28 Cdo 1980/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., v právní věci žalobců A) M. S., B) K. J., C) J. J., všech
zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí
České republiky, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o poskytnutí finanční
náhrady za nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn.
10 C 227/94, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 14.5.2003, č.j. 21 Co 126/2003-333, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Žalobou, podanou dne 22.3.1994 u Obvodního soudu pro Prahu 1, domáhal
se právní předchůdce žalobců uložení povinnosti žalované poskytnout žalobci
finanční náhradu za nemovitosti blíže popsané v petitu. Tvrdil, že rozsudkem
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22.5.1959, sp. zn. 4 To 132/59 byl
odsouzen k propadnutí veškerého jmění, přičemž tento rozsudek byl zrušen
rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.1992, sp. zn. 5 Tz 108/91. Podle
žalobce současně byl zrušen i rozsudek bývalého Lidového soudu v Jaroměři ze
dne 24.4.1959, sp. zn. T 43/59 a další rozhodnutí, která na zrušené rozhodnutí
navazovala.
Okresní soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně žalobu zamítl rozsudkem
ze dne 30.9.1998, č.j. 10 C 227/94-108. K odvolání žalobců byl tento rozsudek
zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.6.1999, č.j.
25 Co 181/99-124 a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dalším rozsudkem ze dne
12.12.2002, č.j. 10 C 227/94-216, soud prvního stupně žalobě v odstavci
I.vyhověl a ve zbytku v odstavci II. žalobu zamítl.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 1.1.2001,
č.j. 25 Co 265/2001-245, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 20.12.2002, č.j. 10 C 227/94-315,
žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že právní předchůdce
žalobců J. J. byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
22.5.1959, sp. zn. 4 To 132/59 odsouzen k trestu odnětí svobody na 2,5 roku
a bylo vysloveno propadnutí veškerého jeho jmění. Vzal za prokázané, že
rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.1992, 5 Tz 108/91, který nabyl právní
moci 31.3.1992, byl výše uvedený rozsudek zrušen. Zároveň vzal za prokázané, že
zrušen byl též rozsudek bývalého Lidového soudu v Jaroměři ze dne 24.4.1959,
sp. zn. T 43/59 a další rozhodnutí, která na zrušené rozhodnutí navazovala.
Soud prvního stupně dále zjistil, a to z obsahu spisu D 1889/94 Státního
notářství v H. K., že původní žalobce J. J. zemřel dne 7.11.1994 a jeho dědici
jsou všichni žalobci. Dospěl k závěru, že žalobci jsou oprávněnými osobami
podle § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Věc
posoudil podle § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, podle něhož písemnou žádost o finanční náhradu je třeba podat u
příslušného orgánu státní správy republiky, nejpozději ve lhůtě 1 roku nebo ve
lhůtě 1 roku ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh
na vydání věci. Vyslovil, že v projednávané věci rehabilitační rozsudek
Nejvyššího soudu ČR 5 Tz 108/91 byl vyhlášen 31.3.1992 za osobní účasti
původního žalobce. Dále zaujal názor, že podle trestního řádu ( zákon č.
141/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů ) ve znění platném v době, kdy
Nejvyšší soud ČR rozhodoval ve věci vedené pod sp. zn. 5 Tz 108/91 nebylo
přípustné podat odvolání mimo jiné proti rozsudku Nejvyššího soudu
ČR o stížnosti pro porušení zákona. Z hlediska § 139 odst. 1 písm.
a) trestního řádu v tehdy platném znění nabýval tento rozsudek právní moci
vyhlášením a doručení rozsudku nebylo podmínkou toho, aby rozsudek nabyl právní
moci. Dovodil, že pokud J. J. podal písemnou žádost o finanční náhradu u
Ministerstva financí ČR podáním došlým dne 6.8.1993, učinil tak po uplynutí
jednoroční lhůty podle § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Lhůtu podle § 13
odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. posoudil jako lhůtu promlčecí. Uzavřel, že
uplatnění námitky promlčení ze strany žalované nelze posuzovat jako rozpor s
dobrými mravy ve smyslu § 3 o.z. V tomto směru poukazoval na právní názor
vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 4.7.2002, sp. zn. III. ÚS 21/02.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14.5.2003,
č.j. 21 Co 126/2003-333, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
věci samé. Podle odvolacího soudu nelze setrvat na původním právním názoru
odvolacího soudu o povaze lhůty podle § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. jako
lhůty promlčecí, a to s ohledem na vývoj judikatury. Zde odkazoval na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.12.1998, sp. zn. 23 Cdo 1460/98, který
dospěl k závěru, že lhůta k uplatnění práva na finanční náhradu u příslušného
ústředního orgánu státní správy je lhůtou hmotněprávní a prekluzivní. Vyslovil
závěr, že pokud jde v dané věci o lhůtu prekluzivní, jejím uplynutím právo na
finanční náhradu zaniká a nelze jej žádným způsobem, a to ani soudním
rozhodnutím obnovit nebo zmeškání prekluzivní lhůty prominout. Uzavřel též, že
aplikace § 3 o.z. nepřipadá do úvahy, neboť nejde o případ výkonu práva povinné
osoby, nýbrž o zánik práva osoby oprávněné ze zákona. Rovněž zaujal názor, že
námitkami žalobců, týkajícími se průtahů v řízení a nadbytečně prováděného
dokazování, se nelze zabývat.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož
přípustnost zřejmě podle obsahu dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. Podle dovolatelů otázka charakteru lhůty uvedené v § 13 odst. 3 zákona
č. 87/1991 Sb. je otázkou zásadního právního významu, která vyžaduje zcela
jednotné soudní rozhodování. Nesouhlasili se závěry soudů obou stupňů, podle
nichž nárok na jakoukoli finanční náhradu za nemovitosti, které přešly na stát
rozsudkem odporujícím zákonu, nelze přiznat. Poukazovali na skutečnost, že
rehabilitační rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.1992, sp. zn. 5 Tz
108/91 byl právnímu předchůdci žalobců jejich otci doručen až po roce od jeho
vyhlášení. Namítali, že pokud rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nabylo právní moci
vyhlášením, jehož byl otec žalobců účasten, je nutno jednoroční lhůtu k jeho
doručení považovat za nepřiměřenou. Dále tvrdili, že postupem soudu bylo
porušeno jedno z jejich ústavních práv a sice právo, aby jeho věc byla
projednána bez zbytečných průtahů. Navrhli proto zrušení rozhodnutí odvolacího
soudu.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání, popřípadě zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna
2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu
ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou -
účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241
odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle
nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží
(viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v této věci nejde.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o
posouzení, zda z provedených důkazů lze dovodit závěr, že lhůta k uplatnění
práva na finanční náhradu u příslušného ústředního orgánu státní správy je
lhůtou prekluzivní. V této věci správně použil odvolací soud ustanovení § 13
odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a toto ustanovení
rovněž správným způsobem vyložil.
Nejvyšší soud ČR již dříve judikoval, že shora uvedená lhůta je svou povahou
hmotněprávní a prekluzívní (rozsudek ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 23 Cdo
1460/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 43/2000).
K jejímu dodržení je zapotřebí, aby nejpozději posledního dne této lhůty byla v
restitučním zákoně zmiňovanému ústřednímu orgánu státní správy (Ministerstvu
financí ČR - viz zákon č. 231/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v
mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších změn a doplňků) doručena
písemná žádost o finanční náhradu. Přitom posledním dnem lhůty určené podle let
je ve smyslu § 122 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), který je v této souvislosti
nutno podpůrně užít, den, který se svým pojmenováním nebo číslem shoduje se
dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná. Není - li takový den v
posledním měsíci, připadne konec lhůty na jeho poslední den. Podle § 122 odst.
3 obč. zák. připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je
posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Naproti tomu u
procesněprávních lhůt podle § 57 odst. 3 o.s.ř. postačí, je-li příslušné podání
(např. odvolání) poslední den lhůty předáno k poštovní přepravě.
Podle nezpochybněného skutkového zjištění soudů obou stupňů nabyl rehabilitační
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.1992, sp. z. 5 Tz 108/91 právní moci
dnem vyhlášení, tj. 31.3.1992. Tento den lze považovat za počátek jednoroční
lhůty k uplatnění práva na finanční náhradu u příslušného ministerstva. Byla-li
písemná žádost podána právním předchůdcem žalobců Ministerstvu financí České
republiky dne 6.8.1993, došlo k uplatnění práva po marném uplynutí uvedené
jednoroční lhůty.
Protože restituční zákon nemá vlastní ustanovení obecně pojednávající o lhůtách
v něm uvedených, přičemž ustanovení § 13 je zařazeno v jeho části upravující
oblast občanskoprávních vztahů, je třeba i otázku, zda hmotněprávní lhůta
stanovená ve třetím odstavci citovaného ustanovení je promlčecí nebo
prekluzivní, řešit výkladem příslušných ustanovení občanského zákoníku, který
je k restitučnímu zákonu ve vztahu lex generalis - lex specialis, s
přihlédnutím k právní teorii. Sluší se připomenout, že zatímco restituční zákon
používá pojmu „lhůta“, občanský zákoník hovoří o „dobách“.
Protože občanský zákoník rozlišuje pouze doby promlčecí a prekluzivní,
lze o lhůtě uvedené v § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. jen jako o
době prekluzivní či době promlčecí, přičemž je zapotřebí vycházet z jazykového
a logického výkladu tohoto ustanovení. Stanoví-li zákon v konkrétním ustanovení
(jak je tomu i v případě citovaného ustanovení), že účastník právního vztahu
může své právo uplatnit u určeného orgánu v určité lhůtě, lze z takového
ustanovení dovodit závěr, že po marném uplynutí takové lhůty již svá práva s
úspěchem uplatnit nemůže. Proto i ustanovení § 13 odst. 3 restitučního zákona
ve znění před nálezem Ústavního soudu České republiky publikovaným pod č.
153/1998 Sb., podle kterého je písemnou žádost o finanční náhradu třeba podat u
příslušného ústředního orgánu státní správy republiky nejpozději do jednoho
roku ode dne účinnosti zákona nebo ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy právní
moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci, je nutno
interpretovat tak, že požádala-li písemně oprávněná osoba příslušný ústřední
orgán státní správy o finanční náhradu později, než ve lhůtě jednoho roku ode
dne účinnosti restitučního zákona nebo ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek,
kterým byl zamítnut návrh na vydání věci, resp. od rozhodnutí, jímž byl v
rámci soudní rehabilitace mimo jiné zrušen výrok o trestu propadnutí majetku,
vyplývá ze zákona, že své právo uplatnil právní předchůdce žalobců pozdě a že v
důsledku této skutečnosti toto právo zaniklo.
Lhůta stanovená k podání písemné žádosti o finanční náhradu u příslušného
ústředního orgánu státní správy je tedy propadná (prekluzivní), byť není
vyjádřena dovětkem „jinak právo zanikne“, když skutečnost, že jde o dobu
prekluzivní je slovně vyjádřena jinak. S přihlédnutím k námitkám žalobkyně je
třeba zdůraznit (a tento názor zastává ve stanovisku ze dne 20. října 1998 sp.
zn. Pl. ÚS st. 7/98 i Ústavní soud České republiky), že byť je restituční zákon
svou povahou zákonem specifickým, sledujícím zmírnění následků některých
majetkových a jiných křivd z období let 1948 - 1989 a nemůže být proto zcela
vsazen do nepřekročitelného občanskoprávního rámce, tendenci „zprůchodnit“
cestu ke zmírnění následků křivd odpovídá na druhé straně zjevná tendence
vymezit pro uplatňování restitučních nároků určitý časový rámec.
Na základě výše uvedeného dovolací soud nemá důvodu odchýlit se od právního
závěru odvolacího soudu, že v projednávané věci jde o lhůtu povahy prekluzivní,
jejímž marným uplynutím právo na finanční náhradu zaniklo.V mezích dovolacího
přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto
podle § 243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalobců zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za
použití § 224 odst.1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Dovolatelé sice neměli se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalované k podanému
dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu
ustanovení 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.