28 Cdo 2112/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného,
CSc., v právní věci žalobce Městu L., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným
1) J. P. a 2) J. P., zastoupených advokátkou, o vyklizení nemovitosti, vedené u
Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 22 C 720/99, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 4. 2001, č.j. 35 Co
51/2001- 41, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit prvé žalované na nákladech dovolacího
řízení částku 1075,- Kč na účet advokátky a to do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Žalobou podanou dne 18. 10. 1999 domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž měla
být žalovaným uložena povinnost vyklidit nemovitost blíže popsanou v petitu
žaloby a vyklizenou žalobci předat, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Tvrdil, že na základě zákona č. 172/1991 Sb. se stal výlučným vlastníkem
předmětné nemovitosti. Žalovaní ji užívají bez právního důvodu, čímž zasahují
do vlastnického práva žalobce. Přesto, že byli vyzváni, odmítají předmětnou
nemovitost vyklidit a předat žalobci.
Okresní soud v Liberci jako soud prvního stupně uložil rozsudkem ze dne 6. 9.
2000, č.j. 22 C 720/99-20, prvnímu a druhému žalovanému povinnost nemovitost -
pozemek označený jako pp. č. 985/10 v k. ú. K. S. v obci L., zapsaný na LV č.
1, u Katastrálního úřadu v L., vyklidit a vyklizený předat žalobci do tří dnů
od právní moci rozsudku.. Vyšel přitom ze zjištění z výpisu z LV č. 1, podle
něhož pozemková parcela č. 985/10 přešla do vlastnictví žalobce z vlastnictví
České republiky podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. a na návrh žalobce na zápis do
evidence nemovitostí ze dne 2. 1. 1992 zde byla také zapsána. Pozemek byl tedy
do konce roku 1991 socialistickým vlastnictvím. Žalovaní se dozvěděli, že
předmětný pozemek předchozím držitelům nepatřil až v souvislosti s
projednáváním dědictví po otci prvé žalované. Ten i dědeček prvé žalované však
museli vědět, že předmětný pozemek užívají neoprávněně, neboť jim na základě
přídělové listiny nebyl přidělen. Podle soudu prvního stupně žalovaní ani
jejich právní předchůdci z důvodu zákonné úpravy nemohli sporné pozemky
vydržet. Dospěl k závěru, že předmětný pozemek byl v socialistickém vlastnictví
a z majetku České republiky přešel do vlastnictví žalobce na základě zákona č.
172/1991 Sb. Ke splnění podmínek vydržení pozemku podle zákona ustanovení § 134
odst. 1 o.z., ve znění po přijetí zákona č. 509/1991 Sb by došlo tehdy, pokud
by jej měl nepřetržitě v držbě oprávněný držitel po dobu 10 let, což by nastalo
v roce 2001.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 25. 4. 2001, č.j. 35 Co 51/2001- 41 změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, která doplnil
provedením dalších listinných důkazů, a to hospodářské smlouvy o převodu správy
národního majetku ze dne 4. 4. 1979, rozhodnutím o přídělu ze dne 23. 6. 1950
KNV v L., geometrického plánu ze dne 6. 10. 1970 a srovnávacím sestavením
parcel ze dne 29. 11. 2000. Vzal za prokázané, že na základě hospodářské
smlouvy o převodu správy národního majetku ze dne 4. 4. 1979 bylo právo
hospodaření k předmětnému pozemku převedeno Státním statkem L. Místnímu
národnímu výboru K. S. Nedovodil však z výše uvedené smlouvy splnění další
podmínky přechodu, spočívající v tom, že obec s věcí ke dni 24. 5. 1991 též
hospodařila. Dospěl k závěru, že žalobci nesvědčí aktivní legitimace, nemohlo
proto na něj účinností zákona č. 172/1991 Sb. přejít vlastnické právo státu.
Odvolací soud uzavřel, že nejsou splněny podmínky pro přechod předmětného
pozemku do vlastnictví obce ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. Ohledně otázky
vydržení se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně. Subjektivní přesvědčení
držitele užívajícího pozemek v dobré víře musí být doloženo objektivní
skutečností, ze kterých může být důvodnost nároku dovozena, tj. právním titulem.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdil
existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241
odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítal, že odvolací soud vycházel z hospodářské
smlouvy 9 - Jk/79 a jestliže u sporného pozemku nebyl označen uživatel, tak
žalovaní zde nehospodařili a daný pozemek byl ve vlastnictví státu a užívání
dovolatele. Rovněž poukazoval na skutečnost, že je zapsán u Katastrálního úřadu
v L. na listu vlastnictví č. 1 pro k.ú. K. S. a obec L. jako vlastník
předmětného pozemku. Podle dovolatele odvolací soud si nesjednal dostatečná
zjištění pro závěr, zda s daným pozemkem skutečně město hospodařilo. Konečně
namítal, že soudy obou stupňů se nezabývaly otázkou vlastnictví předmětného
pozemku. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Prvá žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání
vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb.,
podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních
předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního
řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen
“o.s.ř.”). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou
- účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241
odst. 1 o.s.ř. ).
Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a)
o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného dovolání ve smyslu
ustanovení § 242 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právní posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm.
d) o.s.ř., jak byl dovolatelem v této věci uplatněn, může spočívat buď v tom,
že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si
použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného
pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45/). O
takový případ v souzené věci nejde.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o
posouzení, zda z provedených důkazů lze dovodit závěr, že žalobce ke dni
účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. vykonával právo hospodaření s předmětným
majetkem.
Zásadní námitka dovolatele proti právnímu posouzení věci spočívá v tom, že
odvolací soud nesprávně vyložil podmínku ,, hospodaření “ s věcmi, k nimž ke
dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž
práva a závazky přešly po uvedeném dni na obce podle § 1 odst. 1 zákona č.
172/1991 Sb. Svůj názor opřel o skutečnost, že předmětný pozemek byl označen na
příslušném listě vlastnictví u Katastrálního úřadu v L. a nebylo prokázáno, že
by k němu měl jakékoliv právo někdo jiný.
Pokud jde o právo hospodaření, je jeho základní úprava obsažena v části druhé,
hlavě čtvrté hospodářského zákoníku. Toto právo příslušelo státním organizacím
k jednotlivým věcem, pohledávkám a jiným majetkovým právům státu a zásadně je
vykonávala vždy ta organizace, která byla pověřena úkoly, k jejichž realizaci
daný majetek sloužil. Právo hospodaření zahrnovalo právo a povinnost užívat
majetek k plnění úkolů organizace a nakládat s ním v souladu s těmito úkoly,
včetně povinnosti postarat se o to, aby neupotřebitelný majetek byl využit
jinde. Organizace byla povinna vést majetek v evidenci, udržovat jej v řádném
stavu a provádět všechna opatření potřebná k jeho ochraně (§ 66 hosp. zák.).
Tyto povinnosti a práva vázala nepochybně též národní výbory, které jako
rozpočtové organizace patřily rovněž ke státním organizacím. Pokud jde o
hospodaření s majetkem státu, byly povinnosti a práva národních výborů upraveny
ještě v zákoně č. 69/1967 Sb., o národních výborech, podle něhož národní výbor
a organizace založené, řízené nebo spravované národním výborem, hospodaří s
majetkem v celospolečenském vlastnictví, který slouží k plnění jejich úkolů,
nebo s majetkem, k němuž mají právo hospodaření.
Pojem “hospodaření” jako takový je potom obsažen ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o
hospodaření s národním majetkem, a sice v její druhé části, která upravuje
právo hospodaření. V § 6 citované vyhlášky jsou upraveny základní povinnosti
organizací při hospodaření s národním majetkem. Tyto povinnosti zahrnují mimo
jiné povinnost národní majetek zjistit, sepsat, ocenit a vést v předepsané
evidenci podle zvláštních předpisů (zvláštními předpisy jsou zde především
předpisy účetní), pečovat o údržbu národního majetku a provádět jeho opravy,
pečovat o využívání národního majetku k plnění úkolů organizace a nakládat s
ním v souladu s těmito úkoly a národní majetek chránit.
Vycházeje z uvedených ustanovení, je nutno vyložit právní úpravu obsaženou v §
1 zákona č. 172/1991 Sb. tak, že pro nabytí vlastnictví obce podle prvního
odstavce je nutno, aby příslušné věci byly ke dni účinnosti zákona č. 172/1991
Sb. ve vlastnictví České republiky a aby k nim měl k datu 23. 11. 1990 právo
hospodaření příslušný národní výbor. Poslední požadavek, aby obce s věcmi
uvedenými v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily ke dni účinnosti
tohoto zákona, je potom nutno chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti,
které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve
náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo
hospodaření. Nejedná se tedy jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, tj.
např. výkon zemědělské činnosti, ale též v ostatním právním smyslu zahrnujícím
držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními přepisy upravujícími právo
hospodaření, např. pronájem této věci. Podle druhého odstavce výše uvedeného
ustanovení dnem účinnosti zmíněného zákona do vlastnictví obcí přešly dále věci
z vlastnictví České republiky, s nimiž začaly obce, resp. městské části
hospodařit po 23. listopadu 1990 způsobem obdobným právu hospodaření, jestliže
takto s nimi hospodařily ke dni uvedeného zákona.
Pojem \"právo hospodaření\" je pojem, který byl v tehdy platném hospodářském
zákoníku (část druhá, hlava čtvrtá) a ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o
hospodaření s národním majetkem, použit v obdobném významu, jako původní pojem
\"správa\". K tomu, aby pojem \"hospodaření, jak je předpokládán ustanovením §
1 zákona č. 172/1991 Sb., byl naplněn, nutno splnit jednak předpoklad
spočívající v tom, aby příslušná organizace pro to měla příslušný titul. a
ovšemže i předpoklad, aby s takovým majetkem fakticky hospodařila, resp.
užívala jej,
Na základě výše uvedeného dospěl dovolací soud k závěru, že v posuzované věci
nebyla splněna jedna ze zákonných podmínek přechodu majetku státu do majetku
obcí podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. Žalobce práva a povinnosti tvořící obsah
práva hospodaření nevykonával a v tomto smyslu ani se sporným pozemkem
nehospodařil. Výsledky dokazování před soudy obou stupňů nenaplnění tohoto
předpokladu dostatečně odůvodňovaly, o čemž mimo jiné svědčí nepřímo i
okolnost, že žalobci zřejmě nebylo až do úmrtí otce první žalované vůbec
nevěděl, zda a kdo uvedený pozemek vůči užívá. Nenaplnil proto podmínku
uvedenou v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., aby s předmětnou věcí ke dni
účinnosti tohoto zákona hospodařil. Dovolací soud proto konstatoval, že
odvolací soud tuto otázku posoudil správně.
Spočívá-li potvrzující rozsudek odvolacího soudu na závěru o neodůvodněnosti
žaloby z více důvodů, postačuje z hlediska dovolacího přezkumu, pokud je v
dovolacím řízení zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu je správný alespoň z
hlediska. Z toho důvodu nepřezkoumával dovolací soud správnost dalších závěrů
odvolacího soudu nesoucích se k problematice v řízení uplatněné námitky
vydržení sporného pozemku. Posouzení této otázky nemůže nic změnit na
správnosti závěrů odvolacího soudu o nedostatku věcné aktivní legitimace
žalobce v této věci, jak bylo shora uvedeno.
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 1 o.s.ř. dovolání prvního žalovaného
zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4
o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 150 o.s.ř.
Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný, je proto povinen uhradit první
žalované náklady řízení spočívající v odměně za sepis vyjádření k dovolání za 1
úkon částku 1000,- Kč a režijní paušál 75,- Kč ( § 6, odst. 1, § 7, § 9 odst.
1, § 11 odst. 1 písm. k), § 12 odst. 4, § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (
advokátní tarif ), celkem tedy částku 1. 075,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 20. prosince 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu