28 Cdo 2059/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobců: a) RNDr. V. S., b) Ing. F. S., c) J. K., všichni zastoupeni JUDr.
Janem Štanglem, advokátem ve Vysokém Mýtě, Bratří Škorpilů 44, proti žalovaným:
1) E. R., 2) T. R., a oba zastoupeni JUDr. Zdeňkem Kadlečkem, advokátem v
Hradci Králové, Karla IV. č. 502, 3) Bytový podnik města Hradce Králové, s. p.
v likvidaci, se sídlem Hradec Králové, Kydlinovská 1521, zastoupen JUDr.
Hubertem Kozlovským, advokátem v Hradci Králové 6, Pod Zámečkem 285/90, 4)
město Hradec Králové, se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 810, o
určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.
zn. 16 C 221/2005, o dovolání žalovaných 1), 2) a žalovaného 3) proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2008, č. j. 20 Co 281/2008-231,
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2008, č. j. 20 Co
281/2008-231, se ve výrocích II., IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové shora označeným byl ve výroku I.
rozsudku částečně potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, v
němž došlo k zamítnutí žaloby a výroku o nákladech řízení ve vztahu k
žalovanému 4). Ve vztahu k žalovaným 1) až 3) byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn tak, že jako vlastníka spoluvlastnického podílu o velikosti 1443/10000 z
celku na domě čp. 847 na pozemku parc. č. 936 v obci a katastrálním území H.
K., zapsaného na LV č. 9009 u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj –
Katastrální pracoviště Hradec Králové, odvolací soud ve výroku II. rozsudku
určil Českou republiku – Bytový podnik města Hradec Králové, s. p. v likvidaci
(žalovaný 3/). Ve výroku III. rozsudku odvolací soud rozhodl o nákladech
odvolacího řízení mezi žalobci a žalovaným 4) tak, že na jejich náhradu nemá
právo žádný z nich. Ve výroku IV. rozsudku rozhodl odvolací soud o nákladech
řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a
žalovanými 1) až 3) tak, že povinnost k jejich náhradě uložil žalovaným 1) až
3).
Ve věci se žalobci domáhali určení, že vlastníkem podílu ve výši 1443/10000 z
celku na výše specifikované nemovitosti (domu, pozemek je celý ve
spoluvlastnictví žalobců) je – vedle jejich spoluvlastnických podílů - město
Hradec Králové, případně Česká republika s právem hospodaření pro Bytový podnik
města Hradec Králové v likvidaci. Uvedený podíl vyplývá z právního úkonu ze dne
19. 11. 1990, a to z kupní smlouvy uzavřené s Bytovým podnikem města Hradec
Králové (v současné době v likvidaci), podle níž získali do vlastnictví
(společného jmění) tento podíl na domě žalovaní 1) a 2) jako předchozí nájemci
a poté uživatelé bytu v domě. Žalobci však poukazovali na neplatnost této
smlouvy kvůli jejímu rozporu se zákonem. Smlouva byla uzavřena v době, kdy
platilo zákonné opatření č. 364/1990 Sb., podle něhož státní podniky nemohly
mimo obvyklé hospodaření uzavírat smlouvy o převodu vlastnictví k majetku, s
nímž oprávněně hospodařily. Výjimky z této zásady pak mohl poskytnout pouze
zakladatel podniku (což se zde nestalo). Dále žalobci poukázali na skutečnost,
že již 15. 9. 1990 bylo požádáno o vrácení předmětného domu čp. 847 v K. ul.
Poté však vyčkali se svým požadavkem zvláštního zákona (č. 87/1991 Sb.). Dne 3.
4. 1991 M. S. spolu s ostatními žalobci vyzvala žalovaného 3), aby jim byl
předmětný dům navrácen. Dne 25. 10. 1991 byla mezi jednak žalovaným 3) a dále
M. S. a nynějšími žalobci uzavřena restituční dohoda o vydání domu do
podílového spoluvlastnictví žalobců - každý jednu ideální čtvrtinu nemovitosti.
Dohoda byla registrována, avšak tato registrace byla Nejvyšším soudem ČR dne
29. 5. 1992 zrušena. Dne 19. 4. 1993 byla mezi stranami uzavřena dohoda nová,
na základě které byla žalobcům vydána pouze majoritní část nemovitosti (vyjma
podílu odkoupeného žalovanými 1/ a 2/), a každému připadl podíl na domě ve výši
8557/40000 z celku. Dohoda byla podepsána všemi čtyřmi původními žalobci.
Soud prvního stupně rozhodoval ve věci poté, co mu byla věc vrácena odvolacím
soudem s tím, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu o tom, že žalobci
mají na určení vlastnictví naléhavý právní zájem. Soud posuzoval především
tvrzení žalobců, podle kterých nemohl žalovaný 3) jemu svěřený majetek (podíl)
převést dne 19. 11. 1990 do vlastnictví žalovaných 1) a 2), protože se
nejednalo o úkon v rámci obvyklého hospodaření podniku. K tomu soud uzavřel, že
předmětem činnosti podniku byl mj. prodej, resp. převod objektů s jeho právem
hospodaření i občanům, tedy i prodej bytů do osobního vlastnictví občanům.
Poukázal i na ustanovení § 69 odst. 3 tehdy platného hospodářského zákoníku a
na zákon č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům, podle nichž byl takový
převod možný. Soud prvního stupně z tohoto důvodu žalobu zamítl.
Odvolací soud se však se závěry soudu prvního stupně neztotožnil. Při
posuzování platnosti kupní smlouvy z 19. 11. 1990 mezi Bytovým podnikem a R.
poukázal na skutečnost, podle které soud přihlíží k tzv. absolutní neplatnosti
kupní smlouvy z úřední povinnosti, a není tak vázán pouze důvody uvedenými
účastníky řízení. I když žalobci tvrdili jako důvod neplatnosti smlouvy její
rozpor se zákonem, odvolací soud doplnil, že její neplatnost je možné posuzovat
též s ohledem na § 39 obč. zák., tedy pro její (ne)soulad s dobrými mravy.
Žalovaný 3) totiž v době prodeje bytu prokazatelně věděl o tom, že k domu a
pozemku bude žalobci uplatněn restituční nárok, a navíc bylo zřejmé, že bude
vydán právní předpis, umožňující zmírnění křivd spáchaných na původním
vlastníkovi domu (zákon č. 87/1991 Sb.). Dále se soud zabýval i otázkou
obvyklého hospodaření v rámci činnosti žalovaného 3). Odvolací soud
konstatoval, že činnost podniku, spočívající zejména v zajišťování hospodaření,
údržbě a opravách bytového fondu včetně zabezpečování dalších služeb a prací
spojených s užíváním objektů, je možné posuzovat jako obvyklé hospodaření.
Další zapsaný předmět podnikání žalovaného 3), tj. prodej či převod objektů s
právem hospodaření a převod bytu do osobního vlastnictví občanů, však podle
názoru soudu za obvyklé hospodaření považovat nelze. Vznikl tedy rozpor s
ustanovením § 1 odst. 1 citovaného zákonného opatření, neboť pro státní podnik
v té době platil zákaz převodu nemovitostí (kromě obvyklého hospodaření, o což
nešlo); žalobci jako oprávněné osoby uplatnili svůj nárok na vydání nemovitostí
ještě před účinností zákona č. 172/1991 Sb., nemovitosti tedy nemohly přejít
ani do vlastnictví obce; vedle podílů žalobců tak vlastníkem sporného
spoluvlastnického podílu zůstal stát s právem hospodaření pro žalovaného 3).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1), 2) a dále též žalovaný 3)
dovolání.
Žalovaný 3) v dovolání tvrdil, že odvolací soud svévolně, bez jakékoliv právní
opory rozdělil činnosti žalovaného 3) na obvyklé hospodaření a činnost dílčí.
Předmět podnikání žalovaného 3) byl v době uzavření smlouvy řádně zapsán do
obchodního rejstříku a je tak nutné zapsané činnosti považovat za obvyklé
hospodaření podniku. Současně uvedl, že podle jeho názoru není důvodu v dané
věci aplikovat ustanovení § 39 obč. zák., resp. jeho část o rozporu s dobrými
mravy. Neplatnost právních úkonů bylo v té době možné posuzovat pouze s ohledem
na jejich rozpor se zákonem či obcházení zákona, případně stran rozporu se
zájmy společnosti. Žalovaný 3) navrhl zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaní 1) a 2) podali dovolání společně a vedle skutečností tvrzených
žalovaným 3) uvedli, že žalobci podle jejich názoru na učení nemají naléhavý
právní zájem a nesvědčí jim ani aktivní věcná legitimace (odkaz na nález
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 17/95). Svůj názor o platnosti sporné kupní
smlouvy dále podpořili odkazy na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu.
Poukázali rovněž na ústavní garance svého vlastnického práva, dlouhou dobu
svého užívání bytu a na skutečnost, zda bylo vůbec možné žalovat na určení
vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu na domě, když se tento dům
„rozpadl“ na jednotlivé byty poté, co byl jeden z nich prodán žalovaným 1) a 2).
K dovoláním se vyjádřili žalobci, kteří shodně navrhli dovolání zamítnout; plně
se ztotožnili se závěry odvolacího soudu, a to jak po stránce věcné, tak i po
stránce právního posouzení věci. Pokud šlo o soudem posuzovanou (ne)platnost
kupní smlouvy z 19. 11. 1990, žalobci trvali na jejím rozporu s tehdejší právní
úpravou.
Nejvyšší soud zjistil, že všichni žalovaní 1) až 3), zastoupení advokáty,
podali dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost
dovolání žalovaní oprávněně dovozovali s ohledem na diformitu rozsudků soudu
prvního a druhého stupně z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací
důvody, jak vyplývá z textu obou dovolání, byly uplatněny podle § 241a odst. 2
písm. a), b) o. s. ř., tedy pro procesní vadu s následkem nesprávného
rozhodnutí a pro nesprávné právní posouzení věci; důvod podle odst. 3 téhož
ustanovení nelze z textu dovolání spolehlivě dovodit.
Dovolání jsou důvodná.
Dovolací soud by nezpochybňoval závěry učiněné odvolacím soudem ohledně rozsahu
obvyklého hospodaření Bytového podniku a tedy neplatnosti smlouvy ze dne 19.
11. 1990 pro rozpor s citovaným ustanovením zákonného opatření č. 364/1990 Sb.,
když navíc souhlas zakladatele podle § 1 odst. 2 opatření nebyl udělen a Bytový
podnik věděl, že bude vydána restituční úprava, k jejíž aplikaci žalobci
směřují.
Nelze však opomenout zásadní mezeru v právním posouzení věci odvolacím soudem.
Ten totiž nevzal v úvahu následující popsaný právní úkon.
Jak zjistil již soud prvního stupně, žalovaný 3) uzavřel dne 19. 4. 1993 s
žalobci a M. S. novou a již platnou dohodu o vydání věci.
V čl. IV. této dohody je uvedeno, že v průběhu správy předmětné nemovitosti
došlo k prodeji jednoho bytu do osobního vlastnictví manželům R. Žalobcům,
společně s M. S, může tak být vydána pouze část domu č. p. 847 na K ul. v kat.
úz. H K – každému v poměru ve výši 8557/40000 z celku (sníženém o prodaný byt),
společně se stavební parcelou č. 936, zde podílem každému ?. Všichni nabyvatelé
s těmito skutečnostmi souhlasili s tím, že do katastru nemovitostí budou, ve
vztahu k domu, zapsány tyto podíly (čl. VII. dohody):
1) M. S. 8557/40000
2) RNDr. V. S. 8557/40000
1)
3) Ing. F. S. 8557/40000
4) J. K. 8557/40000
5) manželé R. 5772/40000 z celku.
Nabyvatelé na závěr dohody svými podpisy stvrdili, že souhlasí s obsahem dohody
s tím, že dohoda byla sepsána na základě pravdivých údajů a je výrazem jejich
pravé a svobodné vůle (čl. VIII. dohody). Současně byl podán návrh na zahájení
správního řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí.
Z obsahu spisu, resp. z přiloženého výpisu z katastru nemovitostí ze dne 2. 9.
2005 vyplývá, že vklad byl proveden k datu 2. 7. 1993.
Žalobci se tak dostali do situace, kdy - v rozporu s právní jistotou ohledně
vlastnictví domu - napadají právní úkon, jehož byli účastníky. Poněvadž – kromě
této žaloby – jejich dalším procesním úkonem byla žaloba na neplatnost smlouvy
ze dne 19. 11. 1990, podaná dne 26. 1. 1994 (zamítnuta oběma nižšími instancemi
pro nedostatek naléhavého právního zájmu, viz sp. zn. 8 C 26/94, odvolací soud
rozhodl dne 21. 10. 1998), je zřejmé, že tu minimálně od roku 1998 do roku 2005
(podání této žaloby) existoval pokojný stav stran užívání předmětného bytu
manželi R. Odvolací soud pak zneplatnil smlouvu ze dne 19. 11. 1990 po 18
letech poté, co byla uzavřena; časové rozpětí mezi restituční dohodou ve
prospěch R. a závěrem odvolací instance je 15 let.
Podle ustanovení § 2 odst. 3 obč. zák. si mohou účastníci upravit dohodou
vzájemná práva a povinnosti odchylně od zákona, nejde-li o kogentní ustanovení
a jestliže to zákon nezakazuje.
Ve světle tohoto ustanovení – je zjevné, že zákonná úprava restitučních dohod
je velmi kusá – vezme odvolací soud v úvahu, zda mohli restituenti právním
úkonem ze dne 19. 4. 1993 uznat spoluvlastnický podíl manželů R. na domě či jej
takto založit; též vezme v úvahu alternativu konvalidace sporné smlouvy z roku
1990 restituční dohodou.
Ve vztahu ke smlouvě mezi Bytovým podnikem a R. z 19. 11. 1990 odvolací soud
přihlédne ke kritériím, která předestřel ohledně posuzování platnosti právních
úkonů podle § 39 obč. zák. Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 87/04,
citovaném v dovolání prvních dvou žalovaných.
Na okraj Nejvyšší soud uvádí, že osnova nového občanského zákoníku hovoří mj. o
posouzení platnosti právního jednání též s ohledem na předchozí okolnosti a
upravuje též možnost zpětného uznání jinak neplatného právního aktu (§ 504, §
529). Jde zajisté o poznámku nikoli právně relevantní; může sloužit jen jako
pomůcka při takovém výkladu zákona, který bere v úvahu smluvní svobodu
účastníků občanskoprávních vztahů.
Dovolací soud z uvedených důvodů zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první
o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž bude rozhodnuto též o nákladech řízení o
dovolání, bude odvolací soud vázán právním názorem dovolací instance (§ 243d
odst. 1 a návazná ustanovení o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu