a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky
akciové společnosti Českomoravský cement, IČ 2620 9578, nástupnické
společnosti, Mokrá – Horákov, Mokrá č. 359, zastoupené JUDr. Daliborem
Lorencem, advokátem, 602 00 Brno, Veselá 238/39, proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 18Co 317/2012, vydanému v právní věci
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39C 260/2005 (žalobkyně akciové
společnosti Českomoravský cement, nástupnická společnost, se sídlem Mokrá –
Horákov, Mokrá č. 359, zastoupené JUDr. Daliborem Lorencem, advokátem, 602 00
Brno, Veselá 238/39, a dalších účastníků řízení: 1. B. S., 2. T. K., 3. M. A.
E. K., 4. M. P. K., zastoupených (ad 1, 2, 3 a 4) Vratislavem Pěchotou,
Jr.Esq., advokátem, 225 West 34th Street Suite 1816 New York, N. Y. 10122
(USA), 5. Správy železniční dopravní cesty, státní organizace, IČ 7099 4234,
Praha 1, Dlážděná 1003/7, 6. Statutárního města Brna, 600 00 Brno, Dominikánské
náměstí č. 1, a 7. České republiky – Státního pozemkového úřadu, 130 00 Praha
3, Husinecká 1024/11a, o znovuprojednání právní věci rozhodnuté Ministerstvem
zemědělství – Pozemkovým úřadem Brno dne 13. 9. 2005, č. j. 1815/96/8 – RBD +
RNP), t a k t o :
I. Dovolání s e o d m í t á.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o
dovolání.
O žalobě žalující akciové společnosti Českomoravský cement, podané u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 39C 260/2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského
soudu v Brně ze dne 1. 11. 2011, č. j. 39C 260/2005-238. Tímto rozsudkem soudu
prvního stupně byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala, aby rozhodnutí
Ministerstva zemědělství ČR – Pozemkového úřadu Brno ze dne 13. 9. 2005, č. j.
1815/96/8-RBD + RNP, bylo nahrazeno rozsudkem soudu, jímž by bylo určeno, že
účastníci řízení B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K. nejsou oprávněnými
osobami podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č.
212/2000 Sb.), takže B. S. není podílovou spoluvlastnicí (z jedné devítiny), T.
K. není podílovým spoluvlastníkem (z jedné devítiny), M. A. E. K. není
podílovou spoluvlastnicí (z jedné osminy) a M. P. K. není podílovým
spoluvlastníkem (z jedné osminy) části pozemku p. č. 1445 (zahrady), části
pozemku p. č. 2242 (zahrady) a pozemku (zahrady o výměře 371 m2) v katastrálním
území M. (obec B.), a že restituční nárok B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K.
nebyl prokázán k již uvedeným pozemkům, jakož i k části pozemku v katastrálním
území M. (obec B.). Žalující akciové společnosti bylo uloženo zaplatit
účastníkům řízení B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K. na náhradu nákladů
řízení 34.487,- Kč k rukám jejich zástupce Vratislava Pěchoty, Jr.Esq., do tří
dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní
a účastníky řízení Správou železniční dopravní cesty, Statutárním městem Brnem
a Pozemkovým fondem ČR (nyní Státním pozemkovým úřadem) se žádnému z těchto
účastníků řízení nepřiznává náhrada nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně a účastníků řízení B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K.
proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem
Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 18Co 317/2012. Tímto
rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. 11.
2011, č. j. 34C 260/2005-238, potvrzen ve výroku o věci samé (označeném I.) a
ve výroku označeném II. (o nákladech řízení) byl změněn tak, že žalobkyně je
povinna zaplatit účastníkům řízení B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K.
společně a nerozdílně 34.322,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku odvolacího
soudu, jakož i ve výroku označeném III. (o nákladech řízení) byl změněn jen
tak, že ve vztahu mezi žalobkyní a účastníky řízení Správou dopravní cesty,
Statutárním městem Brnem a Státním pozemkovým úřadem (dříve Pozemkovým fondem
ČR) se žádnému z těchto účastníků řízení nepřiznává právo na náhradu nákladů
řízení. Rovněž bylo odvolacím soudem rozhodnuto, že se žádnému z účastníků
řízení nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po nařízení jednání v
odvolacím řízení přezkoumal odvolací soud odvoláními napadený rozsudek soudu
prvního stupně o zamítnutí žaloby o znovuprojednání věci rozhodnuté ve správním
řízení (ve smyslu ustanovení § 250i občanského soudního řádu) potvrdil podle
ustanovení § 219 občanského soudního řádu.
Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně nevyhověl žalobnímu
návrhu žalující akciové společnosti Českomoravský cement, nástupnické
společnosti, aby bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství –
Pozemkového úřadu Brno ze dne 13. 7. 2005, č. j. 1815/96/8 – RBD-RNP, a aby
bylo naopak rozhodnuto, že účastníci řízení B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P.
K. nejsou vlastníky označených částí pozemků (původně zahrady) v katastrálním
území M. a že nemají právo ani na úhradu za ně. Soud prvního stupně vzal naopak
za prokázáno, že B. S., T. K. a F. K. (právní předchůdci nynějších dalších
účastníků řízení M. A. E. K. a M. P. K.) jsou oprávněnými osobami místo
původního spoluvlastníka ideální jedné třetiny pozemku v katastrálním území M.
P. K., a to podle zákona č. 243/1992 Sb. a je na místě aplikovat tu tento zákon
ve spojení se zákonem č. 229/1991 Sb. (o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů), když pozemek v
katastrálním území M. byl zemědělským pozemkem. Soud prvního stupně neshledal
doloženými námitky žalující akciové společnosti, že uvedený pozemek nepřešel na
stát z právních předchůdců K., ale byl znárodněn jako součást firmy Zement und
Kalkwerke Malomeritz AG a že P. K. byl vyrozuměn, že mu přísluší náhrada, o
kterou může žádat Fond znárodněného hospodářství (aniž by bylo doloženo, zda o
náhradu bylo požádáno a zda byla poskytnuta).
Odvolací soud poukazoval dále na to, že soud prvního stupně ve svém rozsudku ze
dne 1. 11. 2011, č. j. 34C 260/2005-338, proti němuž směřují podaná odvolání
žalobkyně i dalších účastníků řízení, správně vycházel z předcházejícího
zrušovacího usnesení odvolacího soudu ze dne 17. 3. 2011 (sp. zn. 18Co 177/2008
Krajského soudu v Brně), v němž bylo vycházeno i ze závěrů dovolacího soudu. To
se týkalo zejména aplikace ustanovení zákona o půdě a zákona č. 243/1992 Sb.,
kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. spolu
se zákonem č. 212/2000 Sb., kterým se upravuje zmírnění některých majetkových
křivd způsobených holokaustem, jakož i změna zákona č. 243/1992 Sb.) tedy
aplikace komplexu norem, které tvoří celek upravující restituce zemědělského
majetku a jsou provázány řadou ustanovení, přičemž se nevylučuje využití
restitučních důvodů podle obou uvedených zákonů; u majetku židovských osob,
kterým nebyl vrácen majetek zabraný jim v době nesvobody německými okupanty,
pak tu přistupuje i další restituční důvod podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona
č. 243/1992 Sb. V citovaném předchozím usnesení odvolacího soudu bylo
přihlíženo i k tomu, že v nálezu Ústavního soudu II. ÚS 111/97 bylo vysloveno,
že k řádnému uplatnění výzvy ke splnění restitučního nároku může dojít i před
účinností zákona, takže při vycházení z tohoto právního závěru lze v daném
případě nárok uplatněný u pozemkového úřadu dne 8. 8. 1996 považovat za včas
podaný a posuzovatelný podle obou uvedených zákonů, přičemž uplatnění
restitučních nároků u pozemkového úřadu nemusí obsahovat detailní označení
majetku, který má být vydán a upřesnění lze provést i v průběhu správního
řízení. Podle názoru odvolacího soudu tedy soud prvního stupně v návaznosti na
citované právní závěry správně posoudil včasnost uplatněného restitučního
nároku původního spoluvlastníka ideální třetiny pozemku (PK) v katastrálním
území M. P. K., jakož i obsahu výzvy k vydání majetku oprávněným osobám
(ohledně nichž byla správně na pokladě provedených zjištění posouzena i otázka
jejich státního občanství). Správně bylo soudem prvního stupně posouzeno
(dovozoval odvolací soud), že majetkem podléhajícím restituční právní úpravě je
i majetek, který sice netvoří zemědělský půdní fond, ale byl k zemědělským
účelům užíván, takže jde o majetek, na nějž se zákon o půdě vztahuje (nebylo
také prokázáno tvrzení žalující akciové společnosti, že tu šlo o surovinovou
základnu k provozování podnikatelské činnosti firem, jejichž společníkem byl i
původní spoluvlastník pozemku P. K.). Měl tedy odvolací soud za to, že ze
zjištění soudu prvního stupně vyplývá nárok na restituci majetkového podílu
jedné ideální třetiny pozemku původního vlastníka P. K. podle ustanovení § 2
odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb.
Odvolací soud ještě poznamenával, že nemohl přezkoumávat správnost rozhodnutí
pozemkového úřadu o překážkách bránících vydání části původního pozemku (PK) v
katastrálním území M. jako pozemku zastavěného, když pozemkový úřad svým
rozhodnutím pozemek zčásti vydal a ohledně zbývající části pozemku rozhodl o
její nevydání z důvodu překážky vydání podle ustanovení § 11 odst. 1 zákona č.
229/1991 Sb., takže žaloba ohledně této zastavěné části pozemku tu nebyla
uplatněna.
Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle
ustanovení § 219 občanského soudního řádu; o nákladech řízení odvolací soud
rozhodl s ohledem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 250 l občanského soudního
řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 13. 1. 2014 advokátu, který žalující
akciovou společnost v řízení zastupoval, a dovolání ze strany této dovolatelky
bylo podáno u soudu prvního stupně dne 7. 3. 2014, tedy ve lhůtě stanovené v §
240 odst. 1 občanského soudního řádu. Ve svém dovolání dovolatelka navrhovala,
aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k
dalšímu řízení.
Uvedená dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §
237 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozsudek
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Proti závěrům rozsudku odvolacího soudu namítala dovolatelka především, že
restituční nárok v daném případě nelze považovat za včas uplatněný podle
ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992, když totiž tu restituční nároky byly
uplatněny podáním ze dne 8. 8. 1996 bez další specifikace (co do určitosti
označení pozemků), a to podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 30/1996 Sb.) na všechny nemovitosti, jejichž vlastníky byli M. K. a P. K.; šlo
o nemovitosti mající charakter zemědělské půdy v okrese Brno-město a v okrese
Brno-venkov. Podle ustanovení § 11 odst. 1, 2 zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění
zákona č. 30/1996 Sb.), tedy ve znění účinném v době, kdy byl uplatněn
restituční nárok, mohla osoba, která splňovala podmínky oprávněné osoby ke dni
29. 5. 1992, své nároky uplatnit do 31. 12. 1992; jinak neuplatněním práva v
této lhůtě toto právo zaniklo; oprávněná osoba, která nebyla ke dni 31. 12. 1992 oprávněnou osobou, mohla uplatnit nároky podle tohoto zákona do 15. 7. 1996; jinak neuplatněním práva v této lhůtě její právo zaniklo. V daném případě
bylo také osvědčení o státním občanství ČR vystaveno B. S. dne 5. 8. 1998, T. K. dne 23. 9. 1997 a F. K. dne 20. 10. 1999; jmenovaní tedy nebyli v době
uplatnění restitučního nároku, zdůrazňovala dovolatelka, státními občany ČR a
jejich nárok uplatněný dne 8. 8. 1998 byl tedy, podle názoru dovolatelky
prekludovaný (tak to také bylo uvedeno, argumentovala dovolatelka, v rozhodnutí
ministra zemědělství ze dne 23. 3. 1997, č. 6795/2007-10.000, jež nabylo právní
moci dne 3. 4. 2007). Oprávněné osoby v daném případě tu tedy musely uplatnit
nároky ve lhůtě od 23. 6. 2000 do 30. 6. 2001, dovozovala dovolatelka;
nedodržení prekluzívní lhůty, stanovené zákonem, tu „nebylo možné překlenout
odkazem na přehanný formalizmus v souvislosti s hodnocením obsahu restituční
výzvy“. Dále dovolávající se akciová společnost namítala, že odvolací soud „nesprávně
uvedl, že na daný případ se vztahuje zákon o půdě, přesto, že předmětný pozemek
tu nebyl součástí zemědělské usedlosti a ani nemá charakter zemědělské půdy. V
daném případě byl tu v době přechodu nebo převodu majetku na stát realizován
již jiný účel užívání půdy než zemědělský nebo lesnický; pozemek tu také
nesloužil původnímu vlastníku k zemědělským nebo lesnickým účelům; proto jej
nelze, podle názoru dovolatelky, restituovat podle zákona č. 229/1991 Sb. (nešlo tu rozhodně o zahradu přilehlou k obytnému domu v souvisle zastavěné
části obce, využívanou k pěstování plodin pro vlastní potřebu). Dovolatelka také namítala, že odvolací soud namísto toho, aby věc projednal v
mezích, ve kterých se žalobkyně domáhala přezkoumání odvoláním napadeného
rozhodnutí, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, třebaže tento soud neučinil
žádná skutková zjištění ani dokazování, navržené žalobkyní.
Nezabýval se
zejména skutečností uvedenou v pozemkové knize, že přechod vlastnických práv k
pozemku (PK) v katastrálním území M. na právního předchůdce žalující akciové
společnosti byl uskutečněn na podkladě dekretu prezidenta republiky č. 100/1945
Sb. a vyhlášky Ministerstva průmyslu č. 993 ze dne 7. 5. 1946; uvedený majetek
by byl převeden na stát z vlastnictví tehdejší akciové společnosti Zement und
Kalkwerke, Malomeritz AG (v pozemkové knize je poznamenána jak národní správa,
tak i podání návrhu podle zákona č. 128/1946 Sb.; poznámka o vymazání národní
správy byla realizována dne 30. 4. 1948 k žádosti Moravsko-slezské cementárny a
vápenice). Dovolatelka rovněž namítala, že se odvolací soud nezabýval ani tím, zda P. K. byl či nebyl odškodněn za znárodněný majetek, třebaže ve výměru Ústředního
národního výboru města Brna ze dne 11. 12. 1946, č. j. 269151/46, byl P. K. odkázán na to, že za nemovitosti uvedené v knihovní vložce 1276 pozemkové knihy
pro katastrální území M. může požádat o náhradu u Fondu znárodněného
hospodářství v Praze. Odvolací soud také nezkoumal, vytýkala dovolatelka, zda
P. K., B. S., B. S., T. K. a F. K. byli či nebyli odškodněni za znárodněný a
vyvlastněný majetek v rámci Dohody uzavřené mezi Československem a Velkou
Británií ze dne 28. 9. 1949; soudy se v této právní věci nezabývaly ani tím,
zda B. S., T. K. a F. K., jako osoby uplatňující restituční nárok, jsou
oprávněnými dědici. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12.2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující
pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí
projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si aplikovaný
právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu rozhodnutí uveřejněného pod č.
3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text
na str. 13/45/).
Dovolatelka ve svém dovolání ze dne 4. 2. 2014 měla za to, že v daném případě
jejím dovolání napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud
nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo je soudy rozhodována
rozdílně nebo má tu být dovolacím soudem již vyřešena právní otázka posouzena
jinak.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku ze dne 12. 12. 2013 zdůraznil, že
vycházel při svém rozhodování z týchž právních závěrů, které zaujal již ve svém
předchozím rozhodnutí, vydaném v této právní věci dne 17. 3. 2011 (sp. zn. 18
Co 177/2008 Krajského soudu v Brně); v tomto rozhodnutí měl na zřeteli judikáty
dovolacího soudu v případech aplikace ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (zákona
o půdě) a zákona č. 243/1992 Sb. (ve spojení se zákonem č. 212/2000 Sb.), jakož
i nálezy Ústavního soudu ČR IV. 259/95, II. ÚS 111/97 a IV. ÚS 302/99,
zabývající se rovněž uvedenou související právní problematikou; v tomto smyslu
pak ve svém zrušovacím rozhodnutí zaměřil soud prvního stupně k tomu, aby v
dalším řízení v této právní věci (sp. zn. 39 C 260/2005 Městského soudu v
Praze) při zjišťování skutečného stavu věci a při právním posouzení věci tu
aplikovat ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), zákona č. 243/1992
Sb. (kterým byly upraveny některé otázky související se zákonem o půdě) a
zákona č. 212/2000 Sb. (o zmírnění některých majetkových křivd způsobených
holocaustem) jako komplexu norem, které tvoří celek upravující restituci
zemědělského majetku a jsou vzájemně propojeny řadou ustanovení, takže tu nelze
vyloučit využití restitučních důvodů podle zákona č. 229/1991 Sb. i podle
zákona č. 243/1992 Sb., přičemž u majetku židovských osob, kterým nebyl vrácen
majetek zabraný jim v době nesvobody nacistickými okupanty, tu vystupuje
výrazně k aplikaci důvod upravený v ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992
Sb.
Odvolací soud měl při svém rozhodování na zřeteli jak závěry nálezu Ústavního
soudu ČR IV. ÚS 259/95 (uveřejněného pod č. 27 ve svazku 5 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu ČR II. ÚS 111/97 (uveřejněného pod č. 40 ve svazku 10
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) o tom, že k řádné výzvě oprávněné
osoby k vydání věcí může dojít i před účinností zákona, jakož i závěry nálezu
Ústavního soudu ČR V. ÚS 302/99 (uveřejněného pod č. 24 ve svazku 17 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) o tom, že za majetek uvedený v § 1 odst.
1 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) se považuje i majetek, který byl v
době odnětí vlastnického práva užíván k zemědělským účelům.
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud mít přesvědčivě za to, že by
odvolací soud svým rozsudkem ze dne 12. 12. 2013 (sp. zn. 18 Co 317/2012
Krajského soudu v Brně) řešil některou právní otázku hmotného práva (zejména
právní úpravy vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, jakož i
restituce tohoto majetku) s odchýlením se od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo s nerespektováním takových doložených skutečností a
okolností, jež by (podle výsledků zjištění skutkového stavu) vyžadovaly, aby
právní otázky, vyřešené již dovolacím soudem (s přihlížením i k právním závěrům
z nálezů Ústavního soudu ČR) byly v tomto konkrétním případě posuzovány jinak.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243 odst. 1
občanského soudního řádu svým usnesením (§ 243f odst. 4 o. s. ř.) k rozhodnutí
o odmítnutí dovolání dovolávající se akciové společnosti, a to jako dovolání
nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žádnému z dalších účastníků
řízení doložené náklady v tomto dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Josef
Rakovský
předseda senátu