28 Cdo 2085/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a
soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci
žalobce H. m. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) L. K.,
advokátovi, 2) JUDr. M. M., advokátovi tamtéž, s vedlejším
účastníkem na straně žalobce T. C. P., a. s., zastoupeným JUDr. S. Z., o
vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.
23 C 63/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 23. 2. 2005, č.j. 13 Co 543/2004-91, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2005, č.j. 13 Co 543/2004-91, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze změnil rozsudkem výše označeným rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 1 ze dne 13. 5. 2004, č.j. 23 C 63/2000-62 (ve znění doplňujícího
usnesení z 30. 8. 2004), a to tak, že žalovaní jsou povinni vyklidit a
vyklizené žalobci odevzdat nebytové prostory, sestávající ze 6 kanceláří o
celkové výměře 105 m2, podrobně identifikovaných ve výroku I. rozsudku
odvolacího soudu, nacházejících se ve 4. nadzemním podlaží domu v P., a to do
šesti měsíců od právní moci rozsudku. Žalovaní byli zavázáni zaplatit žalobci i
vedlejšímu účastníku náklady řízení, jak těmto vznikly před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání. Brojili v něm
proti procesní vadě řízení, proti nesprávnému právnímu posouzení věci, a také
proti pochybení odvolacího soudu ohledně skutkových zjištění, nemajících podle
nich v podstatné části oporu v provedeném prokazování. Dovozovali, že nájemní
smlouva, jež byla mezi nimi jako nájemci a právním předchůdcem žalobce
(Bytovým podnikem P.) jako pronajímatelem uzavřena, je určitá a není tedy
neplatná. Dovolatelé žádali, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve společně podaném vyjádření žádali žalobce i vedlejší účastník (jenž v
průběhu nájemního vztahu, v rámci sjednané správy nemovitosti, za žalobce jako
vlastníka a pronajímatele jednal), aby dovolací soud, vzhledem ke správnosti
právních závěrů odvolacího soudu, dovolání žalovaných nevyhověl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaní podali dovolání včas. Dovolání bylo
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího
soudu byl prvostupňový rozsudek změněn. Dovolací důvody, jak je žalovaní
označili, odpovídaly ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř.
Dovolání je důvodné, a to pro nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 27. 12. 1991, sjednaná ještě mezi
Bytovým podnikem P. a žalovanými, je platná a tedy závazná i pro žalobce. V
průběhu nájemního vztahu nevznikly mezi stranami konfliktní situace a žalobce
zpochybnil vymezení předmětu nájmu až v průběhu soudního sporu; ještě dne 30.
7. 1999 implicite považoval smlouvu za platnou, neboť dal žalovaným výpověď.
Nájemní smlouva v článku II. odkazuje ohledně předmětu nájmu na výpočtové
listy, které se staly součástí nájemní smlouvy a v nichž byly uvedeny nebytové
prostory o výměře 87 m2 a 18 m2 (5 místností užívaných jako kanceláře a 1 další
kancelář).
Při právním posouzení skutkových zjištění nižších instancí nesdílí dovolací
soud názor odvolacího soudu, že by text smlouvy zakládal její neurčitost při
vymezení předmětu nájmu, jak to dovodil odvolací soud s poukazem na § 3 odst. 3
zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Dovolací soud
zdůrazňuje, že při výkladu projevu vůle stran je nutno, ve smyslu § 35 odst. 2
občanského zákoníku, vzít v úvahu jak text nájemní smlouvy a jejích součástí
(výpočtových listů), tak i související okolnosti. Pokud po dobu osmi let
nevznikl mezi účastníky rozpor při rozsahu užívání konkrétních nebytových
prostor v souvislosti s jejich určením v nájemní smlouvě a výpočtových listech,
pak tím spíše nelze považovat vymezení nebytových prostor za neurčité.
Nájemní smlouva tedy nejenže splňuje ostatní náležitosti podle § 3 odst. 3
zákona č. 116/1990 Sb. ( jak správně posoudil odvolací soud), ale je též co do
popisu předmětu nájmu dostatečně určitá a nemohla přivodit stav užívání
předmětu nájmu žalovanými (dokonce již od samého počátku nájmu) bez právního
důvodu. Odvolací soud proto neměl žalobci, jako vlastníku domu, poskytnout
právní ochranu podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku.
Dovolací soud ze všech shora uvedených důvodů podle § 243b odst. 2, 3 o. s. ř.
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším průběhu řízení, v němž bude odvolací soud vázán právním názorem
Nejvyššího soudu, bude rozhodnuto též o nákladech dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 28. března 2006
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu