28 Cdo 2078/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatele
D. Z., zastoupeného JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem, 513 01 Semily, Nádražní
č. 161, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec z 19.
1. 2011, sp. zn. 35 Co 166/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního
soudu v Děčíně pod sp. zn. 17 C 147/2008 (žalobce Pozemkového fondu ČR, IČ 4579
7072, Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Ladislavem Polákem,
advokátem, 110 00 Praha 1, Na Florenci 1, proti žalovanému D. Z., zastoupenému
JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem, o určení vlastnictví a o vyklizení pozemků
oproti zaplacení částky 29.501,- Kč), t a k t o :
I. Dovolání s e z a m í t á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě žalobce, podané u soudu 9. 5. 2008, bylo rozhodnuto rozsudkem
Okresního soudu v Děčíně z 28. 1. 2010, č. j. 17 C 147/2008-173. Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba Pozemkového fondu ČR,
domáhajícího se, aby žalovanému bylo uloženo vyklidit a předat žalobci do 15
dnů od právní moci rozsudku pozemky parc. č. 120, parc. č. 981/3, parc. č. 1014, parc. č. 1226/1, parc. č. 1250 a parc. č. 1429 v katastrálním území D. K., zapsané na listu vlastnictví č. 827 pro toto katastrální území (obec
Rumburk) u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj (katastrální pracoviště
Rumburk), dále pozemky parc. č. 23, parc. č. 116, parc. č. 238, parc. č. 240/1,
parc. č. 240/2, parc. č. 275 a parc. č. 307/2 v katastrálním území P. (obec S. K.), zapsané na listu vlastnictví č. 587 pro toto katastrální území u
Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj (katastrální pracoviště Rumburk), jakož i
pozemky parc. č. 771, parc. č. 967, parc. č. 1492/1, parc. č. 3294, parc. č. 3417, parc. č. 3479, parc. č. 3481 a parc. č. 3596 v katastrálním území
Rumburk, zapsané na listu vlastnictví č. 3122 pro toto katastrální území u
Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj (katastrální pracoviště Rumburk). Žalobci
bylo uloženo zaplatit žalovanému 19.595,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku;
byl však zamítnut žalobní návrh, aby částka 14.595,- Kč byla počínaje měsícem
srpnem 2009 do předání pozemku snížena za každý kalendářní měsíc o částku
152,40 Kč. žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému náklady čízení částkou
58.766,20 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo uloženo zaplatit
Okresnímu soudu v Děčíně na soudním poplatku 6.000,- Kč do 15 dnů od právní
moci rozsudku. O odvolání žalujícího Pozemkového fondu ČR proti uvedenému rozsudku
soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem
– pobočka v Liberci z 19. 1. 2011, sp. zn. 35 Co 166/2010. Tímto rozsudkem
odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Děčíně z 28. 1. 2010, č. j. 17
C 174/2008-173, změněn tak, že „ve spojení s částí rozsudku Okresního soudu v
Děčíně ze dne 18. 12. 2008, č. j. 17 C 174/2008-86, a s usnesením Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 30. 9. 2009, sp. zn. 35 Co
157/2009, jímž bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem a Pozemkový fond
ČR správcem dále uvedených pozemků a že žalovanému D. Z. se ukládá vyklidit a
vyklizené žalobci předat pozemky parc. č. 119, parc. č. 120, parc. č. 981/3,
parc. č. 1014, parc. č. 1226/1, parc. č. 1250 a parc. č. 1429 v katastrálním
území D. K., zapsané na listu vlastnictví č. 827 pro toto katastrální území u
Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, dále pozemky parc. č. 23, parc. č. 116,
parc. č. 238, parc. č. 240/1, parc. č. 240/2, parc. č. 275 a parc. č. 307/2 v
katastrálním území P., zapsané na listu vlastnictví č. 587 pro toto katastrální
území u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, jakož i pozemky parc. č. 771,
parc. č. 967, parc. č. 1066, parc. č. 1992/1, parc. č. 3294, parc. č. 3417,
parc. č. 3479, parc. č. 3481 a parc. č. 3596 v katastrální území Rumburk,
zapsané na listu vlastnictví č.
3122 pro toto katastrální území u Katastrálního
úřadu pro Ústecký kraj (katastrální pracoviště Rumburk), a to oproti povinnosti
žalobce Pozemkového fondu ČR zaplatit žalovanému D. Z. 29.501,- Kč, vše do 15
dnů od právní moci rozsudku. Žalobci Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo zaplatit
žalovanému D. Z. náhradu nákladů řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy
17.391,- Kč a náhradu nákladů řízení o určení vlastnictví a o vyklizení pozemků
oproti vrácení kupní ceny jednak 36.678,20 Kč (za řízení před soudem prvního
stupně) a 36.415,30 Kč (za řízení před odvolacím soudem), vše do 15 dnů od
právní moci tohoto rozsudku. Také bylo žalovanému Davidu Záhorovi uloženo
zaplatit Okresnímu soudu v Děčíně soudní poplatek 9.000,- Kč, vše do 15 dnů od
právní moci rozsudku odvolacího soudu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které
vydání tohoto rozsudku předcházelo, a dospěl k závěru o změně odvoláním
napadeného rozsudku tak, že žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a
vyklizené žalobci Pozemkovému fondu ČR předat všechny v žalobě žalobce uvedené
pozemky oproti povinnosti žalobce zaplatit žalovanému 29.501,- Kč, vše do 15
dnů od právní moci rozsudku. Výrok rozsudku odvolacího soudu o vyklizení
pozemků žalovaným oproti vrácení kupní ceny žalobcem byl vydán ve spojení s
částí rozsudku Okresního soudu v Děčíně z 18. 12. 2008, č. j. 17 C 174/2008-86,
ve spojení s usnesením odvolacího soudu z 30. 9. 2009, sp. zn. 35 Co 157/2009
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, jíž bylo rozhodnuto o
části žalobního návrhu na určení, že Česká republika je vlastníkem a žalobce
Pozemkový fond ČRC je správcem sporných pozemků. Jelikož nebyla shledána
důvodnou procesní obrana žalobce na ponížení kupní ceny z části žalovaným
žalobci již zaplacené, svědčí žalobci povinnost zaplatit – vrátit žalovanému
celou částku 29.501,- Kč, kterou žalovaný na kupní cenu zaplatil. Odvolací soud poukazoval na to, že mezi žalujícím Pozemkovým fondem ČR
a žalovaným D. Z. byla dne 26. 2. 2004 uzavřena kupní smlouva o prodeji
pozemků, o něž jde v tomto řízení, ale tuto smlouvu bylo třeba pokládat za
neplatnou, neboť už dne 23. 12. 2003 byla mezi týmiž účastníky uzavřena kupní
smlouva ohledně pozemků v katastrálním území D. O. (obec B.), okres Liberec,
ale na místo zaplacení části kupní ceny zaslal žalovaný územnímu pracovišti
Pozemkového fondu v Liberci přípis, že od této smlouvy ke dni 31. 12. 2003
odstupuje a dlužnou částku nezaplatil; v soudním řízení, vedeném u Okresního
soudu v Liberci, bylo v rozsudku z 2. 5. 2007, č. j. 15 C 217/2004-17
konstatováno, že žalovaný byl v prodlení se zaplacením kupní ceny. Rozsudkem
Okresního soudu v Děčíně z 18. 12. 2008, č. j. 17 C 174/2008-86, byla zamítnuta
žaloba žalobce, domáhajícího se určení, že uvedená kupní smlouva z 26. 2. 2004
je neplatná, ale usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
z 30. 9. 2009, sp. zn.
35 Co 157/2009-139, byl výrok rozsudku soudu prvního
stupně o určení neplatnosti kupní smlouvy zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení
zastaveno. Pokud však citovaným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně z 18. 12. 2008, č.j. 17 C 174/2008-86, bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem a
Pozemkový fond ČR správcem sporných pozemků v katastrálních územích D. K., P. a
R., zůstal tento výrok v odvolacím řízení nedotčen a jen výrok o vyklizení
pozemků byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení
ohledně tohoto vyklizení pozemků. V průběhu uvedených soudních řízení byla
ovšem kupní smlouva z 26. 2. 2004 shledána neplatnou pro rozpor se zákonem (a
to s ustanovením § 39 občanského zákoníku a s ustanovením § 11 odst. 1 písm. a/
zákona č. 95/1999 Sb.), neboť při jejím uzavření byl žalovaný vůči žalobci v
prodlení se zaplacením kupní ceny z rovněž již uvedené kupní smlouvy z 23. 10. 2003. Odvolací soud dovozoval, že je tu důsledkem neplatné kupní smlouvy
vzájemně podmíněný závazek (posuzovaný jako bezdůvodné obohacení obou účastníků
neplatné smlouvy podle ustanovení § 457 občanského zákoníku) vzájemně si vydat
vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli. Tomu pak odpovídá, dovozoval dále odvolací
soud, žalobní návrh na zpětný převod vlastnického práva na prodávajícího oproti
zaplacení – vrácení kupní ceny kupujícímu ze strany prodávajícího. Odvolací
soud byl v této souvislosti i toho názoru, že v takovém případě nelze části
žalobního návrhu vyhovět (např. uložením povinnosti zaplatit žalovanému jím
uhrazenou kupní cenu) a zbylou část žalobního návrhu zamítnout (např. zamítnutím žaloby o vyklizení pozemků). Odvolací soud měl dále za to, že pokud šlo o uchopení se držby pozemků,
o něž jde v tomto řízení, jako předpokladu uplatnění žalobního návrhu na
vyklizení pozemků (co do vůle držení a co do faktického ovládání věci),
žalovaný neprokázal v tomto sporu pozbytí držby pozemků, a proto žalobní návrh
na vyklizení pozemků žalovaným byl v daném případě důvodný. Podle názoru odvolacího soudu byl v daném případě oprávněný i požadavek
na vrácení kupní ceny (čemuž odpovídalo započtení 1% ročně z celkové kupní
ceny, t. j. částky 152,40 Kč měsíční na kupní cenu 29.501,- Kč za období od
března 2004 do předání pozemků žalovaným žalobci). Podle ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb. by byl nabyvatel při odstoupení od kupní smlouvy
povinen zaplatit náhradu za celou dobu trvání práva k zemědělskému pozemku;
výše náhrady tu činí ročně 1% z ceny pozemků, za kterou nabyvatel pozemky
získal od Pozemkového fondu ČR, t. j. 1/12 z roční náhrady za každý započatý
měsíc trvání měsíc práva k pozemku; v daném případě šlo ovšem, jak měl za to
odvolací soud, že žalovaný je povinen vyklidit a žalobci předat všechny
pozemky, o něž šlo v tomto řízení, a naproti tomu žalobce je povinen zaplatit
žalovanému částku 29.501,- Kč, kterou žalovaný žalobci na kupní cenu zaplatil. O nákladech řízení před soudem prvního stupně v důsledku změny rozsudku
soudu prvního stupně rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 2 a § 146 odst. 2 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení
rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1
občanského soudního řádu. O úhradě soudního poplatku bylo odvolacím soudem
rozhodnuto podle ustanovení § 2 odst. 3 a § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb. Rozsudek odvolacího soudu byl dne 11. 3. 2011 doručen advokátu, který
žalovaného v řízení zastupoval, a dovolání ze strany tohoto odvolatele bylo
předáno na poště dne 28. 4. 2011 k doručení Okresnímu soudu v Děčíně, tedy ve
lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Odvolatel navrhoval,
aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 19. 1. 2011 (sp. zn. 35 Co
166/2010 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci) a aby věc byla
vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel poukazoval co do přípustnosti svého dovolání na ustanovení §
237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody
uplatňoval, že odvolací soud rozhodl „na základě neúplně zjištěného skutkového
stavu a na základě nesprávných právních názorů“. Dovolatel vytýkal především, že žalující Pozemkový fond ČR „po celou
dobu řízení neučinil žádné tvrzení, opodstatňující žalobní žádání o vyklizení
pozemků, takže nevyložil, co by vlastně z pozemků mělo být vyklizeno“;
odvolatel totiž uváděl, že „na pozemky, které jsou předmětem žaloby,
nevstupuje, nic na nich nemá, neoplotil je a pozemky jsou umístěny v otevřené
krajině“, takže neví, co má vlastně učinit, aby vyklizovacímu výroku vyhověl“. Dovolatel uznává, že v řízení uváděné smlouvy jsou neplatné, uznává
vlastnictví žalobce a překážkou dohody mezi žalobcem a žalovaným byla pouze
snaha žalobce přimět žalovaného „k protokolárnímu předání pozemků a zneužít při
vypořádání eventuálního bezdůvodného obohacení s poukazem na údajný dopad § 14
zákona č. 95/1999 Sb.“ Dovolatel zdůrazňuje, že neprojevuje „žádnou vůli
nakládat s pozemky, o něž jde v tomto řízení, jako s vlastními a žádný z těchto
pozemků fakticky neovládá“. Podle názoru odvolatele jsou „úvahy odvolacího soudu o relevanci
procesních kroků žalobce v rozporu se závěrem odvolacího soudu o aplikaci
ustanovení § 14 zákona č. 95/1999 Sb., když se totiž odvolací soud sám
jednoznačně ztotožnil s názorem žalovaného, že žalobce tohoto ustanovení použít
nemůže a že úsilí žalobce o zápočty finančních částek proti zaplaceným částkám
kupní ceny jsou nezákonné“. Odvolatel ještě připomínal, že už i dovolací soud v řízeních, která
tomuto řízení předcházela, o tomto sporu rozhodoval „na základě dovolání,
podaným žalobcem a téměř ve všech případech tato dovolání zamítl; dovolací soud
rozhodně neaproboval názor žalobce, že žalobce není povinen v tomto řízení nic
tvrdit a dokazovat k jím uplatněné žalobě o vyklizení pozemků a že tuto žalobu
mohl žalobce podat jen na základě obecného, akademického názoru“, bez dokládání
skutečností tento žalobní nárok dokládajících. Odvolatel vytýkal odvolacímu soudu i nesprávnost výroků o nákladech
řízení (zejména co do aplikace a výkladu ustanovení § 19 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb.) a o soudním poplatku (zejména co do závěru o přechodu povinnosti
o placení soudního poplatku na žalovaného, když Pozemkový fond ČR sám od
placení soudních poplatků osvobozen není). Ve vyjádření Pozemkového fondu ČR k dovolání odvolatele bylo uvedeno,
že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť „v dovoláním napadených
výrocích je rozhodnutí odvolacího soudu správné a je i prosté nějakých
procesních vad“. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání zejména zdůrazňoval, že
„ v případě vrácení plnění z neplatné smlouvy, jako je tomu v daném případě, je
rozhodnou skutkovou okolností, že z neplatné smlouvy navzájem plnily v daném
případě obě strany sporu a že k vrácení tohoto plnění nedošlo, což bylo v
řízení prokázáno“. Pro vrácení plnění z neplatné smlouvy nemají žádný význam
zásahy do vlastnického práva prodávajícího; význam nemá ani držba pozemků ze
strany kupujícího, stejně jako jakákoli jiná skutečnost, která nastala po
vzniku bezdůvodného obohacení (tedy ani to, že tu výrok o určení vlastnictví a
správy pozemků předchází výroku o vrácení plnění)“. Pro vznik závazku mezi
účastníky neplatné smlouvy není rozhodná ani ta okolnosti, zda se kupující ujal
držby či nikoli; rozhodující je tu vždy, co bylo podle smlouvy plněno“. „Hmotně
právnímu pojmu vrátit (vydat) nemovitost odpovídá pojem vyklidit nemovitost a
vyklizenou ji předat žalobci“. Žalující Pozemkový fond ČR ve svém vyjádření k
dovolání žalovaného dále dovozoval, že „konkludentní vrácení nemovitosti je
pojmově vyloučeno a že žalobce si ani nemůže vzít to, co mu má být po právu
vráceno“. Žalobce je přesvědčen, že „výsledkem řízení o vrácení plnění z
neplatné smlouvy nemůže být stav, že by žalovaný, jako kupující, zůstal nadále
obohacen“. Žalobce má za to, že i výroky rozsudku odvolacího soudu o nákladech
řízení a o soudním poplatku (které ovšem nejsou v dovolacím řízení řešeny) jsou
správné. Přípustnost dovolání odvolatele bylo třeba v daném případě posoudit
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož
je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Z obsahu dovolání odvolatele vyplývalo, že odvolatel uplatňoval jako
dovolací důvody, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění,
která nemá oporu v provedeném dokazování (ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3
občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního
řádu). Při posouzení aplikace uvedeného ustanovení § 241a odst. 3 občanského
soudního řádu bylo třeba mít na zřeteli, jak je toto ustanovení vykládáno v
uvedené judikatuře soudů ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č.
8/1994 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek byly zaujaty tyto právní závěry: Vadná nebo nesprávná
skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím
důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů
stanovených jmenovitě v právní úpravě dovolacích důvodů v občanském soudním
řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132
občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady
volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež
nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno
něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže nepokládá za zjištěnou podstatnou
skutečnost (právně významnou), která z obsahu spisu naopak vyplývá. Takové vady
dovolací soud v daném případě u rozsudku odvolacího soudu neshledává. Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), jestliže soud posoudí projednávanou
právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo jestliže si soud
aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí
uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45). Odvolací soud v daném případě ve svém rozsudku z 19. 1. 2011 (sp. zn. 35 Co 166/2010 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci), proti
němuž směřuje dovolání odvolatele, posoudil projednávanou právní věc zejména
podle ustanovení § 457 občanského zákoníku v souvislosti s ustanovením § 39
občanského zákoníku i s ustanovením § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 95/1999
Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na
jiné osoby. Podle ustanovení § 457 občanského zákoníku, je-li smlouva neplatná nebo
zrušená, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní získal. Podle ustanovení § 458 občanského zákoníku musí být vydáno vše, co bylo
nabyto bezdůvodným obohacením. Podle ustanovení § 39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon,
který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí
dobrým mravům. Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 95/1999 Sb. kupní
smlouvu nebo smlouvu o převodu zemědělských pozemků uzavře Pozemkový fond pouze
s osobou, která není v prodlení s plněním svého dluhu vůči Pozemkovému fondu, a
také s osobou, která prokáže potvrzením ne starším než 3 měsíce, že není v
prodlení s plněním svého dluhu vůči České republice za privatizovaný majetek,
který byl na ni převeden na základě rozhodnutí o privatizaci. Podle ustanovení § 14 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu
zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, je prodlení s
úhradou kupní ceny, delší než 30 dnů (od lhůty podle § 9 odst. 5 tohoto zákona,
popřípadě od sjednané lhůty při prodlení ve splátkách), důvodem pro odstoupení
od kupní smlouvy. U vydání bezdůvodného obohacení se musí vydat vše, co bylo takto
získáno. Rozhodující přitom je to, oč se nabyvatel obohatil, v čase získání
bezdůvodného obohacení (srov. k tomu již např. č. 25/1986, str. 106, odst. 4, a
str.
113, odst. 4, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším
soudem, a také č. 4/1988, str. 20, odst. 2, Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Jestliže jde o vrácení vzájemných plnění z neplatné smlouvy, přičemž
jedno plnění je nepeněžité, je třeba formulací výroku rozhodnutí soudu zajistit
vzájemnou vázanost plnění (např. slovy „je povinen plnit proti povinnosti
zaplatit…..“), (srov. k tomu již č. 26/1975, str. 146, Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Soudy nemají ve svých rozhodnutích používat formulaci „vydat“
nemovitost, mají-li na zřeteli vyklizení nemovitosti (srov. k tomu již č. 53/1973, str. 186-187, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Právo na vydání věci – jde-li o nemovitost – se realizuje v soudním
řízení žalobou o vyklizení nemovitostí (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k
citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud
vycházel i v daném případě, nebylo možné přesvědčivě shledat ohledně rozsudku
odvolacího soudu z 19. 1. 2011 (sp. zn. 35 Co 166/2010 Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočka v Liberci), který také měl tatáž ustanovení právních
předpisů i tytéž právní závěry z judikatury soudů na zřeteli, že by odvolací
soud ve svém rozhodnutí napadeném dovoláním, posuzoval projednávanou právní věc
podle nesprávného právního předpisu anebo že by si aplikovaný právní předpis
nesprávně vyložil (zejména v rozporu s právními závěry z publikované soudní
judikatury). Nemohl tedy dovolací soud ohledně dovoláním napadeného rozsudku
odvolacího soudu dospět k závěru, že šlo o rozhodnutí nesprávné tak, že by bylo
na místě jej zrušit ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního
řádu. Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 a 6
občanského soudního řádu svým rozsudkem k zamítnutí dovolání odvolatele, které
bylo sice dovoláním přípustným, ale nebylo dovolacím soudem posouzeno jako
dovolání důvodné. Odvolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a pokud šlo o náklady
vynaložené žalovaným na vyjádření k dovolání odvolatele, použil dovolací soud
ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení
§ 150 téhož právního předpisu, umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i v
řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů řízení žalovanému
nepřiznal. Dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní
věci a také k obsahu uvedeného vyjádření žalovaného k dovolání odvolatele,
rekapitulujícího v podstatě jen to, co již bylo žalovaným uplatněno v řízení
před soudy obou stupňů. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.