28 Cdo 1958/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání K. s. s.r.o., zast.
advokátkou proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 25.4.2000, sp.zn. 15 Co
89/2001 (v právní věci žalobkyně J. N., zast. advokátem proti žalované K. s.
s.r.o., zast. advokátkou, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního
soudu v Olomouci pod sp.zn. 18 C 31/2000), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Žalobě na vyklizení nebytových prostor podanou dne 9.2.2000 vyhověl Okresní
soud v Olomouci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27.11.2000, čj. 18 C
31/2000-61. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní
moci dne 5.6.2001.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 2.7.2001 dovolání,
jehož přípustnost blíže nezdůvodnila. Dovolatelka nesouhlasila se skutkovými
závěry ani s právním posouzením věci soudy obou stupňů a navrhovala zrušení
rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Řízení v této věci bylo zahájeno podáním žaloby dne 9.2.2000, tedy za účinnosti
občanského soudního řádu č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do novely provedené
zákonem č. 30/2000 Sb. (to je do dne 31.12.2000). Rozhodnutí soudu prvního
stupně ze dne 27.11.2000 tak bylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních
právních předpisů. Vzhledem k ustanovení bodu 15. hlavy I. – přechodná
ustanovení k části první – zákona č. 30/2000 Sb., proto i pro projednání věci a
jejímu rozhodnutí odvolacím soudem přicházelo do úvahy rozhodování podle
dosavadních právních předpisů. Rovněž z hlediska řízení o dovolání je nutno
vycházet z ustanovení bodu 17. těchže přechodných ustanovení. Podle nich
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodne se o nich podle
dosavadních právních předpisů.
Projednáním a rozhodnutím dovolání podle dosavadních právních předpisů ve
smyslu části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. se rozumí
zejména posuzování podmínek řízení, procesního nástupnictví formou singulární
sukcese, zkoumání přípustnosti dovolání nebo vymezení náležitostí písemného
vyhotovení rozhodnutí, jakož i posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení
běhu lhůty k jeho podání. Uvedený důsledek vychází z povahy ustanovení bodu 15.
a 17. zmíněných přechodných ustanovení, neboť jde o předpis kogentní povahy, od
nichž se soud nemůže odchýlit. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení
občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000
Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z obsahu spisu se nenabízí závěr –
a ostatně to dovolatelka ani netvrdí – že by řízení bylo zatíženo některou z
vad řízení (vady zmatečnosti) uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.,
jejichž prokázání by zakládalo přípustnost dovolání a současně existenci
dovolacího důvodu podle § 242 odst. 3 o.s.ř. Přípustnost dovolání nelze dovodit
ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž tomu
předcházelo obsahově jiné rozhodnutí soudu prvního stupně, které by bylo
zrušeno odvolacím soudem s účinky vázanosti tohoto soudu právním závěrem
odvolacího soudu.
Dovolatelka (vzhledem k shora uvedené nutnosti aplikace dosavadních procesních
předpisů) měla možnost navrhnout připuštění dovolání výrokem rozsudku
odvolacího soudu podle ustanovení § 239 odst. 1, resp. 2 o.s.ř., ve znění
účinném do 31.12.2000 ani odvolací soud však nezaložil přípustnost dovolání
výrokem svého potvrzujícího rozsudku, když žalovaná využila možnosti uvedené v
§ 239 odst. 2 o.s.ř. Posledně uvedený závěr se totiž nenabízí ani z obsahu
samotného odvolání dovolatelky, ani z obsahu protokolu o jednání odvolacího
soudu. Návrh na připuštění dovolání ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. je procesním
úkonem, který musí odpovídat požadavkům srozumitelnosti a určitosti. Ani při
použití extenzívního výkladu ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř. ve vztahu k
ustanovení § 243c o.s.ř. nelze totiž z obsahu podání a přednesů žalované do
doby vyhlášení potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu dovodit, že by žalovaná
pro případ vydání potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu učinila návrh na
připuštění dovolání v této věci proto, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší
otázku zásadního právního významu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z
žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1.1.2001. Dovolací soud proto
podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c/ o.s.ř.
dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek
v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobkyni v souvislosti s
podaným dovoláním zřejmě žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2001
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu