28 Cdo 1996/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc.,
v právní věci žalobce P. H., zastoupeného advokátem, proti žalované M. Ch.,
zastoupené advokátkou, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 30/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2003, č. j. 13 Co 132/2003-124,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované, k rukám její právní
zástupkyně, na nákladech řízení o dovolání částku 1.025,- Kč do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2003 výše uvedeného č.
j. byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 9. 2002,
č. j. 19 C 30/2001-87, kterým byla zamítnuta žaloba na
vyklizení pracovny sestávající ze dvou místností o podlahové ploše 50 m2 a 42
m2, situované v přízemí dvorního křídla domu č.p. 112 v P., s předáním
vyklizených prostor žalobci. Soudy obou stupňů přiznaly žalované vůči žalobci
náhradu nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítl, že
žalovaná užívá nebytový prostor bez právního titulu. Nižší instance si totiž
nevyžádaly originál nájemní smlouvy ani jeho úředně ověřenou kopii. Své
pochybnosti o pravosti listiny vyjádřil žalobce i u jednání odvolacího soudu;
ten však neprovedl řádně důkaz o vzniku nájemního práva a „vyřadil tak rozsudek
soudu prvního stupně z možnosti věcného přezkoumání“. Ani návrhy žalobce na
opravy protokolů z jednání obou instancí nebyly podle dovolatele vzaty v úvahu.
Žalobce dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného
rozsudku (§ 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu - dále „o. s. ř.“) a
navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná tvrdila ve vyjádření k dovolání, že jeho znění neobsahuje
námitky podstatné pro hmotněprávní posouzení věci a navrhla odmítnutí dovolání,
případně jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobce, zastoupený
advokátem, podal dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Při
dalším přezkumu se však musel zabývat především přípustností dovolání.
Vzhledem ke shodě rozsudků obou nižších instancí nepřipadala v úvahu
přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Pokud jde o přípustnost podle
písm. b/ téhož ustanovení, pak odvolací soud usnesením ze dne 15. 10. 2001 již
dříve zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. 7. 2001, jímž
bylo žalobě vyhověno; šlo však o zrušení rozsudku, vydaného pro fikci uznání
nároku (§ 114a odst. 5 o. s. ř.), a odvolací soud zjistil, že žalovaná
podala k výzvě soudu prvního stupně písemné vyjádření takřka měsíc před vydáním
rozsudku. Takový procesní důvod kasace zjevně nepatří mezi ty, které má na
mysli § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., hovoří-li o jiném rozhodnutí soudu
prvního stupně než dřívějším v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího
soudu; musí tu jít o vázanost nikoli procesním, ale hmotněprávním názorem,
mířícím k meritornímu posouzení věci (srov. komentář k posledně citovanému
ustanovení in Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck
2001, 5. vydání, str. 983).
Jako možný důvod přípustnosti dovolání tedy zůstal zásadní význam
napadeného rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, jak jej požaduje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.
Zde nutno zdůraznit, že přezkumné pravomoci dovolacího soudu jsou
samotnou povahou právní úpravy dovolání jako mimořádného opravného prostředku
omezeny v tom směru, že dovolací soud neprovádí dokazování ve věci samé (§ 243a
odst. 2 o. s. ř.) a nemůže tedy zasáhnout do skutkového základu věci,
jak byl zjištěn nižšími instancemi. V rámci přezkumu oprávněnosti dvou ze tří
uplatnitelných dovolacích důvodů sice dovolací soud může v omezené míře
posoudit procesní postup ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/, odst. 3), tyto
varianty dovolacích důvodů však nejsou (viz zejména návětí § 241a odst. 3 o. s.
ř.) relevantní ve vztahu k dovolání žalobce v této věci.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. je
totiž svým zákonným vymezením úzce svázána pouze s dovolacím důvodem podle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. s tvrzením, že napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Takové nesprávné právní posouzení věci
předpokládá i nesprávné řešení pro věc určující právní otázky, jak je upravuje
konkretizace přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí, obsažená v § 237 odst. 3 o. s. ř.
Interpretace prvních dvou alternativ přípustnosti dovolání v § 237
odst. 3 o. s. ř. (absence judikatury odvolacího soudu k právní otázce,
kontradikce judikatury k takové otázce mezi nižšími soudy či senáty dovolacího
soudu) připouští, aby dovolatel označil i procesní otázku, je-li významná pro
výsledek řízení (viz např. Winterová a kolektiv: Občanský soudní řád s
vysvětlivkami a judikaturou, Linde, Praha 2003, str. 537). V dovolání žalobce
však nejsou namítány procesní otázky, které by navozovaly judikatorní problém;
dovolatel vytýká nižším soudům nesprávný postup v důkazní fázi řízení. Zbylou
možností pro dovolatele, jak navodit přípustnost dovolání, tedy zůstalo řešení
právní otázky v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 in fine o. s. ř.).
Žalobce ovšem v dovolání neoznačil žádnou hmotněprávní otázku, která by
měla být přezkoumávána. Dovolací soud v této souvislosti poznamenává, že není
oprávněn nacházet takové otázky v přezkoumávaném rozhodnutí sám, z úřední
povinnosti. Principu vázanosti dovolacího soudu vylíčenými dovolacími důvody (§
242 odst. 3 věta první) odpovídá přezkum rozhodnutí odvolacího soudu,
vycházející – s procesními výjimkami vypočtenými v dalším textu odst. 3 § 242
o. s. ř. – výhradně z relevantních tvrzení dovolatele. Zejména v této
posuzované věci přitom není rozhodné, zda by tato tvrzení uvedl dovolatel v
rámci zdůvodnění přípustnosti dovolání, či v rámci vylíčení dovolacího důvodu.
Jak ale výše řečeno, žalobce žádnou hmotněprávní otázku v dovolání nenastolil.
Tato interpretace dovolacího soudu nepostrádá ústavní konformitu.
Kupříkladu v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01
(Sbírka nálezů a usnesení svazek 29, str. 203 a násl.), se předpokládá, že
dovolací soud bude odpovídajícím způsobem reagovat na každou dovolatelem
předloženou a označenou právní otázku. Implicite se tedy očekává, že předmětem
dovolacího přezkumu se stanou právě a jen nastolené právní otázky a že dovolací
soud neuplatní při své přezkumné činnosti bezbřehou revizi, která by se ocitla
v rozporu s přezkumným rámcem daným ustanovením § 242 o. s. ř. a v důsledcích i
s vůdčím procesním principem rovnosti účastníků.
Nevymezil-li žalobce v dovolání hmotněprávní otázku, jejíž řešení by
mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku a tedy i přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., pak dovolacímu soudu
nezbylo, než v souladu s jeho dosavadní judikaturou (srov. usnesení ze dne 14.
10. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1707/2003) dovolání žalobce jako nepřípustné odmítnout
(§ 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Při odmítnutí dovolání vzniklo žalované proti žalobci právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení (§ 243c odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.). Ty jí
vznikly v následkem podaného vyjádření k dovolání; sazba za tento úkon právní
služby se stanoví podle § 7 písm. d/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. (v základní výši
3.800,- Kč) s tím, že po dvojím krácení za jediný úkon v řízení a při odmítnutí
dovolání (§ 15, § 18 odst. 1 téže vyhlášky) představuje odměna za úkon částku
950,- Kč. Spolu s přičtením režijního paušálu ve výši 75,- Kč (§ 13 odst. 3
vyhl. č. 177/1996 Sb.) činí náklady řízení žalované přiznaných 1.025,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. ledna 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu