28 Cdo 2017/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Forte-Electro CZ s.r.o., IČO: 26942011, se sídlem v Brně, Heršpická 6, zastoupené JUDr. Ing. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2134/126, proti žalovanému Ing. K. M., zastoupenému Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, o zaplacení částky 152 697 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 EC 507/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2014, č.j. 16 Co 473/2012-119, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. srpna 2015, č.j. 16 Co 473/2012-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 099,20 Kč k rukám JUDr. Ing. Jaroslava Hostinského, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 21. června 2012, č. j. 7 EC 507/2010-94, vydaný jako rozsudek pro zmeškání (§ 153b odst. 1 o. s. ř.), jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 152 697 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Změněn byl rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně (výrok II) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
V dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce procesního práva dovolacím soudem dosud neřešené, a důvodnost v nesprávném právním posouzení věci, žalovaný kritizuje závěr odvolacího soudu o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání, v situaci, kdy mu předvolání k prvnímu jednání ve věci (k němuž se bez omluvy nedostavil) bylo doručeno do datované schránky podnikající fyzické osoby, ač podle dovolatele projednávaná věc s jeho podnikáním nesouvisí a kdy – jak současně tvrdí – se do této schránky nepřihlásil a s obsahem předvolání k jednání tak neseznámil.
V souladu s bodem 7. čl. II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – uplatní se v dovolacím řízení zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř. (rozhodnutí nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Posouzení relevantní otázky procesního práva napadeným rozhodnutím (účinky doručení písemnosti do nepříslušné datové schránky adresáta – fyzické osoby) koresponduje jak závěrům, jež o této otázce později učinil Nejvyšší soud v plenárním stanovisku ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015 (dostupném na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), tak ovšem dříve např. i v usnesení ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1850/2015 (dostupné tamtéž), kdy formuloval a odůvodnil, že písemné vyhotovení rozhodnutí, jiných úkonů a další písemnosti je třeba adresátu – fyzické osobě – doručovat do té datové schránky, která odpovídá povaze doručované písemnosti, ovšem s tím, že účinky doručení písemnosti nastanou i jejím doručením do jiné („nepříslušné“) datové schránky téže fyzické osoby za podmínek § 17 odst. 3 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů.
Rozhodovací praxe dovolacího je přitom dlouhodobě ustálena i v tom, že při zkoumání, zda bylo adresátu účinně doručeno, je významné, je-li naplněna materiální funkce doručení, tj. seznámení se s obsahem písemnosti; pokud se účastník řízení s obsahem doručované písemnosti seznámil, potom otázka, zda bylo doručení vykonáno předepsaným způsobem, ztrácí význam (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2425/2011, uveřejněný pod číslem 88/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Staví-li pak dovolatel svou další argumentaci na tvrzení, že se do datové schránky, jež byla pro něj zřízena jako pro podnikající fyzickou osobu, nepřihlásil a že se s obsahem jemu určené písemnosti neseznámil, jde o tvrzení, jež je evidentně v rozporu se skutkovým zjištěním, které o věci učinily soudy nižších stupňů, i se zřetelem k obsahu „potvrzení o dodání a doručení do datové schránky“ (doručenky, na č.l. 55 spisu), z nějž se podává, že ještě tentýž den, kdy byla písemnost dodána do datové schránky žalovaného (dne 23. 4. 2012), se do datové schránky přihlásila oprávněná osoba ve smyslu § 8 odst. 1 až 4 zákona č. 300/2008 Sb., tedy žalovaný jako podnikající fyzická osoba, pro niž byla datová schránka zřízena (srov. § 8 odst. 2 zákona) a jež byla vybavena přístupovými údaji (§ 9 zákona), nikoliv jiná – pověřená – osoba ve smyslu § 8 odst. 6 písm. a) zákona. Nejde tedy ani o případ doručení písemnosti fikcí podle § 17 odst. 4 zákona (o níž zde nelze uvažovat). Kritikou těchto závěrů, jež mají povahu skutkových zjištění, nelze založit přípustnost dovolání (nejde již o argumentaci podřaditelnou způsobilému dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Proto Nejvyšší soud dovolání, jež není přípustné, odmítl (srov. § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Přestože se pak v dovolání uvádí, že se jím napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, žádné námitky – natož ty, jež by se vázaly k obligatorním náležitostem ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. – se neuplatňují vůči výrokům o náhradě nákladů řízení.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř.; k nákladům (oprávněné) žalobkyně, jež podala vyjádření k dovolání, patří odměna za zastupování advokátem v dovolacím řízení ve výši 7 220 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrada hotových výdajů advokáta stanovená paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1 579,20 Kč.
Předpoklady pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 243 písm. a) o. s. ř. dovolací soud neshledal, o čemž – v souladu s ustálenou praxí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005) – nevydával samostatné rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. února 2017
Mgr. Petr Kraus předseda senátu