28 Cdo 2082/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o
dovolání A) B. E., B) L. E., oba zast. advokátkou, podaném proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2000, sp.zn. 20 Co
16/2000 (v právní věci žalobců A) B. E., B) L. E., oba zast. advokátkou, proti
žalovanému M. Š., zast. advokátkou, o vyklizení nebytových prostor, vedené u
Okresního soudu pro Prahu - východ pod sp.zn. 4 C 15/99), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání..
Okresní soud pro Prahu – východ rozsudkem ze dne 18. listopadu 1999 pod č.j. 4
C 15/99-28 určil, že žalovaný je povinen vyklidit nebytové prostory
specifikované ve výroku tohoto rozhodnutí, a to do 15 dnů od právní moci
rozsudku. Současně soud uznal povinnost žalobců společně a nerozdílně nahradit
žalovanému náklady řízení ve výši 2.300,- Kč, a to do tří dnů od právní moci
rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně.
Okresní soud na základě provedeného dokazování vyšel z toho, že prostory, které
žalovaný obývá, byly v minulosti hostinskými pokoji. Žalovaný sice prostory
užívá na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu z 10.10.1977 uzavřené jeho
rodiči, a užívá je za účelem bydlení, ale rozhodné je, že tyto prostory nebyly
kolaudovány jako bytové a žalovanému tak nemohlo vzniknout užívací právo k
bytu. V příslušném spise stavebního úřadu není dokumentace o stavebním řízení a
kolaudačním řízení, které by mělo proběhnout, pokud byly prostory hostince
upraveny na byty a jako takové přidělovány jednotlivým nájemníkům. Je
nepochybné, že se žalovaný dostal do nepříznivé situace nikoliv svým zaviněním,
uplatňování vlastnických práv žalobců však nemůže být chápáno jako rozporné s
dobrými mravy a soud proto ani nevázal povinnost vyklizení na přidělení bytové
náhrady.
Toto rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Praze jako soud odvolací
svým rozsudkem ze dne 22. listopadu 2000 pod č.j. 20 Co 16/2000-83 tak změnil,
že návrh na vyklizení předmětných nebytových prostor zamítl. Žalobci byli
společně a nerozdílně zavázáni zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před
soudy obou stupňů v celkové výši 5.025,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku
k rukám jeho zástupkyně.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, nesouhlasil však s
právním posouzením věci provedeným okresním soudem.
Z vyjádření místně příslušného stavebního úřadu vyplývá, že objekt, v němž jsou
předmětné prostory situovány, byl mimo prostor v přízemí (tj. prodejny a
restaurace) užíván již několik desítek let k trvalému bydlení a tehdejší
národní výbor s prostory v domě hospodařil jako s byty ve smyslu zákona č.
41/1964 Sb., což je zřejmé z dochovaných hlášenek o uvolnění jednotlivých bytů,
vyřazených přihlašovacích karet a dosud platné evidenční karty. Podle
stanoviska stavebního úřadu stavebního úřadu je tak tato stavba určena k
bydlení, což ve smyslu ustanovení § 104 stavebního zákona platí i v případě, že
se nedochovaly doklady o kolaudaci bytových jednotek v dotčeném domě. Odvolací
soud dovodil, že toto ustanovení je třeba použít i v projednávané věci. V roce
1968 byla vedena korespondence mezi odborem pro výstavbu MěNV B. – S. B. a
Domovní správou B. – S. B., která svědčí o probíhajícím řízení ohledně
stavebních prací v předmětném domě. V dopise ze dne 5.3.1968 zn. Výst.
99-802/68 se uvádí, že dne 11.3.1968 ve 14 hod. bude provedeno místní šetření
ohledně prohlídky bytů v domě, ke kterému je žádána účast zástupce domovní
správy. Po upozornění na zjištěné nedostatky následovalo další šetření ve věci,
stavební úřad se tedy touto stavbou zabýval a pokud o této jeho další činnosti
nebyly zjištěny žádné písemné doklady, lze mít za to, že tyto doklady se
nedochovaly, ale že příslušné stavební řízení, vedoucí ke kolaudaci nebytových
prostor na byty, proběhlo. S nimi pak příslušný národní výbor nakládal podle
zákona č. 41/1964 Sb. o hospodaření s byty, tedy je zařadil do seznamu bytů, a
jako s takovými s nimi nakládal. Účel, ke kterému jsou žalovaným užívané
prostory určeny, resp. ke kterému se užívá bez závad je nepochybně účel bytový
(k bydlení osob je bez závad užíván již několik desetiletí). Jako prostor
bytový byl také tento prostor právním předchůdcům žalovaného v roce 1977
poskytnut, kdy se navíc jednalo o výměnu za byt jiný. Žalobci také byli od
počátku, kdy se v souladu s restituční legislativou stali vlastníky předmětné
nemovitosti srozuměni s tím, že prostory, které v jejich domě užívá žalovaný
jsou prostory bytové.
Proto odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – při řešení předběžné
otázky usoudil, že sporné prostory jsou prostorami bytovými. Žalovaný tyto
prostory užívá jako nájemce bytu, kterým se stal po smrti svých rodičů, a
žaloba na vyklizení tak nemůže obstát.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Dovolatelé
nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, který je v rozporu s provedenými
důkazy. Podle žalobců dopis ze dne 5.3.1968 svědčí o tom, že tehdejší správce
nemovitosti provedl veškeré stavební práce v jejich domě neoprávněně, bez
stavebního povolení a následně bez jakékoliv rekolaudace na prostory bytové.
Dovolatelé jsou ve shodě se soudem prvního stupně toho názoru, že k rekolaudaci
na bytové prostory nikdy nedošlo, a z toho důvodu se tento listinný doklad ani
nedochoval. Předmětná budova je navíc od 7.1.1964 zapsána v seznamu kulturních
památek, a v archivu památkového ústavu nebyl dohledán žádný spis, který by se
týkal stavebních úprav prováděných v roce 1968. Z výkladu ustanovení § 685
občanského zákoníku jednoznačně vyplývá, že pro posouzení charakteru užívání
prostor je vždy rozhodující kolaudační stav, a toto zjištění má pak rozhodující
význam pro posouzení nároků na bytovou náhradu. V případě, že se nejedná o byt,
nemůže tedy ani vzniknout právo na bytovou náhradu v případě jeho vyklizení, a
to ani za použití § 3 obč. zákoníku, jak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu,
vedeného pod sp. zn. II. ÚS 190/94 (svazek č. 4, nález č. 87).
Vyjádření k tomuto dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení
části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se
projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále
uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobami k tomu
oprávněnými, řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. l o.s.ř., § 24l odst. l
o.s.ř.), je přípustné (§ 238 odst. l písm. a/ o.s.ř.) a opírá se o zákonem
stanovené dovolací důvody (§ 24l odst. 3, písm. c/ a d/ o.s.ř.). Přezkoumal
proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst.
l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by
odůvodňovaly postup podle § 237 odst. l o.s.ř.
Po přezkoumání věci došel dovolací soud k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost jeho právní úvahy. Nesprávným
právním posouzením věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. je pochybení
soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl
skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být
správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale
soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v
hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo,
stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je
způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok
rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto – nesprávném –
právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.
Vzhledem k obsahu dovolání bude předmětem dovolacího přezkumu otázka,
kterou odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) řešil v řízení o
vyklizení jako otázku předběžnou – zda prostory užívané žalovaným jsou prostory
bytové či nebytové. V projednávané věci krajský soud – v souladu se stanoviskem
stavebního úřadu – dospěl k přesvědčení, že stavba v níž se sporné prostory
nacházejí je určena k bydlení, a to ve smyslu ust. § 104 odst. 1 zákona č.
50/1976 Sb. ve znění pozdějších předpisů (stavební zákon). Podle tohoto
ustanovení je nutno vycházet z toho, že nejsou-li zachovány doklady (především
ověřená dokumentace), z nichž by bylo možno zjistit účel, pro který byla
stavba povolena, platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně
technickým uspořádáním vybavena. Jestliže vybavení stavby nasvědčuje několika
účelům, má se za to, že stavba je určena k účelu, ke kterému se užívá bez
závad. V předmětné věci se skutečně nepodařilo dohledat příslušnou dokumentaci
vztahující se ke stavebním úpravám prováděným v roce 1968. Přitom z
korespondence vedené tehdy kompetentními orgány vyplývá, že příslušný národní
výbor se stavbou zabýval. V dopise ze dne 5.3.1968 odbor výstavby MěNV B. – S.
B. odkazoval Domovní správu B. – S. B. na skutečnost, že ji již přípisem ze dne
7.2.1968 č.j. Výst. 328/68 upozorňoval na to, že při provádění adaptace
dotčeného domu je nutno odboru výstavby předložit výkresovou dokumentaci. V
tomtéž dopise pak odbor výstavby dokonce „zastavuje další provádění prací do
vyřízení předepsaných záležitostí“. Závěrem přípisu odbor výstavby informuje,
že „provede dne 11. března ve 14 hod. odpoledne k žádosti nájemců prohlídku
bytu čp. 100“. Z uvedeného je zřejmé, že odbor výstavby postupoval po zjištění
nedostatků v souladu s tehdy platnými předpisy, a protože ve stavebních pracích
bylo následně pokračováno, lze mít za to, že pokračovala i úřední aktivita
příslušného stavebního orgánu. Pokud ohledně tohoto postupu nebyly zjištěny
žádné písemné doklady, je takovouto situaci nutno subsumovat pod ustanovení §
104 odst. 1 stavebního zákona, a to i v případě absence odpovídajících podkladů
v archivu památkového ústavu. Nelze přitom rovněž přehlédnout, že předchozí
způsob užívání pro účely hostinských pokojů a následný pro účely bydlení
je velice blízký, neboť v obou případech jde v podstatě o ubytování osob
(srovnej v obdobné věci rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
6.4.1994, sp. zn. 5 Co 473/94).
Tomuto závěru odpovídá i skutečnost, že býv. národní výbor s předmětnými
prostorami (a stejně tak i s ostatními byty v domě) nakládal podle zákona č.
41/1964 Sb. o hospodaření s byty, a jako takový byl také tento prostor rodičům
žalovaného – výměnou za jiný byt – přidělen. I sami dovolatelé, poté, co jim
byla nemovitost vydána na základě zákona č. 403/1990 Sb. o zmírnění následků
některých majetkových křivd, vstoupili bez výhrad do práv a povinností
pronajímatelů. Nic ostatně nebrání tomu, aby nyní, když se zjistilo, že sporné
prostory jsou užívány na základě nájemního vztahu, žalobci, kteří podle svého
vyjádření z jednání před okresním soudem dne 29.3.1999 mají zájem, aby v
nemovitosti mohly bydlet jejich děti, zvolili postup podle ustanovení § 711
odst. 1 písm. a/ občanského zákoníku.
Dovolacímu soudu proto ve světle těchto vývodů nezbylo, než dojít k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§ 243b odst. l o.s.ř.) a dovolání
žalobců proto bylo podle citovaného ustanovení nutné zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za
použití § 224 odst. l o.s.ř. a § 151 o.s.ř., protože žalobci neměli v dovolacím
řízení úspěch a žalovanému náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 31. října 2002
JUDr. Oldřich Jehlička,CSc., v.r.
předseda senátu