U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní
věci žalobkyně SINK, a. s., IČ 47676167, se sídlem v Ostravě - Moravské
Ostravě, Cihelní 2581, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská 21, proti žalované České republice - Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 19/2009, o dovolání žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2009, č. j. 58 Co 498/2009-92,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O žalobě na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci nesprávným úředním
postupem ve výši 1,590.707,85 Kč s příslušenstvím rozhodl Obvodní soud pro
Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. 7. 2009, č. j. 17 C 19/2009-65 tak, že této vyhověl
zcela včetně příslušenství ve výši zákonných úroků a zavázal žalovanou k
náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel po skutkové stránce ze zjištění, že žalobkyně se jako
jedna z věřitelů účastnila konkursního řízení na majetek úpadce Konstruktiva
Ústí nad Labem státní podnik v likvidaci, přičemž pravomocným rozvrhovým
usnesením ze dne 3. 4. 2003 bylo žalobkyni přiznáno právo na výplatu shora
uvedené částky, a to do 15 dnů ode dne právní moci rozvrhového usnesení. Ve
stanovené lhůtě ani dosud nebyla tato částka žalobkyni, jako věřiteli, správcem
konkursní podstaty zaplacena, přičemž předchozí správce konkursní podstaty
celkovou částku pocházející ze zpeněžení konkursní podstaty zašantročil a
posléze nově ustanovenému správci konkursní podstaty ji dosud nepředal. Vzal za
prokázané, že předmětné konkursní řízení dosud není ukončeno. Dále zjistil, že
posléze byl prohlášen konkurs na majetek JUDr. J. H., předchozího správce
konkursní podstaty, přičemž z pravomocného usnesení o schválení konečné zprávy
vyplývá, že k rozvrhu zbývá necelých 500.000 Kč. Věc posoudil ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
č. 82/1998 Sb.“), který upravuje odpovědnost státu na základě nesprávného
úředního postupu. Dále při posouzení uplatněného nároku vyšel z ustanovení § 8,
12 zákona č. 328/1991 Sb. o konkursu a vyrovnání. Dospěl poté k závěru, že uplatněný nárok je důvodný jak co do základu, tak i co
do výše. Vyslovil závěr, že v dané věci bylo třeba se též zabývat vznesenou
námitkou promlčení, přičemž se ztotožnil se názorem žalobkyně, že nárok není
promlčen s tím, že tříletá promlčecí doba ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. mohla
začít běžet ode dne prohlášení konkursu na majetek předchozího správce
konkursní podstaty JUDr. H., který byl prohlášen dne 19. 12. 2006, přičemž od
tohoto data doba tří let do podání žaloby o náhradu škody proti státu
neuplynula a právě od tohoto data je třeba promlčecí dobu počítat, neboť právě
tehdy se žalobkyně dozvěděla o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odvolacího soudu i přesto, že předmětné konkursní řízení, jehož se
žalobkyně v postavení věřitele účastnila, není dosud skončeno, lze již nyní
posoudit nárok žalobkyně jako důvodný, neboť je třeba vyjít z pravomocného
rozvrhového usnesení, které přiznává žalobkyni právo na výplatu předmětné
částky ze zpeněžení konkursní podstaty, k čemuž nedošlo, a to z důvodu na
straně konkursního soudu, resp. státu, žalované, který nedosáhla řádně své
dohledové činnosti tak, jak byla upravena v § 12 č. 328/1991 Sb. zákona o
konkursu a vyrovnání.
Odvolací soud zaujal názor, že předmětné konkursní řízení není dosud skončeno a
z následně zahájeného konkursního řízení na majetek JUDr. H. je zřejmé, že se z
jeho majetku pravděpodobně podaří určitou částku (přibližně 500.000 Kč)
zpeněžit. Poznamenal, že dosud probíhá trestní stíhání JUDr. H., k němuž se
současný správce konkursní podstaty Mgr. Tomášek připojil s nárokem na náhradu
škody. Uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu a nebýt jeho, bylo by
již pravomocné rozvrhové usnesení splněno a žalobkyně by byla jako jedna z
konkursních věřitelů uspokojena. Konstatoval, že částka získaná zpeněžením
podstaty přitom postačovala na krytí žalobkyni přiznané pohledávky. Odvolací
soud považoval za rozhodující právě tuto skutečnost pro vyhovění uplatněného
nároku, neboť je jinak zpravidla dosud neskončené konkursní řízení překážkou
pro vyhovění žaloby o náhradu škody proti státu. Dodal, že výše uplatněné škody
je přitom bez dalšího dána částkou, která byla žalobkyni přiznána pravomocným
rozvrhovým usnesením. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
16. 12. 2009, č. j. 58 Co 498/2009-92, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Převzal skutková zjištění i právní posouzení soudu prvního stupně, s nímž se
zcela ztotožnil.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně aplikoval na danou věc
ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. i § 8, 12 zákona č. 328/19991 Sb., o
konkurzu a vyrovnání účinného v rozhodné době, kdy byl prohlášen konkurs a
vydáno předmětné rozvrhové usnesení, resp., kdy nabylo právní moci. Správně
rovněž dovodil, že v daném případě za škodu odpovídá stát, tedy žalovaná, a to
s ohledem na tvrzení žalobkyně a prokázané skutečnosti, že škoda měla žalobkyni
vzniknout v souvislosti s konkursním řízením vedeným u Krajského soudu v Ústí
nad Labem pod sp. zn. 18 K 130/97, kdy žalobkyně vystupovala jako věřitel za
úpadcem a pochybení státu, resp. nesprávný úřední postup byl shledán v postupu
tohoto soudu jako dohledacího orgánu nad činností funkce správce konkursní
podstaty JUDr. J. H., a to v rozsahu ustanovení § 12 zákona 328/1991 Sb. o
konkursu a vyrovnání, účinného v rozhodném období.
Soud prvního stupně se též dostatečným způsobem vypořádal s námitkami tvrzeného
nedostatku pasivní legitimace žalované a předčasnosti této žaloby. I podle
odvolacího soudu pasivně legitimován ve sporu je stát, zastoupený Ministerstvem
spravedlnosti. Otázka postavení správce konkursního řízení v rozhodném období
podléhala režimu zákona o konkursu a vyrovnání účinném ke dni prohlášení
konkursu a době, kdy nabylo právní moci rozvrhové usnesení Krajského soudu v
Ústí nad Labem, na něž správně odkázal soud prvního stupně. Shodně se soudem
prvního stupně uzavřel, že ze strany konkursního soudu, potažmo žalované došlo
k nesprávnému úřednímu postupu, a že žalobkyní požadovaná škoda je v příčinné
souvislosti se zanedbáním dohledové činnosti soudu nad činností tehdejšího
správce konkursní podstaty.
Podle odvolacího soudu i když nejsou dosud pravomocně skončená konkursní řízení
v této věci včetně konkursního řízení na majetek JUDr. H., byla však najisto
postavena výše uplatněné škody, která odpovídá výši přiznané rozvrhovým
usnesením, dále tomu, že výtěžek ve zpeněžení podstaty majetku JUDr. H. v rámci
konkursního řízení dosahuje výšky, která v žádném případě nepostačuje pro
pokrytí nároku žalobkyně, vedle toho v řízení nebylo prokázáno, že by JUDr. H.
při výkonu své činnosti dodržel zákonné ustanovení týkající se povinnosti
pojistit se pro případnou odpovědnost za škodu v souvislosti s výkonem funkce
správce konkursní podstaty, v čemž lze zároveň shledat selhání dohlédací
činnosti soudu. Dospěl k závěru, že v dané věci byly splněny všechny
předpoklady vzniku odpovědnosti podle § 13 odst. 1,2 zákona č. 82/1998 Sb. a §
8, 12 zákona č. 328/19991 Sb. o konkursu a vyrovnání. Soud prvního stupně proto
nepochybil, pokud vyhověl žalobě o peněžité plnění, jehož se žalobkyně po
žalované v řízení domáhala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatelka řešení otázky, zda se správce
konkursní podstaty může zprostit odpovědnosti za škodu, kterou při výkonu své
funkce způsobil. Uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spočívající v
nesprávném právním posouzení věci. To podle ní spočívá v aplikaci nepřiléhavého
právního předpisu, který vyústil do závěru, že Česká republika je v
projednávané věci subjektem odpovědným za škodu způsobenou zašantročením plnění
správcem konkursní podstaty, které bylo určeno žalobkyni. Podle dovolatelky
stát neodpovídá za škodu způsobenou porušením povinnosti správce konkursní
podstaty v konkursním řízení. Správce konkursní podstaty musí za svá rozhodnutí
a hospodaření se svěřeným majetkem nést osobní odpovědnost a nemůže se této
odpovědnosti zprostit. Popírala rovněž závěr soudu o existenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným
zanedbáním dohledové činnosti soudu a způsobenou škodou. Z toho však nelze
dovodit odpovědnost za zašantročení výtěžku, které spíše nasvědčuje tomu, že
byl spáchán trestný čin. K tomu mohlo dojít, i kdyby dohledová činnost soudu
probíhala bez jakýchkoliv průtahů. Konečně dovolatelka namítala, že žaloba je předčasná, neboť nárok na náhradu
škody způsobený tvrzeným nesprávným úředním postupem může být úspěšně uplatněný
vůči státu až tehdy, pokud žalobkyně prokáže, že nemohla dosáhnout uspokojení
své pohledávky z důvodu bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo tento prospěch
získal a je povinen jí ho vydat. Navrhovala proto zrušení dovoláním napadeného rozsudku a vrácení věci
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření obsáhle vyvracela argumenty dovolání. Zejména
tvrdila, že pro toto řízení není otázkou zásadního právního významu otázka
formulovaná v dovolání. Odkazoval na závěry judikatury i teorie, podle níž
správce konkursní podstaty je zvláštní veřejnoprávní orgán, a proto je třeba
jej považovat za představitele státu. Podstatné podle žalobkyně bylo zanedbání
povinného dohledu nad činností správce konkursní podstaty. Ta však podle
výsledků důkazního řízení řádně plněna nebyla. Navrhla proto odmítnutí,
případně zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť
dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009
(srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony). Zjistil, že žalobkyně, zastoupena advokátem, podala dovolání v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost
dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže
nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
(změna
rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně
předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní
význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí
konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá
zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (pro jejich
judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a
nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je
právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel
prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech (v jednotlivých případech),
aniž by mohlo být jakkoliv významné, jaký má (může mít) taková konkrétní věc
judikatorní přesah. O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod dovolatelka
uplatňuje (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může jít tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. O takový případ v posuzované věci nejde. Předmět řízení je vymezen tvrzením žaloby a požadovaným žalobním petitem. V
této věci, jak konstatoval i odvolací osud, není založena žaloba výlučně na
tvrzení o pochybení správce konkursní podstaty, nýbrž na tvrzení, že stát
jednající svým orgánem (soudem, kterého stíhala dohledová povinnost nad
průběhem konkurzu), zanedbal své povinnosti plynoucí mu z jednotlivých
ustanovení, která soudy obou stupňů braly do úvahy. V přímé příčinné
souvislosti s tím je pak žalobkyní tvrzený vznik škody, spočívající v tom, že
žalobkyni bylo přiznáno právo na výplatu shora uvedené částky, a to do 15 dnů
ode dne právní moci rozvrhového usnesení. Ve stanovené lhůtě ani dosud nebyla
tato částka žalobkyni, jako věřiteli, správcem konkursní podstaty zaplacena,
přičemž předchozí správce konkursní podstaty celkovou částku pocházející ze
zpeněžení konkursní podstaty zašantročil a posléze nově ustanovenému správci
konkursní podstaty ji dosud nepředal. Pro posouzení tohoto skutkového stavu aplikoval soud prvního stupně, potažmo
soud odvolací, odpovídající právní předpis, kterým byl zákon č. 328/1991 Sb. o
konkursu a vyrovnání, účinného v rozhodném období, jmenovitě pak ustanovení o
dohledové povinnosti konkursního soudu. V úvahu přicházející ustanovení
právního předpisu náležitě a přiléhavě vyložil, to se týká i otázky příčinné
souvislosti mezi zanedbáním dohledové povinnosti konkursního soudu a vznikem
škody, jakož i otázky namítaného promlčení.
Je třeba zdůraznit, že otázka formulovaná odvolatelem, není otázkou zásadního
významu pro posouzení věci, tak jak to učinil odvolací soud při skutkovém
stavu, z něhož vycházel při aplikaci jím použitého právního předpisu. Odvolací soud totiž – jak patrno ze shora uvedené rekapitulace řízení – založil
své rozhodnutí na posouzení skutkových zjištění plynoucích z vylíčení
rozhodných skutečností a označení důkazů, jak to žalobkyně v této věci učinila. Podle nich žalobkyně tvrdila, že ke škodě došlo v přímé příčinné souvislosti se
zanedbáním dohledové činnosti konkursního soudu, jehož výsledkem bylo prokázané
zašantročení částky, na kterou žalobkyni vznikl nárok. Okamžik vzniku škody v
důsledku tohoto zanedbání byl skutkově rovněž prokázán a odvolací soud z něj
vycházel. Ani ve světle dovolacích námitek dovolatelky nelze dospět k závěru o vytýkané
vadě nesprávného právního posouzení a následně existence otázky zásadního
významu, jak byla v dovolání uplatněna. Pouze pro úplnost zmiňuje dovolací soud odkaz na závěry relevantní judikatury k
otázkám postupu správce konkursní podstaty a dohledové povinnosti konkursního
soudu. Tak v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 29 Cdo
3064/2000 (24/2006 Sb.NS) bylo mj. uvedeno: „Stát neodpovídá za škodu
způsobenou porušením povinnosti správce konkursní podstaty v konkursním řízení. Nesprávný úřední postup konkursního soudu může spočívat v tom, že nevydal
správci konkursní podstaty včas pokyn k vyloučení věci z majetku konkursní
podstaty, ačkoliv mu byly známy skutečnosti, jejichž jednoduché posouzení
umožňovalo přijmout spolehlivý závěr, že sepsaná věc nepatří do konkursní
podstaty. Samotná okolnost, že bylo zahájeno řízení o vylučovací žalobě ve
smyslu ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších
předpisů, nesprávnost takového postupu nevylučuje; není však povinností
konkursního soudu vyjadřovat se při výkonu své dohlédací činnosti (§ 12 odst. 2 uvedeného zákona) ke stavu dokazování v řízení o vylučovací žalobě.“ Tato
zmínka se přičiňuje pro dokreslení poměru mezi povinnostmi konkursního správce
a dohledové povinnost konkursního soudu, jejichž zanedbání může – podle
okolností konkrétního případu, nést vzápětí za následek vznik škody. O takový
případ se jednalo v uvedené věci. Z uvedených důvodů dovolací soud neshledal napadený rozsudek odvolacího soudu
ve věci samé po právní stránce zásadně významným (§ 237 odst. 1, písm. c/,
odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.). Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení,
vynaložených žalovanou na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 o. s. ř. ustanovení § 150 téhož právního
předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému
účastníku řízení. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. března 2012
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.