28 Cdo 1992/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci
žalobců a) J. D., bytem P., b) Ing. E. L., CSc., bytem P., c) Ing. T. P., bytem
P., d) J. W., bytem P., e) J. W., bytem T., f) B. Z., bytem T., a g) MUDr. L.
Z., bytem Ř., zastoupených v případě dovolatelů a) až e) a g) JUDr. Antonínem
Dejmkem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 7, proti žalovanému A. K., bytem
S., o 66.408,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp.
zn. 3 C 160/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 2. července 2009, č. j. 56 Co 433/2008-399, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Žalobci se po žalovaném domáhají zaplacení částky 66.408,50 Kč s příslušenstvím
s odůvodněním, že žalovaný jim neplatil nájem za užívání nebytových prostor v
nemovitosti, která je v jejich podílovém spoluvlastnictví. Žalovaný uplatnil
vzájemným návrhem, jímž se po žalobcích domáhal zaplacení částky 231.642,60 Kč
s příslušenstvím, náhradu přeplatku na nájemném a jím vložených investic do
nebytových prostor. Okresní soud v Tachově (v pořadí již čtvrtým) rozsudkem ze dne 7. března 2007,
č. j. 3 C 160/99-342, zamítl návrh žalobců, jímž se po žalovaném domáhali
zaplacení částky 66.408,50 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.),
uložil jim povinnost zaplatit žalovanému společně a nerozdílně částku 99.251,30
Kč se specifikovaným úrokem z prodlení i náklady řízení (výrok II.), rozhodl o
nákladech státu (výrok III.) a zamítl vzájemný návrh žalovaného co do částky
134.391,30 Kč s příslušenstvím (výrok IV.). K odvolání žalobců přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž je
rozsudkem ze dne 2. července 2009, č. j. 56 Co 433/2008-399, ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. v části týkající se žalobcům uložené
povinnosti zaplatit společně a nerozdílně žalovanému částku 99.251,30 Kč s
příslušenstvím je změnil tak, že vzájemný návrh žalovaného zamítá (výrok II.),
a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výroky III. a V.) i státu (výrok IV.). Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů mají za to, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení),
zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240
odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci
samé upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu přípustné ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč,
přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží. V projednávané věci žalobci napadli dovoláním výrok I.
rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I., jímž
byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 66.408,50 Kč s příslušenstvím. Jelikož žalobou uplatněný nárok (č. l. 193 spisu - dovoláním napadený výrok)
není solidárního charakteru, z petitu žaloby nevyplývá, v jakém poměru má být
dluh jednotlivým žalobcům zaplacen, a jde o dělitelné plnění, může každý z
věřitelů (žalobců) požadovat jen svůj díl (srov. § 512 odst. 1 obč. zák.)
pohledávky. Dílčí nároky žalobců při požadavku na zaplacení celkové částky
66.408,50 Kč s příslušenstvím (s ohledem na velikost jejich spoluvlastnických
podílů, z nichž největším – dle obsahu spisu - je podíl o velikosti jedné
ideální čtvrtiny; 66.408,50 Kč: 4 = 16.602,125 Kč) přitom nepřesahují částku
50.000,- Kč, a proto je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť přípustnost dovolání (z hlediska posledně citovaného
ustanovení) proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nárocích
více samostatných účastníků, je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým
účastníkům a jejich nárokům samostatně bez ohledu na to, zda součet těchto
nároků převyšuje částku 50.000,- Kč (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod
č. 55/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2009, sp. zn. 25
Cdo 198/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod C 6867). S ohledem na uvedené proto Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, věty
první, a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalovanému, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo,
žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. října 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu