28 Cdo 1966/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání
dovolatele Obce Staré Sedlo, IČ 0025 9608, Staré Sedlo, Zámecká č. 100,
zastoupené JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou, 360 66 Karlovy Vary, Vítězná 10,
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 10. 10. 2011, sp. zn. 11Co 30/2010,
vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 7C
363/2006 (žalobce Obce Staré Sedlo, zastoupené JUDr. Janou Wenigovou,
advokátkou, 360 66 Karlovy Vary, Vítězná 10, proti žalovaným: 1) Lesům České
republiky, státnímu podniku, 500 00 Hradec Králové, Přemyslova 1106, a 2)
Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvkové organizaci, 140 00 Praha 4,
Na Pankráci 546/56, zastoupenému JUDr. Zdeňkou Lokajíčkovou, advokátkou, 360 66
Karlovy Vary, Sokolovská 1023/39, o určení vlastnického práva k nemovitostem, t
a k t o :
I. Dovolání s e z a m í t á .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů o dovolání.
O žalobě žalující obce, podané u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn.
7C 363/2006, bylo rozhodnuto rozsudkem uvedeného soudu prvního stupně ze 14.
10. 2009, č. j. 7C 363/2006-46. Tímto rozsudkem bylo určeno, že Obec Staré
Sedlo je vlastníkem pozemků parc. v katastrálním území S. S. u S., zapsaných na
listu vlastnictví (katastrální středisko S.). Žalovaným Lesům České republiky
bylo uloženo zaplatit žalující Obci Staré Sedlo na náhradu nákladů řízení
13.863,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaných Lesů České republiky, s. p., proti uvedenému
rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni
z 10. 10. 2011, sp. zn. 11Co 30/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl
rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze 14. 10. 2009, č. j. 7C 363/2006-46,
změněn ve věci samé tak, že žaloba žalující obce byla zamítnuta; o náhradě
nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak,
že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalující
obci bylo uloženo nahradit žalovaným Lesům České republiky na náhradu těchto
nákladů řízení 3.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu;
také bylo žalující obci uloženo zaplatit žalovanému Ředitelství silnic a dálnic
ČR na náhradu nákladů odvolacího řízení 26.693,- Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku odvolacího soudu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §
212 občanského soudního řádu, včetně řízení, které vydání tohoto rozsudku
předcházelo, a dospěl k závěru, že podané odvolání je důvodné. Vzhledem k tomu, že žalované Lesy České republiky sdělily soudu, že
podstatná část nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, převedly do práva
hospodaření Ředitelství silnic a dálnic ČR, odvolací soud (poté, co obdržel
návrh žalující obce na vstup dalšího účastníka do řízení – Ředitelství silnic a
dálnic ČR ohledně části předmětu řízení) usnesením připustil přistoupení
uvedeného druhého žalovaného do tohoto řízení; tento další žalovaný hospodaří
nyní s většinou pozemků, které jsou tu předmětem sporu (s výjimkou pozemků v
katastrálním území S. S. u S.). Odvolací soud poukazoval na to, že při svém rozhodování měl na zřeteli,
že v této právní věci rozhodoval již i dovolací soud rozsudkem z 3. 11. 2010
(28Cdo 2679/2010 Nejvyššího soudu), který dospěl k právnímu závěru, že žalovaný
státní podnik Lesy České republiky mají v této právní věci věcnou pasívní
legitimaci. Žalované Lesy České republiky i v odvolacím řízení dovozovali, že tu
vydržely vlastnické právo k pozemkům, jež jsou mezi účastníky tohoto řízení
sporné; jde o pozemky, o nichž žalující obec v řízení uváděla, že jí byly
přiděleny přídělem č. 12 z roku 1949 a jejichž držby se obec ujala 1. 12. 1949. Také žalované Ředitelství silnic a dálnic ČR se ztotožnilo s důvody odvolání
žalovaných Lesů České republiky. Naproti tomu žalující obec Staré Sedlo trvalo
na svém názoru, že tvrzená „dobrá víra žalovaných Lesů ČR, s. p., byla tu
přetržena a nemohlo tu dojít k vydržení“. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že shodně s názorem
soudu prvního stupně má za to, že z výsledků zjištění učiněných v tomto řízení
vyplynulo, že žalující obec se ujala držby přidělených pozemků, o něž jde v
tomto řízení, k 1. 12. 1949 a že tedy tu bylo na místě aplikovat ustanovení § 2
zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí. Sporné pozemky tu přešly do vlastnictví žalující Obce Staré
Sedlo ze zákona dne 24. 5. 1991; dne 12. 10. 2001 obdržely žalované Lesy České
republiky sdělení žalující obce o tom, že bude požadovat navrácení sporných
pozemků. Žalující obec Staré Sedlo však v jednoroční lhůtě, stanovené v § 8
zákona č.
172/1991 Sb., neučinila žádný návrh na zápis předmětných nemovitostí
do jejího vlastnictví. Odvolací soud proto dovozoval (na rozdíl od soudu
prvního stupně), že uvedené ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb. (o povinnosti
obce podat do jednoho roku od nabytí vlastnictví nemovitosti návrh na záznam
vlastnictví k nemovitosti do katastru nemovitostí) nezakotvuje prekluzívní
lhůtu, ale jde tu o povinnost pořádkové povahy. Pokud obec nevyužila možnosti,
kterou jí tu nabízel zákon č. 172/1991 Sb., zůstal jako vlastník sporných
nemovitostí zapsán stát – Česká republika. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že tu marně uplynula nejen roční
pořádková lhůta stanovená zákonem č. 172/1991 Sb., ale že také ke dni 24. 5. 2001 uplynula již i desetiletá lhůta ve smyslu ustanovení § 134 odst. 1
občanského zákoníku, podle něhož oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-
li ji v nepřetržité držbě po dobu deseti let, jde-li o nemovitou věc. Přijetím
zákona, v jehož důsledku došlo k přechodu některých věcí z majetku České
republiky do vlastnictví obcí, nemohla být bez dalšího prolomena dobrá víra
oprávněného držitele věci, který s věcí nakládal jako s vlastní (§ 129 odst. 1
občanského zákoníku). Podle názoru odvolacího soudu okolnost, že jako vlastník
nemovitosti je zapsán v katastru nemovitostí stát, který také prostřednictvím
určité organizace s nemovitostí hospodařil, aniž by byl jakkoli obcí upozorněn
na to, že vlastníkem předmětné nemovitosti stát není, je dokladem dobré víry
státu o vlastnictví k nemovitosti v důsledku splnění předpokladů pro vydržení
vlastnictví. Nelze tu dovodit, měl za to odvolací soud, že žalovaný (Lesy České
republiky, s. p.) přijetím zákona dobrou víru na jeden rok ztratil a teprve po
jednom roce ji opětovně nabyl tak, aby se počátek běhu vydržecí doby posunul až
na 24. 5. 1992. Odvolací soud tedy uzavřel, že „obec promarnila své vlastnické
právo, když po dobu více jak deset let neučinila žádné úkony, kterými by své
vlastnické právo, nabyté ze zákona, uchovala. Na základě uvedených důvodů odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu odvoláním napadený rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobu žalující obce zamítl. O nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud
podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu podle kriteria úspěchu
účastníků řízení ve věci samé. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s použitím
ustanovení § 224 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením §
142 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen 18. 11. 2011 advokátce, která
žalovanou obec v řízení zastupovala, a dovolání ze strany této žalující bylo
podáno u soudu prvního stupně dne 16. 1. 2012, tedy ve lhůtě stanovené v § 240
odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolávající se Obec Staré Sedlo navrhovala, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu z 10. 10. 2011 (sp. zn. 11Co 30/2010 Krajského soudu
v Plzni) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Co do
přípustnosti dovolání bylo v tomto dovolání poukazováno na ustanovení § 237
odst.
1 písm. a) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody bylo v dovolání
poukazováno na to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. V dovolání bylo především vytýkáno, že odvolací soud „bez jakéhokoli
důkazu či shodného tvrzení účastníků dospěl k závěru, že pozemky, o něž jde v
tomto řízení, byly předmětem držby ze strany žalované po dobu 10 let od 24. 5. 1991“. Podle názoru dovolávající se obce nebyl v řízení před soudy obou stupňů
proveden žádný důkaz k otázce držby pozemků před 1. 1. 1992 a po tomto dni;
odvolací soud tedy pochybil tím, když bez jakýhokoli důkazu dovodil držbu
nemovitostí žalovaným státním podnikem Lesy České republiky, a to za situace,
kdy uvedený podnik vznikl až dnem 1. 1. 1992. Dovolávající se obec v dovolání uváděla, že rovněž nesouhlasí s názorem
odvolacího soudu, že vydržecí doba počala běžet v daném případě již dnem
účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Dovolávající se obec poukazovala na ustanovení
§ 134 odst. 4 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 1992), podle něhož
se pro počátek a trvání vydržecí doby použijí přiměřené ustanovení o běhu
promlčecí doby, a na ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb., jímž byla stanovena
jednoroční pořádková lhůta k podání návrhu na zápis vlastnictví v evidenci
nemovitostí (což obec měla splnit do 24. 5. 1992). Podle názoru uvedeném v
dovolání nešlo tedy o to, „že by přijetí zákona č. 172/1991 Sb. znamenalo
ztrátu dobré víry držitele věci, ale o to, že během jednoroční lhůty podle § 8
zákona č. 172/1991 Sb. vydržecí doba neběžela“. Dovolávající se obec posléze poukazovala na zákon č. 173/2012 Sb.,
kterým byl změněn zákon č. 172/1991 Sb. a v jehož ustanovení je nyní nově
stanoveno: Pokud vlastnické právo, které na obec přešlo podle § 1, § 2, § 2a
nebo § 2b zákona č. 172/1991 Sb., není dosud zapsáno v katastru nemovitostí, je
obec povinna nejpozději do 31. 3. 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu
nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu; nesplní-li obec tuto
svou povinnost, považuje se den 1. dubna 2012 za den přechodu vlastnického
práva na stát. Podle názoru uvedeného v dovolání z tohoto nového ustanovení
„vyplývá,
že do 31. 3. 2014 nemůže dojít ke zpětnému přechodu vlastnického práva na stát,
a to ani na základě vydržení“. Tedy také v daném případě, podle názoru
uplatněném v dovolání, stát nemohl nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům
na základě vydržení. Přípustnost dovolání je v tomto případě dána podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné
proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé. V dovolání dovolávající se obce byl uplatněn jednak dovolací důvod, že
rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání, vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního
řádu).
Dále byl uplatněn v dovolání i dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ve smyslu ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). K ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu bylo v rozhodnutí
uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem, vyloženo, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež
nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno
něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže nepokládá za zjištěnou
podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu
naopak vyplývá. Podle názoru dovolacího soudu nelze mít za to, že by v
projednávané právní věci takto odvolací soud nesprávně postupoval. Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu), jestliže soud posoudil
projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si
aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (viz k tomu z rozhodnutí
uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45). V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména
podle ustanovení § 134 odst. 1 občanského zákoníku a podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky
do vlastnictví obcí (ve znění platném v době vynesení rozsudku odvolacího
soudu). Podle ustanovení § 134 odst. 1 občanského zákoníku oprávněný držitel
věci se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let,
jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Pro počátek a trvání doby vydržení se podle ustanovení § 134 odst. 4 občanského
zákoníku použijí přiměřeně ustanovení o běhu promlčecí doby. Podle ustanovení §
101 občanského zákoníku promlčecí doba běží (není-li v občanském zákoníku dále
uvedeno jinak) ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Podle ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku
České republiky do vlastnictví obcí, přecházejí věci podle tohoto zákona do
vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují. Z ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. tedy vyplývalo, že byly-li splněny podmínky
uvedené v § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., přešly nemovitosti dnem
účinnosti tohoto zákona (24. 5. 1991) do vlastnictví obce. V ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb. byla obcím stanovena jednoroční
pořádková lhůta k podání návrhu na zápis vlastnictví k nemovitostem, získaným
podle zákona č. 172/1991 Sb., do evidence nemovitostí; tato pořádková lhůta k
zápisu do evidence nemovitostí trvala do 24. 5. 1992. Z žádného právního předpisu nebylo možné vyloučit uplatnění námitky vydržení
vlastnického práva, týkající se přechodů věci podle zákona č. 172/1991 Sb. Nemožnost uplatnění námitky vydržení tu nelze vyloučit ani s poukazem na
ustanovení ústavně právních předpisů (srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu
ČR uveřejněné pod č.
160 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu
ČR a pod č. 45 ve svazku 7 téže Sbírky). Nemožnost uplatnění námitky vydržení
nelze bez dalšího dovodit nyní ani z ustanovení zákona č. 173/2012, na něž bylo
poukazováno po vydání tohoto zákona v doplnění dovolání dovolávající se obce v
daném případě. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat také právní názor, že do doby, po kterou
měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu,
po kterou věc držitel držel před 1. 1. 1992. Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i k citovaným právním závěrům
z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) i z
nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací
soud vycházel i v daném případě, stejně jako je měl na zřeteli i odvolací soud
ve svém rozsudku z 10. 10. 2011, proti němuž směřovalo dovolání dovolávající se
obce, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud
posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo že
by si při tomto posouzení aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil, takže by
bylo na místě toto dovoláním napadené rozhodnutí zrušit jako nesprávné. Nezbylo
proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského
soudního řádu svým rozsudkem (§ 243b odst. 6 o. s. ř.) k zamítnutí dovolání
dovolávající se obce, které bylo sice přípustné, ale nebylo shledáno dovoláním
důvodným. Dovolávající se obec nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v dovolacím
řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu. V Brně dne 2. října 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu