28 Cdo 2007/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
v právní věci žalobkyň A) B. P., B) J. F. a C) J. M., všech zastoupených
advokátem, proti žalovanému G. S. A. V., zastoupenému advokátkou, o vyklizení
nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 104/95, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.10.1999,
č.j. 18 Co 232/99-139, 18 Co 233/99, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze
dne 30. dubna 2001, č.j. 18 Co 232-233/99-178, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou dne 10.7.1995 u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhaly se
žalobkyně vydání rozsudku, jímž měla být žalovaným 1) G. S. A., 2) S., s.r.o. a
3) S. – g. V., s.r.o., uložena povinnost vyklidit a vyklizený předat nebytový
prostor blíže popsaný v petitu žaloby. Tvrdily, že jsou spoluvlastnicemi
předmětných nemovitostí na základě dohody o vydání věci ze dne 14.2.1991. Podle
žalobkyň na základě předchozí smlouvy o smlouvě budoucí o nájmu nebytových
prostor ze dne 26.9.1991 uzavřené mezi žalobkyněmi a druhým žalovaným byla dne
13.11.1991 uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor mezi žalobkyněmi a
prvním žalovaným.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
18.12.1996, č.j. 16 C 104/95-31 žalobu zamítl. K odvolání žalobkyň Městský soud
v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 5.9.1997, č.j. 18 Co 242/97-52
zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uložil
soudu prvního stupně předmětné nemovitosti řádně identifikovat a doložit právní
subjektivitu prvního žalovaného. Vyslovil přitom závazný právní názor, že nelze
posuzovat vztah mezi účastníky podle zákona č. 101/1963 Sb., a že je třeba
posuzovat odděleně režim nájmu budovy a nájmu pozemků.
Dalším rozsudkem ze dne 5.11.1998, č.j. 16 C 104/95-97, soud prvního stupně
poté ve výroku I. žalobě vyhověl, a to proti prvnímu a druhému žalovanému. Ve
výroku II. žalobu proti druhému žalovanému zamítl. Vyšel ze zjištění, že
výpisem z obchodního rejstříku v kantonu Zürich ve Švýcarsku byla doložena
právní subjektivita prvního žalovaného a dne 12.7.1993 byl do tohoto obchodního
rejstříku zapsán jako akciová společnost. Z kolaudačních rozhodnutí Obvodního
úřadu Městské části P. vzal za prokázáno, že dům č.p. 20 byl kolaudován na
základě rozhodnutí tehdejšího Obvodního národního výboru v P. ze dne
13.10.1978. Ze zprávy odboru stavebně dopravního Obvodního úřadu v P. ze dne
16.9.1993 soud prvního stupně zjistil, že dům č.p. 20 nemá dochovánu
dokumentaci, ze které by bylo možno bezpečně zjistit účel, pro který byla
stavba a její následné změny v průběhu trvání povoleny. Ohledně druhé žalované
zjistil, že má sídlo v H., ulice K. 310 a žalobkyně neprokázaly, že by
předmětné nemovitosti užívala ani v současné době zde měla své věci. V případě
prvního žalovaného a třetí žalované vzal za prokázáno, že tyto subjekty v
předmětné nemovitosti měly své sídlo a že předmětné nemovitosti nebyly těmito
subjekty vydány. Dovodil, že byly splněny podmínky ustanovení § 9 odst. 2 písm.
b) zákona č.116/1990Sb., neboť nájemce byl v prodlení s placením nájemného.
Dospěl k závěru, že výpověď pronajímatele ze dne 27.7.1992 mohla mít za
následek skončení nájmu budovy ve smyslu zákona č. 116/1990 Sb. Režim
předmětných pozemků posoudil podle § 397 a následující o.z. před novelou a §
679 o.z. nyní platného. Uzavřel, že došlo ke vzniku užívacího práva k pozemkům,
tedy vznikl v daném případě konkrétní závazek a výpověď ze smlouvy o pronájmu
nebytových prostor je třeba považovat za důvodnou, neboť nájemce nezaplatil
splatné nájemné.
K odvolání prvního žalovaného a třetí žalované poté Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 27.10.1999, č.j. 18 Co 232/99-139, 18 Co 233/99, rozsudek
soudu prvního stupně ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 30.4.2001, č.j.
18 Co 232/99-178, 18 Co 233/99, ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně
prvého žalovaného potvrdil a ohledně třetí žalované změnil tak, že žalobu
zamítl. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, provedl další
dokazovaní, a to dopisem právního zástupce žalobkyň dr. Š. ze dne 18.1.1995 a
24.2.1995 a učinil z nich další zjištění, že žalobkyně kumulují výpovědní
důvody a vypovídají smlouvu i z důvodu, že pronajímatelům vznikla škoda
zbouráním domku a zničením větší části zahrady a přes písemnou výzvu nebylo
škodám zabráněno. Ohledně třetí žalované z výpisu z obchodního rejstříku vzal
za prokázané, že měla sídlo na adrese předmětných nemovitostí od 15.11.1993 do
5.3.1998 a od tohoto data je její sídlo v P., J. 19. Dovodil tedy, že v
předmětných nemovitostech nemá své sídlo a žalobkyněmi nebylo prokázáno, že by
nemovitosti fakticky užívala či v nich měla uložen movitý majetek. Odvolací
soud zaujal názor, že pokud byla pronajata celá budova obsahující pouze
nebytové prostory, nelze nájem budovy posuzovat podle zákona č. 116/1990 Sb., o
nájmu a podnájmu nebytových prostor. V daném případě nešlo o pronájem
jednotlivých místností, nýbrž o pronájem celé budovy, proto je třeba posuzovat
nájem budovy i pozemků jednotně podle § 663 a násl. o.z. Dospěl k závěru, že
pro zánik nájmu výpovědí žalobkyň ze dne 27.7.1992, kterou by bylo možno podle
obsahu hodnotit jako odstoupení od smlouvy ve smyslu § 679 odst. 3 o.z., nebyly
splněny podmínky. Podle odvolacího soudu nebylo prokázáno, že by
pronajímatelky nájemce o zaplacení upomenuly, což je podmínkou platného
odstoupení od smlouvy. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že došlo k
zániku nájemního vztahu, avšak na základě jiné právní skutečnosti. Dovodil, že
žalobkyně platně ve smyslu § 679 odst. 3 o.z. od smlouvy odstoupily, a to
dopisem ze dne 24.2.1995, když dopis ze dne 18.2.1995 je třeba považovat za
písemnou výstrahu, která je podmínkou platnosti odstoupení. Vyslovil závěr, že
první žalovaný předmětné nemovitosti užívá bez právního důvodu. Konstatoval
rovněž, že na právní vztah mezi žalobkyněmi a prvním žalovaným nelze aplikovat
ustanovení zákona č. 101/1963 Sb., zákoníku mezinárodního obchodu, neboť z
okolností uzavření smlouvy bylo zjevné, že výnos z pronájmu má uspokojovat
osobní potřeby žalobkyň.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož
přípustnost blíže nezdůvodnil. Tvrdil existenci dovolacích důvodů podle § 241
odst. 3 písm. a), c), d) o.s.ř. Namítal, že prvnímu žalovanému nebylo doručeno
vyrozumění o odročení ústního jednání na den 27.10.1999. Předvolání k tomuto
jednání obdržel JUDr. L. H., který dne 19.8.1999 zaslal vyrozumění o odročení
jednání v této věci žalovanému na adresu, na které žalovaný žádnou kancelář pro
doručování neměl. Proto se žalovaný jednání nemohl zúčastnit, tudíž mu byla
odvolacím soudem nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem.
Dovolatel dále tvrdil, že odvolací soud nezjišťoval podmínky řízení a při svém
rozhodování vyšel ze skutkových zjištění, které neměla oporu v provedeném
dokazovaní a věc nesprávně právně posoudil. Nesouhlasil se závěrem odvolacího
soudu, že předpokladem vyloučení použitelnosti ustanovení zákoníku
mezinárodního obchodu je, aby majetkový vztah sloužil přímo k uspokojování
potřeb a proto nepostačuje, jestliže právní vztah má sloužit k opatření
finančních prostředků, jichž má být použito k nákupu zboží osobní potřeby. Dále
vytýkal soudům obou stupňů neprovedení důkazů, zda žalobkyním skutečně vznikla
zbouráním předmětného domu a zničením větší části zahrady škoda. Poukazoval na
skutečnost, že provedenými stavebními úpravami nemovitosti několikanásobně
zhodnotil, nikoliv poškodil. Dále tvrdil, že žalobkyním nevznikla žádná škoda a
nebyly oprávněny od nájemní smlouvy ani odstoupit podle § 679 o.z. ani podle §
235 v návaznosti na § 449 zákona č. 101/1963 Sb. Navrhl proto zrušení
rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto
dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č.
30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle
dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení
občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno
včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným
advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.).
Pokud jde o přípustnost dovolání, vyšel dovolací soud ze shora uvedených
zjištění patrných z obsahu spisu, podle nichž odvolací soud potvrdil zamítavý
rozsudek soudu prvního stupně za situace, kdy tento rozhodl odlišně, než ve
svém dřívějším rozhodnutí, neboť byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Uvedená procesní situace odůvodňuje
závěr o přípustnosti dovolání z důvodů ustanovení § 238 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. Dovolatel uplatnil přípustný dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.
a), c), d)o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek v
rozsahu vyplývajícím z ustanovení § 242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř., tedy pouze ve
vztahu k výroku ukládajícímu povinnosti k vyklizení prvnímu žalovanému, z
důvodů jím v dovolaní uplatněných, a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Podle § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, který účastníku
odnímá možnost realizovat ta procesní práva, která mu zákon přiznává. Tím je i
právo účastníka, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti (článek 38
odst.2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva ČNR
jako součást ústavního pořádku České republiky). To ovšem neznamená, že by soud
nemohl jednat a rozhodnout ve věci bez jeho přítomnosti; účastníku je však vždy
povinen poskytnout možnost, aby věc v jeho přítomnosti projednána byla.
Ustanovení § 115 o.s.ř. ukládá soudu, aby, nestanoví-li zákon jinak, nařídil k
projednání věci jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž
přítomnosti je třeba, přičemž předvolání musí být účastníkům doručeno tak, aby
měli dostatek času k přípravě. Na účastníku pak je, zda svého práva využije či
nikoli. Podle § 101 odst.2 o.s.ř. pokračuje soud v řízení, i když jsou
účastníci nečiní; nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, aniž
požádal z důležitého důvodu o odročení, může soud projednat věc v jeho
nepřítomnosti.
Pouze v případě, že účastník z důležitého (a existujícího) důvodu o odročení
požádal, a soud přesto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, nesplnil
by pak povinnost poskytnout mu možnost, aby věc byla projednána v jeho
přítomnosti. Takový postup představuje zásah do práv účastníka vyplývajících
ze zmíněného článku 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod. s důsledky
založení vady uvedené v § 237 písm. f) o.s.ř., Uvedený závěr se zřetelem k §
211 o.s.ř. platí tento závěr i pro řízení odvolací.
Účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jehož si zvolí (§ 24 odst.1
o.s.ř.). Oprávnění zvolit si zástupce je právem zaručeno (článek 37 odst.2
Listiny základních práv a svobod) a jeho smyslem je poskytnout procesním
právům a povinnostem účastníka kvalifikovanou ochranu. Zástupce, vybavený plnou
mocí pro celé řízení, je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit
účastník (§ 28 odst.2 o.s.ř.), ať je jím advokát (§ 25 o.s.ř.) nebo tzv.
obecný zmocněnec (§ 27 o.s.ř.). Zástupci doručuje soud vždy písemnosti;
účastníku jen tehdy, má-li v řízení něco osobně vykonat (§ 49 odst. 1
o.s.ř.), a zástupce je proto také vždy nutné předvolat k jednání (§ 115
o.s.ř.). Je-li účastník zastoupen, vykonává svá procesní práva a povinnosti
prostřednictvím zástupce. O odnětí možnosti jednat před soudem jde v případě
zastoupeného účastníka tehdy, jestliže účastník v důsledku postupu soudu nemůže
realizovat svá procesní práva prostřednictvím zástupce. O takový případ v
souzené věci nejde.
Jak plyne z obsahu spisu a konečně i z tvrzení dovolatele v této věci, byl
první žalovaný řádně zastoupen advokátem, jenž byl o termínu odročeného
odvolacího jednání řádně uvědoměn. Ve vztahu k prvnímu žalovanému (zastoupenému
advokátem), tak odvolací soud splnil zákonnou povinnost uvědomit účastníka o
dalším jednání soudu. Tvrzení dovolatele obsažená v dovolání, jsou tak zcela
nepřípadná a vybočují ze shora vyloženého pojmu postupu soudu, jímž by mohlo
dojít ke zkrácení procesních práv účastníka. Z předmětu dvolacího řízení se tak
vymyká posuzování obsahového výkonu zástupčího práva advokáta žalovaného,
případně zkoumání součinnosti zastoupeného z hlediska uvedení náležité adresy
pro doručování písemnosti od advokáta, resp. jiné, mezi advokátem a
zastoupeným, dohodnuté formy kontaktu pro vzájemnou komunikaci. Dovolateli tedy
nelze přisvědčit pokud jde o tvrzení o existenci dovolacího důvodu ve smyslu §
241 odst. 3 písm. a) o.s.ř.
Dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. míří na pochybení
ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění,
jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o
skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce
právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná,
jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné
pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s
dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl
soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná,
jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo
sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V této věci nelze dospět k závěru, že by odvolací soud založil své rozhodnutí
na skutečnostech, které by ze spisu nevyplývaly nebo které nebyly předepsaným
způsobem v řízení zjištěny. Odvolací soud převzal podrobné závěry soudu prvního
stupně týkající se skutkových zjištění, která vycházejí z provedených
listinných důkazů, jejich obsah přehledně a srozumitelně vyhodnotil a ztotožnil
se rovněž s posouzením soudu prvního stupně o tom, že dostupnými důkazními
prostředky nebylo prokázáno, že by nebytový prostor označený jako dřevník byl
trvale určen k užívání s bytem žalovaných. Zdůvodnil rovněž, že nebyl prokázán
žádný jiný právní důvod užívání. V tomto směru nutno připomenout, že soudu
nelze upírat možnost zhodnotit provedené důkazy na základě volné úvahy ve
smyslu ustanovení § 132 o.s.ř., pokud hodnocení takových důkazů odpovídá
zásadám logického uvažování a jejich vnitřní skloubenosti a návaznosti. Pouhé
subjektivní přesvědčení účastníka o nesprávnosti skutkových zjištění soudu k
založení existence dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.
nepostačuje.
Námitky dovolatele domáhajícího se posouzení právního vztahu mezi účastníky
podle ustanovení zákona č. 101/1963 Sb., zákoníku mezinárodního obchodu,
dovolací soud neshledal důvodnými. Dovolací soud nemá důvodu odchýlit se od
posouzení této otázky odvolacím soudem, který vyšel ze znění ustanovení § 1 a
§ 2 citovaného zákona. Podle § 1 bylo účelem zákona souborným způsobem upravit
majetkové vztahy v mezinárodním obchodním styku při respektování zásadě v tomto
ustanovení uvedených. Podle § 2 téhož zákona vymezujícího předmět úpravy, se za
vztahy vznikající v mezinárodním obchodním styku ve smyslu tohoto zákona
považovaly mimo jiné majetkové vztahy, jejichž předmětem je užívání věcí nebo
využití práva nebo jiné hospodářské hodnoty, jež se má uskutečnit na území
státu, na němž nemá některý z účastníku své sídlo (bydliště); (odst. 1 písm.
b/), jakož i jiné majetkové vztahy vznikající v souvislosti s některým z
předchozích právních vztahů uvedených v tomto odstavci, zejména v důsledku
jejich změny nebo zániku, nebo vzhledem k neplatnosti úkonu, který je měl
založit, nebo odporovatelnosti právních úkonů, jimiž jsou zkracováni účastníci
těchto vztahů, nebo, vznikající v souvislosti s jejich zajištěním, plněním nebo
porušením povinností nebo uplatněním práv z nich plynoucích, pokud jsou
upraveny v tomto zákonu (odst. 1, písm ch/ zákona). Působnost zákona však byla
podle odstavce druhého téhož ustanovení vyloučena, a tedy zákon se nevztahoval,
na majetkové vztahy uvedené v odstavci 1, je-li nebo musí-li být při jejich
vzniku účastníkům nepochybně zřejmé, že vznikají, aby byly na území
Československé socialistické republiky uspokojovány osobní potřeby alespoň
jednoho z jejich účastníků nebo jiné vlastní potřeby účastníka. Zákon se však
vztahoval i na takový právní vztah, je-li nebo musí-li být účastníkům zřejmé,
že tento právní vztah tvoří právně celek se vztahem, při němž k uspokojování
takových potřeb nedochází.
K slovnímu výkladu odvolacího soudu dovolací soud pouze připomíná v této
souvislosti systematiku československého práva v době přijetí uvedeného zákona,
která při horizontálním členění právního řádu vycházela ze zařazení příslušných
právních vztahů v závislosti na postavení subjektů, na které se jednotlivé
tehdejší kodexy vztahovaly. Pro poměry mezi socialistickými organizacemi
platila ustanovení tehdejšího hospodářského zákoníku, pro vztahy vyplývající z
uspokojování osobních potřeb občanů mezi nimi navzájem a mezi občany a
socialistickými organizacemi platila ustanovení občanského zákoníku, konečně
pak pro subjekty uvedené v citovaných ustanovení zákoníku mezinárodního
obchodu platila ustanovení zákona č. 101/1963 Sb. akcentujícího postavení
subjektů činných v oblasti mezinárodního obchodního styku. Ve světle této
doplňující poznámky jsou tak závěry odvolacího soudu přiléhavé a správné
zejména s odkazem na postavení vlastnic nemovitosti, které nevystupovaly v
pozici obchodníků v mezinárodním obchodním styku, nýbrž jako vlastnice
nemovitostí, které na základě smluvního vztahu předaly do užívání
(nájmu) jinému subjektu, byť i zahraničnímu, aniž by smlouva mezi účastníky
výslovně zakládala použití zákoníku mezinárodního obchodu, případně použití
cizího práva.
K shodnému závěru o správnosti posouzení věci odvolacím soudem dochází dovolací
soud pokud jde o poměr mezi ustanoveními občanského zákoníku (jako normy
obecné) a zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (jako
normy speciální). Občanský zákoník obsahuje úpravu nájemní smlouvy v hlavě
sedmé (§ 663 a násl. o.z.), v ustanovení § 720 , které má povahu odkazovacího
ustanovení, stanoví, že nájem a podnájem nebytových prostor je upraven
zvláštním zákonem. Tím je zákon č. 116/1990 Sb., který v § 1 písm. a) definuje
nebytové prostor jako místnosti nebo soubory místností, které jsou podle
rozhodnutí stavebního úřadu určeny k jinému účelu než k bydlení; současně tento
zákon stanoví, že nebytovými prostory nejsou příslušenství bytu, ani společné
prostory domu. Z uvedeného plyne závěr, že zmíněný speciální předpis se
uplatňuje v případech, kdy předmětem nájemní smlouvy jsou ony nebytové
prostory, jako zvláštní předmět právního vztahu nájmu. Z obecně uznávaného
poměru mezi předpisem obecným a zvláštním tak plyne závěr, podle něhož na
vztahy z pronájmu nemovitosti, pronajaté jako celek (byť obsahuje pouze
nebytové prostory), se uplatní obecný režim nájemního vztahu podřízeného § 663
a násl. o.z. Na tomto obecném závěru nic nemění ani okolnost, že veřejnoprávní
instituty úpravy nájmu nebytových prostor (souhlas městského či obecního úřadu
podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.) se uplatní také při uzavírání smlouvy
o nájmu nemovitosti (podle § 663 a násl. o.z.), jsou-li součástí nemovitosti
nebytové prostory.
Dovolací soud nemá důvodu odchýlit se od právního hodnocení odvolacího soudu,
podle něhož rozhodující pro posouzení vztahu mezi účastníky je povaha předmětu
nájmu. V tomto směru ze slovního znění ustanovení § 1 odst. a) zákona č.
116/1990 Sb. a zjištění učiněných odvolacím soudem vcelku přehledně a
srozumitelně závěr, že předmětem nájmu byla celá budova. Následně je proto
třeba považovat za správné i hodnocení zániku tohoto vztahu nájmu z důvodů,
které jsou podrobně uvedeny v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, na něž
dovolací soud pro stručnost poukazuje. Právní posouzení odvolacího soudu v
tomto směru je proto správné.
Podle ustanovení § 243b odst. 1 o.s.ř. dospěl proto dovolací soud k závěru, že
je na místě zamítnutí dovolání.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142odst. 1 o.s.ř. První
žalovaný neměl se svým dovoláním úspěch a žalobkyním v souvislosti s podaným
dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 24. září 2003
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu