28 Cdo 2040/2003

28 Cdo 2040/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z

předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida,

CSc., a JUDr. Ireny Hladíkové, v právní věci žalobkyně M. I. – C., s.r.o.,

zastoupené advokátem, proti žalované B. i. v. š., a.s., zastoupené advokátem,

o zaplacení částky 670.356,- Kč s příslušenstvím a částky 26.143,-

Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 49/2001, o dovolání

žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2003,

č.j. 17 Co 264/2003-143, takto:

I. Zamítá se dovolání žalované, pokud směřovalo proti odstavci prvnímu výroku

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2003, č.j. 17 Co 264/2003-143.

II. Dovolání žalované, pokud směřovalo proti odstavci druhému výroku

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2003, č.j. 17 Co 264/2003-143,

jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobou podanou dne 24. 10. 2000 u Obvodního soudu pro Prahu 7 domáhala

se žalobkyně uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 670.357,60

Kč spolu s 18 % úrokem z prodlení z částky 670.356,70 Kč od 15. 10. 2000 do

zaplacení. Tvrdila, že dne 30. 4. 1998 uzavřela se žalovanou smlouvu o nájmu

nebytových prostor na dobu určitou pěti let počínaje 1. 5. 1998. Na základě

předmětné smlouvy bylo stanoveno nájemné ve výši 435.000,- DM ročně, splatné

vždy do každého patnáctého dne v měsíci předem ve výši 36.250,- DM. Podle

žalobkyně dne 26. 6. 2000 jí bylo ze strany žalované doručeno oznámení s tím,

že žalovaná odstupuje od výše uvedené smlouvy z důvodů nevyhovující kvality

prostředí s odkazem na § 679 odst. 2 o.z.

Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně žalobu zamítl rozsudkem ze

dne 11. 7. 2001, č.j. 8 C 49/2001-53. K odvolání žalobkyně byl tento rozsudek

zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2002, č.j. 17 Co

731/2001-90 a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 6. 9. 2002, č.j. 8 C 49/2001-106,

žalobě vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že účastníci spolu

uzavřeli dne 30. 4. 1998 nájemní smlouvu na dobu určitou pěti let od 1. 5. 1998 do 1. 5. 2003, na základě níž žalobkyně přenechala žalované do užívání

nebytové a byt 1+1 o celkové podlahové ploše 1721,27 m2 v domě č.p. 157, v P. Vzal za prokázané, že nájemné bylo sjednáno ve výši 435.000,- DM ročně a

měsíční nájemné ve výši 36.250,- DM, přičemž pro případ prodlení s placením

nájemného byla ujednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý

den prodlení. Zároveň vzal za prokázané, že pronajaté prostory bude žalovaná

užívat za účelem svého předmětu činnosti, jak je ke dni podpisu smlouvy zapsán

ve výpisu z obchodního rejstříku – tzn. ke shromažďování, poskytování a

vytváření informací a znalostí z oblasti bankovnictví a financí, nakladatelské

a vydavatelské činnosti, poradenské činnosti v oblasti bankovnictví. Těžiště

podnikání žalované spočívalo v pořádání kurzů, seminářů a konferencí v oblasti

bankovnictví a financí, vydavatelské činnosti a jazykové výuce. Soud prvního

stupně dále zjistil, a to z kolaudačního rozhodnutí ze dne 19. 5. 1997 odboru

výstavby Obvodního úřadu městské části P., že nebytové prostory byly

kolaudovány jako kanceláře, jejich technické zázemí a příslušenství, reálně

byly užívány jako posluchárny, konferenční místnosti a kanceláře. Z obsahu

dopisu adresovaného žalobkyni ze dne 26. 6. 2000 též zjistil, že

žalovaná zaslala žalobkyni oznámení o odstoupení od nájemní smlouvy z důvodu

zdravotní závadnosti předmětných prostor a žalobkyně dopisem ze dne 30. 6. 2000

vyjádřila svůj nesouhlas s odstoupením žalované od smlouvy. Vzal též za

prokázáno, že ke dni 29. 9. 2000 žalovaná předmětnou nemovitost vyklidila,

došlo k předání klíčů zaměstnancům správní firmy žalobkyně. Užívání předmětné

nemovitosti jako kanceláří a manažerského bytu bylo posuzováno orgánem

hygienické služby v roce 1996 a změna užívání stavby na zařízení pro výchovu a

vzdělávání nebyla hygienickou službou nikdy posuzována a odsouhlasena. Dovodil,

že účel nájmu nebyl v rozporu s kolaudovaným stavem, avšak skutečný způsob

užívání předmětných prostor pro vzdělávací činnost v rozporu s kolaudovaným

stavem byl. Dospěl k závěru, že předchozí souhlas podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném ke dni 30. 4. 1998 k uzavření nájemní smlouvy

nebyl nutný a jeho neexistence proto nezpůsobuje neplatnost smlouvy, neboť

předmětné prostory nebyly kolaudovány jako prostory sloužící pro obchod a

služby. Vyslovil dále závěr, že předmět činnosti žalované zapsaný ke dni

uzavření nájemní smlouvy v obchodním rejstříku odpovídá účelu, k němuž byly

nebytové prostory kolaudovány, proto nelze posuzovat nájemní smlouvu jako

neplatnou. Dále zaujal názor, že při posuzování platnosti odstoupení od smlouvy

před rozhodnutím o kolaudaci vychází stavební úřad též ze stanovisek dotčených

orgánů státní správy sledujících dodržení technických i právních předpisů pro

ochranu veřejného zdraví a životního prostředí.

Námitku žalované, že nájemní

smlouva je neplatná z důvodu neurčitosti vyjádření účelu nájmu, neboť účel

nájmu byl vyjádřen dostatečně určitě odkazem na předmět činnosti žalované

zapsaný ke dni uzavření smlouvy v obchodním rejstříku, neshledal též důvodnou. Uzavřel, že nájemní smlouvu je nutno hodnotit jako platně uzavřenou, neboť v

řízení nebylo prokázáno, že by předmětné prostory byly zdravotně závadné. O

zdravotní závadnosti totiž může rozhodnout pouze stavební úřad a to na základě

stanovisek dotčených orgánů. Dovodil, že smluvní pokuta byla sjednána písemně a

platně, neboť byl stanoven způsob jejího výpočtu. Podle soudu prvního stupně

nelze dospět k závěru, že se projevem žalované směřujícím k započtení podle §

580 o.z. setkaly vzájemné pohledávky věřitele a dlužníka, jejichž plnění je

stejného druhu a které se vzájemně kryjí, a zanikly započtením. Vzhledem k tomu

neshledal pohledávku žalované způsobilou k započtení.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 2003, č.j. 17 Co 264/2003-143, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci

samé ohledně částky 660.293,75 Kč spolu s 10 % úrokem ročně z této částky od

16. 10. 2000. Současně ve výroku ve věci samé ohledně částky 10.036,85 Kč spolu

s 18 % úrokem ročně z této částky od 16. 10. 2000 do zaplacení, ohledně 18 %

úroku z částky 670.357,70 Kč za den 15. 10. 2000 a ohledně 8 % úroku ročně z

částky 660.293,75 Kč od 16. 10. 2000 do zaplacení, dále ohledně částky 26.143,-

Kč (smluvní pokuty) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu ohledně

těchto požadavků zamítl. Odvolací soud doplnil řízení konstatováním zprávy ČNB

o devizovém kursu, střed pro DEM dne 10. 10. 2000 a o diskontní sazbě ke dni

prodlení a zjistil, že kurs činil 18,215,- Kč a diskontní sazba byla 5 %. Shodně se soudem prvního stupně hodnotil vyjádření předmětu tak, jak je v

nájemní smlouvě obsažen, za dostatečně jasné, srozumitelné a nezaměnitelné a

dospěl k závěru, že nedostatek určitosti jako důvod neplatnosti smlouvy ve

smyslu § 37 o.z. není dán. Dále vyslovil, že nájemní smlouva není v rozporu s

ustanovením § 1 zákona č. 116/18990 Sb., neboť v jedné listině může být

sjednán nájem nebytových prostor i bytu. Zaujal názor, že pro posouzení, zda

měl být dán předchozí souhlas příslušného orgánu s uzavřením nájemní smlouvy,

je rozhodné stavební určení nebytových prostor, což je zdůrazněno i odkazem na

ustanovení § 85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., sjednaný účel nájmu proto v této

souvislosti relevantní není. V tomto směru poukazoval na ustálenou judikaturu,

rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1502/97 a ze

dne 26. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 662/96, Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 1996, sp. zn.11 Cmo 13/96 a Krajského soudu v Hradci Králové ze

dne 1. 7. 1998, sp. zn. 21 Co 32/98. Vyslovil, že podle kolaudačního

rozhodnutí ze dne 19. 5. 1997 nejde o nebytové prostory stavebně určené k

provozování obchodu a služeb ve smyslu klasifikace staveb v části čtvrté vyhl. č. 82/97 Sb., provádějícího předpisu k zákonu č. 50/19976 Sb. účinného v době uzavření nájemní smlouvy, tudíž nebyl nutný k její platnosti

předchozí souhlas příslušného státního orgánu. Podle odvolacího soudu žalovaná

si pro výkon své činnosti zapsané v obchodním rejstříku pronajala nebytové

prostory kolaudované jako kanceláře a jejich zázemí jako byt. Kolaudační

rozhodnutí je ze dne 19. 5. 1997, nájemní smlouva byla uzavřena dne 30. 4. 1998

(zhruba rok po kolaudaci), odstoupení od smlouvy je datováno 26. 6. 2000

(zhruba dva roky po uzavření nájemní smlouvy a tři roky po kolaudaci). Uzavřel, že nebyl prokázán důvod odstoupení žalované od nájemní smlouvy podle §

679 odst. 2 o.z. Prodlení posoudil podle § 517 o.z. a nařízení vlády č. 142/94

Sb., přičemž v daném případě je oprávněný požadavek na úrok z prodlení ve výši

dvojnásobku diskontní sazby, tj. 10 % ročně a jen v této výši lze žalobě

vyhovět.

Vzhledem k tomu, že bylo sjednáno nájemné za celé pronajaté prostory,

nelze přiznat poplatek z prodlení za nájem bytu, neboť nebylo sjednáno zvlášť

nájemné za byt a zvlášť za nebytové prostory. Dospěl rovněž k závěru, že

požadavku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty nelze vyhovět.

dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)

o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2

písm. b) o.s.ř. a § 241a odst. 3 o.s.ř. Namítala nesprávné právní posouzení

věci odvolacím soudem, a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které

nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle dovolatelky

rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam. V této souvislosti

odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp.

zn. 20 Cdo 255/99 a ze dne 21. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1548/97. Druhý

z uvedených dovolacích důvodů spatřovala v tom, že nesouhlasila se závěrem

odvolacího soudu, že nebyl prokázán důvod odstoupení žalované od nájemní

smlouvy podle § 679 odst. 2 o.z. Poukazovala též na skutečnost, že žalobkyně

pronajala žalované dům č.p. 157 v k.ú. H. jako celek, proto platí, že režim

nájemního vztahu je podřízen § 663 a násl. o.z. Dále konstatovala, že měla

důvod od nájemní smlouvy odstoupit podle § 679 o.z., neboť pronajaté prostory,

v nichž se zdržovali lidé byly zdraví škodlivé a nemovitost byla předána ve

stavu nezpůsobilém k obvyklému užívání (k celodennímu pracování a vzdělávání

lidí). Tvrdila, že mezi účastníky bylo výslovně dohodnuto, že předmětem

činnosti byla též organizačně vzdělávací činnost, jazyková výuka a certifikace

zaměstnanců ve finanční sféře, pořádat jazykové a jiné vzdělávací kurzy je z

povahy věci možné a proto též obvyklé v místnostech kolaudovaných jako

kanceláře. Nesouhlasila s právním závěrem odvolacího soudu, že žalobkyni

nevznikla ze zákona právní povinnost vyžádat k uzavření nájemní souhlas

příslušného orgánu obce a nájemní smlouvu sjednanou mezi účastníky je proto

nutné podle něj posuzovat jako neplatný právní úkon. Navrhla zrušení rozhodnutí

odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání

vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č.

30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna

2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu

ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).

Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou -

účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst.

1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)

o.s.ř., když směřuje proti potvrzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, jenž

rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním

názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Přezkoumal proto

dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání

není opodstatněné.

Podle § 240 odst. 1 o.s.ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy

dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen

ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně

vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na

jejich právech - v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje

jako subjektivní nepřípustnost. Rozsudečným výrokem II., jimž odvolací soud v

daném případě zamítl žalobu ohledně požadavků zde uvedených, nemohla být

žalované způsobena žádná újma na jejich právech, kterou by bylo možno zhojit v

dovolacím řízení.

S přihlédnutím k výše uvedenému dovolání proti odstavci II. rozsudku odvolacího

soudu bylo podáno neoprávněnou osobou, z pohledu tzv. subjektivní přípustnosti

dovolání. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř., za použití

ustanovení § 218 písm. b) o.s.ř., musel dovolání žalované v tomto rozsahu

odmítnout.

Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. míří na pochybení ve

zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež

bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové

zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které

nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek

hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř. Skutkové zjištění

nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže

skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro

rozhodnutí věci při aplikaci práva.

Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího soudu souvisí úzce s

dalším dovolacím důvodem uplatněným v této věci podle § 241a odst. 2 písm. b)

o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl

soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná,

jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo

sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

O žádný z těchto případů v této věci nejde.

Provedené důkazy hodnotí soud podle ustanovení § 132 o.s.ř., tedy podle své

úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné

souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo,

včetně toho, co uvedli účastníci. Soudu nelze upírat možnost, aby zhodnotil

provedené důkazy na základě volné úvahy ve smyslu ustanovení § 132 o.s.ř.,

pokud hodnocení takových důkazů odpovídá zásadám logického uvažování a jejich

vnitřní skloubenosti a návaznosti. S tím souvisí povinnost soudu vyplývající z

ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř., aby v odůvodnění rozsudku mj. uvedl podstatný

obsah přednesů, stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má prokázány a které

nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při

hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a konečně aby posoudil

zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil. Uvedené

zásady platí jak pro soud prvního stupně, tak pro soud odvolací (§ 211 o.s.ř.).

Pouhé subjektivní přesvědčení účastníka o nesprávnosti skutkových zjištění

soudu k založení existence dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř.

nepostačuje. V této věci vyplývá z porovnání obsahu spisu a odůvodnění rozsudku

odvolacího soudu, že odvolací soud se výše uvedenými zásadami řídil,

srozumitelně a přesvědčivě vyložil, na základě jakých důkazů dospěl ke

skutkovému závěru právně významnému v této věci, totiž k otázce, zda žalované

svědčil důvod k odstoupení od nájemní smlouvy uzavřené dne 30. 4. 1998.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. tak není v této věci dán.

Než ani pokud jde o právní hodnocení zjištěného skutkového stavu, nemohl

dovolací soud dospět k závěru o nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím

soudem. S jeho závěry lze předně souhlasit v tom, že nedostatek určitosti jako

důvod neplatnosti předmětné nájemní smlouvy ve smyslu § 37 o.z. nebyl dán. Lze

přisvědčit odvolacímu soudu pokud uzavřel, že nejde o nebytové prostory

stavebně určené k provozování obchodu a služeb ve smyslu ustanovení § 3 odst.

2, věta druhá, zákona č. 116/1990 Sb., ve znění účinném v době uzavření

nájemní smlouvy, a proto nebyl nutný k platnosti této smlouvy předchozí souhlas

příslušného státního orgánu. Dovolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem

odvolacího soudu, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro odstoupení

žalované do předmětné nájemní smlouvy ve smyslu § 679 odst. 2 o.z.

Podle § 37 o.z. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a

srozumitelně; jinak je neplatný.

Právní úkon lze považovat za neurčitý tehdy, jestliže je neurčitý jeho

obsah a neurčitost obsahu právního úkonu nelze odstranit ani výkladem

projevu vůle ve smyslu ustanovení § 35 o.z.

Podle § 679 odst. 2 o.z. jsou-li místnosti, které byly pronajaty k obývání

nebo k tomu, aby se v nich zdržovali lidé, zdraví závadné, má nájemce toto

právo i tehdy, věděl-li o tom při uzavření smlouvy. Práva odstoupit od smlouvy

se nelze předem vzdát.

Neplatnost právního úkonu vyjádřená v § 37 o. z. je neplatností absolutní od

počátku bez ohledu na to, zda se někdo důvodu neplatnosti dovolal, a je

nerozhodné, zda došlo k vydání soudního rozhodnutí určujícího, že právní úkon

je neplatný; naproti tomu v případech, v nichž účastník právního úkonu jednal

v omylu, vada projevu vůle tu nezakládá neplatnost úkonu, nýbrž je tu dána

účastníku jen možnost od smlouvy odstoupit (§ 48 a § 49 o. z.) a právní úkon

se od počátku ruší (nejde-li o některou z výjimek uvedených v ustanovení § 48

odst. 2 o. z.); v takovém případě se lze v soudním řízení domáhat vrácení

toho, co bylo přijato na základě takto zrušené smlouvy, přičemž ji soud posoudí

jako otázku předběžnou, zda došlo k platnému odstoupení od smlouvy.

Smlouva musí mít písemnou formu a musí obsahovat předmět a účel nájmu, výši a

splatnost nájemného a způsob jeho platby, a nejde-li o nájem na dobu neurčitou,

dobu, na kterou se nájem uzavírá (§ 3 odst. 3 zákona).

Zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném

ku dni uzavření smlouvy účastníků ze dne 30. 4. 1998, v ustanovení § 3 odst. 2

uvádí, že nebytové prostory (§ 1 zákona) se pronajímají k účelům, ke kterým

byly stavebně určeny; v poznámce pod čarou k tomuto ustanovení je odkaz na

ustanovení § 85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a

stavebním řádu (stavební zákon). Ve vztahu k místnostem určeným k provozování

obchodu a služeb zákon č. 116/1990 Sb. stanoví, že je lze pronajímat

jen po předchozím souhlasu orgánu obce, přičemž nerozhodne-li o věci tento

orgán do 15 dnů po obdržení žádosti, platí právní domněnka, že souhlas byl

udělen.

Prováděcím předpisem k zákonu č. 50/1976 Sb., na nějž poznámka k ustanovení

§ 3 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb. ve vztahu k ustanovení § 85 odst. 1

stavebního zákona odkazuje, je vyhláška č. 83/1976 Sb. Ta v části čtvrté

upravuje technické a užitné vlastnosti staveb; v díle třetím, pojednávajícím o

stavbách občanského vybavení, obsahuje rozdělení těchto staveb na stavby pro

školství a kulturu (oddíl první), stavby pro zdravotnictví a sociální péči

(oddíl druhý), stavby pro služby, obchod a veřejné stravování (oddíl třetí),

stavby pro dočasné ubytování (oddíl čtvrtý) a dále stavby pro tělesnou

výchovu, stavby pro motorismus a pro správu a řízení.

S přihlédnutím k výše uvedenému tak lze dospět k závěru, že smlouvu o nájmu

nebytových prostor lze platně uzavřít jen ohledně takových prostor, které byly

ve smyslu § 85 odst. 1 stavebního zákona určeny jako nebytové prostory

kolaudačním rozhodnutím, případně stavebním povolením, a to jen k účelu, který

byl v takovém rozhodnutí nebo povolení stanoven. Změna ve způsobu užívání je

podle § 85 odst. 1 věty druhé přístupná jen na základě rozhodnutí stavebního

úřadu o změně v užívání.

Pak ovšem nutno dovodit, že odvolací soud použil odpovídající, v úvahu

přicházející, zákonná ustanovení a tato rovněž správným způsobem vyložil. V

mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalované zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za

použití § 224 odst.1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.

Dovolatelka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobkyně k

podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu

ustanovení 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. srpna 2004

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu