U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce V. H.,
zastoupeného JUDr. Zdeňkem Lacinou, advokátem se sídlem ve Strakonicích,
Bezděkovská 65, proti žalovanému P. P., zastoupenému Mgr. Františkem Klímou,
advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. p.
36/123, o zaplacení částky 404.710,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Písku pod sp. zn. 7 C 215/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. října 2012, č. j. 7 Co
2521/2012-261, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
účastníků (výrok III.) i státu (výrok IV. a V.). Žalobce svůj nárok na
žalovanou částku (zčásti redukovanou následným zpětvzetím žaloby) odůvodňoval
tvrzením, že se v této výši na jeho úkor žalovaný bezdůvodně obohatil
bezplatným užíváním jeho nemovitosti, o níž ovšem žalovaný tvrdil, že je jeho
vlastnictvím. Soud přerušil řízení po dobu, po níž byl u Krajského soudu v
Českých Budějovicích veden spor, zda předmětná nemovitost měla být sepsána do
konkursní podstaty úpadce P. H. V uvedeném řízení byl posléze návrh na
vyloučení nemovitosti ze soupisu konkursní podstaty zamítnut. Soud vzal dále za
zjištěné, že žalobce v dobrovolné dražbě nabyl vlastnické právo k nemovitosti,
do 10. 8. 2010 obývané žalovaným, dne 24. 3. 2005. Jelikož za obývání
nemovitosti žalovaný žalobci ničeho neplatil, přiznal soud žalobci právo na
vydání takto nabytého bezdůvodného obohacení ve výše znalecky stanoveného
obvyklého nájemného odpovídajícího žalobou požadované částce.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Českých
Budějovicích, jenž je rozsudkem ze dne 24. 10. 2012, č. j. 7 Co 2521/2012-261,
v napadených výrocích I., III., IV. a V. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud odmítl námitku, že by řízení před soudem
prvního stupně bylo stiženo vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto o pokračování v
přerušeném řízení. Soud přikročil k přerušení řízení dle § 109 o. s. ř.,
přičemž dle § 111 odst. 2 o. s. ř., je-li řízení přerušeno dle § 109 o. s. ř.,
je na soudu, aby činil všechna potřebná opatření k odstranění překážek, pro něž
bylo řízení přerušeno. Jakmile odpadne překážka, pro niž bylo řízení přerušeno,
pokračuje soud v řízení i bez návrhu. V daném případě tak nebylo nutno vydávat
rozhodnutí o tom, že se v řízení pokračuje, neboť dle § 111 odst. 1, věty
druhé, o. s. ř. soud pokračuje v řízení okamžikem, kdy odpadla překážka, pro
niž bylo řízení přerušeno. I pokud by mělo být o pokračování v řízení
rozhodnuto a nebylo o tom vydáno usnesení, nejednalo by se o takovou vadu
řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož
účastníkům bylo známo, že v řízení bude pokračováno, a bylo s nimi také soudem
prvního stupně jednáno.
Odvolací soud měl dále za to, že není potřebné doplnit dokazování ve smyslu
návrhu žalovaného, tj. o znalecký posudek přezkoumávající správnost v řízení
prováděného znaleckého posudku, neboť tento lze hodnotit jako řádně vypracovaný
a zodpovídající veškeré položené otázky. Zabýval se dále poukazem odvolatele na
skutečnost, že nálezem Ústavního soudu bylo v mezidobí zrušeno pravomocné
rozhodnutí o návrhu na vyloučení věci z konkursní podstaty, pročež bylo o tomto
návrhu znovu rozhodováno a došlo k obnovení vlastnického práva k nemovitostem,
a na dražbu je tak třeba pohlížet jako na absolutně neplatnou. Odvolací soud
přitom zdůraznil, že žalobce nabyl vlastnického práva příklepem v dražbě.
Příklepem přešlo vlastnické právo na žalobce a ani následný úspěch žalovaného v
řízení o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí či exekuce nemohl vést k obnovení
jeho vlastnického práva. K přechodu vlastnického práva došlo jinak než
uzavřením kupní smlouvy, žalobce se stal vlastníkem nemovitosti udělením
příklepu, pročež následným užíváním nemovitosti vzniklo žalovanému bezdůvodné
obohacení, jehož výše nemůže být důvodně zpochybněna poukazem na to, že nebyl
zjišťován rozsah užívání nemovitosti, neboť z ničeho nevyplývá, že by žalovaný
nemovitost obýval v menším rozsahu než v době, v níž byl jejím vlastníkem.
Odvolací soud tedy rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Aniž by výslovně
uvedl, v čem spatřuje přípustnost a důvodnost dovolání, vznesl v dovolání
následující námitky. Odmítl názor odvolacího soudu, že by v případě přerušení
řízení dle § 109 o. s. ř. nemuselo být rozhodováno o pokračování v řízení.
Nebylo-li rozhodnuto o pokračování v řízení, nemají veškeré následně provedené
úkony soudu řádný procesní charakter a rozsudek soudu prvého stupně vůbec neměl
být vydán. Závěr, že o pokračování v řízení nemusí být rozhodnuto usnesením,
postrádá jakoukoliv zákonnou oporu. Absence takového rozhodnutí pak má za
následek, že v řízení nebylo řádně pokračováno, úkony soudu jsou „neprocesní“,
a rozsudek tak nemohl být vydán.
Dovolatel dále zpochybnil úvahy odvolacího soudu týkající se zachování
vlastnického práva žalobce navzdory odpadnutí podmínek dražby v důsledku nálezu
Ústavního soudu. Má za to, že správce konkursní podstaty není vlastníkem, který
by mohl nemovitosti prodat. K prodeji zástavy ve vlastnictví třetí osoby je
oprávněn pouze za zákonem přesně stanovených podmínek, jež musí být splněny bez
ohledu na to, zda jsou nemovitosti prodávány prostřednictvím kupní smlouvy či
dobrovolné dražby představující pouze jeden ze způsobů prodeje nemovitosti, při
němž je navrhovatelem dražby nabízena nemovitost k prodeji předem neurčenému
okruhu zájemců o koupi. Liší se pouze způsob a forma prodeje, nemohou se lišit
podmínky pro prodej, pročež pokud by pro absenci podmínek byla neplatná kupní
smlouva, musí být neplatné i nabytí nemovitosti v dobrovolné dražbě. Účinky
nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 722/2004, jímž byla
zrušena veškerá rozhodnutí obecných soudů ve věci vylučovací žaloby, nastaly od
samého počátku, a fakticky tak došlo k situaci, v níž správce konkursní
podstaty sice sepsal nemovitost do konkursní podstaty, avšak byla podána
vylučovací žaloba, a správce tak byl oprávněn nemovitosti prodat pouze po
pravomocném rozhodnutí o vylučovací žalobě. Nálezem Ústavního soudu odpadla
obligatorní podmínka dle § 27 odst. 5 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, což nastolilo situaci obdobnou tomu, jako kdyby u prodávajícího
vlastníka došlo ke zrušení nabývacího titulu s účinky ex tunc. Nabytí
nemovitosti tedy nebylo platné a žalobce není jejím vlastníkem, i když je jako
vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Dovolatel završil své podání návrhem,
aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, případně i rozhodnutí
soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle
čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek
odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím
poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl
odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu
přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
V daném případě však na napadené rozhodnutí jako na zásadně právně významné ve
smyslu uvedeného ustanovení pohlížet nelze. Úvahy odvolacího soudu vyslovené k
otázce nabytí vlastnictví ve veřejné dražbě zcela odpovídají ustálenému výkladu
ustanovení zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, v judikatuře Nejvyššího
soudu. Dovolatel opomíjí, že veřejnou dražbou prováděnou podle zákona č.
26/2000 Sb. se rozumí - jak vyplývá z ustanovení § 2 písm. a) tohoto zákona -
veřejné jednání, jehož účelem je převod vlastnického nebo jiného práva k
předmětu dražby na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku,
jakož i veřejné jednání, které bylo ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani
nejnižší podání. Bylo-li při veřejné dražbě učiněno podání, udělí licitátor
příklep tomu účastníku dražby, který učinil nejvyšší podání. Na účastníka
dražby, jemuž byl udělen příklep (tj. na vydražitele), nepřechází vlastnictví
nebo jiné právo k předmětu dražby na základě smlouvy, ale podle právní
skutečnosti, kterou je příklep licitátora (srov. § 2 písm. a/ zák. č. 26/2000
Sb.). Vlastnické nebo jiné právo k předmětu dobrovolné dražby přitom přechází
na vydražitele k okamžiku udělení příklepu, a to za předpokladu, že uhradil ve
stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením (§ 30 odst. 1 zák. č. 26/2000 Sb.).
Zvláštní zákonná úprava nabytí vlastnictví pak vylučuje, aby byla jeho řádnost
poměřována předpoklady pro nabytí vlastnického práva na základě kupní smlouvy.
Neplatnost dražby je soud oprávněn přezkoumávat pouze v mezích zákonem daných
důvodů v řízení podle § 24 odst. 3 zák. č. 26/2000 Sb., nebyla-li platnost
dražby úspěšně zpochybněna v tomto řízení, nemůže se soud již touto otázkou v
jiném řízení zabývat ani jako otázkou předběžnou. (k tomu srov. více např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 20/2005,
uveřejněný pod číslem 53/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1261/2008). Lze
tedy přisvědčit odvolacímu soudu, že vlastnické právo vydražitele není možno
úspěšně zpochybnit v řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním
vydražené nemovitosti. Navíc dle ustáleného výkladu právní úpravy účinné v
rozhodné době by se žalovaný vůči žalobci zřejmě nemohl úspěšně domoci svého
vlastnického práva ani v případě, že by k převodu vlastnického práva k
nemovitosti v rámci zpeněžování konkursní podstaty dle zákona č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání, účinného v rozhodné době, došlo odlišným způsobem (k
tomu srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29
Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Přípustnost dovolání se v daném případě nepodává ani z poukazu na nedostatek
spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto o pokračování řízení v projednávané
věci přerušeném do skončení řízení o otázce řádnosti soupisu předmětné
nemovitosti do konkursní podstaty. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že postup
soudu prvního stupně nebyl sto zasáhnout do práv účastníků způsobem, jenž by
mohl ohrozit správnost výsledného rozhodnutí v této věci. V projednávaném
případě nebylo pokračování v řízení podmíněno návrhem účastníků, nýbrž
skončením soudního řízení souvisejícího s předmětem sporu, jehož průběh byl
žalovanému znám, jelikož v něm vystupoval na straně žalující. O tom, že se
pokračuje v řízení o otázce řešené v této věci, pak účastníci měli povědomí již
z předvolání na jednání následující po té, co bylo rozhodnuto ve sporu, jehož
výsledku soud vyčkával. Účastníkům tedy nic nebránilo, aby se vyjadřovali k
průběhu řízení i k věci samé a řádně uplatňovali své návrhy a připomínky.
Rovněž je možno podotknout, že v souladu s výše aprobovanými závěry odvolacího
soudu nemohlo pravomocné rozhodnutí o otázce řádnosti soupisu nemovitosti do
konkursní podstaty najít odrazu při posuzování předběžné otázky vlastnictví
nemovitosti v tomto řízení, pročež by ani předčasné pokračování v přerušeném
řízení nemohlo ovlivnit hmotněprávní hodnocení projednávané věci. V daném
případě tedy postup soudu účastníkům nikterak neznemožňoval uplatňování jejich
práv a nejeví se, že by byl způsobilý ovlivnit správnost rozhodnutí ve věci
(srov. přiměřeně závěry vyslovené v usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 12.
2010, sp. zn. II. ÚS 2728/10, či usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2012,
sp. zn. II. ÚS 3789/11). Ostatně ani dovolatel nepoukazuje na to, jak by se
vytýkaný nedostatek v procesním postupu mohl odrazit v meritorním rozhodnutí
soudu. Soudní řízení není automatizovaný proces, v němž by sebemenší odklonění
od toho, jak je jeho průběh předpokládán právními předpisy a jejich výkladem,
mělo za následek, že jeho výsledek (tj. rozhodnutí o věci samé) nemůže obstát
jako správný. Tohoto byl zjevně pamětliv i zákonodárce, uložil-li přezkumným
instancím zaměřit se pouze na nedostatky mající potenciál promítnout se do
správnosti rozhodnutí ve věci samé (srov. § 219a o. s. ř., § 229 o. s. ř. a §
242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelem uplatněné námitky tedy neposkytují podklad pro závěr o zásadním
právním významu napadeného rozhodnutí, Nejvyššímu soudu tedy nezbylo, než
dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné
odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že na straně žalobce, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě
právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 1. dubna 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu