28 Cdo 2030/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v
právní věci žalobkyně Z. R., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) I., i. a
r. k. P. a 2) P. f. Č. r., o určení vlastnického práva k pozemku podle páté
části o. s. ř., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 198/2004,
k dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12.
2005, č. j. 24 Co 150/2005-62, takto:
I. Dovolání s e o d m í t á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V řízení podle páté částí občanského soudního řádu (o. s. ř.) Obvodní soud pro
Prahu 5 rozsudkem ze dne 29. 11. 2004, č. j. 28 C 198/2004-36, zamítl žalobu,
kterou se žalobkyně domáhala určení svého vlastnického práva, jakož i
vlastnického práva M. B., k pozemku č. 1285 v katastrálním území J., když
jejímu návrhu na vydání tohoto pozemku podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen
„zákon o půdě“), pozemkový úřad nevyhověl. Soud prvního stupně shledal
rozhodnutí pozemkového úřadu, konkrétně Ministerstva zemědělství, Pozemkového
úřadu P. ze dne 18. 5. 2004, správným. Zjistil, že pozemek byl vyvlastněn za
účelem výstavby sídliště N. B. původním vlastníkům – právním předchůdcům
žalobkyně, a to s poskytnutím náhrady, že účel vyvlastnění byl naplněn, protože
sídliště bylo postaveno před účinností zákona o půdě, a nešlo proto o přechod
do vlastnictví státu bez právního důvodu. Vedle toho vyslovil názor, že pozemek
tvoří součást jedné stavby, kterou je stavba sídliště, a není proto
rozhodující, zda je či není reálně zastavěn.
Na základě odvolání žalobkyně rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který
shora uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal jeho
skutková zjištění, opírající se o provedené důkazy a jejich zhodnocení.
Ztotožnil se tak se zjištěním soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala,
že náhrada za vyvlastnění pozemku nebyla tehdejšímu vlastníkovi poskytnuta.
Rovněž tak neshledal, že by nedošlo platně k vyvlastnění pozemku jen proto, že
na rozhodnutí, jež bylo k dispozici (řada archivovaných dokladů byla totiž
zničena v důsledku povodně v roce 2002), nebyla vyznačena doložka právní moci.
Tyto skutečnosti zvažoval i z hlediska tehdejšího jednání vlastníka – matky
žalobkyně – o výši náhrady, která jí příslušela. Uzavřel proto, že nebyl
naplněn restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě, který je dán
pouze v případě, že náhrada za vyvlastnění nebyla vyplacena. Jestliže tedy
došlo k vyvlastnění pozemku, nešlo o jeho přechod na stát bez právního důvodu
podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Okolnost, že sídliště, v jehož
prospěch byl pozemek vystavěn, bylo vybudováno ještě před účinností zákona o
půdě považoval za zjevně prokázanou, bez zjišťování, kdy byla stavba zahájena,
a neshledal proto ani restituční důvod pro vydání pozemku podle § 6 odst. 1
písm. m) zákona o půdě. V této souvislosti souhlasil i s právním názorem, že
stavbu sídliště je nutno chápat jako jeden celek a není proto rozhodující, zda
na konkrétním pozemku je postavena obytná budova, nebo jde o jinou součást
sídliště jako komunikaci, veřejnou zeleň, parkoviště apod.
Rozsudek odvolacího soudu napadla jako celek žalobkyně dovoláním, jež bylo
podáno v zákonem stanovené lhůtě, obsahuje formální náležitosti dané občanským
soudním řádem, a je zdůvodněno možným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2
písm. b), totiž nesprávným právním posouzením věci. Přípustnost dovolání opírá
– bez bližšího odůvodnění – o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatelka argumentuje tím, že soud učinil nesprávná skutková zjištění, když
žalobkyni neuvěřil, že náhrada za vyvlastnění nebyla zaplacena, rozhodnutí o
vyvlastnění nebylo doručeno, nebyl proveden důkaz stavebními deníky o dni
zahájení stavby sídliště a kolaudaci jednotlivých staveb, jakož i tím, že soud
nejednal s M. B., jenž žalobkyni zmocnil k vyřízení žádosti o Pozemkového
úřadu, který na základě toho s ním jednal o vyřízení návrhu na vydání dalších
pozemků. Dovolatelka navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc
byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud posuzoval přípustnost dovolání za situace, kdy napadeným
rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který v
této věci rozhodoval pouze jedenkrát. Dovolání proto není přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. by bylo
dovolání přípustné jen v případě, kdyby soud dospěl k závěru, že napadený
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; takový závěr
dovolací soud v dané věci neučinil. Dovolatelka sice uvádí, že dovolání podává
pro nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti však napadá skutková
zjištění soudu. V případě, že dovolání je přípustné jen podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., se dovolací soud nemůže skutkovými zjištěními zabývat (§
241a odst. 3 o. s. ř. a contr.). Pokud odvolací soud shledal správnými skutková
zjištění soudu, že předmětný pozemek byl vyvlastněn s poskytnutím náhrady a
sloužil účelu vyvlastnění, přičemž provedené důkazy hodnotil jednotlivě i v
jejich vzájemné souvislosti včetně obsahu spisu pozemkového fondu, pak právní
závěr soudu o tom, že není dán restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. n) nebo
m) zákona o půdě, je jednoznačný, a nejde o právní závěr zásadního významu ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud také neshledal zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu
v tom, že ve správním řízení nebylo jednáno s M. B. jako s účastníkem řízení.
Ze spisu správního orgánu je zřejmé, že žalobkyně, ač byla vybavena jeho plnou
mocí, návrh na vydání pozemku č. 1285 v Jinonicích u pozemkového úřadu za M. B.
neuplatnila. Navíc by rozhodnutí správního orgánu nemohlo být jiné i kdyby s
žalobkyní jednal jako se zmocněnkyní M. B.
Dovolání není proto přípustné a muselo být odmítnuto podle § 243b odst. 5 a §
218 písm. c) o. s. ř.
Nad rámec důvodů uplatněných v dovolání považuje dovolací soud za potřebné
zmínit zdůvodnění, obsažené v druhém odstavci na straně 5 rozsudku odvolacího
soudu, jež se týká pojetí sídliště jako jedné stavby, a připomíná, že toto
pojetí nelze aplikovat v případě rozhodování podle § 11 odst. 2 zákona o půdě,
tj. tam, kde restituční důvod je dán, a pozemek byť situovaný uvnitř sídliště,
sám reálně zastavěn není. Naproti tomu je tato úvaha správní při posouzení, zda
je dán restituční důvod, protože nejde o posuzování zastavěnosti pozemku ve
smyslu § 11 odst. 2 zákona o půdě, ale o to, zda byl naplněn účel vyvlastnění
při posuzování restitučního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě.
Výrok o nákladech vyplývá z toho, že žalovaným, kteří by s ohledem na výsledek
dovolacího řízení měli nárok na jejich náhradu, prokazatelné náklady dovolacího
řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 136 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu