28 Cdo 2044/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., v právní věci žalobce D. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovanému L.
Z., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Písku
pod sp. zn. 4 C 960/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 5.6.2002, č.j. 7 Co 1330/2002-109, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 5.6.2002,
č.j. 7 Co 1330/2002-109, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalobou podanou dne 10.11.2000 u Okresního soudu v Písku domáhal se žalobce
vydání rozsudku, jímž měla být uložena povinnost vyklidit byt blíže popsaný v
petitu žaloby a vyklizený žalobci odevzdat, a to do 15 dnů od právní moci
rozsudku.
Okresní soud v Písku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
11.6.2001, č.j. 4 C 960/2000-40, žalobě vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze
zjištění, že žalovaný dlouhodobě a zcela nedostatečně přispíval na platby
související s užíváním bytu, podílel se na navozování napjaté atmosféry mezi
účastníky a dopustil se přestupku vůči žalobci, když jej fyzicky napadl.
Vyslovil závěr, že po zrušení práva společného nájmu bytu došlo ke změně poměrů
odůvodňující vyklizení žalovaného bez bytové náhrady. Věc posoudil podle § 126,
§ 3 odst. 1 o.z., § 80 písm. c) o.s.ř.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 7.11. 2001, č.j. 7 Co 1864/2001-60, rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle odvolacího soudu žalobci
svědčí aktivní legitimace k podání žaloby na vyklizení, ale lze ji vyhovět jen
tehdy, pokud by chování žalovaného bylo v rozporu s dobrými mravy a tento
rozpor musí být skutkově doložen. V tomto směru nařídil doplnění dokazování
soudu prvního stupně. Uložil proto soudu prvního stupně zjistit, v jakém
rozsahu a za jakých okolností, popř. z jakých důvodů žalovaný neplatil za
užívání bytu, rovněž posoudit chování žalobce vůči žalovanému a též jaký mělo
vliv na úroveň vzájemných vztahů mezi účastníky.
Dalším rozsudkem ze dne 28.2.2002, č.j. 4 C 960/2000-93, soud prvního stupně
žalobě opět vyhověl. Vyšel ze zjištění, že žalobce je syn žalovaného a
manželství matky žalobce H. Z. a žalovaného bylo rozvedeno v roce 1993. Vzal za
prokázáno, že v roce 1995 uzavřel žalovaný a H. Z. dohodu o zrušení společného
nájmu bytu, na základě které se výlučnou nájemkyní a členkou předmětného bytu
stala H. Z. s tím, že žalovaný je povinen byt vyklidit po zajištění náhradního
bytu. Rovněž vzal za prokázané, že od roku 1999 do současné doby dochází mezi
účastníky k závažným neshodám a v říjnu roku 2000 došlo k dohodě o převodu
členských práv a povinností k bytu z H. Z. na žalobce. Věc posoudil ve smyslu §
126 odst. 1 o.z. za použití ustanovení § 3 odst. 1 o.z. Dovodil, že částečná
úhrada bezdůvodného obohacení s odstupem jednoho roku odporuje dobrým mravům,
neboť v případě existence nájemního poměru by chování žalovaného bylo důvodem k
výpovědi z nájmu bytu.
K odvolaní žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
5.6.2002, č.j. 7 Co 1330/2002-109, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu zamítl. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se
však s jeho právním posouzením. Dospěl k závěru, že žalovanému přísluší právo
na bytovou náhradu podle dohody o zrušení práva společného nájmu družstevního
bytu uzavřené s bývalou manželkou. Uzavřel, že vyklizení žalovaného bez nároku
na bytovou náhradu by proto mohlo dojít jen na základě takových skutečností,
jež nastaly po uzavření výše uvedené dohody a pro takové chování, které by bylo
v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud vyslovil názor, že déletrvající
neplacení nájmu za takovou okolnost považovat nelze, kromě toho ke špatné
úrovni vzájemných vztahů mezi účastníky přispěl i žalobce, proto se nemůže ve
svůj prospěch dovolávat porušení dobrých mravů žalovaným. Rovněž vyslovil
právní závěr, že poměřování dané věci s podmínkami výpovědi z nájmu bytu pro
hrubé porušování povinností nájemce podle § 711 odst. 1 písm. d) o.z. je
nepřípadné.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdil
existenci dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a § 241a
odst. 3 o.s.ř. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vytýkal
odvolacímu soudu, že neplacením a nepřispíváním na úhradu za užívání bytu
nedošlo ze strany žalovaného k takovému chování, že by porušil dobré mravy
podle § 3 odst. 1 o.z. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení
věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna
2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu
ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou -
účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241
odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolatel uplatnil
přípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a § 241a odst. 3
o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat
jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění
skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo
podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové
zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a
které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže
výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže
skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro
rozhodnutí věci při aplikaci práva.
Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího důvodu souvisí úzce s
dalším dovolacím důvodem, uplatněným v této věci podle § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž
omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový
případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil.
V projednávané věci jde o vyklizení žalovaného z předmětného bytu. Spornou
právní otázkou, jejíž řešení dovolatel zpochybnil, je otázka, zda osobě, která
má tento byt vyklidit, náleží bytová náhrada s ohledem na ustanovení § 3 odst.
1 o.z.
Podle § 3 odst. 1 o.z. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních
vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a
nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Za dobré mravy pokládat souhrn
společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují
jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence a jsou sdíleny
rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (viz odůvodnění
rozhodnutí č. 16/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, 1998).
Ačkoli právo žalovaného bydlet v bytě do zajištění bytové náhrady bylo
založeno dohodou o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, ani jeho
další výkon nesmí být v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 o.z. Nelze
přehlédnout, že i samotné právo nájmu může být v případech stanovených v § 711
odst. 1 písm. c), d), g) a h) obč. zák. (srov. § 712 odst. 5 o.z.) postiženo
výpovědí bez práva na bytovou náhradu. Tím spíše musí být v podobné situaci
postižitelné pouhé právo na bydlení. Opačný závěr by vedl k tomu, že řádný
nájemce bytu by měl méně práv než ten, kdo má pouze časově omezené právo v bytě
bydlet.
Pro náležité posouzení nároku žalobce na vyklizení předmětného bytu tak
přichází do úvahy analogicky závěry vyslovené soudní praxí k aplikaci
ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. v případech, kdy může soud určit, že dříve
uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady,
došlo-li později (po rozhodnutí, jímž bylo vyklizení bytu na zajištění bytové
náhrady naopak vázáno) ke změně poměrů, takže výkon tohoto práva vyklizovaným
(trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) by byl v
rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 o.z.).
Tento závěr dovodila soudní praxe již dříve (viz R 25/1980). Přestože po
účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. je rozhodování o bytové náhradě rozhodováním
ve věci samé a nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění (R 28/1993), Nejvyšší soud
ve svých rozhodnutích dovozuje, že závěry vyslovené v citovaném judikátu jsou
nadále využitelné. V řízení podle § 80 písm. c) o. s. ř. totiž nejde o to znovu
projednat věc přivolení k výpovědi z nájmu bytu a stanovit práva a povinnosti,
jež z toho vyplývají, čemuž by ustanovení § 159 odst. 3 o. s. ř. (vskutku)
bránilo. Jeho podstatou je (toliko) určení, zda výkon práv a povinností (rozsah
omezení žalobce ohledně vyklizení bytu žalovaným), jak byly založeny předchozím
rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizovaného v
rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 o.z.). Je v souladu s ustanovením § 80
písm. c) o.s.ř. domáhat se takového určení, má-li na něm žalobce naléhavý
právní zájem.
Procesní základna určení ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. vychází z principu
clausulae rebus sic stantibus (srov. § 163 o.s.ř.), neboť i zde byly v původním
rozhodnutí vymezeny práva a povinnosti, k jejichž realizaci má dojít v neurčité
době budoucí, a logika zásady, že pro rozhodnutí je (naopak) rozhodující stav v
době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 o.s.ř.), v takovém případě selhává.
Změna poměrů, o kterou jde, se týká, jak bylo řečeno, jen toho, zda se zřetelem
na nově nastalé okolnosti na straně vyklizovaného není jeho právo na určitou
bytovou náhradu napříště výkonem práva rozporným s dobrými mravy, a zda proto
lze nově upravit rozsah odpovídajících omezení, jež k dosažení cíle,
sledovaného původním řízením, zatěžují žalovaného. Jde tudíž o situace obdobné
té, kdy ačkoli zákon bytovou náhradu předjímá, soud - právě s odvoláním na § 3
odst. 1 o.z. - by vyklizení bytu jejím zajištěním nepodmínil. Tak tomu bude
kupř. tehdy, když po dání výpovědi, s níž se právo na bytovou náhradu spojuje,
byly žalovaného potřeby bydlení uspokojeny jinak.
O posuzovaném návrhu podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze tedy pozitivně rozhodnout
tehdy, jestliže by již v době původního rozhodnutí, existovala-li by zde taková
skutečnost, soud bytovou náhradu, jinak náležející, s uvedeným argumentem
přiznat nemohl.
Naopak se nemůže uplatnit sama o sobě okolnost (pokud z povahy věci nemá na
tento závěr vliv), že nájemci později svědčí (nové) výpovědní důvody, s nimiž
zákon spojuje nižší nároky na bytovou náhradu, resp. nespojuje nároky žádné.
Těmito hledisky se odvolací soud - podle obsahu odůvodnění rozsudku - neřídil.
V této věci třeba zdůraznit, že zohlednění skutečností, které jsou významné pro
použití § 3 odst. 1 o.z. se může týkat jen takových okolností, které se váží
bezprostředně k základnímu vztahu mezi účastníky, nikoliv snad okolnosti, které
– obecně poměřováno – mohou mít v jiných souvislostech význam z hlediska
dodržování etických norem mezi rodiči a dětmi, avšak neváží se přímo k předmětu
řízení o vyklizení. Z tohoto pohledu nelze považovat argumentaci odvolacího
soudu za případnou, pokud se poukazuje izolovaně na příbuzenský vztah mezi
žalovaným, který jako otec žalobce do roku 1990 zajišťoval jeho potřeby.
Tvrzení žaloby v této věci směřují k zřejmě nesporné skutečnosti, že je to nyní
žalobce, komu svědčí právo výlučného nájmu k předmětnému družstevnímu bytu,
čehož zrcadlovým odrazem je jeho povinnost hradit nájemné. Pokud chováním
žalovaného nastal stav, kdy tento požívá výhod z větší části užívání
předmětného bytu, aniž dostatečně přispívá na nájemné za byt a služby s ním
spojené, případně odběr energií, lze obtížně dovozovat, že by v jiných
souvislostech (s posuzováním jeho povinnosti k vyklizení bytu pod náhradou,
resp. při úvaze o druhu takové náhrady) mohl požívat současně dobrodiní zákona
plynoucího z citovaného ustanovení § 3 odst. 1 o.z. Ve sledovaných
souvislostech je tak namístě komplexní posouzení celkové doby, po kterou
žalovaný své povinnosti shora uvedené neplní, výše bezdůvodného obohacení,
kterou takto na úkor žalobce získal, rozsah užívání bytu, který efektivně
využívá, jakož i jeho postoj k plnění svých povinností přispívat žalobci na
náhradu nákladů nájemného a dalších plateb.
Na základě výše uvedeného je proto nutno právní posouzení věci, jež v dané věci
odvolací soud uplatnil, považovat za neúplné a tedy nesprávné. Tím nemůže být
správný rozsudek odvolacího soudu ze dne 5.6.2002, sp. zn. 7 Co 1330/2002,
který z tohoto právního posouzení vychází. Dovolací soud jej proto zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího
soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o
dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d
odst. 1, věta třetí o.s.ř. )
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 19. prosince 2002
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu