28 Cdo 21/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o
dovolání 1. J. K., 2. M. O., a 3. M. S., zastoupených advokátem, proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze 16.10.2001, sp. zn. 55 Co 181, 182/2001,
vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C
152/92 (žalobkyň J. K., M. O. a M. S., zastoupených advokátem, proti žalované
akciové společnosti T., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí),
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze 16.10.2001, sp.
zn. 55 Co 181, 182/2001, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4
z 11.12.2000, čj. 18 C 152/92-195 (ve znění doplňujícího rozsudku z
12.3.2001, čj. 18 C 152/92-195).
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
O žalobě, podané v této právní věci dne 31.3.1992, byl vynesen rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 4, čj. 18 C 152/92-85 (z 23.10.1996), jímž byla
zamítnuta žaloba dvou žalobců o uložení povinnosti žalované akciové společnosti
uzavřít se žalobci dohodu o vydání pozemků v katastrálním území P. parc. č.
1317/2 (o výměře 100 m2), parc. č. 1307/30 (o výměře 90 m2), parc.
č. 1307/31 (o výměře 684 m2) a parc č. 1307/32 (o výměře 145 m2),
vzniklých oddělením podle geometrického plánu, vypracovaného společnosti A.,
s.r.o., pod č. 805-47/96, a ověřeného Katastrálním úřadem P. dne 24.5.1996 pod
č. 2068/96. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované
akciové společnosti na náhradu nákladů řízení 3.800,- Kč do 3 dnů od právní
moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že náklady na znalečné 6.840,- Kč nese
stát.
K odvolání žalobců byl tento rozsudek soudu prvního stupně zrušen
rozsudkem Městského soudu v Praze z 30.4.1998, sp. zn. 15 Co 84/97, a věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud uložil soudu
prvního stupně zabývat se v dalším řízení tím, zda tu je dán důvod pro vydání
věcí ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., když
žalobci tvrdí, že původní vlastník A. O. v roce 1966 prodal uváděné nemovitosti
v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, jakož i zabývat se tím, zda jsou tu
i další předpoklady pro vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud
uložil také soudu prvního stupně brát zřetel na okruh oprávněných osob v
důsledku smrti původního žalobce A. O. (zemřel 6.7.1997).
V dalším průběhu řízení rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem z
23.8.1999, čj. 18 C 152/92-136, jímž byla znovu zamítnuta žalobě čtyř
žalujících o uložení povinnosti žalované akciové společnosti
uzavřít se žalobci dohodu o vydání pozemků parc. č. 1317/2 (o výměře 100 m2),
parc. č. 1307/30 (o výměře 90 m2), parc. č. 1307/31 (o výměře 684 m2) a parc č.
1307/32 (o výměře 145 m2) v katastrálním území P. Žalobcům bylo uloženo
zaplatit společně a nerozdílně žalované akciové společnosti náklady řízení
částkou 3.795,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem z 10.3.2000, sp.
zn. 21 Co 28/2000, rozhodl tak, že byl zrušen rozsudek soudu prvního
stupně „ve vztahu k žalobkyním J. K., M. O. a M. S.“ a v tomto rozsahu byla věc
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vztahu k žalobci J. O. zůstal
rozsudek soudu prvního stupně nedotčen podle ustanovení § 206 odst. 2
občanského soudního řádu. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uváděl, že
pro řadu procesních pochybení i z důvodu nesprávného právního názoru byl
rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním tří žalobců zrušen
a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 22.5.2000, čj. 18 C 157/92-162,
pak bylo rozhodnuto, že je žalovaná akciová společnost povinna uzavřít se
žalobkyněmi J. K., M. O. a M. S. dohodu o vydání pozemku parc. č. 1317/2 (o
výměře 2000 m2), pozemku parc. č. 1307/30 (o výměře 90
m2), pozemku parc. č. 1307/32 (o výměře 145 m2) v katastrálním území P., a to
J. K. jednou ideální polovinou, M. O. jednou ideální šestinou a M. S. také
jednou ideální šestinou.
V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že
žalobkyně jsou oprávněnými osobami podle ustanovení § 3 odst. 1 písm.
c) zákona č. 87/1991 Sb., že v řízení bylo provedenými důkazy doloženo, že v
žalobě uvedené pozemky přešly na stát ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g)
zákona č. 87/1991 Sb. (kupní smlouvou uzavřenou v tísni a za nápadně
nevýhodných podmínek). Soud prvního stupně dále uváděl, že na překážku vydání
nemovitostí není pozdější přečíslování pozemků a změna jejich hranic, ani to,
že na pozemky není přístup z veřejné komunikace a že jsou na nich umístěny
dočasně stavby zřízené bez povolení stavebních úřadů. Proto soud prvního stupně
žalobě žalobkyň vyhověl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 142
odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.
K tomuto rozsudku bylo soudem prvního stupně vydáno dne 24.7.2000
opravné usnesení (čj. 18 C 152/92-174).
Rozsudek soudu prvního stupně z 22.5.2000, čj. 18 C 152/92-162, ve
znění opravného usnesení z 24.7.2000, č.j. 18 C 152/92-174, byl zrušen
usnesením Městského soudu v Praze z 25.10.2000, sp. zn. 55 Co 360, 361/2000, a
věc byla znovu vrácena k dalšímu řízení u soudu prvního stupně. Odvolací soud
vytýkal soudu prvního stupně zejména to, že pominul skutečnost, že žalobkyně
provedly v řízení změnu žalobního návrhu, a že se nezabýval v řízení s námitkou
žalované akciové společnosti, že pozemky nelze vydat, protože jsou zastavěné, a
dále tím, zda pozemky, na nichž je umístěna stavba, tvoří funkční celek se
stavbou; odvolací soud měl za to, že bude zapotřebí provést v řízení u soudu
prvního stupně místní ohledání.
Po provedení místního ohledání vynesl Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudek
z 11.12.2000, čj. 18 C 152/92-185, jímž zamítl žalobu žalobkyň, aby jim byly
vydány ideální díly (1/2 žalobkyni J. K. a po 1/6 žalobkyním M. O. a M. S.)
„pozemků oddělených z parcely č. 1307/1 a parcely č. 1317 v katastrálním území
P. geometrickým plánem pro obnovení pozemkového katastru 1316 a 1317,
vypracovaného společnosti A., s.r.o., pod č. 805-47/96, ověřeným Katastrálním
úřadem P. dne 24.5.1996 pod č. 2068/96, jako pozemky parc. č. 1317/2 (o výměře
100 m2), parc. č. 1307/30 (o výměře 90 m2), parc. č. 1307/31 (o výměře 684 m2)
a parc. č. 1307/32 (o výměře 145 m2)“. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit
společně a nerozdílně žalované akciové společnosti na náklady řízení 16.050,-
Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Doplňujícím rozsudkem z 12.3.2001, čj. 18
C 152/92-195, bylo ještě žalobkyním uloženo nahradit státu náklady řízení
částkou 6.480,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního
soudu pro Prahu 4.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že po doplnění
řízení provedeným místním ohledáním dospěl k závěru, že žalobě žalobkyň nelze
vyhovět. Požadované pozemky jsou uvnitř podnikového areálu žalované společnosti
v P., slouží jako manipulační plocha pro obsluhu továrny a skladovacích budov;
jde o vnitřní komunikační prostor mezi jednotlivými objekty závodu a tvoří
panelovou vozovku. Soud prvního stupně měl posléze za to, že pozemky požadované
žalobkyněmi tvoří se stavbami, patřícími žalované společnosti,
funkční celek, protože slouží k obsluze sousedních budov – skladů, a to tak,
aby k nim se mohlo zajíždět vozidly; k těmto pozemkům není také přímý přístup z
veřejné komunikace. Proto byla žalobkyň zamítnuta; o nákladech řízení bylo
rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1
občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyň proti rozsudku soudu prvního stupně z 11.12.2000
(ve znění doplňujícího rozsudku z 12.3.2001) rozhodl Městský soud v Praze
rozsudkem ze 16.10.2001, sp. zn. 55 Co 181, 182/2001. Rozsudek
soudu prvního stupně (ve znění rozsudku doplňujícího) byl rozsudkem odvolacího
soudu potvrzen ve výroku o věci samé a ve výroku, jímž byla žalobkyním uložena
povinnost nahradit státu náklady řízení. Ve výroku o nákladech
řízení mezi účastníky navzájem byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že
žalované akciové společnosti nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení;
žalované společnosti nebylo přiznáno ani právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že odvolání žalobkyň
neshledává důvodným. Odvolací soud poukazoval na to, že žalobkyněmi požadované
pozemky jsou uprostřed výrobního areálu žalované akciové společnosti; tento
výrobní areál je nutno považovat za stavbu jako celek, čemuž odpovídá i výpis z
katastru nemovitostí (parc. č. 1307 – manipulační plocha, zastavěná plocha
parc. č. 1307/31 – manipulační ploch, zastavěná plocha, parc. č. 1307/32 –
sklad, zastavěná plocha a parc. č. 1317 – zahrada). Pozemky požadované
žalobkyněmi jsou (kromě části pozemku parc. č. 1317/2) oplocené a bez vlastního
přístupu. Pozemky parc. č. 1307/1 a parc. č. 1307/4 byly už v roce 1991
označeny v evidenci nemovitostí jako zastavěné. Pozemky požadované žalobkyněmi
nejsou samostatně přístupné; vydání pozemků by žalované akciové společnosti
podstatně ztížilo užívání staveb ke skladování či jiné výrobně hospodářské
činnosti. Odvolací soud pokládal za opodstatněné použít tu rozšiřujícího
výkladu ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. i s přihlédnutím k
ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Z uvedených důvodů odvolací soud
potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního
stupně jako věcně správný. O nákladech řízení před soudem prvního stupně
rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 1 a § 150 občanského
soudního řádu; také o nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle
ustanovení § 224 odst. 1 a § 150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně v
řízení zastupoval, dne 29.10.2001 a dovolání žalobkyň bylo předáno na poště dne
29.11.2001 k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 4, tedy ve lhůtě stanovené v §
240 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č.
30/2000 Sb.
Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu, aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání
poukazovaly dovolatelky na ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) občanského
soudního řádu (v již uváděném znění). Jako dovolací důvod dovolatelky
uplatňovaly, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Dovolatelky vyslovovaly zásadní nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o
tom, že jejich žalobou požadované pozemky nelze vydat podle ustanovení § 8
odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Nejde tu v žádném případě o pozemek, na němž by
byla umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, což by
jedině bránilo vydání pozemku. V daném případě šlo o pozemky, které nejsou
zastavěny způsobem, jenž by bránil jejich vydání; to bylo doloženo i posudkem
znalce, který ve svém posudku uvedl, že původní pozemek parc. č. 1316 je
využíván žalovanou akciovou společností tak, že většina jeho plochy tvoří
nádvoří s povrchem zpevněným silničním povrchem nebo živicí; přes jižní
a severní okraj sem zasahují provozní objekty žalované společnosti; jde tu o
stavby přízemní, nepodsklepené, s jednoduchou montovanou ocelovou konstrukcí, s
plášti a střechami z plechu. Část původního pozemku parc. č. 1317
je z většiny plochy zastavěna plechovým přízemním nepodsklepeným skladem s
lehkou ocelovou konstrukcí s plechovým pláštěm; zbytek připadá na zpevněnou
manipulační plochu. K těmto stavbám nebylo shledáno žádné stavební povolení;
naopak existuje rozhodnutí stavebně dopravního odboru Obvodního úřadu pro P. ze
14.4.1994, ukládající žalované společnosti odstranit plechové stavby z areálu,
a stejně tak i rozhodnutí odboru výstavby Magistrátu h. m. P. z 30.6.1995 o
zákazu užívat plechové stavby žalovanou akciovou společností. Tato rozhodnutí
nejsou ze strany žalované akciové společnosti respektována a naopak byla po
roce 1995 postavena na pozemku parc. č. 1316 ocelová hala s betonovým základem.
Většina plochy sporných pozemků tvoří nádvoří s povrchem zpevněným panely nebo
živicí. Toto zpracování pozemků nebrání jejich vydání; pozemky požadované
žalobkyněmi nejsou uprostřed areálu, ale jen v jeho spodní části v místech, kde
jsou neoprávněně postavené stavby; dvě budovy žalované akciové společnosti jsou
pronajímány jinému subjektu. Dovolatelky ve svém dovolání ještě dodávaly, že
mají zajištěn přístup k pozemkům uvedeným v jejich žalobě; šlo by o přístup z
M. ulice přes pozemek parc. č. 1326/1 v P.; ohledně přístupu přes tento pozemek
se již žalobkyně dohodly se spolumajiteli tohoto pozemku.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení
dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož se
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti
uvedeného zákona anebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů, projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních
právních předpisů.
Také v bodu 15 přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo
odvolacím soudům projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně,
vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona (tj před 1.1.2001), a
rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. podle
ustanovení občanského soudního řádu /zákona č. 99/1963 Sb./ ve znění před
novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Na toto ustanovení odvolací soud také ve
svém rozsudku správně poukazoval.
Dovolání, které v daném případě směřovalo proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, bylo v
tomto případě přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) občanského
soudního řádu, protože tu šlo o rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl ve
věci jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto dřívějším
rozsudkem byl tu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 22.5.2000, čj. 18 C
152/92-162 (jímž byla žalované akciové společnosti uložena povinnost uzavřít se
žalobkyněmi dohodu o vydání pozemků jimi vyžadovaných), který byl zrušen
usnesením Městského soudu v Praze z 25.10.2000, sp. zn. 55 Co 360,
361/2000.
Dovolatelky uplatňovaly jako dovolací důvod to, že rozsudek odvolacího
soudu ze 16.10.2001, sp. zn. 55 Co 181, 182/2001, spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud
použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si
použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č.
3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména
podle ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., které se na tuto právní věc
nepochybně vztahovalo a účastníci řízení také na toto ustanovení v průběhu
řízení poukazovali. V dovolacím řízení bylo třeba ještě posoudit, zda si
odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil.
Podle ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. se nevydává
pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po
převzetí pozemku státem.
Za stavbu ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je
třeba považovat takovou stavbu, která z dříve nezastavěného pozemku činí
pozemek zastavěný, přičemž jde o stavbu hlavní, k níž mají případné ostatní
stavby funkci doplňkovou (viz č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, str. 120, odst. 3).
Stavbou lze rozumět (z hlediska předpisů o zmírnění křivd z období
25.2.1948 až 1.1.1990) pouze takovou stavbu, kterou nelze bez nežádoucích
obtíží, spočívajících zejména v neúměrných nákladech, v technické náročnosti, v
nebezpečí nadměrného poškození nebo znehodnocení přemístit z pozemku, na němž
stojí, na jiné místo, tedy stavbu relativně trvalého charakteru. Okolnost, že
stavebník nezřídil stavbu v souladu s právními předpisy, ani ji takto neužíval,
není tu právně relevantní (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 23/1997 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud jde o pozemek, na němž stojí (je umístěna) stavba, která byla
zřízena až po převzetí pozemku státem, pak je tu rozhodující
skutečnost umístění stavby na pozemku a nikoli ta skutečnost,
zda jde o umístění celé stavby nebo její části, jde-li o stavbu umístěnou
např. na dvou pozemcích (srov. č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, str. 112).
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek na str. 113, bylo také vyloženo, že v
rámci dohody o vydání věci by bylo možné se dohodnout např. o vydání pozemku po
oddělení jeho části (zejména po oddělení této části na základě
geometrického oddělovacího plánu a případně už i po přidělení
samostatného parcelního čísla), která je zastavěna stavbou (její části). Takto
vydělená část by se tím stala samostatnou věcí v právním smyslu, způsobilou být
předmětem občanskoprávního vztahu.
Ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je ustanovením
kogentním a ze znění citovaných právních závěrů z
rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, vyplývá, že důsledky tohoto
ustanovení lze stěží negovat výkladem zahrnující jiné případy než umístění
stavby na pozemku, jak to ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. výslovně
uvádí. Zákonné předpoklady pro vydání či nevydání nemovitostí jsou v zákoně č.
87/1991 Sb. stanoveny taxativně, v návaznosti na ustanovení § 1 tohoto zákona,
které výslovně stanoví případy, na něž ustanovení tohoto zákona použít nelze,
takže tu není dán prostor pro rozšíření této úpravy např. s použitím ustanovení
§ 3 odst. 1 občanského zákoníku, jak měl za to v daném případě odvolací
soud.
Jestliže tedy odvolací soud v tomto případě nepokládal za jedině
rozhodující to, zda na pozemcích uváděných v žalobě žalobkyň byla či nebyla
zřízena stavba po převzetí pozemku státem, ale pokládal pro své rozhodnutí za
podstatné i jiné zákonem neupravené okolnosti, které uvedl v odůvodnění svého
rozsudku, nemůže se dovolací soud s právním závěrem odvolacího soudu ztotožnit
a shledal proto, že rozsudek odvolacího soudu nespočívá na správném právním
posouzení věci (ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního
řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu
podle ustanovení § 243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (v již citovaném
znění).
Dovolací soud pokládá za opodstatněné zrušit v daném případě ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu (ve znění před
novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu
vrátit k dalšímu řízení, protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně.
V dalším řízení po zrušení svého rozhodnutí bude povinností soudu
prvního stupně v součinnosti s účastníky řízení s použitím jimi navržených, ale
i jiných odpovídajících důkazů (zejména posudku znalce z oboru stavebnictví)
zevrubně a všestranně objasnit, zda na pozemcích uváděných
žalobkyněmi jsou nebo nejsou stavby (a to stavby ve smyslu právních závěrů ze
shora citované uveřejněné judikatury soudů), zřízené po převzetí pozemků
státem, jejichž existence by vylučovala vydání pozemků oprávněným osobám ze
strany povinné osoby, šlo-li o nemovitosti, které přešly na stát v rozhodném
období (25.2.1948 – 1.1.1990), a to některým ze způsobů, jež má na zřeteli
ustanovení § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb.
V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem
dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu ve znění
před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Soud prvního stupně rozhodne také o
dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d
odst. 1, věta třetí, téhož právního předpisu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. ledna 2002
JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.
předseda senátu