28 Cdo 1981/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
B. S., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z
20.4.2004, sp.zn. 15 Co 219/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního
soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp.zn. 6 C 274/91 (žalobce B. S., zastoupeného
advokátem, proti žalovaným: 1. akciové společnosti K. B. a 2. Mgr. V. V.,
správci konkursní podstaty úpadce akciové společnosti K.-H. B., zastoupenému
advokátkou, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Brně z 20.4.2004, sp.zn. 11 Co
219/2001 i rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze 14.3.2001, čj. 6 C
274/91-142.
II. Věc se vrací Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 13.11.1991 (původně ještě s dalšími
třemi žalobci), aby žalované akciové společnosti bylo uloženo uzavřít se
žalobci dohodu o vydání továrny čp. 210 v B. s pozemky parc. č. 228, parc. č.
432, parc. č. 9/1, parc. č. 9/3, parc. č. 8 a parc. č. 6, a to do 15 dnů od
právní moci rozsudku. V žalobě bylo uvedeno, že tyto nemovitosti přešly na stát
kupní smlouvou z 31.8.1955, uzavřenou s národním správcem továrny za cenu
stanovenou velmi nízkým odhadem. Žalobce B. S. uváděl, že je spoluvlastníkem
4/8 uvedených nemovitostí (ostatní tři původní žalobci, uvedení v žalobě, byli
označeni jako dědici dalších spoluvlastníků). Výzva k vydání nemovitosti byla
žalované podána písemně 29.4.1991, ale vydání nemovitostí bylo žalovanou
akciovou společností odmítnuto.
Žalovaná akciová společnost navrhla zamítnutí žaloby s tím, že v žalobě uvedené
nemovitosti byly převedeny na jejího právního předchůdce – národní podnik K. B.
kupní smlouvou, kterou uzavřel národní správce (ustanovený 1.10.1951) se
souhlasem bývalého okresního národního výboru uděleného podle zákona č. 65/1961
Sb. Nešlo tu o právní úkon, který by byl učiněn v tísni za nápadně nevýhodných
podmínek.
Podáním ze 6.1.1992 byla žaloba vzata zpět dalšími žalobci kromě B. S., který
nadále svou žalobou uplatňoval vydání jedné ideální poloviny v žalobě uvedených
nemovitostí. Usnesením Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze 7.1.1992 bylo v
důsledku toho zastaveno řízení, pokud šlo o žalobní návrhy ostatních žalobců
kromě B. S.
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze 7.1.1992, čj. 6 C 274/91-18,
bylo rozhodnuto, že žalovaná akciová společnost je povinna uzavřít dohodu o
vydání poloviny nemovitostí – továrny čp. 210 v B. a pozemků parc. č. 228, 432,
9/1, 9/2, 9/3, 8 a 6 se žalobcem B. S. do 15 dnů od právní moci rozsudku „s
platností od 1.11.1991“. Žalované akciové společnosti bylo uloženo zaplatit
žalobci na náhradu nákladů řízení 920 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného K. B. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně
rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 20.9.1994, sp.zn. 21 Co 91/92, a to
tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu žalobce zamítl. Výrok o
nákladech řízení před soudem prvního stupně byl změněn tak, že žádný z
účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu. Také ohledně nákladů řízení o
odvolání bylo rozhodnuto, že na jejich náhradu nemá žádný z účastníků řízení
právo.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze 17.2.1998, 3 Cdon 560/96, zrušil
rozsudek Krajského soudu v Brně z 20.9.1994, sp.zn. 21 Co 91/92, i rozsudek
Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze 7.1.1992, čj. 6 C 274/91-18, a věc byla
vrácena Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou k dalšímu řízení. Dovolací soud
vytýkal soudům obou stupňů nesprávné posouzení žalobního návrhu žalobce,
domáhajícího se uložení povinnosti žalovaného uzavřít se žalobcem dohodu o
vydání nemovitostí, jakož i náležitostí výzvy k vydání nemovitostí, učiněné
žalobcem. Pro další řízení ukládal dovolací soud soudu prvního stupně, aby
postupoval podle ustanovení § 43 občanského soudního řádu a aby žalobce vedl
zejména k doplnění návrhu (jeho součástí by mělo být navržené znění dohody,
jejíhož uzavření se žalobce domáhá).
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou vydal usnesení z 15.5.1998, čj. 6 C
274/91-58, jímž řízení zastavil a rozhodl také, že se žalovanému nepřiznává
náhrada nákladů řízení. Toto usnesení bylo však k odvolání žalobce zrušeno
usnesením Krajského soudu v Brně z 24.7.2000, sp.zn. 32 Co 490/98, a věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle názoru odvolacího soudu
žalobce svými podáními z 2.2.1995 a z 2.6.1998 odstranil ty vady žalobního
návrhu, které bránily pokračování v řízení; zastavení řízení proto nebylo ze
strany soudu prvního stupně důvodné.
V dalším průběhu řízení Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou usnesením z 5.2.2001,
čj. 6 C 274/91-118, připustil, aby do řízení přistoupil další účastník řízení –
K. H. B., akciová společnost, s tím, že jde o právnickou osobu, která je v
současné době „zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných
nemovitostí“.
Dne 14.3.2003 vynesl Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudek č.j. 6 C
274-142, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce o uložení povinnosti žalované
akciové společnosti K. B. vydat žalobci B. S. ideální polovinu průmyslového
objektu čp. 210 s pozemky parc. č. 1417, 1418, 1419/1, 1420/2, 1402/3, 1421 a
1452/2, zapsaných na listu vlastnictví č. 2056 pro katastrální území a obec B.
u Katastrálního úřadu ve Ž. Dalším výrokem tohoto rozsudku byla zamítnuta
žaloba žalobce, aby žalované akciové společnosti K. H. B. bylo uloženo strpět
vydání ideální poloviny uvedených nemovitostí žalovanou akciovou společností K.
B. žalobci B. S. Bylo zastaveno řízení o žalobním návrhu žalobce o vydání týchž
nemovitostí žalovanou akciovou společností K. B. O nákladech řízení bylo
rozhodnuto tak, že se oběma žalovaným nepřiznává jejich náhrada.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobce je
oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jako
původní vlastník v žalobě uváděných nemovitostí, které přešly na stát ve smyslu
ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně měl za to, že
„zavedení národní správy v roce 1951 na nemovitý majetek, jehož spoluvlastníkem
byl rovněž i účastník národního boje za osvobození – politický vězeň, s
odvoláváním se na dekret presidenta republiky č. 5/1945 Sb. (o neplatnosti
některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o národní správě
majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů) bylo protiprávním
postupem, k němuž došlo v důsledku politické perzekuce“. Soud prvního stupně
uváděl, že „takový postup byl zcela zřejmým zneužitím právního předpisu,
vydaného v jiné době za zcela jiným účelem. Uzavření kupní smlouvy v roce 1955,
kde na straně prodávající i kupující stál jeden a týž subjekt, bylo již jen
pokračováním této perzekuce započaté v roce 1951“. Soud prvního stupně však
zároveň měl za to, že vydání žalobcem uváděných nemovitostí brání skutečnost,
že byly v letech 1994 a 1995 privatizovány. Podle ustanovení článku II. zákona
č. 116/1994 Sb., jímž byl změněn a doplněn zákon č. 87/1991 Sb., věc totiž
nelze vydat, byla-li po 1.10.1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu,
nebo byl-li schválen ohledně takové věci privatizační projekt nebo vydáno
rozhodnutí o její privatizaci. Podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 92/1991
Sb. pak rozhodnutí o privatizaci nepodléhá přezkoumání soudem; toto ustanovení
brání soudu, dovozoval soud prvního stupně, i vyslovení neplatnosti privatizace
v rámci řešení předběžné otázky. Byla proto žaloba žalobce soudem prvního
stupně zamítnuta s poukazem na tuto právní úpravu a o nákladech řízení bylo
rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad
Sázavou ze 14.3.2001, čj. 6 C 274/91-142, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem
z 20.4.2004, sp.zn. 15 Co 219/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl
uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve všech odvoláním napadených
výrocích (tedy s výjimkou dovoláním nenapadeného rozhodnutí o zastavení řízení
ohledně eventuálního žalobního návrhu žalobce). Bylo také rozhodnuto, že žádný
z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud poukazoval na ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a na
ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud měl za to, že meze
zákazu převodu věci podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
vyplývají z ustanovení § 3 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. a spočívají
v tom, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty.
Doba zákazu převodu věci do vlastnictví jiné osoby podle ustanovení § 9 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, končí současně se zánikem
v úvahu přicházejícího práva na vydání věci; zánikem je v této souvislosti
nutno chápat pravomocné rozhodnutí soudu, jež nelze napadnout řádným opravným
prostředkem. Je-li později toto rozhodnutí zrušeno na základě mimořádného
opravného prostředku (např. dovolání) je nutno, podle názoru odvolacího soudu,
považovat převody vlastnictví, učiněné v době od právní moci rozhodnutí
odvolacího soudu do zrušení tohoto rozhodnutí dovolacím soudem, za úkony, na
něž se nevztahuje ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ale naopak se
na ně vztahuje ustanovení § 3 odst. 2 (in fine) zákona č. 92/1991 Sb. Pokud je
tedy následné řízení v této právní věci „nově otevřeno“, je v takovém případě
na místě u těchto věcí postupovat podle článku II bod 2 zákona č. 116/1994 Sb.
V daném případě po právní moci rozhodnutí soudu o zamítnutí návrhu na vydání
věci nabyla nová akciová společnost K. H. B. nemovitosti, jež jsou předmětem
tohoto řízení, do vlastnictví při založení této akciové společnosti, jak tato
skutečnost vyplývá ze zakladatelské smlouvy ze 14.3.1995. Pravomocné rozhodnutí
soudu o zamítnutí návrhu na vydání věcí tu bylo zrušeno dovolacím soudem až
19.3.1998. Proto podle názoru odvolacího soudu tu převod majetku ze žalované
společnosti K. B., a.s., na novou akciovou společnost K. H. B. neodporuje
ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a tedy také majetek přešel na
uvedenou novou společnost platně; na tom nemění ničeho skutečnost, že
nemovitosti uváděné v žalobě žalobce jsou nyní součástí konkursní podstaty
žalované akciové společnosti K. H. B. (podle prohlášení konkursu usnesením
Krajského soudu v Brně z 23.11.2001, čj. 26 K 42/2001-250). V tomto případě
tedy nelze správce konkursní podstaty úpadce – akciové společnosti K. H.
považovat za povinnou osobu, zatím co žalovaná akciová společnost K. B. nemá
sporné nemovitosti už ve svém vlastnictví. Z těchto důvodů nebylo možné vyhovět
žalobě žalobce na uložení povinnosti některé ze žalovaných uzavřít se žalobcem
dohodu o vydání nemovitostí uvedených v žalobě žalobce. Odvolací soud proto
zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a o nákladech řízení
odvolacího soudu rozhodl s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 občanského
soudního řádu ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 28.5.2004 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 28.7.2004
předáno na poště k doručení Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby
dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního
stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel pokládal své dovolání
za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu.
Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení v této právní věci je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel uváděl, že soud prvního stupně i odvolací soud učinily sice na
základě provedených důkazů úplné a správné skutkové zjištění, pokud se týkalo
oprávněnosti restitučního nároku žalobce, avšak zásadním způsobem nesprávně
posoudily zjištěný skutkový stav, a to jednak pokud šlo o aplikaci článku II.
bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. a jednak pokud šlo o zachování účinků
„pravomocného“ zamítnutí žaloby za situace, kdy toto rozhodnutí bylo následně
zrušeno pro nezákonnost. Dovolatel zdůrazňoval, že článek II. zákona č.
116/1994 Sb. je pouze přechodným ustanovením a týká se pouze majetku, na nějž
vznikl nárok teprve účinností zákona č. 116/1994 Sb.; nevztahuje se na majetek,
na nějž vznikl restituční nárok již dříve; ohledně tohoto majetku nadále platí
ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. o zákazu zcizení věcí až do jejich
vydání oprávněné osobě. Podle názoru dovolatele se ustanovení § 9 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb. nadále vztahuje nepochybně i na věci, které nebyly nabyty
do vlastnictví jiné osoby než státu nebo nebyl-li schválen ohledně takových
věcí privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci v časovém
intervalu od 1.10.1991 (tj. od účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.) do 30.6.1994
(do účinnosti zákona č. 116/1994 Sb.). V tomto případě však došlo ke vložení
nemovitostí do privatizované společnosti (K. H., a.s.) až zakladatelskou
listinou ze 14.3.1995.
Dovolatel pokládal za nesprávný i názor odvolacího soudu, že přechodně
pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí žaloby o vydání věcí podle
zákona č. 87/1991 Sb. má vliv na nesplnění podmínek podle ustanovení § 3 odst.
2 zákona č. 87/1991 Sb., i když bylo toto rozhodnutí následně zrušeno dovolacím
soudem; toto zrušené rozhodnutí neexistuje z hlediska procesního a nemůže
„existovat“ ani pro oblast práva hmotného.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté
části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto
zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.),
platí zásadně i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona
č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001). Výjimky stanovené např. v bodech 15 a 17
uvedených přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. na daný případ
nedopadají.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit pouze podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné
dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 6 C 274/91
Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z
vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozhodnutím,
proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil právní otázku, která by byla
rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o
dovolání bylo nutno posoudit ještě, zda v rozhodnutí odvolacího soudu byla
řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní
otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc ve svém rozhodnutí, proti němuž
směřuje dovolání dovolatele, zejména podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb. a podle ustanovení § 3 odst. 2 a § 3 odst. 2 i § 10 odst. 3 zákona
č. 92/1991 Sb., jakož i podle článku II. bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. Z obsahu
a znění těchto ustanovení odvolací soud zdůrazňoval, že ustanovení § 3 odst. 2
zákona č. 92/1991 Sb. může být použito pouze v případě, že nároky podle
zvláštních předpisů (tedy i podle zákona č. 87/1991 Sb.) nebyly uplatněny ve
lhůtě nebo byly zamítnuty; dále zdůrazňoval odvolací soud, že podle ustanovení
§ 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. končí doba zákazu převodu věcí do vlastnictví
jiné osoby současně se zánikem v úvahu přicházejícího práva na vydání věci a že
tímto zánikem je nutno chápat i pravomocné rozhodnutí soudu, jež nelze
napadnout řádnými opravnými prostředky. Pokud je následně na základě rozhodnutí
o mimořádném opravném prostředku řízení ve věci „nově otevřeno“, je v takovém
případě na místě, podle názoru odvolacího soudu, postupovat podle článku II.
bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb.
Naproti tomu lze poukázat na právní závěry, dále uvedené, které jsou uveřejněny
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, a ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR:
Ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je ustanovením kogentním
(donucujícím), jehož význam je ještě zdůrazněn poslední větou tohoto odstavce,
že totiž právní úkony uzavřené v rozporu s tímto ustanovením jsou neplatné (viz
stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních stanovisek, str. 120,
odst. 4).
Zákaz převodu věci do vlastnictví jiné osoby podle ustanovení § 9 odst. 1
zákona č. 87/1991 Sb., platí jen do zániku práva na vydání věci (viz rozhodnutí
uveřejněné pod č. 65/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 29.11.2001, III. ÚS 263/01, uveřejněném pod č.
186 ve svazku 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byly zaujaty tyto
právní závěry: Nevydání věci, způsobené nesprávně učiněnou aplikací článku II.
bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb., představuje porušení článku 36 odst. 1 a článku
11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož vlastnictví nesmí být
zneužito na újmu druhých, tedy i vlastnictví státu na újmu práva oprávněné
osoby na vydání věci. Z ničeho nelze dovodit, že bod 2 článku II, zákona č.
116/1994 Sb., upravující ochranu třetích osob, které v tomto zákonem stanoveném
časovém rozmezí či mezidobí nabyly sporné věci, by se měl týkat i jiných nároků
než uvedených v článku I zákona č. 116/1994 Sb.
Podle Ústavním soudem ČR bezvýhradně zastávaného právního názoru v případě
restitučních sporů je nutno uplatněné restituční nároky oprávněných osob
považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených
majetkoprávních posunů. Týká se to především blokačních paragrafů (viz nález
Ústavního soudu ČR z 9.1.2003, II. ÚS 6/01, uveřejněný pod č. 3 ve svazku 25
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Při uvážení těchto právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů i z uvedených
nálezů Ústavního soudu ČR a jejich srovnání s právními závěry, které zaujal
Krajský soud v Brně ve svém rozsudku z 20.4.2004, sp.zn. 15 Co 219/2001, i
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou ve svém rozsudku ze 14.3.2004, čj. 6 C
247/91-142, jejichž zrušení se dovolatel svým dovoláním domáhá, nemohl dovolací
soud přisvědčit názoru, že by tyto názory na výklad a aplikaci ustanovení § 9
odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. a
ustanovení článku II. bod 2 zákona č. 110/1994 Sb. byly shodné. Z toho ovšem
musel dovolací soud dovodit závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž
směřuje dovolání dovolatele, je nutno považovat za rozhodnutí, jímž byla otázka
aplikace a výkladu uváděných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., zákona č.
92/1991 Sb. a zákona č. 116/1994 Sb. řešena v rozporu s hmotným právem. V
důsledku toho bylo třeba hodnotit dovolání dovolatele jako dovolání přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.
Shledaný rozdíl právních závěrů odvolacího soudu ve srovnání se závěry
uveřejněnými ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším
soudem, jakož i ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, vedl dovolací
soud k závěru i o důvodnosti dovolání dovolatele. Přikročil proto dovolací soud
ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského
soudního řádu.
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí podle
ustanovení § 243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu, a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení, v němž bude soud
prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 a § 226
občanského soudního řádu), bude soud prvního stupně na zřeteli všechny v tomto
rozsudku citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů i nálezů
Ústavního soudu ČR a při objasnění odpovídajících skutkových zjištění i jejich
právního posouzení bude třeba z těchto právních závěrů dále důsledně vycházet,
a to zejména v otázce, zda tu došlo nebo nedošlo k zániku práva žalobce na
vydání věcí a zda tedy tu platí nebo již neplatí zákaz převodu věcí do
vlastnictví jiné osoby podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladů řízení,
včetně nákladů řízení odvolacího i dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá,
občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 22. prosince 2004
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu