28 Cdo 2102/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
F. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-
pobočka v Pardubicích, ze 16.3.2005, sp.zn. 18 Co 445/2004, vydanému v právní
věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp.zn. 8 C 68/2002 (žalobce F. K.,
zastoupeného advokátem, proti žalovanému D. A., o určení vlastnictví k
nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 3.4.2002, aby bylo rozsudkem soudu
určeno, že je vlastníkem pozemků parc. č. 1334/1 (o výměře 2938 m2), parc. č.
1612 (o výměře 1497 m2), parc. č. 938/1 (o výměře 5656 m2), parc. č. 938/2 (o
výměře 302 m2), parc. č. 938/3 (o výměře 294 m2) parc. č. 942/3 (o výměře 4285
m2) v katastrálním území H. M., zapsaných na listu vlastnictví č. 2368 katastru
nemovitostí pro uvedené katastrální území H. M. u Katastrálního úřadu v Ch. V
žalobě bylo uvedené, že tyto pozemky získal žalobce z titulu dědického práva po
svém otci O. F. K., který zemřel 19.12.1938 ve V. Předání dědictví bylo
uskutečněno pozůstalostním soudem v Pardubicích do rukou poručníka žalobce –
Ing. F. K. K. z H.; následně byla tato skutečnost zapsána v Zemských deskách
českých a v příslušných vložkách pozemkových knih. Žalobce byl v době smrti
svého otce dvouletým chlapcem, takže neměl způsobilost činit samostatně právní
úkony. Na majetek nezletilého F. K. – nemovitosti tvořící panství H. M. byla
rozhodnutím Zemského národního výboru v P. z 30.6.1945, čj. III 1a 768/1-1945,
uvalena národní správa podle dekretu č. 5/1945 Sb. Později bylo vlastnické
právo k věcem, které nabyl F. K. po svém otci, „vážně ohroženo aplikací dekretů
č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., nedošlo však doloženě k vydání řádného výměru
podle dekretu č. 12/1945 Sb., ani podle dekretu č. 108/1945 Sb., jež by byly
řádně vydány místně příslušným Okresním národním výborem v Ch. a jež by byly
adresovány osobě žalobce; k žádnému řízení podle těchto dekretů nebyl také
přizván poručník žalobce, ani matka žalobce; žalobci nebyl pro toto řízení
ustanoven opatrovník. Podle názoru žalobce nedopadají na něj ustanovení dekretu
č. 12/1945 Sb., ani dekretu č. 108/1945 Sb. Žalobce se vzhledem ke svému věku
nemohl sám přihlásit při sčítání obyvatelstva k německé národnosti, nikdy nebyl
členem německých organizací či politických stran. Žalobce byl jako čtyřleté
dítě odvezen svou argentinskou matkou (M. K.) k babičce do A., kde pak již
trvale zůstal; mateřským jazykem žalobce je španělština; nebylo a není možné
hledět na žalobce jako na Němce. Podle názoru žalobce zůstalo jeho vlastnické
právo k jím uváděným nemovitostem nedotčeno a má proto naléhavý právní zájem na
určení svého vlastnictví, aby i zápisem v katastru nemovitostí bylo dosaženo
shody mezi právním stavem a zápisem v katastru nemovitostí.
Žalované družstvo navrhlo zamítnutí žaloby žalobce. Uvádělo, že se stalo
vlastníkem žalobcem uváděných nemovitostí na základě dohody uzavřené dne
15.8.1995 se státním podnikem S. H. M. a nabytí vlastnictví bylo zapsáno i v
katastru nemovitostí. Podle názoru žalovaného družstva by žalobcem uváděné
nemovitosti nabylo do vlastnictví i vydržením, když toto družstvo i jeho právní
předchůdce nemovitosti drželi v dobré víře v zákonem stanovené vydržecí době od
1.1.1992 do 31.12.2001.
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem z 11.6.2004, čj. 8 C 68/2002-209, zamítl
žalobu žalobce, kterou se domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č.
1334/1 (o výměře 2938 m2), pozemku parc. č. 1612 (o výměře 1497 m2), pozemku
parc. č. 938/1 (o výměře 5656 m2), pozemku parc. č. 938/2 (o výměře 302 m2),
pozemku parc. č. 938/3 (o výměře 294 m2), pozemku parc. č. 942/3 (o výměře 4285
m2) v katastrálním území H. M., zapsaných na listu vlastnictví č. 2368 pro toto
katastrální území u Katastrálního úřadu v P., katastrální pracoviště Ch.
Žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému družstvu částku 10.300 Kč do 3 dnů od
právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tento soud shledal
prokázaným, že žalobce nabyl jím uváděné nemovitosti odevzdacími listinami, což
bylo zapsáno i v pozemkových knihách. Totožnost žalobcem uváděných pozemků
vyplynula v tomto řízení z identifikace parcel (srovnávacího sestavení
parcel), vypracované Katastrálním úřadem v Ch.
Soud prvního stupně poukazoval na to, že dne 11.8.1945 vydal bývalý Okresní
národní výbor v Ch. pod čj. 11399 vyhlášku o konfiskaci podle dekretu č.
12/1945 Sb. vůči O.F. K., jako osobě německé národnosti, bez uvedení bydliště,
s tím, že jde o zemědělský majetek v obci H. M. (a v dalších 20 obcích v okrese
Ch., jakož i v obci T. v okrese N.). Dne 17.9.1945 vydal Okresní národní výbor
v Ch. obdobnou vyhlášku čj. 14812, o konfiskaci zemědělského majetku v obci R.
Podle názoru soudu prvního stupně byly tyto vyhlášky vydány jako individuální
správní akty správním orgánem v jeho pravomoci. Označení osoby, jejíž majetek
je konfiskován, jakož i označení konfiskovaných pozemků, bylo však v uvedených
vyhláškách nedostatečné. Z toho soud prvního stupně dovozoval, že tyto uvedené
vyhlášky, jako individuální správní akty, nemohly mít předpokládané účinky;
šlo, podle názoru soudu prvního stupně, o správní akry nicotné, jejichž účinky
nenastaly.
Soud prvního stupně poukazoval zároveň na výměr Zemského národního výboru v P.
z 30.6.1945, čj. III 1a 768/1-1945, o zavedení národní správy na nemovitosti
tvořící panství H. M., který pokládal za správní akt perfektní, avšak
konstatoval, že „v případě konfiskace tohoto majetku již žádný obdobný správní
akt vydán nebyl“. Z uvedeného výměru o zavedení národní správy nebylo tedy
možné nic použít ohledně konfiskace majetku, a to ani pokud šlo o kategorizaci“
tohoto majetku jako majetku osoby německé národnosti nebo majetku osoby státně
nespolehlivé.
Soud prvního stupně měl však za to, že „existence vyhlášek Okresního národního
výboru v Ch. (z 11.8.1945 a ze 17.9.1945) měla své důsledky ve vztahu k
vydržení předmětného majetku státu“ a že proto touto otázkou se soud prvního
stupně v daném případě musel zabývat. Uvedený soud v této souvislosti
poukazoval na ustanovení později platného občanského zákoníku (zákona č.
141/1950 Sb.), zejména jeho ustanovení § 566. Dospěl tedy soud prvního stupně k
názoru, že tu šlo o nemovitosti, které byly způsobilé k vydržení a nedopadalo
na ně žádné vylučující ustanovení zákona. Držba státu tu odpovídala
občanskoprávním ustanovením a byla to držba řádná, poctivá i právní. Stát tu
majetek, o něž v tomto řízení šlo, držel od uvalení národní správy na tento
majetek a „žádný z pracovníků státních orgánů neměl a ani nemohl mít
pochybnosti o tom, že tento majetek byl zkonfiskován“; stát tu byl se zřetelem
ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věci jako vlastníku náleží. Také běh
vydržecí lhůty podle ustanovení § 566 zákona č. 141/1950 Sb. a její uplynutí
dnem 1.1.1961 tu byly splněny. Podle názoru soudu prvního stupně tedy stát tu
nabyl vlastnictví k nemovitostem, uváděným žalobcem, vydržením, a to po celou
vydržecí dobu od 1.1.1951 do 1.1.1961. Soud prvního stupně také zdůrazňoval, že
žalobce v řízení neprokázal, že by se v době, kdy běžela vydržecí doba, domáhal
vydání nemovitostí jako svého majetku.
Žalobu žalobce proti žalovanému družstvu, které získalo majetek od státu
převodem v době, když už jej nabyl stát vydržením, soud prvního stupně tedy
zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského
soudního řádu.
O odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně z 11.6.2004 (čj. 8 C
68/2002-209 Okresního soudu v Chrudimi) rozhodl Krajský soud v Hradci Králové-
pobočka v Pardubicích rozsudkem ze 16.3.2005, sp.zn. 18 Co 445/2004. Tímto
rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci
bylo uloženo nahradit žalovanému družstvu náklady odvolacího řízení částkou
10.286 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání nebylo
shledáno opodstatněným z uplatněných, ani z jiných přípustných odvolacích
důvodů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, avšak
nepokládal za správné jeho právní závěry.
Shodně se soudem prvního stupně byl odvolací soud toho názoru, že žalobce má na
požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/
občanského soudního řádu. Odvolací soud však nepokládal za správný názor soudu
prvního stupně, že konfiskační vyhlášky bývalého Okresního národního výboru v
Ch., vydané podle dekretu č. 12/1945 Sb., byly nicotné, ale že stát nabyl
vlastnictví k nemovitostem (ve vyhláškách uváděným) vydržením. Odvolací soud
měl za to, že nulitní správní akt „nemůže založit ani řádnou vlastnickou
držbu, která je předpokladem pro nabytí práva vydržením, a to ještě ve prospěch
státu, jehož vrchnostenský orgán nulitní akt vydal“.
Odvolací soud proto zaujal rozdílný právní názor od názoru soudu prvního
stupně, a to v otázce, zda žalobce pozbyl vlastnické právo k nemovitostem podle
dekretu č. 12/1945 Sb. Odvolací soud zdůrazňoval, že podle ustanovení § 4
tohoto dekretu nastávala u osob vyjmenovaných v § 1 téhož dekretu účinek
konfiskace dnem účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. (tedy dnem 3.6.1945) ex lege,
aniž bylo zapotřebí úředního deklaratorního aktu, kterým by v každém
jednotlivém případě bylo vysloveno, že jsou u něho splněny podmínky konfiskace.
Vydávané výměry či vyhlášky jen stvrzovaly už dříve nabyté vlastnictví státu ke
konfiskovanému majetku. K odstranění právní nejistoty, zda došlo nebo nedošlo
ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb., má obecný soud v jednotlivých
případech oporu v rozhodnutí správního orgánu podle dekretu č. 12/1945 Sb. Bylo
proto nutné i v tomto soudním řízení vycházet z prezumpce správnosti
rozhodnutí, že totiž tu bylo konfiskačními vyhláškami Okresního národního
výboru v Ch. deklarováno, že osoba O.F.K. je osobou německé národnosti a že se
jí konfiskuje zemědělský majetek. Podle názoru odvolacího soudu to, že ve
vyhláškách byly nepřesně uvedeny iniciály křestních jmen vlastníka zemědělských
nemovitostí, jež byly ve vyhláškách uvedeny také bez přesnějšího označení a bez
přesnějšího označení parcel a jejich výměr, jakož i to, že tu došlo k vydání
vyhlášek a nikoli výměrů, nemohou založit nulitu uvedených vyhlášek. Soudům
nebylo dekretem č. 12/1945 Sb. svěřeno rozhodování o konfiskaci; nelze také mít
za to, že tu je dáno oprávnění soudu rozhodovat o konfiskaci jako o otázce
předběžné; podkladem pro rozhodování soudu v občanském soudním řízení je tu jen
rozhodnutí příslušného správního orgánu o konfiskaci, z něhož musí obecný soud
vycházet. Pouze v případě, že by žalobce předložil v tomto soudním řízení
pravomocné rozhodnutí příslušného správního orgánu, popřípadě rozhodnutí
soudu, vydané ve správním soudnictví, o tom, že vlastník nemovitostí nebyl
účastníkem konfiskace a jeho zemědělský majetek podle dekretu č. 12/1945 Sb.
státu nepropadl, mohl by soud v občanském soudním řízení rozhodnout ve shodě s
určovací žalobou vlastníka nemovitostí. Jinak obecný soud musí vycházet z toho,
že vyhlášky byly vydání Okresním národním výborem v Ch. v rámci jeho pravomoci
a že byly doručovány způsobem uvedeným v ustanovení § 33 vládního nařízení č.
8/1928 Sb., soud nemůže správnost těchto vyhlášek přezkoumávat a vychází z
prezumpce správnosti těchto vyhlášek. Takové přezkoumání správnosti rozhodnutí
podle dekretu č. 12/1945 Sb. umožňovaly jen restituční předpisy z let 1990 a
1991, ovšem jen ohledně rozhodnutí vydaných v období 25.2.1948 až 1.1.1990
(tedy v tzv. rozhodné době). Odvolací soud proto dospěl k závěru, že soud
prvního stupně v daném případě důvodně nevyhověl určovací žalobě; rozsudek
soudu prvního stupně byl proto odvolacím soudem potvrzen podle ustanovení § 219
občanského soudního řádu, byť i z jiného právního důvodu.
Odvolací soud ještě dodával, že poválečné konfiskační dekrety jsou součástí
širšího rámce poválečného reparačního zákonodárství (srov. zákon č. 150/1947
Sb.) a jako platné právní normy byly potvrzeny zákonem č. 57/1946 Sb. Odvolací
soud také dodával, že žalobcem vznesený nárok neobstojí ani ve smyslu
judikatury Evropského soudu pro lidská práva, protože na straně žalobce lze
hovořit o nedostatku tzv. legitimního očekávání navrácení majetku, tedy naděje
na uznání bývalého vlastnického práva, které není po dlouhou dobu vykonáváno.
V rozsudku odvolacího soudu bylo také ještě uvedeno, že se tento soud nemohl
vypořádat s námitkou podjatosti soudců odvolacího soudu, která byla vznesena
žalobcem tak, že o ní odvolací soud před vyhlášením rozsudku nevěděl.
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem ve smyslu
ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 21.4.2005 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne
22.6.2005 u Okresního soudu v Chrudimi, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1
občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby
mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. c/ občanského soudního řádu, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího
soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvody
dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a že
řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu).
Dovolatel především poukazoval na to, že v tomto soudním řízení, v němž soudy
odvozovaly skutečnost konfiskace majetku žalobce z vydání konfiskačních
vyhlášek bývalého Okresního národního výboru v Ch., se soudy vůbec nezabývaly
otázkou zastoupení F. K., narozeného 7.10.1936, v konfiskačním řízení, které
proběhlo v roce 1945, kdy žalobci bylo pouhých devět let. Takovýto postup v
uvedené otázce (nerespektující zastoupení nezletilého ve správním řízení a také
soudní schvalování úkonů zástupců nezletilého, majících dopad na nezletilcova
majetková práva), pokládá dovolatel za absolutně nepřijatelný.
Za nesprávný pokládá dovolatel názor dovolacího soudu, že konfiskační vyhlášky
Okresního národního výboru v Ch., předložené v tomto řízení soudním, jsou
deklaratorními rozhodnutími tohoto správního orgánu podle dekretu č. 12/1945
Sb. Tyto vyhlášky trpí, podle názoru dovolatele, tak závažnými vadami, které
způsobují jejich nicotnost, takže jde o rozhodnutí, která nikdy nenabyla právní
moci a vykonatelnosti.
Podle názoru dovolatele měla být v daném případě vydána podle tehdy platného
nařízení vlády č. 8/1928 Sb. rozhodnutí označená jako výměr, nikoli jako
vyhláška. Dále byly tyto vyhlášky neadresné, když jako adresát je tu uváděna
osoba O.F.K., bytem v H. M. (případně podle vyhlášky z 11.8.1945 i v dalších 22
obcích). Dovolatel F. K., narozený 7.10.1936, měl však v roce 1945 bydliště v
A., což bylo „státu dobře známo“. Použité jméno O.F.K. neexistovalo v žádné
matrice, týkající se žalobce; bylo natolik neurčité, že způsobuje nicotnost
uvedených vyhlášek. Označení žalobce jako O.F.K. ve vyhláškách z roku 1945 bylo
pouhou konstrukcí, která nemá oporu v provedeném dokazování. ¨
Dále dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že se nezabýval (stejně jako soud
prvního stupně) tím, že tehdy nezletilý žalobce nebyl v roce 1945 v
konfiskačním řízení nikým zastoupen; žalobce však tehdy měl ustanoveného
poručníka – Ing. F. K. K., jenž mu byl ustanoven tehdejším německým soudem v
Pardubicích dne 18.3.1942 (resp. 20.10.1944); tento poručník byl ovšem násilně
odsunut z území čs. státu a od 14.7.1945 byl hlášen k trvalému pobytu v
bavorské vesnici E. v N. Žalobci (tehdy nezletilému) měl být ustanoven pro
správní řízení opatrovník podle ustanovení § 16 vládního nařízení č. 8/1928
Sb.; toto vyplývalo, podle názoru dovolatele z tehdy platného ustanovení § 21
obecného zákoníku občanského z roku 1811, jakož i z mezinárodních dokumentů
(např. z Deklarace práv dítěte z roku 1924 i z Všeobecné deklarace lidských
práv z 10.12.1948). Správní řízení, jehož jediným účastníkem byl nezletilec, v
tomto řízení nikým nezastoupený, je řízením zmatečným.
Dovolatel byl dále i toho názoru, že se nelze ztotožnit s názorem uvedeným v
rozhodnutí odvolacího soudu, že zmíněné vyhlášky Okresního národního výboru v
Chrudimi byly doručeny podle ustanovení § 33 tehdy platného nařízení vlády č.
8/1928 Sb. Dovolatel poukazoval na to, že v daném případě mělo dojít k
doručování individuálního správního aktu – výměru, nikoli vyhlášky, a vyvěšení
vyhlášky bylo jen jedním ze způsobů doručování výměru. Avšak ani tento způsob
doručení výměru tu nebyl možný, protože tu nešlo o osobu, jejíž pobyt nebyl
přes konané šetření znám; navíc šlo o nezletilou osobu, jíž nebyl ustanoven pro
správní řízení opatrovník.
Pokud odvolací soud byl toho názoru, že „žalobce nemohl v řízení u obecného
soudu uspět, protože nepředložil rozhodnutí příslušného správního orgánu,
popřípadě soudu, vydané ve správním soudnictví, že jeho majetek konfiskaci
státu nepropadl ex lege a ex tunc ke dni účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb.“, byl
dovolatel toho názoru, že podmíněnost úspěchu žalobce ve sporu předložením
odvolacím soudem uváděných rozhodnutí by byla dána pouze v tom případě, pokud
by bylo v řízení naproti tomu předloženo také pravomocné rozhodnutí správního
orgánu, deklarující konfiskaci majetku žalobce, což se však nestalo.
Dovolatel také uváděl, že v daném případě bylo třeba, aby soudy obou stupňů
měly na zřeteli zásadu nepromlčitelnosti vlastnického práva a že se také na
projednávaný případ nevztahuje odvolacím soudem připomínaný „nedostatek
legislativního čekávání navrácení majetku“ dovolatele, protože tu nešlo o
bývalé vlastnické právo žalobce, které by už dříve zaniklo (jako je tomu např.
ve věcech restitučních), ale o existující vlastnické právo žalobce, které
získal z titulu dědického práva, jež nikdy nezaniklo.
Dovolatel byl posléze i toho názoru, že v daném případě došlo „k selhání
ochrany nezávislosti soudnictví, když totiž došlo k přímému ovlivňování
rozhodovací činnosti soudů ve všech právních věcech žalobce“. K doložení tohoto
názoru připojil dovolatel ke svému dovolání dvě přílohy nazvané „Výčet zásahů
představitelů moci výkonné a zákonodárné do výkonu moci soudní ve věcech žalob
F. O. K. na určení vlastnictví“ a „Analýza mediální prezentace kauzy K.“.
Dovolatel je toho názoru, že „již nemůže na území České republiky uspět, neboť
zde již není pro něj nezávislý soudce“. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací
soud předložil Soudnímu dvoru v Lucemburku tuto předběžnou otázku: „Lze
vykládat článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii, prohlašující, že unie je
založena na zásadách právního státu tak, že dojde-li k situaci, kdy soudy
určitého státu členského ztratí v jejich rozhodovací činnosti v konkrétní věci,
v důsledku nepřípustných zásahů ze strany jiných orgánů, svoji nezávislost a
nestrannost, je nutné přenést jejich rozhodovací pravomoc v konkrétní věci na
soudy jiného členského státu?“.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit pouze podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné
dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním
napadená rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, jestliže řeší
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel ve svém dovolání uváděl: „Zásadní právní význam dovoláním napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu a tedy i přípustnost dovolání odvozuje dovolatel ze
způsobu, jakým se odvolací soud vypořádal s otázkou zastoupení nezletilé osoby
v samotném správním řízení, resp. otázkou důsledků opomenutí zajištění řádného
zastoupení nezletilého a doručování správního rozhodnutí takové osobě“.
V této souvislosti je třeba poukázat na to, že v daném případě nevyplývalo z
obsahu soudního spisu (sp.zn. 6 C 70/2é02 Okresního soudu v Chrudimi), ani z
obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by
tu byla rozhodnutím odvolacího soudu řešena právní otázka, která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo
třeba ještě posoudit, zda tímto rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž
směřuje dovolání dovolatele byla řešena některá právní otázka v rozporu s
hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v
rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci žalobce ve své žalobě, ve svých vyjádřeních v průběhu řízení
před soudy obou stupňů i ve svém dovolání tvrdil, že nemovitosti, uváděné v
jeho žalobě, nebyly v roce 1945, ani později konfiskovány podle dekretu č.
12/1945 Sb., takže je nadále jejich vlastníkem.
Podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskování a urychleném rozdělení
zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého i
slovenského národa, přecházel konfiskovaný majetek na československý stát dnem
účinnosti tohoto dekretu (dnem 23.6.1945). Konfiskační výměr jako akt
deklaratorní a zároveň prováděcí pak vymezoval, které nemovitosti jsou dekretem
určeny. Teprve konfiskačním výměrem jako aktem správním byla konfiskace majetku
dovršena (srov. nález Ústavního soudu ČR z 20.10.1999, II. ÚS 405/98,
uveřejněný pod č. 146 ve svazku 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor: Mimo rámec
správního soudnictví není soud (v občanském soudním řízení) oprávněn zkoumat
věcnou správnost správního aktu; vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda
nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného
správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. Správní akt, vydaný tzv.
absolutně věcně nepříslušným správním orgánem, je nicotný.
Z těchto základních právních závěrů vycházel dovolací soud při posuzování toho,
zda odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil některou právní otázku v rozporu s
hmotným právem, které tu aplikoval, tj. ustanoveními dekretu č. 12/1945 Sb.
Otázkou dopadu ustanovení tohoto dekretu na případ konfiskace majetku, o nějž
jde v daném případě, se odvolací soud zevrubně zabýval v odůvodnění svého
rozsudku (sp.zn. 18 Co 544/2004 Krajského soudu v Hradci Králové-pobočka v
Pardubicích), napadeného odvoláním dovolatele, a to na str. 7-12. Tomuto
zevrubnému rozboru právních důsledků ustanovení § 1 odst. 1 a 2, § 3 odst. 1 a
§ 4 dekretu č. 12/1945 Sb. nelze vytknout, že by tu šlo o řešení právní otázky
v rozporu s uvedenými hmotněprávními ustanoveními. Tato ustanovení i podle
názoru dovolacího soudu na daný případ dopadala a konfiskace podle dekretu č.
12/1945 Sb. tu byla dovršena i vydáním konfiskačního rozhodnutí, jímž došlo
dostatečně určitým způsobem k vymezení předmětu konfiskace i subjektu
vlastnictví tohoto předmětu konfiskace.
Posoudit bylo nutno posléze i hledisko případného řešení právní otázky (v
rozhodnutí odvolacího soudu), jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování
dovolacího soudu (viz § 237 odst. 3, v závěru, občanského soudního řádu).
Dovolací soud i přes tvrzení dovolatele a proti dovolacím soudem neřešené
otázce „zastoupení nezletilé osoby v samotném správním řízení“ má za to, že i
řešení této otázky je zahrnuto v právním závěru z již zmíněného rozhodnutí
uveřejněného pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek o zkoumání
správního aktu mimo rámec správního soudnictví, a to z toho hlediska, zda tu
nešlo o tzv. paakt. Odvolací soud se však i touto otázku ve svém rozhodnutí,
napadeném dovoláním dovolatele, zevrubně zabýval, a to co do formy vydaného
konfiskačního rozhodnutí příslušným správním orgánem, dále z hlediska
rozhodování správního orgánu ohledně subjektu (subjektů), jichž se rozhodnutí
týkalo, zejména jejich pobytu v srpnu 1945 po vystěhování se žalobce se svou
matkou z Čech (i z Evropy) a po odsunu poručníka žalobce z Československa (v
době krátce před vydáním konfiskačního rozhodnutí ze srpna 1945) i také z
hlediska způsobu doručení rozhodnutí vyvěšením veřejné vyhlášky na úřední
tabuli za již uvedené situace, necelé tři měsíce po skončení války a v průběhu
odsunu německého obyvatelstva zejména ze sudetského pohraničí. Nebylo proto ze
strany odvolacího soudu opomenuto nic podstatného, co by mohlo představovat
řešení právní otázky, jež by byla dosud nedořešena v rozhodování dovolacího
soudu, na rozdíl od dostatečně zřejmého vyjádření právního názoru k téže právní
otázce, obsaženého v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek v nedávné době (tedy za stejné právní úpravy v procesních předpisech
České republiky). Nebyl tu tedy podle názoru dovolacího soudu, splněn ani tento
zákonný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3
občanského soudního řádu (v návaznosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
občanského soudního řádu).
Protože tedy dovolání dovolatele směřovalo proti potvrzujícímu rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž nebyla řešena právní otázka, která by byla rozhodována
rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani právní otázka v rozporu s
hmotným právem a ani právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v
rozhodování dovolacího soudu (viz k tomu § 237 odst. 3 občanského soudního
řádu), přikročil dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení
§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání
nepřípustného.
Pokud dovolatel do svého dovolání zahrnul i podnět dovolacímu soudu k
předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru v Lucemburku a to ve znění otázky
dovolatelem formulovaném (jehož základem bylo přenesení rozhodovací pravomoci
českého soudu v konkrétní věci na soud jiného členského státu Evropské unie),
podle názoru dovolacího soudu neodpovídá takový podnět žádné dvoustranné, ani
mnohostranné mezinárodní smlouvě, jíž je Česká republika vázána (srov. § 2
zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním), ani žádnému
ustanovení vnitrostátních předpisů České republiky. Dovolací soud však nesdílí
ani názor dovolatele, že by takový postup odpovídal článku 234 Smlouvy o
založení Evropského společenství a článku 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii.
Článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii stanoví, že „Unie je založena na
zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práv a
základních svobod – zásadách, které jsou společné členským státům“. Článek 234
Smlouvy o založení Evropských společenství stanoví obecný rámec procedury
řízení o předběžné otázce, prostřednictvím které se soudy členských států
obrací na Soudní dvůr s otázkami výkladu či platnosti práva Evropských
společenství. Ze žádného dovolatelem uvedených ustanovení práva Evropských
společenství neplyne možnost přenesení pravomoci a příslušnosti českého soudu
na soud jiného státu. Proto také nelze dojít k závěru, že by byla dána možnost
přenesení pravomoci k projednání právní věci soudu jiného členského státu, a to
ani na základě práva Evropských společenství, ani na základě jiné takové
možnosti dané výslovným ustanovením mezinárodní smlouvy, kterou je Česká
republika vázána (srov. § 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu
soukromém a procesním).
Smyslem a účelem řízení o předběžné otázce je zajistit správný a jednotný
výklad ustanovení práva Evropských společenství, která jsou relevantní pro
výchozí řízení před soudem členského státu. Řízení o předběžné otázce v žádném
případě není nástrojem přenesení rozhodovací pravomoci ze soudu členského státu
na Soudní dvůr Evropských společenství a už vůbec ne nástrojem pronesení
pravomoci ze soudu členského státu na soudy jiných členských států. Řešení
předběžné otázky soudem členského státu předpokládá situaci, kdy je ve výchozím
řízení před soudem členského státu projednávána otázka, která se týká výkladu
či platnosti práva Evropských společenství. Tak tomu však není v případě tohoto
dovolání. Dovolatelem namítané skutečnosti postrádají aspekt práva Evropských
společenství. Soudní dvůr podle své ustálené judikatury odmítne předběžné
otázky, které jsou mimo rámec práva Evropských společenství (srov. např. věc
C-291/96 Trestní stíhání proti Martino Grado a Shadid Bashir (1997) ECR I-5331,
bod 12, věc 299/95 Kremzow v. Rakousko (1997) ECR I-26298, bod 19, či věc
C-144/95 Maurin (1996 ECR I-2909, bod 13). Stejně tak z ustálené judikatury
Soudního dvora plyne, že řízení o předběžné otázce je nástrojem spolupráce mezi
soudy Evropských společenství a nikoli prostředkem prodlužování řízení před
soudem členského státu vznášením hypotetických či irelevantních otázek ze
strany procesních účastníků. Podání předběžné otázky v podobném případě by
znamenalo zneužití řízení o předběžné otázce s následkem nepřípustnosti
předložené otázky (srov. např. věc 244/80 Foglia v.Novello (1981) ECR 3045,
bod 18, či věc Maria Salonia v. Giorgio Poidomani a Franca Baglieri (1981) ECR
1563, bod 6).
Dovolací soud má proto za to, že mu nevzniká v otázce vznesené dovolatelem ani
oprávnění, ani povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropských společenství se
žádostí o předběžnou otázku (srov. věc 283/81 CILFIT (1982) ECR 3415, bod 10).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému družstvu v řízení o
dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu