28 Cdo 205/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského
v právní věci žalobce J. H., bytem v P., zastoupeného JUDr. Lubomírem
Vrťátkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 23, proti žalované Telefónica
O2 Czech Republic, a.s., IČ 60193336, se sídlem v Praze 4, Za Brumlovkou 266/2,
o zaplacení částky 840,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 56 C 42/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 22. 10. 2010, č. j. 12 Co 137/2010-13, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2010, č. j. 12 Co 137/2010-13,
a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 2. 2010, č. j. 56 C
42/2010-5, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 840,- Kč s přísl. z titulu
bezdůvodného obohacení s tím, že žalované uhradil uvedenou částku, vyúčtovanou
jako cenu služeb i přesto, že mu žalovaná žádné služby pro nemožnost plnění
neposkytla. Na základě telefonní přihlášky ze dne 19. 7. 1999 byla zřízena
telefonní stanice tel. č. 383492061 v domě v obci B. a začaly být poskytovány
telekomunikační služby. Tento dům ze dne 17. 8. na 18. 8. 2008 vyhořel a s ním
i telefonní přístroj a telefonní přípojka. Žalobce tuto událost oznámil
žalované, která mu nabídla dočasné přerušení provozu telefonní přípojky, takže
do doby, než bude dům opraven a telefonní stanice se stane opět
provozuschopnou, bude žalobce platit pouze udržovací poplatek. Žalovaná však
žalobci fakturovala za dvě zúčtovací období původní částku za používání pevné
linky, čímž na straně žalované došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení ve výši
žalované částky.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 18. 2. 2010, č. j. 56 C 42/2010-5,
řízení zastavil (výrok I.), rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci (výrok
II.), o postoupení věci Českému telekomunikačnímu úřadu (výrok III.) a rovněž o
náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Soud prvního stupně zdůraznil, že podle
ust. § 129 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně
některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění
pozdějších předpisů, rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační
činnost (žalovaná) na straně jedné a účastníkem, popř. uživatelem
telekomunikačních služeb (žalobce) na straně druhé, pokud se spor týká
povinností uložených tímto zákonem nebo povinností na jeho základě, Český
telekomunikační úřad. V daném případě se spor týká bezdůvodného obohacení,
které vzniklo v důsledků plnění povinností uložených zákonem o elektronických
komunikacích, konkrétně povinnosti účastníka zaplatit poskytovateli za
poskytnutou telekomunikační službu cenu ve výši platné v době poskytnutí této
služby (ust. § 64 odst. 1 citovaného zákona), za předpokladu, že poskytovatel
telekomunikační služby žalobci žádné služby z důvodu nemožnosti plnění
neposkytl a žalobce i přesto vyúčtované služby zaplatil. O takovém sporu
rozhoduje dle názoru soudu prvního stupně Český telekomunikační úřad, a
pravomoc soudů tak ve smyslu citovaného ustanovení ve spojení s ust. § 7 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „o. s. ř.“), není dána. Vzhledem k ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. tak soud
prvního stupně řízení zastavil pro nedostatek pravomoci soudu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 10. 2010, č. j.
12 Co 137/2010-13, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud dovodil, že
„předmět sporu vznikl na základě uzavřeného smluvního vztahu“ mezi žalobcem a
žalovanou, a proto je dána pravomoc Českého telekomunikačního úřadu. Uzavřenou
smlouvu o poskytování telekomunikačních služeb je třeba hodnotit jako smlouvu
podle § 63 zákona č. 127/2005 Sb. Porušila-li žalovaná, jak tvrdí žalobce,
smluvní povinnost, resp. nemohla-li poskytovat žádné služby pro nemožnost
plnění, když toto plnění pro žalobce vyplývá ze zákona č. 127/2005 Sb., je v
takových sporech, které vznikly mezi osobou vykonávající komunikační činnost a
uživatelem služby elektronické komunikace ohledně těchto povinností, dána
pravomoc Českého telekomunikačního úřadu ve smyslu ust. § 129 zákona č.
127/2005 Sb., a pravomoc soudu je tedy vyloučena.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v ust. § 239 odst. 2 písm. c) o. s. ř., důvodnost pak v nesprávném
právním posouzení věci. Dovolatel zdůraznil, že v daném případě se jedná o
právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a že tedy
nemůže být ve věci dána pravomoc Českého telekomunikačního úřadu. Svůj názor
opírá jednak o tvrzení, že se mezi ním a žalovanou jedná o soukromoprávní
vztah, jednak o argumentaci, podle níž rozhoduje Český telekomunikační úřad v
oblasti telekomunikačních služeb ve sporech o nárocích vyplývajících ze
smlouvy, avšak nikoliv ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení. Závěrem
žalobce navrhnul, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil i rozhodnutí soudu
prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že není přípustné vzhledem k
ust. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a že není dána ani přípustnost dovolání
podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo
podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost
dovolání z ust. § 239 odst. 2 písm. c)
o. s. ř., avšak takové ustanovení o. s. ř. postrádá. Dovolání je ovšem
přípustné podle ust. § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť v případě
napadeného rozhodnutí se jedná o usnesení odvolacího soudu, kterým bylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1
o. s. ř. Omezení vyplývající z ust. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. se v daném
případě neaplikují, neboť o peněžitém plnění nebylo meritorně rozhodnuto. Dovolatel pak uplatnil dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání je důvodné. Ustálená judikatura praví, že k projednání a rozhodnutí sporu o vydání
bezdůvodného obohacení získaného provozovatelem veřejné telekomunikační sítě na
úkor žalobce jako uživatele sítě tím, že od něho přijal platby, aniž mezi nimi
byla uzavřena smlouva o poskytování telekomunikačních služeb, je dána pravomoc
soudu podle § 7 odst. 1 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 1532/2005). Mezi žalobcem a žalovanou smlouva dle
žalobních tvrzení uzavřena byla, ovšem, jak žalobce uvádí, shořel telefonní
přístroj i přípojka, takže nebylo možné telekomunikační služby poskytovat ani
přijímat, a žalovaná mu proto měla nabídnout přerušení provozu telefonní
přípojky. Odvolací soud se tak měl zabývat otázkou, zda se v případě plateb,
jež žalobce žalované zaplatil, jednalo o plnění ze smlouvy či nikoliv. Pokud by
se totiž jednalo o plnění ze smlouvy, spor by měl skutečně v souladu s ust. §
129 zákona č. 127/2005 Sb. rozhodovat Český telekomunikační úřad. Pokud by se
naopak jednalo o bezdůvodné obohacení, jak bylo shora vyloženo, náležela by věc
do pravomoci soudu.
Uvedený závěr je do značné míry zjednodušující, avšak pro
potřeby daného případu postačující. Dle ust. § 64 odst. 1 zákona č. 127/2005
Sb. má totiž povinnost uhradit cenu za poskytnutou službu nejen účastník (tedy
ten, kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby
elektronických komunikací smlouvu na poskytování těchto služeb, viz ust. § 2
písm. a/ citovaného zákona), ale i uživatel (tedy každý, kdo využívá nebo žádá
veřejně dostupnou službu elektronických komunikací, viz ust. § 2 písm. b/
citovaného zákona), jinými slovy pravomoc Českého telekomunikačního úřadu je
dána nejen tam, kde existuje platná smlouva, ale i tam, kde někdo využívá či
žádá službu bez smlouvy. V posuzovaném případě byla cena zaplacena,
aniž by byla služba poskytnuta či žádána. Z ust. § 129 citovaného zákona tedy
výkladem a contrario vyplývá, že pravomoc Úřadu není dána přinejmenším v
případě, kdy ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně podnikatele došlo tím,
že mu bylo zaplaceno bez uzavřené smlouvy (případně nad její rámec) za služby,
které neposkytl a které nikdo ani nepožadoval.
Zcela zásadní v daném případě bude právní posouzení institutu dočasného
přerušení provozu telefonní přípojky na žádost zákazníka, které bude vyplývat z
výkladových pravidel právních úkonů obsažených v občanském zákoníku, stejně
jako z obchodních podmínek žalované. Odvolací soud ve svém usnesení sice
konstatoval, že „předmět sporu vznikl na základě uzavřeného smluvního vztahu“,
avšak učinil tak bez jakéhokoliv bližšího odůvodnění a aniž by rozebral, proč
se dle jeho názoru jedná o smluvní plnění, když z žaloby vyplývá, že žalobce se
domáhá vydání bezdůvodného obohacení, a tak celou situaci posoudil i soud
prvního stupně (byť i přesto dovodil pravomoc Českého telekomunikačního úřadu).
Tím, že se odvolací soud podrobně nezabýval otázkou, zda se v daném případě
jedná o plnění ze smlouvy či o bezdůvodné obohacení, se dopustil nesprávného
právního posouzení ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
K závěru o nedostatku pravomoci soudu dospěl odvolací soud toliko na základě
žaloby. V situaci, kdy však posouzení toho, zda je ve věci dána pravomoc soudu,
závisí na zodpovězení otázky, zda se v daném případě jedná o plnění ze smlouvy
či o bezdůvodné obohacení, nelze tento závěr učinit pouze ze znění žaloby.
Žalobce tvrdí, že žalované
na jeho úkor vzniklo bezdůvodné obohacení, žalovaná se v řízení poprvé
vyjádřila až k dovolání, a to navíc pouze k otázce jeho přípustnosti. Soud tedy
nemohl vyjít se shodných tvrzení účastníků (§ 120 odst. 4 o. s. ř.) a
dokazování či šetření v tomto směru vůbec neproběhlo. Například existence
smlouvy mezi účastníky je opřena toliko o žalobní tvrzení žalobce, její znění
tak zůstalo soudu zcela skryto (ve spise je založena pouze „telefonní
přihláška“, ani ta však nebyla provedena jako důkaz). Je zřejmé, že soud v této
fázi nemohl provádět dokazování směřující k rozhodnutí ve věci samé. Je-li však
třeba ke zjištění toho, zda je dána pravomoc soudu, do určité míry posoudit
hmotněprávní otázku, je nezbytné v tomto směru učinit patřičné šetření či
dokazování. Tím, že je odvolací soud neprovedl, resp. rozhodnutí soudu prvního
stupně nezrušil s tím, že má šetření nebo dokazování provést soud prvního
stupně, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Jelikož se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení věci a řízení
je rovněž postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, je na dovolání třeba pohlížet jako na důvodné, a jelikož důvody, pro
které je usnesení odvolacího soudu nesprávné, platí i pro usnesení soudu
prvního stupně, přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení usnesení soudů obou stupňů
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty
za středníkem, odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Odvolací soud i soud prvního stupně jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1, části
první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právním
názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. října 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph. D.
předseda senátu