28 Cdo 2011/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., v právní věci žalobců A) A. S. a B) M. V., obou zastoupených
advokátem, proti žalovaným 1) Z. V., zastoupenému advokátkou a 2) V. V.,
zastoupené justičním čekatelem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve
Zlíně pod sp. zn. 8 C 167/96, o dovolání prvního žalovaného a
opatrovníka druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
21.2.2002, č.j. 13 Co 98/2000-106, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhaly žalobou, podanou dne 15.7.1996, vydání rozsudku,
jímž měla být žalovaným uložena povinnost vyklidit byt blíže popsaný v petitu
žaloby, a to do 15 dnů poté, co jim bude zajištěno náhradní ubytování.
Tvrdili, že jsou podílovými spoluvlastnicemi domu, který jim byl vydán na
základě rozsudku Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 5 C 107/92. Dne 18.5.1992
město Z. schválilo dohodu o výměně bytů mezi I. D. a Z. V., ač to zákon č.
87/1991 Sb. zakazoval. Schválení této dohody o výměně bytů je neplatné a
žalovaní se proto nestali řádnými nájemci předmětného bytu.
Okresní soud ve Zlíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
25.11.1996, č. j. 8 C 167/96-23e žalobu zamítl. Dospěl k závěru, a to s
poukazem na § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., že dohodu o výměně bytů ze dne
18.5.1992 nelze posuzovat jako neplatný právní úkon. Uzavřel, že žalobkyně by
měly své nároky uplatňovat v souladu s § 711 o.z.
K odvolání žalobkyň Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 13.3.1998, č. j. 13 Co 82/97-30, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Vytýkal soudu prvního stupně, že se nezabýval
platností dohody o výměně bytu s poukazem na skutečnost, že I. D. se
nemohla vzhledem k § 9 zákona č. 87/1991 Sb. stát platně nájemkyní
předmětného bytu, pokud jí byl byt přidělen rozhodnutím ze dne 21.12.1991. Dále
uvedl, že soud prvního stupně se náležitě nezabýval způsobilostí druhé žalované
vykonávat práva a povinnosti účastníka řízení s ohledem na zprávu psychiatrické
léčebny, která zřejmě odůvodňuje postup podle § 29 odst. 2 o.s.ř.
Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 20.9.1999, č. j. 8 C
167/96-74, uložil žalovaným povinnost vyklidit předmětný byt poté, co jim bude
zajištěn přiměřený náhradní byt. Vyšel ze zjištění, že žalovaní získali
předmětný byt na základě dohody o výměně bytů uzavřené mezi I. D. a Z.
V., jež byla schválena Úřadem města Z. - odborem bytového hospodářství pod č.
j. S 40/92 dne 18.5.1992. Vzal za prokázáno, že město Z. uzavřelo nájemní
smlouvu s prvním žalovaným, oba žalovaní užívají předmětný byt doposud, i když
noví vlastníci s nimi další nájemní smlouvu neuzavřeli. Rozhodnutí o přidělení
bytu I. D. ze dne 31.12.1991 posoudil jako neplatný právní úkon pro rozpor s
ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Dospěl k závěru, že nájemní vztah
k předmětnému bytu nemohl platně vzniknout tedy ani na základě schválené dohody
o výměně bytu s I. D. Uzavřel, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního
důvodu. Podle soudu prvního stupně vyklizení bytu žalovanými je nutno vázat na
zajištění přiměřené bytové náhrady za použití § 3 odst. 1 o.z. Přihlédl k tomu,
že žalovaní se do stávající situace nedostali vlastní vinou, nýbrž pochybením
správního orgánu v souvislosti s přidělením bytu I. D. Lhůtu k vyklizení
prodloužil na jeden měsíc s ohledem na zhoršený zdravotní stav žalovaných.
K odvolání žalobkyň Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 21.2.2002, č. j. 13 Co 98/2000-106, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalovaní jsou povinni vyklidit předmětný byt. Odvolací soud vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně
dospěl k závěru, že žalovaní užívají předmětný byt v domě žalobkyň bez právního
důvodu. Neztotožnil se však s jeho právním posouzením, pokud soud prvního
stupně podmínil vyklizení žalovaných z předmětného bytu zajištěním přiměřeného
náhradního bytu. Zdůvodnil, že rozpor s dobrými mravy je třeba posuzovat nejen
na straně žalovaných, ale i žalobkyň. Zohlednil existenci právního nároku
žalovaných na byt, k němuž jim svědčil nájemní vztah před uzavřením dohody o
výměně bytů. Podle odvolacího soudu žalobkyně řádně a včas uplatnily své
restituční nároky v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb. a příslušný správní orgán
nerespektoval výslovné ustanovení § 9 odst. 1 výše uvedeného zákona. S
přihlédnutím k poměrům žalovaných, kteří jsou oba invalidní důchodci, stanovil
lhůtu k vyklizení bytu do konce roku 2002.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal opatrovník druhé žalované včas
dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnil. Tvrdil existenci dovolacího
důvodu nesprávného právního posouzení věci, které spatřoval v tom, že odvolací
soud nevázal vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady pro žalované. Podle
dovolatele nelze vyloučit aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 o.z. s odůvodněním,
že v daném případě žalovaným svědčí právo bydlení k bytu, jež směnili za byt,
který mají nyní vyklidit. Poukazoval na skutečnost, že žalovaní se v dané
situaci ocitli nezaviněně a vzhledem k jejich zdravotnímu stavu a ekonomickému
postavení není fakticky možné získat znovu bydlení v bytě, který před deseti
lety směnili za předmětný byt. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a
vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení a dne 27.11.2002 navrhl odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dne 6.6.2002
dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.,
neboť rozhodnutí vychází z nesprávného právního názoru.Vytýkal odvolacímu soudu
nesprávné posouzení věci v souvislosti se stanovením povinnosti k vyklizení
předmětného bytu ve lhůtě do konce roku 2002. Podle dovolatele projednávaná věc
měla být posouzena s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 o.z. Namítal, že
odvolací soud nezohlednil při rozhodování poměry žalovaných, zejména jejich
zdravotní stav. Dále poukazoval na skutečnost, že při směně bytů v roce 1992
žalovaní jednali v dobré víře, na vzniku protiprávního stavu se svým zaviněním
nepodíleli a pochybení správního orgánu nemůže jít k jejich tíži. Dovolatel
považoval vyklizení předmětného bytu do konce roku 2002 za rozpor s dobrými
mravy a v tomto směru odkazoval na článek 11 odst. 3 a článek 36 odst. 3
Listiny základních práv a svobod. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího
soudu, vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení a současně odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně navrhly zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto
dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č.
30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle
dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení
občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.30/2000
Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas,
osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (
§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 238 odst. 1
písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním
napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání
ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru,
že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241 odst.
3 písm. d) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou
věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis
nesprávně vyloží (viz k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1998 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v této věci nejde.
V projednávané věci jde o vyklizení žalovaných z předmětného bytu,
který užívali podle závěrů odvolacího soudu bez právního důvodu. Spornou právní
otázkou, jejíž řešení dovolatelé zpochybnili, je otázka, zda osobám, užívajícím
byt bez právního důvodu, které mají tento byt vyklidit, náleží bytová náhrada s
ohledem na ustanovení § 3 o.z.
Podle § 3 odst. 1 o.z. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Za
dobré mravy pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v
historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické
tendence a jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu
norem základních (viz odůvodnění rozhodnutí č. 16/1968 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, 1998).
Podle ustanovení § 126 odst. 1 o.z. má vlastník právo na ochranu proti
tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může
domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Bytová náhrada je v hmotném právu upravena v rámci institutu nájmu bytu
podle § 685 násl. o.z. (ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu) a
především v ustanovení § 712 o.z.
Právní otázka, zda se bytová náhrada může prosadit v případech, kdy
nemá oporu ani v přímé, ani v analogické aplikaci příslušných ustanovení
občanského zákoníku, je řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.9.1998,
sp. zn. 3 Cdon 51/96 (uveřejněném pod č. 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Tento rozsudek poukazuje na judikaturu k občanskému zákoníku ve
znění účinném do 1. 1. 1992, která dovodila, že vyklizení po zajištění bytové
náhrady nemusí být dáno pouze výslovnou právní úpravou, nýbrž (kromě analogické
aplikace pozitivní úpravy) může vyplynout i ze situací, kdy žalovanému sice
bytová náhrada ani přímo ani analogicky nesvědčí, ale přesto žalobě o vyklizení
bytu lze vyhovět - vzhledem k důvodům hodným zvláštního zřetele - výjimečně
(ve smyslu tehdejších článků VI. a VII. občanského zákoníku) jen za předpokladu
přiznání bytové náhrady (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 39/1986 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/1986). Vzhledem k tomu, že
ustanovení § 3 odst. 1 o.z., jehož výklad byl podán např. v rozhodnutí
uveřejněném pod č. 16/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, plní
obdobnou funkci, jakou v posuzovaných právních vztazích plnily výše
označené základní články občanského zákoníku dříve platného, shledává uvedené
rozhodnutí zásady judikátu č. 39/1986 použitelnými i nadále, neboť
prostřednictvím § 3 odst. 1 o.z. se v poměrech žalobce nezakládá povinnost,
kterou dosud neměl, nýbrž jeho důsledkem je pouze omezení žalobcova práva již
existujícího; toto omezení pak spočívá v tom, že se žalobci odepírá právo na
bezpodmínečné vyklizení žalovaného ve lhůtě, která plyne již od právní moci
rozhodnutí (viz rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, pod č. 18/1982).
Má-li být omezen výkon práva vlastnického (jako je tomu v souzeném
případě), nelze pominout, že je v nájemních vztazích omezen již ze zákona
samotným institutem bytové náhrady, který se sice v dané věci přímo (pozitivně)
neuplatní, ale na druhé straně právě tím limituje možnosti omezení dalších
(srov. nález Ústavního soudu České republiky, sp. zn. II. ÚS 190/94,
publikovaný pod č. 87 ve Sbírce nálezů a usnesení ve svazku 4, ročník 1995, II.
díl).
Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon
práva, vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými
skutkovými zjištěními, a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato
zjištění dovolují - v konkrétním případě - závěr, že výkon
práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu.
Ve zmíněném rozhodnutí č. 39/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek byla vyslovena zásada, že závěr o výjimečném vyhovění žalobě za
předpokladu přiznání náhrady za byt musí být odůvodněn jak závažnými důvody na
straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry,
délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá,
resp. doložením, že lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto
podmínila a odložila. Podobně se podává z rozhodnutí uveřejněného č.
36/1996 téže sbírky, že úvaha soudu (v rovině § 3 odst. 1 o.z.) musí být
podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k rozhodným okolnostem na
stranách obou účastníků sporu.
Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že zjištěné okolnosti
neumožňují na základě ustanovení § 3 odst. 1 o.z. vázat povinnost žalovaných
byt vyklidit na zajištění bytové náhrady a tím omezit právo žalobkyň na
vyklizení žalovaných ve lhůtě plynoucí od právní moci rozsudku, je nutno právní
posouzení věci, jež v dané věci uplatnil, považovat za správné. Z odůvodnění
jeho rozhodnutí je patrno, že důvody pro použití citovaného ustanovení v této
konkrétní věci neshledal.
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu
správné. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 1 o.s.ř. dovolání opatrovníka
druhé žalované a prvního žalovaného zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4
o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 150 o.s.ř.
Dovolatelé neměli v dovolacím řízení úspěch, dovolací soud však dospěl k
závěru, že jsou dány důvody mimořádného zřetele hodné, pro které přiznání
nákladů dovolacího řízení žalobkyním není namístě.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. prosince 2002
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu