28 Cdo 209/2007-95
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka
Ištvánka v právní věci žalobce Ing. L. K., zastoupeného advokátkou, proti
žalovanému P. f. Č. r., o vydání, resp. převod nemovitostí, vedené u Okresního
soudu v Prachaticích pod sp. zn. 8 C 34/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 10. 2006, čj. 6 Co
2243/2006-83, takto :
I. Dovolání s e o d m í t á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal soudního rozhodnutí, jímž by žalovanému bylo uloženo
vydat mu, (resp. převést mu do vlastnictví), blíže specifikované pozemky jako
pozemky náhradní podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“). Okresní soud v
Prachaticích rozsudkem ze dne 14.7.2006, čj. 8 C 34/2006-69, žalobu zamítl s
odůvodněním, že nárok na vydání náhradních pozemků žalobci zanikl podle § 13
odst. 6 a 7 zákona o půdě dnem 31.12.2005, protože žalobce nárok získal
postoupením od jiných osob.
Krajský soud v Českých Budějovicích shora uvedeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně, který shledal správným jak pokud jde o skutková
zjištění, tak i právní závěr z nich vyplývající. Soud prvního stupně správně
aplikoval na daný případ ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě ve znění
zákona č. 253/2003 Sb. Žalobce totiž získal nárok na náhradní pozemky
postoupením nároku, který vznikl oprávněné osobě na základě rozhodnutí
pozemkového úřadu, jež nabylo právní moci před 6.8.2003. Podle nálezu pléna
Ústavního soudu sp. Pl ÚS 6/05 se proto na něj nevztahuje zrušení části tohoto
ustanovení, protože není původní oprávněnou osobou, ale postupníkem. Přitom
není rozhodující, že návrh na náhradní pozemky podal u soudu před dnem
21.12.2005, protože uvedené datum není lhůtou pro uplatnění nároku, ale lhůtou
pro jeho realizaci.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož
přípustnost nezdůvodnil, vyjádřil v něm však nesouhlas s právním závěrem
odvolacího soudu o důsledcích uplynutí lhůty 31.12.2005. Jestliže podal žalobu
před tímto datem, nelze dle jeho názoru hovořit o prekluzi jeho práva, protože
k ní může dojít jen v důsledku nečinnosti oprávněného, tj. toho, že osoba, jež
je nositelem práva, je v prekluzivní lhůtě neuplatní. Dovolatel navrhl, aby
rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen první
rozsudek soudu prvního stupně v této věci, bylo by dovolání přípustné jen podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. v případě, že by dovolací soud
učinil závěr, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam. Takový závěr dovolací soud neučinil, protože právními důvody,
obsaženými v dovolání, se již dříve zabýval.
V rozsudku ze dne 8.11.2006, sp.zn. 28 Cdo 2259/2006, Nejvyšší soud
vyslovil :
„Dovolateli je třeba dát zapravdu, že pokud došlo k postoupení práva
oprávněné osoby, jak je upraveno v § 33a odst. 1 zákona o půdě, získal tím
postupník podle druhé věty tohoto ustanovení postavení oprávněné osoby podle
zákona o půdě. Změnu do tohoto práva vnesl zákon č. 253/2003 Sb., který v
článku VI. stanovil, že lhůta pro převod náhradních pozemků končí dnem
31.12.2005. Je nutno vyjít z toho, že pozdější zákon mění zákon dřívější.
... Tím ovšem ve skutečnosti právo na poskytnutí náhradního pozemku nový zákon
odejmul těm oprávněným osobám, jejichž řádně uplatněný nárok na náhradní
pozemky stát neuspokojil. Objektivně stanovená lhůta k splnění závazku
poskytnout náhradní pozemek, tj. 31.12.2005, nezávisela na jednání oprávněné
osoby, ale na činnosti P. f., jehož jednání oprávněná osoba nemohla v podstatě
ovlivnit. Není proto ani rozhodující, zda nárok na poskytnutí náhradního
pozemku byl uplatněn jen u P. f., nebo i u soudu. Šlo nárok řádně uplatněný a
neuspokojený ke dni, s nímž pozdější zákon vázal zánik neuspokojeného práva. -
Dovolací soud jako soud obecný nemůže zákon vykládat jinak, než podle jeho
znění, smyslu a důvodů, jež sledoval. Je pak na jiných orgánech, aby v případě
jeho neúnosnosti dosáhly jeho změny nebo zrušení. K tomu právě došlo u
zmíněnéh zákona nálezem pléna Ústavního soudu České republiky ze dne
13.12.2005, sp.zn. Pl. ÚS 6/2005, uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., jímž byl
mj. částečně zrušen článek VI zákona č. 253/2003 Sb. Tato změna se týkala
podle výslovného znění výroku tohoto nálezu pouze původních oprávněných
osob(tedy těch, které splňovaly požadavky uvedené v § 4 a § 6 odst. 1 zákona o
půdě). V odůvodnění svého nálezu pak Ústavní soud vyložil, z jakého důvodu
vyjmul ze zrušovacího výroku ostatní osoby, včetně těch, které nárok na
náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob.“
Protože tedy daná právní problematika byla již dovolacím soudem řešena,
a rozsudek odvolacího soudu je s ní v souladu, neshledal dovolací soud dovolání
přípustným a podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovanému, který by s ohledem
na výsledek dovolacího řízení měl nárok na náhradu jeho nákladů (§ 243b odst.
5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř.), prokazatelné náklady tohoto řízení
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu