28 Cdo 2061/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní
věci žalobkyně CZECH CREDIT, spol. s r.o., IČ 26200473, se sídlem v Praze 5, U
Okrouhlíku 1820/3, PSČ 150 00, zastoupené JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se
sídlem v Praze 2, Krkonošská 16, proti žalované P. J., zastoupené JUDr. Radkem
Bílkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Třída Tomáše Bati 1547, o zaplacení
částky ve výši 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně
pod sp. zn. 11 C 94/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 10. 12. 2009, č. j. 59 Co 287/2009-361, a
usnesení ze dne 18. 1. 2010, č. j. 59 Co 287/2009-375, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 10. 12. 2009, č. j.
59 Co 287/2009-361, ve znění usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně
ze dne 18. 1. 2010, č.j. 59 Co 287/2009-375, se zrušuje a věc se vrací
Krajskému soudu v Brně – pobočka ve Zlíně k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Původní žalobce JUDr. Jiří Janečka, Ph.D., se žalobou podanou u soudu dne 31.
3. 2005 domáhal po žalované zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím. V
odůvodnění žaloby uvedl, že po seznámení se s žalovanou plánovali pořízení
většího bytu pro společné bydlení. Dne 29. 3. 1995 uzavřeli oba jmenovaní
společně s manžely P. inominátní smlouvu nazvanou jako „dohoda o
vyrovnání“ (dále jen „dohoda o vyrovnání“). V dohodě o vyrovnání bylo ujednáno,
že žalovaná převede svá členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu o
velikosti 1+2 manželům P., manželé P. převedou svá členská práva a povinnosti k
družstevnímu bytu o velikosti 4+1 na původního žalobce a původní žalobce za
převod členského podílu uhradí manželům P. částku 300.000,- Kč, následně požádá
o převod družstevního bytu o velikosti 4+1 do svého vlastnictví a po té převede
spoluvlastnický podíl o velikosti 1/2 k takto získanému bytu na žalovanou.
Původní žalobce dále uvedl, že po převodu členských práv k bytu 1+2 na manžele
P. nabyla žalovaná na základě převodní smlouvy členská práva k družstevnímu
bytu 4+1, ale jako členka bytového družstva nezažádala o převod bytu o
velikosti 4+1 do vlastnictví. Původní žalobce dále uvedl, že se žalovanou
uzavřel dne 20. 10. 1995 manželství, čímž se stal společným nájemcem
družstevního bytu a tudíž nepožadoval investovanou částku ve výši 300.000,- Kč
zpět. Manželství původního žalobce a žalované však bylo dne 21. 11. 2006
rozvedeno. Původní žalobce, který se v řízení u Okresního soudu ve Zlíně, sp.
zn. 11 C 26/99, neúspěšně domáhal, aby žalované byla uložena povinnost uzavřít
s bytovým družstvem smlouvu o převodu vlastnictví k družstevnímu bytu a aby
žalovaná následně převedla ideální 1/2 na původního žalobce, byl tudíž
přesvědčen, že vzhledem k výlučnému členství žalované v bytovém družstvu nemá
již možnost družstevní byt do svého vlastnictví nabýt a proto se vůči žalované
domáhá vyplacení investované částky ve výši 300.000,- Kč.
Na základě smlouvy o postoupení pohledávky vstoupila usnesením Okresního soudu
ve Zlíně ze dne 1. 12. 2006, č.j. 11 C 94/2005-81, do řízení namísto původního
žalobce JUDr. Jiřího Janečky, Ph.D., žalobkyně CZECH CREDIT, spol. s r.o.
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Ve svém vyjádření potvrdila, že původní
žalobce při získání družstevního bytu o velikosti 4+1 od manželů P. investoval
částku 300.000,- Kč. Namítla však, že se nejednalo o půjčku, a tudíž ji
nevznikla povinnost uvedené plnění původnímu žalobci vracet. Současně žalovaná
vznesla námitku promlčení, neboť částka 300.000,- Kč měla být vyplacena
manželům P. již dne 30. 6. 1995, zatímco žaloba na její vrácení byla u soudu
podána až dne 31. 3. 2005.
Okresní soud ve Zlíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 4. 2009, č.
j. 11 C 94/2005-315, žalobu v celém rozsahu zamítl. V odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl, že z uzavřených smluv mezi původním žalobcem a žalovanou
nevyplývá povinnost žalované vrátit investovanou částku ve výši 300.000,- Kč
původnímu žalobci. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že žalované jako
výlučné člence a nájemkyni družstevního bytu, zůstalo v důsledku finančního
plnění poskytnutého původním žalobcem zachováno právo na výhodné nabytí
družstevního bytu o velikosti 4+1 do jejího vlastnictví, čímž na její straně
došlo k bezdůvodnému obohacení na úkor původního žalobce. Soud prvního stupně
však uzavřel, že žalobě nelze vyhovět z důvodu promlčení žalobou uplatněného
práva na vydání bezdůvodného obohacení, když promlčecí doba počala běžet dne
20. 6. 2000, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu ze dne 5. 4. 2000,
č. j. 11 C 26/99-50, kterým byl zamítnut návrh původního žalobce, aby žalovaná
byla povinna uzavřít převodní smlouvu s bytovým družstvem ohledně bytu 4+1, a
kdy se tudíž původní žalobce objektivně musel dozvědět, že k realizaci
smluveného převodu družstevního bytu do vlastnictví žalované (a tím i k převodu
spoluvlastnického podílu na jeho osobu) nedojde.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 10. 12. 2009, č. j. 59 Co 287/2009-361, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí nejprve dospěl k závěru, že
pokud původní žalobce poskytl manželům P. peněžité plnění ve výši 300.000,- Kč,
aniž následně obdržel odpovídající protiplnění dle dohody o vyrovnání ze dne
29. 3. 1995, došlo na straně manželů P. ke zřejmému bezdůvodnému obohacení, a
to s tím důsledkem, že v tomto případě žalovaná nebyla pasivně věcně
legitimována. Následně však odvolací soud dovodil, že žalobce ve smyslu § 454
obč. zák. plnil, co měla plnit žalovaná. Dále dospěl odvolací soud k závěru, že
žalobou uplatněné právo původního žalobce (resp. žalobkyně jako postupnice) za
situace, kdy žaloba byla podána v roce 2005, je promlčené, neboť tříletá
objektivní promlčecí lhůta počala běžet v roce 1995, kdy původní žalobce
vyplatil žalovanou částku manželům P., a uplynula již v průběhu roku 1998.
Odvolací soud následně usnesením ze dne 18. 1. 2010, č.j. 59 Co 287/2009-375,
opravil odůvodnění rozsudku ze dne 10. 12. 2009, č. j. 59 Co 287/2009-361, tak,
že jej doplnil o další právní závěry týkající se nemožnosti aplikace ustanovení
§ 114 obč. zák. v souzené věci. Odvolací soud uvedl, že ustanovení § 114 obč.
zák. nebylo možné v souzené věci aplikovat, neboť původní žalobce žalovanou
částku investoval výlučně z vlastních prostředků a v době před uzavřením
manželství s žalovanou. Promlčecí doba proto počala běžet ještě před uzavřením
manželství a uzavření manželství nemělo na její běh vliv.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vzhledem k tomu, že
napadené rozhodnutím má po právní stránce zásadní právní význam, neboť ve věci
mělo být rozhodnuto jinak. Jako dovolací důvod uvedla vadu řízení, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř., jakož i nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. Konkrétně namítla, že:
a) odvolací soud ve věci nesprávně odmítl aplikaci ustanovení § 114 obč.
zák; přitom z dikce § 114 obč. zák. vyjádřené slovy „ani neběží“ je zřejmé, že
ke stavení běhu promlčecích lhůt mezi manželi dochází i ve vztahu k pohledávkám
jednoho z manželů vzniklým před uzavřením manželství,
b) odvolací soud nesprávně posoudil otázku pasivní věcné legitimace
žalované, když dospěl k závěru, že bezdůvodné obohacení vzniklé plněním
původního žalobce a to z právního důvodu, který odpadl, mohlo vzniknout jen na
straně manželů P.,
c) odvolací soud postupoval nezákonně při vydání opravného usnesení,
neboť rozsáhlé doplnění odůvodnění o nové právní závěry týkající se aplikace §
114 obč. zák. nelze pokládat za opravu chyby v psaní nebo počtech či jiné
zjevné nesprávnosti podle ustanovení § 164 o. s. ř.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání žalobkyně není
důvodné, neboť uplatněné dovolací důvody nemohou založit zásadní právní význam
dovoláním napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Dále uvedla,
že soudy nižších stupňů učinily ve věci správné právní závěry a to na základě
úplně a řádně zjištěného skutkového stavu. Z uvedených důvodů navrhla, aby
dovolací soud podané odvolání pro nepřípustnost odmítl nebo (dospěje-li k
závěru, že dovolání je přípustné) jako nedůvodné zamítl.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a splňuje formální obsahové znaky
předepsané § 241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností
dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním
napadené věci, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené
v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek
příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř.
ve znění zákona č. 7/2009 Sb. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li „právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.“ Dovolatelka výslovně uvádí následující otázku
zásadního právního významu, která dle jejího názoru zakládá přípustnost
podaného dovolání:
Dopadá ustanovení § 114 obč. zák. i na případy, kdy promlčecí doba práva
jednoho z manželů vůči druhému počala běžet před uzavřením manželství?
Z hlediska položené otázky dospěl dovolací soud k závěru, že zásadní právní
význam rozhodnutí odvolacího soudu je dán, neboť otázka aplikace § 114 obč.
zák. v případě, kdy promlčecí doba počala běžet před uzavřením manželství, měla
být odvolacím soudem posouzena jinak, což bude rozvedeno dále. Dovolací soud
proto shledal podané dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
I. K námitce nesprávné aplikace § 114 obč. zák. (ad a)
1. Podle § 114 obč. zák. „[j]de-li o právo mezi zákonnými zástupci na
jedné straně a nezletilými dětmi a jinými zastoupenými osobami na druhé straně,
promlčení ani nepočíná ani neběží, nejde-li o úroky a opětující se plnění. To
platí i o právech mezi manžely.“
2. V judikatuře Nejvyššího soudu nevznikly pochyby ohledně výkladu
ustanovení § 114 obč. zák. Konstantně se proto vychází ze závěru, že ustanovení
§ 114 obč. zák. představuje jeden z případů stavení běhu promlčecí doby (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1571/1997, příp.
rozsudek ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 33 Odo 2874/2008). Jinými slovy podle výše
citovaného ustanovení může dojít ke stavení promlčecí doby na začátku, na konci
a v průběhu promlčecí doby, přičemž jakmile vzájemný vztah předvídaný
ustanovením § 114 obč. zák. skončí, promlčecí doba začne běžet nebo bude
pokračovat (viz Knappová, M. – Tégl, P. – Eliáš, K. in Eliáš, K. a kol.
Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. § 1-478. Praha: Linde
Praha, 2008. s. 447-448; obdobně též Knappová, M. – Švestka, J. – Dvořák, J. a
kol. Občanské právo hmotné 1. 4. vydání. Praha: Aspi, 2005. s. 295-296).
1.
3. V návaznosti na předeslané dospěl dovolací soud k závěru, že u
promlčitelných práv mezi mužem a ženou, které vznikly před uzavřením jejich
manželství, dochází okamžikem uzavření manželství ke stavení běhu promlčecí
doby podle § 114 obč. zák. s tím, že běh promlčecí doby pokračuje až po zániku
manželství. Pokud tedy odvolací soud v souzené věci dovodil, že ustanovení §
114 obč. zák. nedopadá na případy, kdy je vymáháno majetkové právo jednoho z
manželů, které mohlo být uplatněno již v době před uzavřením manželství (resp.
jehož promlčení počalo běžet před uzavřením manželství), je jeho právní
posouzení nesprávné.
4. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že za nepřezkoumatelný je třeba
označit závěr odvolacího soudu o tom, že „účastníci neuzavřeli manželství,
jehož existence by na promlčení vzájemných nároků mohla mít vliv“ (srov. stranu
2 odstavec 2 usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 18. 1.
2010, č. j. 59 Co 287/2009-375). Soud prvního stupně totiž ve svém odůvodnění
vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 10. 2006, č.
j. 6 C 379/97-40, bylo rozvedeno manželství původního žalobce a žalované
uzavřené dne 20. 10. 1995 před Úřadem města Zlín a to ke dni 21. 11. 2006
(srov. stranu 3 odstavec 1 rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 4.
2009, č. j. 11 C 94/2005-315), přičemž odvolací soud na toto skutkové zjištění
v odůvodnění svého rozhodnutí nikterak nereagoval a tedy jej nemohl ani řádně
vyvrátit.
II. K námitce nesprávného posouzení pasivní věcné legitimace žalované (ad b)
5. Dovolací soud předně konstatuje, že odvolací soud v odůvodnění svého
rozhodnutí (viz strana 4 odstavce 2 a 3 rozsudku Krajského soudu v Brně –
pobočka ve Zlíně ze dne 10. 12. 2009, č. j. 59 Co 287/2009-361) neučinil jasný
závěr ohledně pasivní věcné legitimace žalované, když nejprve uvedl, že
„žalovaná nebyla pasivně věcně legitimována,“ a vzápětí konstatoval, že „plnil-
li původní žalobce, plnil co plnit měla žalovaná.“ Vedle logického rozporu obou
citovaných závěrů navíc rozhodnutí odvolacího soudu postrádá ve vztahu k otázce
pasivní věcné legitimace žalované podle § 454 obč. zák. právní argumentaci,
kterou by mohl dovolací soud přezkoumat. Dovolací soud nicméně s ohledem na
výrok napadeného rozhodnutí (kterým byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního
stupně) dovodil, že odvolací soud ve věci odmítl aplikaci ustanovení § 454 obč.
zák. a na straně žalované tak neshledal pasivní věcnou legitimaci. V těchto
intencích se pak zabýval správností právního posouzení provedeného odvolacím
soudem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř).
1.
6. Ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. stanoví, že „[k]do se na úkor
jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.“ Dle § 454 obč. zák.
„[b]ezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit
sám.“
7. K problematice aplikace ustanovení § 454 obč. zák. vydal Nejvyšší
soud rozhodnutí ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 289/2001, publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 23/04, v němž dospěl k závěru, že
„[k] tomu, aby bylo možné uzavřít, že dlužník se bezdůvodně obohatil, jelikož
za něj bylo plněno, co po právu měl plnit sám (§ 454 obč. zák.), musí v době
plnění trvat jeho dluh. Jestliže jiný subjekt plnil za dlužníka jeho věřiteli v
době, kdy dluh již zanikl, šlo o bezdůvodné obohacení získané plněním bez
právního důvodu (§ 451 odst 1 obč. zák.), které je dlužníkův věřitel povinen
vydat tomu, kdo plnil.“ Odlišné pojetí vztahu z bezdůvodného obohacení
vzniklého plněním za jiného a plněním bez právního důvodu se projevuje i v
právních následcích, kdy v případě plnění za jiného podle § 454 obč. zák.
závazkový vztah mezi dlužníkem a věřitelem zaniká splněním (poskytnutým třetí
osobou), což vylučuje, aby se osoba poskytující plnění domáhala jeho vrácení
vůči věřiteli. Současně také platí, že předpokladem pro použití § 454 obč. zák.
je skutečnost, že subjekt plnící za dlužníka neměl sám povinnost plnění
poskytnout (srov. Lavický, P. – Eliáš, K. in Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník.
Velký akademický komentář. 1. svazek. § 1-478. Praha: Linde Praha, 2008. s.
1073-1074).
8. Jak se vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl.
ÚS 34/09, dle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným
na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika
patří do rodiny demokratických materiálně pojímaných právních států, má
významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního
státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném
právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při
určování svého budoucího jednání (srov. O´Hood, Philips, Paul Jackson:
Constitutional and Administrative Law. 7. Edition. London: Sweet and Maxwell,
1987, s. 33n.). Podle názoru Ústavního soudu mezi základní principy právního
státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní
bezrozpornosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS
77/06). Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní
charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního
právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným
zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a
předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického
právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné. Na právní normy je nutno klást
také požadavky obsahové, neboť v materiálním právním státě založeném na
myšlence spravedlnosti představují základní práva korektiv jak obsahu právních
norem, tak i jejich interpretace a aplikace. Proto je úkolem soudce v
podmínkách materiálního právního státu nalézt řešení, které by zajišťovalo
maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a, není-li to možné,
rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. dle obecného
přirozenoprávního principu (viz nález sp. zn. II. ÚS 2048/09 ze dne 2. 11.
2009).
9. S ohledem na předeslané závěry dospěl dovolací soud k závěru, že v
souzené věci je namístě aplikace ustanovení § 454 obč. zák. Ačkoliv totiž
závazek původního žalobce k poskytnutí žalované částky ve výši 300.000,- Kč
vyplýval z dohody o vyrovnání ze dne 29. 3. 1995, která byla rozsudkem
Okresního soudu ve Zlíně ze dne 5. 4. 2000, č. j. 11 C 26/99-50, shledána
neúčinnou, nebyla tím dotčena převodní smlouva, kterou manželé P. převedli svá
členská práva a povinnosti k bytu o velikosti 4+1 na žalovanou. Proto také
pokud původní žalobce poskytl manželům P. částku 300.000,- Kč jako doplatek
rozdílu mezi hodnotou převedených členských práv a povinností k bytu o
velikosti 4+1 a k bytu o velikosti 1+2, všem zainteresovaným osobám (tedy
včetně žalované a manželů P.) muselo být známo, že předmětnou částku původní
žalobce poskytuje namísto žalované za účelem úhrady jejího závazku vůči
manželům P. s ohledem na výměnu bytu žalované o velikosti 1+2 za byt 4+1. Závěr
odvolacího soudu však neobstojí ani z hlediska principu práva na spravedlivé
rozhodnutí (viz zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS
34/09). Pokud totiž manželé P. přijali poskytnutou částku s vědomím, že se
jedná o protiplnění za poskytnutý členský podíl k bytu o velikosti 4+1, přičemž
žalovaná jako nabyvatelka členských práv a povinností svým chováním v průběhu
dalších let ani nenaznačila, že by k úhradě částky došlo proti její vůli,
nemohou soudy s odstupem takřka deseti let bez dalšího aprobovat závěr, že k
zániku závazku ze smlouvy o převodu členských práv a povinností nikdy nedošlo,
natož dovozovat, že v důsledku neurovnaných majetkových vztahů původního
žalobce a žalované dopadá odpovědnost za vydání bezdůvodného obohacení na
manžele P. (srov. též § 3 odst. 1 obč. zák.). Dovolací soud tak uzavřel, že
odvolací soud nepostupoval správně, pokud v souzené věci neaplikoval § 454 obč.
zák., čímž vyloučil pasivní věcnou legitimaci žalované.
III. K námitce postupu v rozporu s § 164 o.s.ř. při vydání opravného usnesení
(ad c)
10. Dovolací soud se rovněž zabýval i námitkou, že při vydání opravného
usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 18. 1. 2010, č. j. 59
Co 287/2009-375, bylo postupováno v rozporu s procesními předpisy. Ustanovení §
211 o. s. ř. stanoví, že „[p]ro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně
ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco
jiného.“ Dle § 164 o.s.ř. „[p]ředseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez
návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se
oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech
rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení [...].“ Zřejmá nesprávnost je
pochybením podobného původu jako chyby v psaní a počtech, tj. vzniklým v
důsledku zjevného a okamžitého selhání v duševní nebo mechanické činnosti
osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozsudku, a které je
pro každého snadno poznatelné, zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho
odůvodněním, případně i z jiných souvislostí (shodně též usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1238/99, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1571/96, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník pod č. R 28/1998, usnesení tehdejšího
Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 9. 1968, sp. zn. 2 Cz 57/68, publikované ve
Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, ročník 1969, pod poř. č. 37). Dovolací
soud tak uzavřel, že postupem dle § 164 o. s. ř. nelze doplňovat odůvodnění
rozhodnutí o nové právní závěry týkající se aplikovatelnosti § 114 obč. zák.,
jak ve věci učinil odvolací soud, neboť se pojmově nejedná o opravu zjevné
nesprávnosti odůvodnění.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, a spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, čímž jsou naplněny uplatněné dovolací důvody podle §
241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) včetně závislého výroku o náhradě nákladů
řízení zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názory vyslovené v tomto rozsudku jsou závazné; v novém rozhodnutí o
věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř. v souvislosti
s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 12. ledna 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu