28 Cdo 2060/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., v právní věci žalobce V. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému
Zemědělskému družstvu P. L., zastoupenému advokátem, o náhradu za odstraněnou
stavbu, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp.zn. 6 C 1460/95, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 20.5.2003, čj. 28 Co
120/2003-170, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 2003,
čj. 28 Co 120/2003-170, se zrušuje a věc se vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobou, podanou u soudu dne 18.12.1995, se žalobce domáhal náhrady ve
výši 121.486.80 Kč za stodolu a dvě kolny, odstraněné v letech 1977-1978, pro
účely výstavby družstevních bytových jednotek pro právního předchůdce
žalovaného. Okresní soud v Nymburce rozhodoval ve věci poprvé rozsudkem ze dne
19.11.1999, čj. 6 C 1460/95-76, kdy žalobu zamítl proto, že
žalovaný neprokázal podání výzvy k náhradě ve smyslu § 13 odst. 3 zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „zákon o půdě“). K odvolání
žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.10.2000, čj. 28
Co 401/2000-100, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Oba tyto
rozsudky byly zrušeny v dovolacím řízení rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
2.4.2001, čj. 26 Cdo 15/2001-113, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Dovolací soud vyšel ze zjištění soudu, že vlastnické právo k
předmětným stavbám nepřešlo z původního vlastníka na stát nebo na právnickou
osobu. Vyložil, že v dané věci nejde o nárok oprávněné osoby podle druhé části
zákona o půdě, a jeho ustanovení § 13 odst. 3 nelze aplikovat, jestliže jde o
nárok vlastníka podle § 23 odst. 1 zákona o půdě.
V dalším řízení uplatnil žalovaný námitku promlčení a soud prvního
stupně rozsudkem ze dne 21.9.2001, čj. 6 C 1460/95-130, ve znění rozsudku ze
dne 19.2.2003, čj. 6 C 1460/95-159, žalobu zamítl z důvodu promlčení a žalobci
uložil zaplatit žalovanému na nákladech řízení 34.100 Kč. Dospěl k závěru, že
návrh mohl žalobce uplatnit ve lhůtě 3 let od účinnosti zákona o půdě, tj. do
24.6.1994, protože už původní text zákona zakládal právo, jež žalobce posléze
uplatnil, avšak až 18.12.1995, tedy po uplynutí promlčecí lhůty. Odvolací soud
jeho rozsudek potvrdil rozsudkem z 20.5.2003, čj. 28 Co
120/2003-170 a uložil žalobci nahradit žalovanému na nákladech odvolacího
řízení 11.475 Kč. Ztotožnil se se skutkovým i právním závěrem soudu prvního
stupně (ač dle odůvodnění svého rozsudku na straně 3 soud prvního stupně
mj.zjistil, „že nárok žalobce promlčen podle § 101 občanského zákoníku není,
protože ho mohl uplatnit až po účinnosti zákona o půdě tj. až od 1.7.1993, kde
bylo zakotveno, kdo je povinnou osobou, takže žaloba byla podána ve lhůtě“).
Odvolací soud však – s ohledem na výsledné rozhodnutí soudu prvního stupně toto
zjištění správně posoudil jako konstatování obsahu přednesu účastníka; oba
soudy učinily závěr, že právo žalobce mohlo být poprvé uplatněno dnem účinnosti
zákona o půdě a nebylo dáno až jeho následnými novelizacemi. Novela provedená
zákonem č. 183/1993 Sb., doplnila ustanovení § 23 zákona o půdě pouze o
odstavec 2, v němž byla upřesněna osoba povinná k poskytnutí náhrady jako
osoba, která budovu užívá nebo ji užívala před jejím odstraněním, opuštěním
nebo vrácením vlastníkovi. Stalo se tak proto, aby byly odstraněny pochybnosti
o tom, kdo je osobou povinnou k náhradě v případech, kdy došlo k opuštění
budovy nebo k jejímu vrácení vlastníkovi a klade se důraz na faktické užívání
budovy naposledy před jejím odstraněním, opuštěním nebo vrácením vlastníkovi.
Žalobce však prokazatelně věděl ke dni účinnosti zákona o půdě,
tj. k 24.6.1991, kdo budovu stodoly na pozemku v jeho
vlastnictví naposledy před jejím odstraněním užíval a následně ji odstranil a
nemohl mít pochybnosti, kdo je povinen náhradu poskytnout. Nelze proto
přisvědčit žalobci v tom, že by promlčecí doba začala pro něj běžet až pod
účinnosti novely č. 183/1993 Sb., tj. od 1.7.1993, ani ode dne, kdy zjistil, že
náhrada za zbouranou stodolu mu nebyla zahrnuta do výpočtu majetkového podílu,
nebo ode dne sdělení žalovaného ze srpna 1995, že náhradu za odstraněnou
stodolu neposkytne.
Odvolací soud se rovněž zabýval názorem odvolatele, že námitka
promlčení je v rozporu s dobrými mravy mimo jiné s ohledem na nejasnosti
vzniklé novelizací zákona o půdě z roku 1993, která odkazovala na § 14 a § 16
téhož zákona, přičemž teprve později došlo k sjednocení výkladu v rámci soudní
judikatury. Odvolací soud takový rozpor s dobrými mravy neshledal, protože
žalovaný od počátku uplatňoval prekluzi nároku žalobce, v řízení nebylo
prokázáno, že by žalovaný před podáním žaloby nárok žalobce uznával, že by s
ním uzavřel tvrzenou dohodu o poskytnutí této náhrady a že by žalobce z tohoto
důvodu otálel s podáním žaloby u soudu, tedy s vykonáním svého práva. Nebylo
ani prokázáno, že by nárok na náhradu za zbouranou stodolu u žalovaného
uplatnil. Odvolací soud též poukázal na to, že žalovaný nebyl oprávněn
uspokojit bez souhlasu žalobce jeho pohledávku danou ustanovením § 23 odst. 1
zákona o půdě jejím zahrnutím do majetkového podílu podle § 7 odst. 4 zákona č.
42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v
družstvech (dále jen „transformační zákon“). Navíc pak žalobce mohl ještě v
promlčecí lhůtě svůj nárok u soudu uplatnit poté, kdy 26.2.1993 zjistil, že
náhrada za zbouranou stodolu není zahrnuta ve výpočtu jeho majetkového podílu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovodil z § 237 odst. 1 písm.c) OSŘ a odůvodnil je nesprávným
právním posouzením věci OSŘ a vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm.a) a
b) OSŘ. Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje v tom, že ustanovení § 23
odst. 1 v původním znění se na něj nevztahovalo, protože nemovitost nebyla
odstraněna v době užívání žalovaným. Své právo dovozuje až z ustanovení § 23
odst. 1 zákona o půdě ve znění po novele provedené zákonem č. 183/1993 Sb.,
které stanovilo, kdo je povinnou osobou, tj. právnická osoba, která věc
naposledy užívala před jejím odstraněním. Teprve dnem účinnosti této novely,
tj. 1.7.1993, mohlo proto být jeho právo vykonáno poprvé a promlčecí doba
skončila 1.7.1996. Dovolatel poukazuje na účel zákona o půdě, jímž je zmírnit
následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského
majetku, a na nález Ústavního soudu z 26.6.1995, podle něhož by neznalosti či
pochybení navrhovatelů nemělo být využíváno proti cílům restitucí. Pokud by
soud dospěl k závěru, že nárok byl promlčen, pak měl přihlédnout k tomu, že
uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy, obzvláště za situace,
kdy žalobce vycházel ze lhůt stanovených v § 13 odst. 3 zákona o půdě ve znění
po novele z roku 1993, i s ohledem na skutečnost, že toto ustanovení pro svou
nejednoznačnost je možno vykládat různě a teprve v soudní praxi dochází k
sjednocování v rámci judikatury. Podle nálezu Ústavního soudu z 15.1.1997,
sp.zn. II ÚS 309/95 pak platí ustanovení § 3 ObčZ i pro výkon práva vznést
námitku promlčení. Z tohoto hlediska je třeba přihlédnout k tomu, že v průběhu
roku 1994 docházelo mezi účastníky ke kontaktům, žalovaný vystupoval vstřícně a
žalobce byl v dobré víře, že se s žalovaným dohodne. V tomto směru poukazuje
na výpověď svědka ing. M. a jeho korespondenci, a na jednání ing. Š., který mu
nabízel v náhradu traktor a teprve později náhradu odmítl. Toto jednání
považuje za zneužití práva námitky promlčení na úkor žalobce, a s
přihlédnutím ke všem okolnostem případu za nepřiměřeně tvrdý postih žalobce.
Zamítnutí žaloby z důvodu promlčení je dle něj v rozporu s účelem restitučních
právních předpisů a s Listinou základních práv a svobod. Za nesprávné považuje
i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, když soud nepřihlédl k jeho majetkovým
poměrům a nesprávně postupoval podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Dovolatel navrhl,
aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen, případně i s rozsudkem soudu prvního
stupně, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 a 241a OSŘ a dovolací
soud se proto zabýval jeho přípustností. Protože napadeným rozsudkem byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který rozhodoval sice podruhé, avšak
stejně jako ve své prvním rozsudku, tj. zamítnutím žaloby, přichází v úvahu
přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm.c) OSŘ, tj. dovolání by bylo
přípustné jen pokud by dovolací soud došel k závěru, že rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam.
Zásadní právní význam nespatřuje dovolací soud v právních závěrech
odvolacího soudu, že už ustanovení § 23 odst. 1 zákona o půdě ve znění platném
od 24.6.1991 zakládalo právo vlastníka budovy na náhradu za stavbu, která byla
odstraněna v době užívání právnickou osobou podle zvláštních předpisů a že
žalobce mohl již od tohoto dne nárok na náhradu za odstraněnou stodolu
uplatnit, protože mu bylo známo, kdo ji užíval a odstranil. Z obsahu spisu je
zřejmé, že předmětná stodola byla dána do nuceného pachtu podle zákona č.
55/47 Sb., šlo tedy o užívání k zajištění zemědělské výroby posléze upravené
zákonem č. 123/1975 Sb. Stručné odůvodnění dovolatele, který dovozoval, že mu
právo na náhradu podle tehdejšího znění zákona o půdě nevzniklo, protože
žalovaný stodolu neužíval, a bylo založeno až znění účinným od 1.7.1993, není
logické. Ustanovení § 23 odst. 2 zákona o půdě, totiž doplnilo odstavec 1 právě
o upřesnění právnické osoby povinné k náhradě právě znakem užívání před
odstraněním budovy. Odkaz na § 14 a § 16 při posouzení pasivní legitimace ve
sporu neměl vliv – sjednocoval pouze způsob výpočtu výše náhrady. Rovněž další
úvahy odvolacího soudu o počátku promlčecí doby a jejím běhu jsou v souladu s
běžnou judikaturou soudů.
Dovolací soud však neshledal rozhodnutí odvolacího soudu za zcela
přesvědčivé v závěru, že námitka promlčení, vznesená žalovaným po rozhodnutí
odvolacího soudu, není v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel v prvé řadě správně
poukazuje na rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu, podle níž je třeba k
restitučním věcem přistupovat obzvláště citlivě, s tím, že neznalosti či
pochybení oprávněných osob by neměly být využívány proti cílům restituce. V
této souvislosti dovolací považuje za potřebné uvážit i nejasnosti při
výkladu ustanovení § 23 odst. 1 zákona o půdě včetně určení aktivní
legitimace pro uplatnění nároku, když judikatura nižších soudů se původně
přikláněla k výkladu, že vlastníkem ve smyslu § 23 odst. 1 zákona o půdě je jen
ten, kdo byl vlastníkem v době odstranění stavby. Dalším aspektem, k němuž by
měl soud přihlédnout, je důvod, proč žalobci nebyla náhrada za odstraněnou
stodolu uznána se strany žalovaného a zda při transformaci družstva byla do
jeho majetkového podílu v družstvu započtena alespoň odpovídající částka za
stodolu podle § 16 nebo § 17 zákona o transformaci družstev. Teprve po
posouzení těchto, případně i dalších hledisek (které bez ohledu na výsledek
sporu mohou mít i dopad na použití § 150 OSŘ při rozhodnutí soudu o náhradě
nákladů řízení) lze učinit spolehlivý závěr o tom, zda uplatnění námitky
promlčení žalovaným odporuje dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 ObčZ.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil, protože jeho
rozhodnutí nepovažuje za správné pro opomenutí zhodnocení podstatných okolností
z hlediska § 3 odst. 1 a § 100 odst.1 věta druhá ObčZ a věc mu proto vrátil k
dalšímu řízení. V něm bude nově rozhodnuto též o nákladech řízení, včetně
řízení dovolacího( § 243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu