U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce K. H. A., zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou v Brně,
Pellicova 8a, proti žalovanému České republice – Ministerstvu financí ČR, se
sídlem Praha 1, Letenská 15, o 191.691.990,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 176/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 9. 9. 2010, č. j. 64 Co 254/2010-124, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze výše označeným usnesením zrušil zamítavý rozsudek vůči
žalobci ze dne 12. 2. 2010 (č. l. 71) a řízení zastavil s tím, že se věc
postupuje Ministerstvu vnitra ČR jako orgánu, do jehož pravomoci náleží; žádný
z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal žalobce dovolání. Tvrdil, že řízení
je postiženo vadou s následkem nesprávného rozhodnutí a že usnesení odvolací
instance spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle něj jde o přezkum
správního rozhodnutí (zamítavého rozhodnutí ministerstva financí ze dnů 15. 8.
a 10. 11. 2008). Žalobce, který požaduje náhradu za nemovitosti zanechané na
území někdejší P. R. (Z. U.), se domnívá, že v mezidobí vydaný zákon č.
212/2009 Sb. neobsahuje přechodná ustanovení a že je třeba dokončit řízení s
přihlédnutím k němu. Proto nechť Nejvyšší soud zruší jím napadené usnesení a
věc vrátí odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání s tímto nesouhlasil a žádal, aby žalobci
nebylo vyhověno.
Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal dovolání v
otevřené lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání bylo přípustné
podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací důvody pak uplatněny podle §
241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání tu byla založena též podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3
o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí lze přičíst tomu, že bylo
rozhodováno o způsobu pokračování v řízení za situace, při níž již správní
orgán nárok žalobce projednával a poté byl vydán zákon č. 212/2009 Sb., který
teprve předmětnou problematiku náležitě upravil.
Dovolání však není důvodné.
Odvolací soud nepochybil, jestliže dovodil, že rozhodnou skutečností ve věci je
vydání zákona č. 212/2009, upravujícího podmínky odškodnění osob zanechavších
majetek na území již zmíněné někdejší součásti Československé republiky, v
mezidobí. Tento zákon stanoví pravomoc Ministerstva vnitra ČR jako organizační
složky státu, jež je výlučně příslušná k odškodnění předmětných nároků (viz § 4
citovaného zákona a návazná ustanovení). Za tohoto právního stavu skutečně
nezbylo, než pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (§ 104 odst. 1 o.
s. ř.) toto řízení – za současného zrušení prvostupňového rozsudku – zastavit a
věc postoupit správnímu orgánu příslušnému (podrobněji viz odůvodnění
napadeného usnesení).
Na straně žalující lze pochopit procesní snahu o zachování kontinuity
projednávání již uplatněného nároku, o němž bylo soudem prvního stupně navíc
meritorně (byť zamítavě) rozhodnuto. Nelze však obejít pořad práva, nastolený
zákonem č. 212/2009 Sb., který nabyl účinnost sice před vyhlášením rozsudku
soudu prvního stupně, ale poté, co bylo o nároku žalobce záporně rozhodnuto
Ministerstvem financí ČR – tedy nyní již nepříslušným orgánem – bez toho, že by
kritériem pro posouzení žalobcova nároku mohl být zákon č. 212/2009 Sb. Je
třeba vytvořit takové procesní podmínky, aby byl žalobcem uplatněný nárok
projednáván a posuzován ať již správním orgánem, či případně posléze soudem
podle platné procedury, k tomu příslušným orgánem a podle téhož právního
předpisu. Postupem, který zvolil odvolací soud, není dotčeno právo žalobce na
soudní ochranu ve smyslu § 1 o. s. ř. i v ústavní rovině podle čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod.
Ze všech uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalobce zamítl, neboť
rozhodnutí odvolací instance je věcně správné (§ 243b odst. 2 věta před
středníkem o. s. ř.).
Žalovanému nevznikly žádné náklady řízení, jejichž náhrada by mu měla být
přisouzena k tíži žalobce.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 15. března 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu