28 Cdo 2098/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání
dovolatele H. m. P., zastoupeného advokátem, proti usnesení Městského soudu
v Praze z 18. 4. 2006, sp. zn. 19 Co 136/2006, vydanému v právní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 346/2005 (žalobce H. m. P.,
zastoupeného advokátem, a dalších účastníků řízení: Ing. J. C. M., 2. K. C.
M., 3. F. n. K. V., a 4. P. f. ČR, o určení vlastnictví k pozemkům), takto:
I. Zrušují se usnesení Městského soudu v Praze z 18. 4. 2006, sp. zn.
19 Co 136/2006, i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, z 10. 1. 2006, čj. 11
C 346/2005-8.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Žalobou, podanou u soudu 29. 11. 2005, se žalující město domáhalo, aby soud
svým rozsudkem určil, že Ing. C. M. a K. C. M. nejsou vlastníky každý jedné
ideální poloviny pozemku parc. č. 4077/5 a pozemku parc. č. 4077/4 v
katastrálním území V. (obec P.) a aby tímto rozsudkem bylo nahrazeno rozhodnutí
Ministerstva zemědělství – P. ú. P. z 21. 9. 2005, čj. PÚ 2154/05, v té části,
jíž bylo rozhodnuto, že Ing. J. C. M. a K. C. M. jsou vlastníky uvedených
nemovitostí v katastrálním území V. V žalobě bylo uvedeno, že v řízení u P. ú.
P. nebyla plně objasněna otázka státního občanství původního vlastníka Dr. J.
C. M. (jak na to bylo poukázáno i v nálezu Ústavního soudu ze 16. 12. 2004,
III. ÚS 107/04, týkajícím se právní věci vydání majetku C. M., vedené u
Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 6 C 192/2000) a v důsledku
toho došlo k vydání uvedených pozemků K. C. M., jako dceři Dr. J. C. M.
Obvodní soud pro Prahu 10 zaslal dne 16. 12. 2005 žalobu žalujícího H. m. P.
Ministerstvu zemědělství – P. ú. P. (se sídlem P. 7, ) s tím, že se může k
žalobě vyjádřit do 15 dnů od doručení stejnopisu žaloby.
Obvodní soud pro Prahu 10 pak dne 10. 1. 2006 vydal usnesení (čj. 11 C
346/2005-8), jímž odmítl žalobu, kterou se žalující H. m. P. domáhalo určení,
že J. C. M. a K. C. M. nejsou vlastníky pozemku podle katastru nemovitostí
parc. č. 4077/5 (ostatní plocha), o výměře 177 m2 (dříve podle pozemkové knihy
části pozemku parc. č. 4074-role) a pozemku podle katastru nemovitostí parc. č.
4077/4 (ostatní plocha) o výměře 1.276 m2 (dříve podle pozemkové knihy části
pozemku parc. č. 4074-role), vše v katastrálním území V. (obec P.). Bylo také
rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalujícímu H. m. P. bylo uloženo zaplatit Obvodnímu soudu pro Prahu 10 soudní
poplatek 2.500,- Kč do tří dnů od doručení usnesení z 10. 1. 2006.
V odůvodnění svého usnesení poukazoval soud prvního stupně na rozhodnutí
Ministerstva zemědělství – P. ú. P. z 21. 9. 2005, čj. PÚ 2154/05, vydané podle
ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), jehož výrokem
byli Ing. J. C. M. a K. C. M. určeni jako vlastníci pozemků parc. č. 4077/5 a
parc. č. 4077/4 v katastrálním území V., a to jako oprávněné osoby podle
ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.; H. m. P. bylo tímto rozhodnutím
pozemkového úřadu považováno za povinnou osobu podle ustanovení § 5 odst. 1 a 2
zákona č. 229/1991 Sb. Toto rozhodnutí bylo doručeno H. m. P. 26. 9. 2005.
Soud prvního stupně dále poukazoval na to, že tu podle ustanovení § 244 odst. 1
občanského soudního řádu měl žalobce možnost domáhat se rozhodnutí soudu o
vlastnictví k nemovitostem poté, co o něm rozhodl správní orgán. Soud prvního
stupně měl za to, že žaloba žalobce H. m. P. obsahovala všechny náležitosti
uvedené v § 246 odst. 2 občanského soudního řádu. Soud prvního stupně tu
dovozoval, že lhůta podle ustanovení § 247 odst. 1 občanského soudního řádu „je
lhůtou hmotněprávní pro uplatnění práva, o němž bylo dříve rozhodnuto v řízení
před správním úřadem, u soudu; nejde tu o lhůtu procesní, pro jejíž zachování
by postačoval postup podle ustanovení § 57 odst. 3 občanského soudního řádu,
tj. podání žaloby na poště; k zachování lhůty podle § 247 odst. 1 občanského
soudního řádu je tu nezbytné, aby žaloba došla soudu nejpozději posledního dne
lhůty“.
Soud prvního stupně dospěl proto v daném případě k výslednému závěru, že
bylo-li rozhodnutí pozemkového úřadu doručeno žalobci 26. 9. 2005, skončila
lhůta k podání žaloby (v souladu s ustanovením § 122 odst. 2 a 3 občanského
zákoníku) dne 28. 11. 2005, když dne 26. 11. 2005 byla sobota a nejblíže
následující pracovní den bylo pondělí 28. 1. 2005. Pokud tedy žaloba žalobce
došla soudu prvního stupně až po lhůtě uvedené v § 247 odst. 1 občanského
soudního řádu, a to dne 29. 11. 2005, uplatnil žalobce své právo u soudu
opožděně a soudu nezbylo než žalobu žalobce odmítnout jako opožděnou podle §
250g odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 146 odst. 3
občanského soudního řádu a o soudním poplatku podle ustanovení § 2 odst. 1
písm. c) a § 9 odst. 4 písm. a) i odst. 6 zákona č. 549/1991 Sb.
O odvolání žalobce proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně rozhodl
Městský soud v Praze usnesením z 18. 4. 2006, sp. zn. 19 Co 136/2006. Tímto
usnesením odvolacího soudu bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.
Žalobci bylo uloženo zaplatit Dipl Ing. J. C. M. na náklady řízení 1.825,- Kč
do tří dnů od právní moci usnesení odvolacího soudu. Bylo také rozhodnuto, že
žalobce H. m. P. a další účastníci řízení – K. C. M. a P. f. ČR nemají navzájem
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo
shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu postupoval soud prvního stupně
v řízení o žalobě žalobce podle právní úpravy obsažené v páté části občanského
soudního řádu (v § 244 a násl. tohoto soudního řádu), nepochybil v určení
okruhu účastníků řízení, ani v závěru, že žaloba splňuje náležitosti podle
ustanovení § 246 odst. 2 občanského soudního řádu a jeho závěr, že žaloba byla
podána opožděně, je rovněž správný. Odvolací soud shodně se soudem prvního
stupně je toho názoru, že lhůta k podání žaloby určená podle ustanovení § 247
odst. 1 občanského soudního řádu je lhůtou pro uplatnění práva, o němž bylo
dříve rozhodnuto v řízení před správním orgánem, u soudu, tedy jde o lhůtu
hmotněprávní s tím důsledkem, že žaloba musí být posledního dne lhůty podána u
soudu; nestačí byla-li podána u orgánu, který má povinnost ji doručit. Proto
odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně, v souladu s ustanovením § 122
odst. 2 a 3 občanského zákoníku, správně počítal běh lhůty k podání žaloby a
správě své posouzení uzavřela tak, že tato lhůta tu končila dne 28. 11. 2005, a
protože žaloba byla u soudu podána 29. 11. 2005, stalo se tak opožděně. Proto
odvolací soud potvrdil odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně podle
ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné.
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142
odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno advokátu, který žalující H. m. P. v
řízení zastupoval, dne 22. 5. 2006 a dovolání se strany žalujícího města bylo
podáno u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 20. 7. 2006, tedy ve lhůtě stanovené
v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby
dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu
řízení. Z obsahu dovolání vyplývalo, že dovolatel uplatňuje jako odvolací
důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Žalobce zdůrazňoval, že využil svého procesního práva daného ustanovením §
57 odst. 3 občanského soudního řádu a žalobu podal v poslední den lhůty (v
pondělí 28. 11. 2005), když konec lhůty připadal na sobotu 26. 11. 2005.
Dovolatel má za to, že závěr soudů obou stupňů o tom, že lhůta pro podání
žaloby, stanovená v § 247 odst. 1 občanského soudního řádu, je lhůtou
hmotněprávní a že pro její zachování proto nepostačuje postup podle ustanovení
§ 57 odst. 3 občanského soudního řádu, nemá oporu v platném právu. Dovolatel
dovozoval, že žaloba se nestává hmotněprávním úkonem tím, že je jí uplatňováno
právo, o němž bylo rozhodnuto v řízení před jiným orgánem než soudem, nýbrž
jedině tím, že s jejím podáním či naopak s marným uplynutím lhůty k jejímu
podání zákon výslovně určitý hmotněprávní následek spojuje; v případě podání
žaloby podle § 244 a násl. občanského soudního řádu to však zákon nečiní a
nelze tu proto žádný hmotněprávní účinek dovozovat. Pokud tu občanský soudní
řád v § 247 odst. 1 stanoví lhůtu pro podání žaloby, rozumí se tím lhůta
procesní, na niž není vázán zánik (prekluze) samotného hmotněprávního nároku,
který žalobce u soudu uplatňuje. Povahu lhůty podle ustanovení § 247 odst. 1
občanského soudního řádu pak nelze dovodit jen z věty „Zmeškání této lhůty
nelze prominout“, uvedené v tomto ustanovení.
Dovolatel dále poukazoval na to, že v případech, kde zákon s uplynutím určité
lhůty výslovně spojuje prekluzi hmotného práva, jsou opožděně podané žaloby
soudem zamítány, jako žaloby, kterými je uplatňováno prekludované právo (srov.
např. opožděně podané žaloby podle ustanovení § 131 odst. 1 zákona č. 513/1991
Sb. /obchodního zákoníku/). Tak tomu však není v případě podání žaloby po
uplynutí lhůty stanovené v § 247 odst. 1 občanského soudního řádu, kdy soud
žalobu odmítá jako podanou opožděně (§ 250g odst. 1 písm. a/ občanského
soudního řádu); i z tohoto pohledu je zřejmé, že v § 247 odst. 1 občanského
soudního řádu jde o procesní lhůtu. Dovolatel tedy dovozoval, že tu nebyl dán
důvod pro odmítnutí jeho žaloby, neboť lhůta podle ustanovení § 247 odst. 1
občanského soudního řádu je lhůtou procesní, takže žalobu tu podal včas, když
využil ustanovení § 57 odst. 3 občanského soudního řádu.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo třeba v tomto případě posoudit podle
ustanovení § 239 odst. 3 občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání
přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu
prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby).
Dovolatel ve svém přípustném dovolání uplatňoval jako dovolací důvod, že
dovoláním napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí
projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý
právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č.
3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc (stejně jako soud prvního
stupně) podle ustanovení § 247 odst. 1 občanského soudního řádu (v souvislosti
i s ustanovením § 57 odst. 3 občanského soudního řádu). Uvedená ustanovení se
této právní věci týkala. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si
odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.
Žaloba byla v této právní věci (sp. zn. 11 C 346/2005 Obvodního soudu pro Prahu
10) podána u soudu žalobcem jako účastníkem řízení podle § 9 odst. 2 a 4 zákona
č. 229/1991 Sb., jež proběhlo před pozemkovým úřadem, který byl tímto úřadem
posouzen jako povinná osoba k vydání nemovitostí, na něž si činili nárok, jako
oprávněné osoby, Ing. J. C. M. a K. C. M. Žalobce tu postupoval ve smyslu
ustanovení § 3 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož je možno proti
rozhodnutí pozemkového úřadu podat podle § 9 odst. 3, 4 a 5 zákona č. 229/1991
Sb. opravný prostředek k soudu.
Nešlo tu o žalobní návrh uplatněný u soudu vůči osobám, kterým byla nemovitost
vydána, ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., obsahujícího
lhůtu, která je svou povahou lhůtou propadnou (prekluzní), jak to bylo vyloženo
v rozhodnutí uveřejněném pod č. 50/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.
Šlo tu o využití zákonem umožněného opravného prostředku proti rozhodnutí
správního orgánu, pro jehož podání u soudu je stanovena lhůta nikoli v předpise
hmotněprávní povahy, nýbrž předpisem procesním (srov. k tomu rozhodnutí
uveřejněné pod č. 23/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení § 247 odst. 1 občanského soudního řádu je nyní řízení ve
věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, zahajováno (jde-li o právní věc,
která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů –
viz § 244 odst. 1 občanského soudního řádu) žalobou, která musí být podána ve
lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu (přičemž zmeškání
této lhůty nelze prominout).
Je nutno přisvědčit tomu, že žaloba podle ustanovení § 247 odst. 1 občanského
soudního řádu bude zpravidla sloužit k uplatnění práva opírajícího se o
hmotněprávní ustanovení. V uveřejněné judikatuře soudů bylo na tuto skutečnost
poukázáno např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 23/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek („lhůta pro podání žaloby na vyslovení neplatnosti
usnesení valné hromady podle ustanovení § 131 odst. 1 obchodního zákoníku /
zákona č. 513 /1991 Sb./ je lhůtou hmotněprávní“). V takových případech bude na
místě počítat běh lhůty k podání žaloby podle ustanovení § 247 odst. 1
občanského soudního řádu s přihlížením k právní úpravě hmotněprávních předpisů
(např. ve smyslu ustanovení § 122 odst. 2 a 3 občanského zákoníku).
Naproti tomu, je-li ve zvláštním předpise, podle něhož rozhodoval jiný orgán
(srov. § 244 a násl. občanského soudního řádu), lhůta stanovena k tomu, aby byl
u soudu podán opravný prostředek proti rozhodnutí jiného /zpravidla správního/
orgánu, jde tu o lhůtu procesní, tedy o lhůtu, na niž se vztahuje ustanovení
upravující soudní řízení; je tomu tak právě v případě na nějž dopadá ustanovení
§ 9 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb.). Proto v takovém případě je na místě
postupovat nejen podle ustanovení § 247 odst. 1 občanského soudního řádu, ale i
podle dalších ustanovení občanského soudního řádu. Podle názoru dovolacího
soudu, vycházejícího z již citovaných závěrů z uveřejněné judikatury soudů,
mělo být tedy na použití opravného prostředku proti rozhodnutí pozemkového
úřadu (ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 a 6 zákona č. 229/1991 Sb.) formou nyní
upravené žaloby ve věci, o níž bylo vydáno rozhodnutí jiným orgánem (viz § 244
odst. 1, § 246 a § 247 odst. 1 občanského soudního řádu), aplikováno i
ustanovení § 57 odst. 3 občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení
občanského soudního řádu je pak lhůta stanovená v občanském soudním řádu
zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon nejen u soudu, ale také je-li
podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (tedy i na poště).
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem shledal dovolací soud přípustné dovolání
dovolatele také dovoláním důvodným. Přikročil proto dovolací soud ke zrušení
usnesení odvolacího soudu, které nemohl dovolací soud pokládat za správné, jak
to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 i odst. 6 občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu i toto rozhodnutí a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení bude soud prvního
stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 a § 226
občanského soudního řádu) a přikročí v něm k jednání ve věci ohledně včas
podané žaloby žalobce. Při objasnění a posouzení důvodnosti této žaloby (srov.
§ 250d a § 250e občanského soudního řádu) nezůstane stranou pozornosti soudu
prvního stupně ani to, čím se zabýval ohledně majetku účastníků řízení z rodiny
C. M. i Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze 16. 12. 2004, III.ÚS 107/04,
uveřejněném pod č. 192 svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR.
V dalším řízení rozhodně soud prvního stupně o nákladech řízení včetně u
odvolacího a dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 a § 224 odst. 3 občanského
soudního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 31. srpna 2006
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu