § 2a odst. 1 písm. a) zák. č. 114/2000 Sb., kterým se mění zák.
č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí, přecházejí dnem 1. 7. 2000 do vlastnictví obcí i nemovitosti
přidělené obcím mj. podle dekretu č. 12/1945 Sb. Jak se uvádí v odst. 2 téhož
ustanovení, nemovitosti uvedené v předchozím odstavci přecházejí do vlastnictví
obcí bez ohledu na to, že příslušná rozhodnutí o přídělu byla vydána po 31. 12.
1949.
Podle § 16 odst. 1 písm. b) zák. č. 142/1947 Sb., o revizi první
pozemkové reformy, nespadá pod tento zákon (tedy pod právní režim přídělů na
jeho základě) půda konfiskovaná podle dekretu č. 12/1945 Sb.
Pozemky přidělené příslušnému subjektu přecházely do jeho vlastnictví
dnem převzetí držby, jak stanovil § 5 odst. 2 dekretu č. 28/1945 Sb.,
upravujícího osídlení zemědělské půdy Němců, Maďarů a jiných nepřátel státu.
Podle § 1 odst. 1 dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o
konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i
zrádců i nepřátel českého a slovenského národa, konfiskuje se příslušný
zemědělský majetek s okamžitou platností a bez náhrady. Je tedy zřejmé, že
účinky konfiskace nastaly, bez ohledu na pozdější deklaratorní správní akty, ex
lege ke dni nabytí účinnosti dekretu 23. 6. 1945. Tento právní závěr potvrdil
opakovaně Ústavní soud, např. v nálezu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS
107/04, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení svazek 35, č. 192 (ve věci K.
Colloredo – Mansfeldové).
V rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1393/97 a 3 Cdon 1091/96,
publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 9/99 a 11/2000,
se posuzují možnosti přezkumu správních rozhodnutí z doby minulé, a to tak, že
nelze dovodit jejich platnost či neplatnost, ale pouze jejich případnou nulitu
resp. nicotnost (tzv. paakt). Ohledně požadavků na nicotnost správního
rozhodnutí se tamtéž podává, že musí jít o vadu tak závažnou co do „záporné
kvality“, že není možné uplatnit presumpci správnosti rozhodnutí. Takové paakty
nevyžadují zvláštní proces k odstranění jejich vad (či aktů samotných), ale
nikdo jich nemusí dbát a od počátku se na ně pohlíží jako na akty neexistující.
Je tedy zjevné, že Nejvyšší soud nemohl (a dost dobře to ani není možné)
stanovit vyčerpávající kritéria posouzení případné nulity správního aktu z
minulosti; výsledek takového posouzení učinil závislým na podstatnosti vady,
podle konkrétních okolností případu.
Dovolací soud je toho názoru, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce
velmi podrobně a na jeho závěry lze do značné míry odkázat. Některé právní
aspekty věci je však třeba zdůraznit.
Skutečnost, že předmětné pozemky nespadaly pod možný příděl podle zák. č.
142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, je zcela zásadní. Došlo-li poté
přesto – contra legem - k jejich přídělu městu O., dokonce s výslovným odkazem
na zákon č. 142/1947 Sb., pak bylo přídělové rozhodnutí protizákonné zcela
evidentně a podstatnost vady provázející toto rozhodnutí ze dne 24. 8. 1948 je
taková, že lze právem hovořit o nulitě takového rozhodnutí.
K podpoře závěru o nulitě předmětného správní rozhodnutí lze snést i výklad
teleologický. Žalobce se při své určovací žalobě opíral o novelu zák. č.
172/1991 Sb., provedenou zákonem č. 114/2000 Sb. Podstatou této novely, na
jejímž základě měl být s účinností od 1. 7. 2000 rozmnožen obecní majetek, však
nebyla legalizace kontroverzních přídělů z doby před 31. 12. 1949, kdy obec
mohla nabýt nemovitosti do svého tzv. historického majetku. Účelem zákona č.
114/2000 Sb. se stalo – jak patrno i z jeho shora citovaného odstavce 2 § 2a –
mj. vypořádání se s těmi spornými případy, při nichž došlo k vydání přídělových
rozhodnutí po datu 31. 12. 1949, tedy po dni zániku obecního majetku. Dalším
účelem zákona bylo nahradit absenci písemností vztahujících se k přídělovým
řízením, zejména přídělových listin.
Opět z hlediska účelu právního předpisu lze poukázat i na záměr zákonodárce,
provádějícího tzv. revizi první pozemkové reformy v roce 1947. Ustanovení § 1
zákona č. 142/1947 Sb. jasně dokládá, že důvodem přídělů podle uvedeného zákona
mělo být dovršení („revize“) rozdělení těch zemědělských nemovitostí, zejména
pozemků, jež byly ze záborů po roce 1919 vyloučeny či propuštěny, nebo u nichž
tehdy nebylo rozhodnuto o jejich dalším právním osudu po záboru. Účelem
prováděné revize tedy nemohlo být jakési plynulé pokračování konfiskací
zemědělského majetku z roku 1945, jak to ostatně výslovně vyloučil již zmíněný
§ 16 odst. 1 písm. b) zákona č. 142/1947 Sb.
Z řečeného vyplývá, že odvolací soud posoudil dovolatelem vymezenou a určující
hmotně právní otázku správně a nebyly tedy ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c),
odst. 3 naplněny podmínky, aby měl dovoláním napadený rozsudek zásadní právní
význam.
Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o.s.ř. odmítl.
Protistraně nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 24. dubna 2006
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu