28 Cdo 2116/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl o dovolání žalobkyně D. Č., zast.
advokátem, které bylo podáno proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.
dubna 2000, sp. zn. 54 Co 62/2000 (v právní věci žalobkyně D. Č., zast.
advokátem, proti žalovaným 1) Bytovému podniku v P., 2) Městské části P., oběma
zast. advokátkou, 3) J. H., 4) E. H., oběma zast. advokátem, o určení
neplatnosti kupní smlouvy a záznamu katastrálního úřadu, o uložení povinnosti
uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, o určení neplatnosti kupní smlouvy, o
určení neplatnosti záznamu vlastnického práva, o nařízení předběžného opatření
zákazem dispozic s nemovitostmi, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod
sp.zn. 8 C 197/95) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2000, č.j. 54 Co
62/2000-105 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. září
1999, č.j. 8 C 197/95-88. Soud první instance ve svém rozsudku zamítl návrh na
určení neplatnosti kupní smlouvy a záznamu katastrálního úřadu, návrh na určení
neplatnosti záznamu vlastnického práva a stejně tak návrh na uložení povinnosti
uzavřít dohodu o vydání nemovitostí. Zamítnut byl i návrh na vydání předběžného
opatření. Žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil skutková zjištění a právní
závěry soudu prvního stupně. Zcela přisvědčil správnosti právního závěru o tom,
že žalobkyni nesvědčí postavení oprávněné osoby ve smyslu § 3 zák. č. 87/1991
Sb. Původní vlastnicí sporných nemovitostí byla M. H.-T. (sestra žalobkyně), ta
však nesplňovala podmínku trvalého pobytu na území republiky. Původní vlastnice
zemřela dne 13. 12. 1992, výzvy žalobkyně zaslané před tímto datem jsou tedy
irelevantní. Pokud žalobkyně žádala o vydání nemovitostí po smrti své sestry,
byly tyto další výzvy opožděné, protože výzvu bylo podle ustanovení § 5 odst. 2
cit. zákona nutno uplatnit do 30. 9. 1991, přičemž tato lhůta je lhůtou
prekluzivní. Ústavní nález č. 164/1994 Sb. vypustil z ust. § 3 odst. 1 cit.
zákona podmínku trvalého pobytu na území republiky a pro tyto občany otevřel
novou lhůtu pro podání výzvy. V roce 1994 však již byla původní vlastnice M.
H.-T. mrtvá a žalobkyně, která dne 26. 4. 1995 ve smyslu cit. nálezu požádala,
není oprávněnou osobou, neboť režim tohoto nálezu nedopadá na osoby, které již
před jeho účinností splňovaly podmínku trvalého pobytu, avšak z různých důvodů
nárok včas neuplatnily.
Rozdílné stanovisko vůči závěrům obvodního soudu tak soud II. instance zaujal
pouze v otázce nákladů řízení. Prvoinstanční soud nepřiznal s odkazem na věk
žalobkyně a její sociální postavení (starobní důchodkyně) žádnému z účastníků
náhradu nákladů řízení (§ 150 o.s.ř.). Odvolací soud považoval tuto úvahu za
nesprávnou, když upozornil na negativní finanční dopad takovéhoto rozhodnutí na
majetkové poměry procesně úspěšných žalovaných, kteří soudní spor nevyvolali, a
proti nimž žalobkyně uplatňovala několik let své nedůvodné požadavky. Odvolací
soud tedy změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení a
přiznal žalovaným právo na plnou náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému
bránění práva proti žalobkyni. Obdobně rozhodl soud i ohledně nákladů
odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, ve kterém
vyjadřuje své přesvědčení, že Nálezem Ústavního soudu č. 164/94 Sb. její
restituční nárok založen byl. Dále uvádí, že vyskytnou-li se v restitučních
sporech pochybnosti o způsobu výkladu některého ustanovení zákona č. 87/1991
Sb., mělo by se toto ustanovení vykládat ve prospěch osoby, která tento nárok
uplatňuje.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací musel především řešit otázku
přípustnosti dovolání, když tento opravný prostředek žalobkyně směřoval proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. V
takovém případě je totiž dovolání obecně nepřípustné (arg. opaku ustanovením §
238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Podle ustanovení § 239 o.s.ř. je i proti výše zmíněnému rozsudku dovolání
přípustné, pokud odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že jde o
rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může
odvolací soud vyslovit i bez návrhu (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Právo podání návrhu
na připuštění dovolání má rovněž účastník, musí jej však učinit nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku. V případě, kdy odvolací soud takto podanému
návrhu účastníka nevyhoví, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí
nevyslovil, že dovolání je přípustné, a že žalobkyně svého práva na podání
návrhu na přípustnost dovolání nevyužila, nezbylo, než dovolání žalobkyně jako
nepřípustné podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítnout,
když nebyl shledán žádný důvod přípustnosti dovolání, k němuž by dovolací soud
musel přihlédnout, i když v dovolání nebyl uplatněn ( § 241 odst. 3 písm. a/, §
242 odst. 3 věta druhá o.s.ř. v souvislosti s ustanovením § 237 odst. 1
o.s.ř. ).
O nákladech řízení o dovolání rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 4 a § 224 odst. 1 o.s.ř., protože dovolatelka nebyla v dovolacím
řízení úspěšná a žalovaným náklady řízení nevznikly ( § 243b odst. 4, § 224
odst. 1 o.s.ř. ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. prosince 2000
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková