28 Cdo 2097/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha
Jehličky, CSc. v právní věci žalobců A) ing. arch. J. K. a B) L. K., obou
zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) ing. B. V. a 2) ing. M. V., o
uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod
sp. zn. 28 C 212/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 26. 3. 2003, č. j. 56 Co 488/2002-279, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě výše označeným byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2002, č. j. 28 C 212/95-254,
kterým byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání domu
č.p. 1147/11 na K. ul. v k. ú. a obci S. O. Odvolací soud dospěl k závěru, že
žalobci sice jsou po soudní rehabilitaci osobami oprávněnými podle zákona č.
87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“) ve
znění po vydání nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., že však žalovaní, na
něž stát po tehdejším vyslovení trestu propadnutí majetku žalobců předmětné
nemovitosti převedl, nejsou osobami povinnými; nenabyli totiž nemovitosti ani v
rozporu s právními předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění (§ 4 odst.
2 zákona č. 87/1991 Sb.). Ve zbylém výroku o zamítnutí žaloby ve vztahu k
pozemkům parc. č. 2100/1, 4, v témže katastrálním území, odvolací soud rozsudek
soudu prvního stupně zrušil pro nepřezkoumatelnost a v tomto rozsahu mu věc
vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání. Označili v
něm napadený rozsudek za rozhodnutí zásadního právního významu s tím, že
současně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ve svých námitkách
shledali na straně žalovaných, kteří koupili nemovitosti dne 1. 9. 1983 od
Obvodního národního výboru O., ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. při
nabytí věcí jak rozpor s tehdy platnými předpisy, tak i protiprávní zvýhodnění.
Rozpor s předpisy spatřovali v cenovém zvýhodnění nabyvatelů a v této
souvislosti napadali postup soudu při hodnocení důkazů znaleckými posudky (dům
měl být zařazen znalcem ing. Fojtů i znaleckým ústavem do vyšší kvalifikační
třídy) i při důkazním závěru o výši kupní ceny, schválené ObNV O. Protiprávní
zvýhodnění žalovaných vzniklo podle dovolatelů tím, že – na rozdíl od zjištění
nižší instance – nebyl zveřejněn záměr prodeje nemovitostí a že žalovaní byli
jako kupující vybráni pro členství ing. V. v KSČ a jeho práci a hodnost v
armádě. Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek, případně i
rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil příslušné nižší instanci k dalšímu
řízení.
Žalovaní nepodali vyjádření k dovolání.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali
dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního řádu –
dále „o. s. ř.“). Další dovolací přezkum se však musel věnovat podmínkám
přípustnosti dovolání; až po kladném závěru o přípustnosti mohlo následovat
meritorní posouzení uplatněných dovolacích důvodů.
Pro obsahovou shodu rozsudků nižších instancí, neprovázenou předchozí
kasací odvolacím soudem se závazným právním názorem a následnou změnou
prvoinstančního rozhodnutí, přicházela v úvahu pouze přípustnost dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy přípustnost pro zásadní právní
význam napadeného rozhodnutí. Tato podmínka přípustnosti dovolání je navíc
omezena tím, že se dovoláním napadené rozhodnutí zabývalo právní otázkou, která
dosud nebyla judikaturou řešena, nebo byla řešena vyššími soudy rozdílně;
dovolání je tu přípustné i pro rozpor řešené právní otázky s hmotným právem, u
něhož se ovšem též implicite předpokládá judikatorní závažnost.
Povaha přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vede
k závěru o jejím úzkém spojení s dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř., tj. s nesprávností právního posouzení věci samé. Zároveň je třeba
zdůraznit, že dovolací soud není oprávněn zasahovat do skutkového základu věci,
jak byl zjištěn nižšími instancemi. Může sice posuzovat proceduru při získávání
a hodnocení důkazů, nikoli však v případě dovolacího důvodu podle § 241a odst.
2 písm. b/ o. s. ř. (viz rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/1994). Pro nyní posuzovanou věc to znamená, že
dovolání mohlo být přípustné jen při vymezení takových právních otázek, které
by měly zásadně charakter materiální (hmotněprávní) a které by tedy směřovaly
nikoli ještě do fáze důkazního řízení, ale týkaly by se již samotného merita
věci.
Všechny shora naznačené limity obsahu dovolání nebyly stranou žalující
dostatečnou měrou respektovány.
Námitky proti výsledkům znaleckých posouzení, proti jejich převzetí
soudy obou instancí, jakož i proti obsahu zjištění o předpokládané výši kupní
ceny schválené správním orgánem, jsou typickými námitkami brojícími proti
skutkové stránce věci. Neformulují žádnou relevantní právní otázku ke
hmotněprávní eventualitě rozporu nabytí věcí s tehdejšími předpisy a nemohou
tedy zakládat přípustnost dovolání.
Ale ani námitky, podle nichž mělo dojít k protiprávnímu zvýhodnění
nabyvatelů, neobstojí z hlediska prvotního procesního přezkumu.
Podle čl. 2 bodu 2 Směrnice č. 10/1964 Věstníku ministerstva financí
pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům neprojeví-li o koupi
domku zájem jeho uživatel (což v posuzované věci nepřipadalo v úvahu,
nemovitosti zůstaly po odchodu žalobců do ciziny neobývány), upozorní státní
organizace vhodným způsobem veřejnost na možnost rodinný domek koupit.
Dovolací soud je toho názoru, že závěr o tom, zda veřejnost byla či
nebyla informována o zamýšleném prodeji domu, je výsledkem hodnocení důkazů a
tedy otázkou skutkovou.
Soud prvního stupně k němu dovodil, že o nemovitosti kromě žalovaných
projevili zájem další dva zájemci, a „je tedy logické, že se o takové možnosti
museli dozvědět“. Také odvolací soud dospěl k závěru, že veřejnost byla se
záměrem prodeje nemovitostí seznámena. Tento soud neprováděl další důkazy a
přisvědčil hodnocení důkazů nižší instancí. K příslušným zjištěním však navíc
dodal, že z nich nevyplynul způsob, jakým byla veřejnost upozorněna, že však je
„z indicií možno usuzovat na to, že předepsaný postup… byl dodržen.“ Odvolací
soud současně shledal, že zájem o koupi nemovitostí byl projeven celkem ve
třech žádostech fyzických osob a že „vzhledem k počtu osob, které se o nabídce
ke koupi nemovitostí dozvěděly“ byl postup správního orgánu v souladu s
citovanou Směrnicí.
Takto demonstrovaný postup, jehož podstatou je hodnocení důkazů,
setrvává ve skutkové rovině věci a eo ipso ani nemůže navodit žádnou právní
otázku, jejíž řešení by mohlo znamenat přípustnost dovolání. Totéž platí o
zbylém dovolacím tvrzení ke společenskému postavení prvního žalovaného a vlivu
této skutečnosti na prodej nemovitostí; navíc posouzení posledně zmíněného
faktu by mělo význam jen v kontextu s výše popsanými okolnostmi (srovnání s
ostatními uchazeči, byla-li veřejnost uvědoměna a výběr mezi nimi prováděn).
Přípustnost dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož
účelem je zákonem vymezený způsob a rozsah přezkoumání napadeného rozhodnutí,
tedy nebyla ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. v posuzované
věci dána a dovolací soud proto dovolání žalobců odmítl (§ 243b odst. 5, § 218
písm. c/ o. s. ř.).
Žalovaným jako protistraně nevznikly náklady v dovolacím řízení a
nebylo tedy důvodu jim je podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. přiznat.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. února 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu