28 Cdo 1960/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobce V. B., zastoupeného Mgr. Vladanem Tisovským, advokátem se
sídlem v Ostravě, Moravské Ostravě, Sokolská třída 871/6, proti žalované TRIMEX
REALITY, a.s., IČ: 268 24 019, se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Velká
2984/23, zastoupené JUDr. Ilonou Křížkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě,
Moravská Ostrava, Sokolská tř. 451/11, o zaplacení 150.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 160 C 35/2009, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna
2010, č.j. 11 Co 88/2010-105, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vyšel přitom ze zjištění, že
účastníci uzavřeli dne 9. 9. 2008 „rezervační smlouvu č. 4704“, v níž se
žalovaná (označená jako „zprostředkovatel“) zavázala „zajistit“ žalobci
(„zájemci“) uzavření smlouvy o budoucí smlouvě o převodu (ve smlouvě označené)
bytové jednotky s „investorem“ – Byty Slezská, a.s., a to do 15. 9. 2008.
Žalobce se pak zavázal v uvedené lhůtě smlouvu s „investorem“ uzavřít (čl. II,
bod 1/ rezervační smlouvy); pro případ, že tak žalobce neučiní, smluvní strany
sjednaly smluvní pokutu ve výši 150.000,- Kč, jíž bude žalovaná oprávněna
započíst na „kauci – smluvní jistinu“, kterou žalobce v téže výši složil při
podpisu rezervační smlouvy (čl. III smlouvy). Mezi stranami bylo nesporné, že
smlouvu o budoucí smlouvě o převodu bytové jednotky žalobce již neuzavřel.
Účastníky uzavřenou „rezervační smlouvu“ soud prvního stupně kvalifikoval jako
nepojmenovanou smlouvu podle § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), ze které žalobci vznikla
povinnost uzavřít v dohodnuté době smlouvu s třetí osobou; tuto povinnost však
porušil a proto žalované vzniklo právo na zaplacení sjednané smluvní pokuty.
Pohledávka žalobce na vrácení složené kauce tudíž zanikla započtením pohledávky
žalované, po té, co žalovaná učinila úkon směřující k tomuto započtení (§ 580
obč. zák.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. dubna 2010, č.
j. 11 Co 88/2010-105, rozsudek soudu prvního stupně v dotčené části změnil tak,
že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 150.000,- Kč se
specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů (výroky III a IV). Skutková zjištění soudu prvního
stupně převzal jako správná, stejně tak jako jeho právní posouzení, že
účastníky uzavřená „rezervační smlouva“ má znaky nepojmenované smlouvy podle §
51 obč. zák. Shledal však, že jde o smlouvu, která odporuje účelu zákona, a
proto je podle § 39 obč. zák. neplatná. Vycházel z toho, že v případě smlouvy,
kterou se účastníci zavazují v dohodnuté době uzavřít jinou smlouvu (§ 50a obč.
zák.), má jít o založení smluvní povinnosti (závazku) jednoho či obou jejich
účastníků. Měl-li proto žalobce uzavřít smlouvu s třetí osobou (jež nebyla ani
nepřímým zástupcem žalované), ve vztahu k žalované mu žádný právně vynutitelný
závazek nevznikl. V takovém případě je neplatné i akcesorické ujednání o
smluvní pokutě a žalovaná tak nemá vůči žalobci pohledávku, kterou by mohla
namítat k započtení. Proto je povinna vrátit žalobci složenou kauci (jistotu)
ve výši
150.000,- Kč, představující (na úkor žalobce získané) bezdůvodného obohacení
(§ 451 odst. 2 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho důvodů
odkázala na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/, písm. b/ a odst. 3 o. s. ř.,
konkrétně pak zpochybňovala závěr odvolacího soudu, že rezervační smlouva
postrádá právně vynutitelný závazek, tvrdíc, že k jejímu uzavření byla
„zmocněna“ investorem, společností Byty Slezská, a.s. Jiný závěr odvolacího
soudu žalovaná pokládá za rozporný s výsledky provedeného dokazování. Citujíc z
judikatury Nejvyššího soudu, z rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 330/2002 a 33 Odo
824/2005, dovozuje, že smlouvu o smlouvě budoucí může uzavřít i nepřímý
zástupce účastníka a že takovou smlouvu lze uzavřít i ve prospěch třetí osoby. Má za to, že účastníky uzavřená „rezervační smlouva“ má znaky spíše smlouvy
zprostředkovatelské, nikoliv smlouvy o smlouvě budoucí. Navrhla, aby Nejvyšší
soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť
dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009
(srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou (§ 241
odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o
rozhodnutí, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věty
prvé o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné. Je-li dovolání přípustné, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve
tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka
konkrétní procesní vady nenamítá (její odkaz na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. je ryze formální, konkrétními skutečnostmi neodůvodněný) a tyto se
nepodávají ani z obsahu spisu. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek
vymezených dovoláním – zabýval tím, jsou-li naplněny další důvody uplatněné
žalovanou v dovolání. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/
o. s. ř.) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného
právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil,
případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 51 obč. zák. mohou účastníci uzavřít i takovou smlouvu, která není
zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona. Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 50a odst. 1 obč. zák.
se mohou účastníci písemně zavázat, že do
dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích
podstatných náležitostech. Podle odstavce 2 nedojde-li do dohodnuté doby k
uzavření smlouvy, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle
bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. Právo na náhradu škody tím není dotčeno. Podle § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní
povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán
pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne
škoda. Podle § 580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž
plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí,
jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení. Účastníky uzavřenou „rezervační smlouvu“ – vzhledem k tomu, že taková smlouva
není upravena jako zvláštní typ – je třeba posoudit jako nepojmenovanou
smlouvu, která zakládá hlavní závazek žalobce do dohodnuté doby uzavřít
(„budoucí“) smlouvu o převodu bytové jednotky. Zřetelně tak nejde o smlouvu
zprostředkovatelskou podle § 774 a násl. obč. zák., jíž se zprostředkovatel
zavazuje obstarat zájemci za odměnu příležitost uzavřít určitou smlouvou. K otázce platnosti takto formulované nepojmenované smlouvy a jejího zajištění
se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyslovil. Vysvětlil
přitom, že smlouva o uzavření budoucí smlouvy podle ustanovení § 50a obč. zák. (upravujícího vztahy, které jsou svým obsahem a účelem účastníky uzavřené
smlouvě nejbližší) zakládá smluvní povinnost jednoho či obou jejích účastníků;
pokud se subjekt zaváže k uzavření realizační smlouvy (dvoustranného právního
úkonu), lze tuto povinnost vymáhat pouze žalobou o nahrazení projevu vůle (§
161 odst. 2 o. s. ř.). Taková žaloba však nepřichází v úvahu, jestliže budoucí
smlouvu má uzavřít osoba odlišná od účastníků smlouvy o budoucí smlouvě. Závazek žalobce uzavřít smlouvu o převodu bytové jednotky tak není vymahatelný
a taková smlouva je neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002,
uveřejněný pod C 2896 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 30;
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2011, sp. zn. 33 Cdo 4789/2009
– ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 1733/2011). O situaci předvídanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 33 Odo 824/2005 (na jehož závěry dovolatelka poukazuje) zde zjevně nejde,
jelikož v nyní posuzované věci neuzavřeli účastníci smlouvu ve prospěch třetího
ve smyslu ustanovení § 50 obč. zák. Namítá-li žalovaná, že smlouvu uzavírala v
(nepřímém) zastoupení účastníka budoucího kontrahenta (nepřímé zastoupení může
plynout z ustanovení § 737 obč. zák.), přehlíží, že tomu odpovídající skutkové
okolnosti v řízení netvrdila. Již proto není naplněn ani dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.
(tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování), který dovolatelka v dovolání sice označuje, aniž by jej však více
konkretizovala. Z akcesorické povahy zajištění závazků pak vyplývá, že vedlejší
(zajišťovací) závazek nemůže platně vzniknout bez existence platného hlavního
(zajišťovaného) závazku. Je-li proto (jako zákonu odporující) neplatné ujednání
o založení hlavního závazku (závazku žalobce uzavřít v dohodnuté době budoucí
smlouvu), nemohlo platně vzniknout ani jeho zajištění; neplatným je tudíž i
ujednání o smluvní pokutě (§ 544 odst. 1 obč. zák.). Jestliže žalované nevzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty, neměla vůči
žalobci pohledávku, kterou by mohla namítat k započtení vůči žalobcem uplatněné
pohledávce z bezdůvodného obohacení a přivodit tím její zánik (§ 580 obč. zák.). Z výše uvedeného vyplývá, že prostřednictvím uplatněných dovolacích
důvodů (jejich obsahové konkretizace) se dovolatelce správnost rozsudku
odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo. Jelikož Nejvyšší soud nezjistil ani
vady řízení, k nimiž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 části věty před středníkem
o. s. ř.). Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků,
neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci v něm náklady
nevznikly (§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.