28 Cdo 1974/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání Pozemkového
fondu ČR, IČ 4570 7072, Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Ivanou
Slivkaničovou, advokátkou, 110 00 Praha 1, Na Poříčí 1079, proti rozsudku
Městského soudu v Praze z 8. 12. 2009, sp. zn. 30 Co 464/2009, vydanému v
právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 154/2003
(žalobkyň: 1. I. H., a 2. E. Z., zastoupených JUDr. Karlem Kavalírem,
advokátem, 500 00 Hradec Králové, Buzulucká 431, proti žalovanému Pozemkovému
fondu ČR, zastoupenému JUDr. Ivanou Slivkaničovou, advokátkou, o náhradu podle
§ 14 a § 16 zákona č. 229/1991 Sb.), takto:
I. Zamítá se dovolání dovolatele proti výroku (označenému II) rozsudku
Městského soudu v Praze z 8. 12. 2009, sp. zn. 30 Co 464/2009, jímž byl změněn
výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 z 31. 7. 2009, č. j. 24 C
154/2003-174 (označený 2), kterým bylo žalovanému Pozemkovému fondu ČR uloženo
zaplatit žalobkyním další částku 718.803,20 Kč.
II. Odmítá se dovolání dovolatele proti dalším výrokům uvedeného rozsudku
odvolacího soudu.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě žalobkyň, podané u soudu 11. 7. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 1 z 31. 7. 2009, č. j. 24 C 154/2003-174. Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému Pozemkovému fondu ČR uloženo
zaplatit žalobkyním I. H. a E. Z. každé z nich jednou polovinou 6,266.954,80 Kč
do tří dnů od právní moci rozsudku. Byl však zamítnut žalobní návrh uvedených
žalobkyň, jímž se domáhaly, aby žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo
zaplatit jim, každé z nich, dalších 8,448.046,60 Kč. Žalovanému fondu bylo
uloženo zaplatit žalobkyním náklady řízení částkou 167.377,20 Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku. Dále bylo žalovanému uloženo zaplatit soudní poplatek v
této právní věci částkou 250.680,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Rovněž bylo žalovanému uloženo zaplatit Obvodnímu soudu pro Prahu 1 na úhradu
placeného znalečného v tomto řízení 5.492,66 Kč (jak byla tato částka stanovena
usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 z 28. 7. 2009, č. j. 24 C 154/2003-170). O odvolání žalobkyň i žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně
bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 8. 12. 2009, sp. zn. 30 Co
464/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 1 z 31. 7. 2009, č. j. 24 C 154/2003-174, potvrzen v žalobě vyhovujícím
výroku o věci samé (označeném 1.); v zamítavém výroku o věci samé (označeném
2.) byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovanému bylo uloženo
zaplatit žalobkyním, každé z nich jednou polovinou, částku 718.803,20 Kč do tří
dnů od právní moci rozsudku, zatím co ohledně další žalobkyněmi požadované
částky 3,484.767,- Kč byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně
potvrzen. Ve výroku o soudním poplatku byl rozsudek soudu prvního stupně změněn
tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 1
soudní poplatek 279.430,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Ohledně
náhrady nákladů na znalečné, placené soudem v této právní věci, byl výrok
rozsudku soudu prvního stupně změně tak, že žalobkyni I. H. byla náhrada těchto
nákladů stanovena jednou čtvrtinou, žalobkyni E. Z. rovněž jednou čtvrtinou a
žalovanému Pozemkovému fondu ČR jednou polovinou. O nákladech řízení mezi
účastníky řízení navzájem bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na
náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně; ohledně úhrady nákladů
odvolacího řízení bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyním na náhradu těchto
nákladů 58.309,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu;
žalovanému bylo ještě uloženo zaplatit soudní poplatek za odvolací řízení
částku 28.752,- Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 do tří dnů od právní
moci rozsudku odvolacího soudu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které
jeho vydání předcházelo (ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a občanského
soudního řádu).
Po tomto přezkoumání bylo odvolací soud toho názoru, že soud
prvního stupně správně zjistil skutkový stav a při stanovení konkrétní peněžní
náhrady vycházel ze správného právního názoru, ale při výpočtu výše této
náhrady došlo k pochybením, které musel odvolací soud odstranit. Odvolací soud poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u
Pozemkového úřadu v Pardubicích, u něhož žalobkyně uplatnily nárok na vydání
nemovitostí v katastrálním území T. a P., které přešly na stát zejména základě
smluv z 21. 6. 1961 a z 9. 10. 1961 (uzavřenými v tísni za nápadně nevýhodných
podmínek ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb.),
jimiž byly právními předchůdci žalobkyň L. M. a M. M. prodány státu pozemky, o
něž jde i v tomto soudním řízení. Rozhodnutím Pozemkového úřadu v Pardubicích z
30. 5. 2000, č. j. PÚ 2145/99/Ja (které nabylo právní moci 13. 7. 2000), byly
I. H. a E. Z. uznány oprávněnými osobami k uvedeným pozemkům, avšak tyto
pozemky nelze jim vydat, protože byly po převodu na stát zastavěny sídlištěm
Polabiny, takže jejich vydání brání ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991
Sb. a uvedeným oprávněným osobám přísluší náhrada podle ustanovení § 14 a § 16
zákona č. 229/1991 Sb. Žalobkyně I. H. a E. Z. (jako právní nástupkyně svých rodičů L. M. a M. M.,
zemřelých 8. 2. 1970 a 9. 4. 1992) vyzvali dne 11. 10. 2000 žalovaný Pozemkový
fond k úhradě za nevydané pozemky. Pozemkový fond ČR si dal vypracovat znalecký
posudek znalcem J. D.; v posudku bylo uvedeno, že jde o pozemky v lokalitě
bytové výstavby v sídlišti Polabiny I, II a III, na místě jsou nyní postaveny
bytové domy, občanská vybavenost, případně veřejná zeleň a komunikace. Pozemky
byly v uvedeném pozemku označeny jako orná půda, louky a pastviny (vyjma
pozemku parc. č. 95 a parc. č. 97/1, které byly zahradou). Celková cena (kromě
posléze jmenovaných pozemků) byla vyčíslena částkou Kč 616.571,76. Odvolací soud byl toho názoru, že žalobkyně řádně uplatnily nárok na náhradu za
nevydané pozemky ve stanovené lhůtě podle ustanovení § 13 odst. 3 a § 16 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. Také se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně ohledně ceny odňatých pozemků s poukazem na ustanovení § 28a
zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož se náhrada poskytuje v cenách platných ke
dni 24. 6. 1991, a to v případě nemovitostí podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve
znění vyhlášky č. 316 (1990 Sb.), přičemž správně soud prvního stupně vycházel
u pozemků, o něž jde v tomto řízení, z ceny pozemků určených ke stavbě v době
jejich přechodu na stát (tj. v době do 1. 1. 1963). Podle názoru odvolacího soudu však došlo u soudu prvního stupně při konkrétním
výpočtu náhrady k několika pochybením „buď početní chybou, případně zjevným
omylem“. Odvolací soud uváděl, že odstranil toto pochybení a dospěl k závěru,
že žalobkyním náleží náhrada ve výši Kč 6,985.758,- . Použitý výpočet uvedl
odvolací soud podrobně v odůvodnění svého rozsudku.
Protože soudem prvního
stupně byla žalobkyním ještě další částku 718.803,20 Kč, aby se jím dostalo
celkové již uvedené náhrady 6,985.758,- Kč, odvolací soud v tomto smyslu změnil
(srov. § 220 odst. 1 občanského soudního řádu) výrok rozsudku soudu prvního
stupně o věci samé tak, že žalovaný Pozemkový fond ČR je povinen žalobkyním
zaplatit ještě další částku 718.803,20 Kč; jinak byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen (srov. § 219 občanského soudního řádu). Změna výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé se promítla i ve změně
výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně i ve změně rozhodnutí o
úhradě nákladů placeného znalečného i o úhradě soudního poplatku za řízení před
soudem prvního stupně. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím
soudem s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 občanského
soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalovaný Pozemkový fond
ČR v tomto soudním řízení zastupovala, dne 29. 1. 2010 a dovolání ze strany
žalovaného bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 12. 3. 2010, tedy ve
lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolávající se Pozemkový fond ČR navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Své dovolání vymezil
uvedený dovolatel tak, že „podává dovolání proti všem výrokům rozsudku
odvolacího soudu, ale ohledně výroku označeného II. jen v té části, v níž byl
rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku změněn tak, že žalovaný
Pozemkový fond ČR je povinen zaplatit žalobkyním 718.803,- Kč (každé ze
žalobkyň jednou polovinou). Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (pokud došlo ke změně výroku, označeného
2., rozsudku soudu prvního stupně), ale i podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Uvedený dovolatel je přesvědčen, že základní pochybení v rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá v tom, že žalobkyním byla přiznána náhrada za odňaté pozemky v
cenách jako za stavební pozemky. Aby takto mohlo být stanoveno, muselo by být v
soudním řízení prokázáno, že tu šlo: a) o pozemky určené pro stavbu nebo ke
zřízení zahrady, nebo b) o pozemky vedené v evidenci nemovitostí jako zastavěná
plocha a nádvoří nebo zahrada. To však v daném případě rozhodně doloženo
nebylo. Ve všech případech pozemků, za něž se žalobkyně domáhaly náhrady, byly
tyto pozemky v době jejich přechodu na stát označeny v evidenci nemovitostí
jako role nebo pastviny anebo louky; nebylo tedy u těchto pozemků splněno, co
bylo stanoveno v § 2 odst. 1 vyhlášky č. 144/1959 Úředního listu (tj. „Stavebním pozemkem se rozumí místo vymezené územním rozhodnutím k zastavění“).
Dovolatel ve svém dovolání podrobně poukazoval na to, že u sporných pozemků,
označených podle údajů z pozemkové knihy jako pozemky PK 472, PK 390, PK 391,
PK 392, PK 436/1, PK 434/1, PK 470, PK 473, PK 435, PK 389, PK 526/1 a PK 526/3
nebylo ohledně žádného z těchto pozemků doloženo vydání územního rozhodnutí, z
něhož by vyplynulo, že má být pozemek zastavěn. U pozemků označených údaji z
pozemkové knihy jako pozemky PK 472, PK 454, PK 1680, PK 1679 a PK 132P1
dovolávající se Pozemkový fond ČR dovozoval, že žalobkyně neprokázaly žádnou
právními předpisy předpokládanou listinou, že by tyto pozemky byly určeny k
zastavění před jejich převodem na stát. Dovolatel ještě i namítal, že odvolací soud nesprávně přiznal žalobkyním
náhradu za pozemek PK 436/3 (o výměře 11.735 m2), převedený předchůdci žalobkyň
na stát smlouvou z 9. 10. 1961. Dovolatel poukazoval na to, že pozemek
uvedeného označení nebyl rozhodnutím pozemkového úřadu uveden jako pozemek, za
nějž by náležela nějaká náhrada, když žalobkyně o náhradu ve vztahu k tomuto
pozemku nežádaly, jak to vyplývá i z rozhodnutí Pozemkového úřadu v Pardubicích
z 30. 5. 2000, č. 4093. Dovolatel také uváděl, že „skutečnost, že takový
pozemek vznikl z pozemku PK 436/1, za který žalobkyně u pozemkového úřadu o
náhradu požádaly, je nerozhodná, když v době uplatnění takové žádosti byl již
pozemek č. 436/1, za který žalobkyně u pozemkového úřadu o náhradu požádaly,
samostatnou věcí v právním smyslu, odlišnou od pozemku PK 436/1“. Ve vyjádření žalobkyň k dovolání Pozemkového fondu ČR bylo uvedeno, že by tomto
dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru žalobkyň nelze souhlasit s názorem
dovolatele, že tu pro účely náhrady za nevydané pozemky měl být brán zřetel na
to, že „pozemky nebyly formálně podle stavebněprávních předpisů v době odnětí
pozemků ještě nebyly vedeny jako pozemky stavební“. Žalobkyně poukazovaly na
to, že i Ústavní soud ČR v jednom ze svých nálezů vyslovil názor, že výklad
pojmů obsažených v restitučních předpisech nelze podřizovat pojmům obsaženým
např. v předpisech práva stavebního. V daném případě by určení výše náhrady pro
žalobkyně jako za pozemky zemědělské bylo nespravedlivé, když tyto pozemky byly
od počátku odnímány (jak to vyplývá ze všech vydaných výměrů ohledně pozemků v
tomto katastrálním území) za jediným účelem, a to za účelem výstavby sídliště. Tento názoru zaujaly v daném případě soudy obou stupňů shodně; proto také
odvolací soud přistoupil jen k dílčí změně rozsudku soudu prvního stupně, a to
pouze z důvodu potřeby odstranit početní chyby ve výpočtu náhrady za pozemky,
takže tu vlastně nejde o měnící výrok, jež by byl obsažen v rozsudku odvolacího
soudu. Podle názoru žalobkyň byl v tomto případě řádně uplatněn nárok i ohledně
pozemku označeného podle pozemkové knihy jako PK 436/3 v katastrálním území T.,
který byl kupní smlouvou z 9. 10. 1961 oddělen od pozemku PK 436/1. Výjma
pozemkové parcely PK 463/3 byla zohledněna v rámci náhrada za pozemek PK 436/1
jak rozhodnutím pozemkového úřadu, tak i rozsudkem soudu prvního stupně; výměry
této parcely uváděl i znalec ve znaleckém posudku z 23. 7.
2009 v rámci výměry
pozemku PK 436/1. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Přípustnost dovolání dovolatele (Pozemkového fondu ČR) tu bylo třeba posoudit
jednak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (když
výrokem rozsudku odvolacího soudu tu došlo jmenovitě ke změně výroku rozsudku
soudu prvního stupně, a to konkrétním uložením další platební povinnosti) a
jednak i podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu,
podle něhož je přípustné dovolání i proti výroku rozsudku odvolacího soudu
potvrzujícímu výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé (proti takovému
výroku směřuje v daném případě rovněž dovolání dovolatele), jestliže ovšem
dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený výrok rozsudku odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam[odstavec 1 písm. c)]
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží. V daném případě nevyplývalo z rozsudku odvolacího soudu z 8. 12. 2009 (sp. zn. 30 Co 464/2009 Městského soudu v Praze), napadeného dovoláním dovolatele, že by
jím byla řešena některá právní otázka, jež by byla rozhodována rozdílně
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem; nevyplývalo to v tomto případě ani z
obsahu soudního spisu (sp. zn. 24 C 154/2003 Obvodního soudu pro Prahu 1) a ani
z vlastních poznatků dovolacího soudu. V řízení o dovolání bylo ovšem třeba
ještě posoudit, zda byla uvedeným rozsudkem odvolacího soudu řešena některá
právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soud. Dovolatel ve svém dovolání uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a
odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud
posoudí věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis
nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/). V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle
ustanovení § 14 a § 16 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), která se této
právní věci týkala a účastníci řízení na tato ustanovení v průběhu řízení sami
poukazovali. Podle ustanovení § 14 odst. 1, věta druhá, zákona č. 229/1991 Sb.
Oprávněné
osobě náleží náhrada za pozemek, který se podle tohoto zákona nevydá a za který
nebyl poskytnut jiný pozemek. Ceny se stanoví podle cenových předpisů platných
ke dni 24. června 1991 (§ 14 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb.). Podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. za pozemky, které se podle
zákona č. 229/1991 Sb. nevydávají (srov. § 11 téhož zákona) a za které nelze
poskytnout oprávněné osobě jiný pozemek, poskytne stát nebo jiná právnická
osoba, jejímž zřizovatelem nebo zakladatelem je stát, finanční náhradu podle
zvláštního předpisu. Finanční náhrada spočívá ve vyplacení hotovosti a v
cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu, a to v cenách podle §
28a zákona č. 229/1991 Sb.; hotovost se vyplácí pouze vlastníkům vydávaných
věcí. Podle ustanovení § 28a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. pozemkový fond poskytuje
náhrady oprávněným osobám v případech, kdy je povinnou osobou obec nebo okresní
úřad; náhrada spočívá v poskytnutí nemovitosti ve správě pozemkového fondu nebo
v poskytnutí hotovosti ve výši stanovené zvláštním předpisem (srov. např. nařízení vlády č. 504/1992 Sb., o výši náhrady v hotovosti poskytované podle
zákona č. 229/1991 Sb.), popřípadě v cenných papírech, které nemají povahu
státních dluhopisů. V nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. 7. 2004, IV. ÚS 176/03 (uveřejněném pod č. 96 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byly zaujaty tyto
právní závěry: Důvodem výluk ve vydávání nemovitostí podle § 11 zákona č. 229/1991 Sb. je působení konkrétního veřejného zájmu nebo právo třetích
subjektů (např. zastavěnost pozemku stavbou), které převažuje nad účelem
restituce. Při interpretaci a aplikaci restitučních předpisů je třeba mít na
zřeteli účel a předmět úpravy těchto předpisů. Pojmy a instituty obsažené v
restitučních předpisech je třeba vykládat s ohledem na to, že předmětem úpravy
těchto předpisů jsou vztahy majetkoprávní, které jsou svou povahou
občanskoprávními vztahy. Výklad pojmů obsažených proto nelze podřizovat pojmů
obsaženým v jiných právních předpisech či odvětvích veřejného práva (např. práva stavebního). V konkrétním případě je třeba volit takovou interpretaci,
která by směřovala k maximálnímu naplnění účelu restituce a respektovala
proporcionalitu mezi omezením restitučního nároku a posouzením konkrétního
veřejného zájmu. Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i citovaným právním
závěrům (zejména Ústavního soudu ČR), z nichž dovolací soud vychází i v daném
případě nebylo možné tu dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve
svém dovoláním napadeném rozhodnutí z 8. 12. 2009 (sp. zn. 30 Co 464/2009
Městského soudu v Praze), v němž měl na zřeteli v podstatě tatáž ustanovení
právních předpisů i tytéž právní závěry, posoudil projednávanou právní věc
podle nesprávného právního předpisu, nebo že by si aplikovaný právní předpis
nesprávně vyložil (zejména odchylně od výkladových závěrů Ústavního soudu ČR,
jimiž jsou obecné soudy vázány) anebo že by řešil svým rozhodnutím některou
právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními
zákona č. 229/1991 Sb.).
Odvolací soud také neřešil svým rozhodnutím právní
otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem, ani právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacím
soudem, ani právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování
dovolacího soudu (s přihlížením i k výkladovým právním závěrům Ústavního soudu
ČR). Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolatele (částečně přípustného podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu), že by směřovalo
proti rozhodnutí odvolacího soudu, spočívajícímu na nesprávném právním
posouzení věci v důsledku použití nesprávného právního předpisu nebo
nesprávného výkladu aplikovaného právního předpisu, takže by šlo o doložený
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního
řádu, jež by odůvodňoval zrušení nesprávného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §
243b odst. 2 občanského soudního řádu. Neshledal také dovolací soud, že by u dovolání dovolatele byly dány zákonné
předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a
odst. 3 občanského soudního řádu. Přikročil proto dovolací soud svým rozsudkem (srov. § 243b odst. 6 občanského
soudního řádu) k zamítnutí dovolání dovolatele podle § 243b odst. 2 občanského
soudního řádu, pokud toto zčásti přípustné dovolání směřovalo proti výroku
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně
ve věci. samé. Zároveň dovolací soud dalším výrokem svého rozhodnutí odmítl dovolání
dovolatele, pokud směřovalo proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byly
potvrzeny výroky rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, a to jako dovolání
nepřípustné (podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu). Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení,
vynaložených žalobkyněmi na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací
soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu
ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady
nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu
přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci, jejíž posouzení
vyžadoval výklad slovního znění právního předpisu, a jednak i k obsahu již
zmíněného vyjádření žalobkyň k dovolání dovolatele, rekapitulujícího v podstatě
to, co žalobkyně uvedly a uplatnily již v řízení před soudy obou stupňů. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.