Podle § 80 písm.c/ o.s.ř. lze návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo
rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom
naléhavý právní zájem.
Určovací žaloba podle § 80 písm.c/ o.s.ř. je preventivního charakteru a má
místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty
v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji
než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a
právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní
rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů.
Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou, aby na určení práva
nebo právního vztahu byl naléhavý právní zájem. Nelze-li v konkrétním případě
očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka
naléhavého právního zájmu. Přitom platí, že takový závěr se neváže pouze k
určovací žalobě jako takové, ale je logicky podmíněn též tím, z jakých právních
poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá, a - což je v dané
věci zvláště významné - vůči komu žaloba o určení směřuje.
Jestliže je předmětem určení podle §80 písm. c/ o.s.ř. právní vztah vlastnictví
k nemovité věci, nejsou přehlédnutelné důsledky, které plynou ze zákona č.
265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve
znění zákona č.210/1993 Sb. (dále zákona). Zápis ve smyslu záznamu podle § 7 a
§10 zákona (nyní § 9 odst.1 písm.b/ ve znění zákona č.90/1996 Sb.), resp. podle
§ 40 vyhlášky č.126/1993 Sb. (účinné v době rozhodování odvolacího soudu),
totiž soudní výrok o návrhu na určení právního vztahu (vlastnictví) předpokládá
(§10 odst.3 zákona).
Vzhledem k právním a evidenčním účinkům zápisů vlastnických vztahů v katastru
nemovitostí (§ 1 odst.4, §11 zákona) se záznamem, učiněným na základě soudního
výroku o určení podle §10 odst.3, završuje proces odstranění nejistoty v
dosavadním určení právního vztahu. Je-li navrhovatelem tohoto určení ve smyslu
§10 odst.1 osoba, jež tvrdí, že ona je oprávněnou v právním vztahu (srov. cit.
§ 9 odst.1 písm.b/ v platném znění), vyplývá z logiky věci, že se svým právem
obrací proti těm osobám, které své postavení oprávněných právě o zápis v
katastru nemovitostí opírají.
Právní vztah vlastnictví, o jehož určení jde, je tedy svými subjekty
vymezen osobou, jež své vlastnické právo tvrdí, a osobami, v jejichž prospěch
svědčí zápis v katastru nemovitostí.
Reálné možnosti soudního výroku (o žalobě podle §80 písm.c/ o.s.ř.) ovlivnit
ohrožené či nejisté právo nebo právní vztah se pojí - jak bylo naznačeno - též
s hlediskem subjektovým. O splnění uvedených podmínek naléhavého právního
zájmu, lze uvažovat pouze v případě, bude-li předjímaný soudní výrok způsobilý
vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu, což logicky
předpokládá, že bude závazný pro všechny jeho subjekty. Tak tomu může být ovšem
jen tehdy, jestliže všechny tyto subjekty budou i účastníky příslušného
soudního řízení, neboť výrok pravomocného rozsudku, nejde-li o rozsudek o
osobním stavu, je závazný jen pro účastníky řízení (§159 odst.2 o.s.ř.).
Je-li žalovaný zapsán v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník, má žalobce
naléhavý právní zájem na určení svého spoluvlastnického práva, neboť takové
rozhodnutí soudu může být podkladem pro provedení změny zápisu v katastru
nemovitostí.
S přihlédnutím k výše uvedenému výkladu nelze přisvědčit závěrům odvolacího
soudu v tom, že by žalobkyni nepříslušel naléhavý právní zájem na jí
požadovaném určovacím výroku. Nezávisle na tomto dílčím závěru je ovšem
rozhodnutí odvolacího soudu obsahově správné.
Při skutkovém stavu, jak se podává z výsledků dokazování před soudy obou stupňů
(když správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže být podrobeno v této věci
dovolacímu přezkumu) je třeba zdůraznit, že žalovaný sub 1) se stal členem
původní LBD P. podle obsahu fotokopie členského průkazu dnem 26. 3. 1987.
Vzhledem k tomu, že první žalovaný a žalobkyně uzavřeli sňatek až dne 10. 7.
1987, je správný závěr odvolacího soudu, že výlučným členem LDB P. se stal
pouze první žalovaný a že ke vzniku společného členství k LBD nemohlo dojít. K
vzniku takového členství nemohlo dojít ani v souvislosti se vznikem Bytového
družstva (druhého žalovaného), když v tomto případě šlo o subjekt, který
vstoupil do práv a povinností bývalého LBD P. Proto i právní postavení
žalovaného sub 1) nemohlo doznat změny ani vzhledem k ustanovením stanov
druhého žalovaného, na které žalobkyně (dovolatelka) odkazuje. Nešlo v této
věci o vznik nového členského vztahu mezi prvním žalovaným (případně i jeho
manželkou) a druhým žalovaným. Pak je ovšem správný i závěr odvolacího soudu o
tom, že první žalovaný byl oprávněn sám k uzavření smlouvy o převodu družstevní
jednotky do svého vlastnictví, jak tato byla uzavřena dne 22. 12. 1998. Vzdor
zásadní přípustnosti žaloby na určení neplatnosti tohoto úkonu schází tak
základní hmotněprávní důvod k vyhovění žaloby v požadovaném znění.
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu
správné. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 1 o.s.ř. dovolání žalobkyně
zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.
Žalobkyně neměla se svým dovoláním úspěch a žalovaným v souvislosti s podaným
dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 21. prosince 2001