28 Cdo 2117/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání 1. Ing. O. M. a 2. Ing. J. J., zastoupených
advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci z
24.4.2001, sp.zn. 40 Co 507/99, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu
v Přerově pod sp.zn. 7 C 97/92 (žalobkyň Ing. O. M. a Ing. J. J., zastoupených
advokátkou, proti žalovaným A. České republice-Okresnímu úřadu v Přerově, 750
83 Přerov, Smetanova 7, a B. Obci T., zastoupeným JUDr. Z. N., o uzavření
dohody o vydání věcí), takto:
I. Dovolání dovolatelek se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalobkyň, podané u soudu 1.4.1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem
Okresního soudu v Přerově ze 16.12.1998, čj. 7 C 97/92-353, a to tak, že byla
zamítnuta žaloba žalobkyň se žalobním návrhem, aby žalovanému státu – Okresnímu
úřadu v Přerově bylo uloženo uzavřít se žalobkyněmi dohodu o vydání věcí podle
zákona č. 87/1991 Sb. – domu čp. 71 v T., s pozemkem parc. č. 88 (stavební
plochou). Byl také zamítnut žalobní návrh na uložení povinnosti uzavřít dohodu
o vydání nemovitostí, podaný proti žalované Obci T. Bylo rozhodnuto, že
žalobkyně a Okresní úřad v Přerově nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu
nákladů řízení. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované
Obci T. na náhradu nákladů řízení 4.025,- Kč.
O odvolání žalobkyň proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský
soud v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem z 24.4.2001, sp.zn. 40 Co 507/99.
Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen. Bylo
rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovanou Českou
republikou-Okresním úřadem v Přerově není dáno vzájemně právo na náhradu
nákladů řízení. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované
Obci T. na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.275,- Kč do tří dnů od právní
moci rozsudku.
Tento rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyně v řízení
zastupovala, dne 24.8.2001; tímto dnem nabyl uvedený rozsudek právní moci a
dovolání proti tomuto rozsudku bylo ze strany žalobkyň podáno u Okresního soudu
v Přerově dne 17.9.2001, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1
občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelky ve svém dovolání navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu, popřípadě i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla
vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání vyslovovaly dovolatelky
názor, že „odvolací soud ve svém rozsudku připustil možnost dovolání, byť se
jednalo o rozsudek potvrzující rozhodnutí soudu prvního stupně“. Jako dovolací
důvod uplatňovaly žalobkyně, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Při posouzení tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté
části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona
(tj. před 1.1.2001) anebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních
právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních
právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu – zákona č.
99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Také odvolacím soudům je v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č.
30/2000 Sb. uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně,
vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tak tomu bylo i v daném
případě), podle dosavadních právních předpisů.
Protože podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před
novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo možné dovoláním napadnout pravomocné
rozhodnutí odvolacího soudu, jen pokud to zákon připouštěl, bylo nutno posoudit
zejména otázku přípustnosti dovolání v daném případě, v němž dovolání směřovalo
proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, tedy proti rozhodnutí, proti němuž dovolání zásadně
přípustné není.
V daném případě nešlo ani o případnou výjimečnou přípustnost dovolání,
uvedenou v ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (ve znění
před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), tedy o případ, kdy soud prvního stupně
rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, protože by byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který by dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.
Nešlo také o případ přípustnosti dovolání vyslovené odvolacím soudem podle
ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění),
protože tu nebyl splněn zákonný předpoklad stanovený v citovaném ustanovení, že
totiž odvolací soud musí ve výroku svého rozhodnutí vyslovit, že je tu dovolání
přípustné, neboť jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Splnění
tohoto zákonného předpokladu nebylo možné nahradit zmínkou o přípustnosti
dovolání v závěru textu rozhodnutí odvolacího soudu, a to ještě s odkazem na
ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, které se týkalo
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé; o takový rozsudek odvolacího soudu v daném případě nešlo, protože v
projednávané právní věci byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem
potvrzen.
Nebylo možné aplikovat na daný případ ani ustanovení § 239 odst. 2 občanského
soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože nešlo
o situaci v odvolacím řízení, kdy odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka
řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, jenž by byl učiněn nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku; z celého obsahu spisu Okresního soudu v
Přerově, sp.zn. 7 C 97/92 (nevyjímaje ani odvolání žalobkyň proti rozsudku
soudu prvního stupně na čl. 362-366 spisu, ani protokol o jednání před
odvolacím soudem z 24.4.2001 na čl. 379-380 spisu), nelze doložit, že by tu
došlo ze strany žalobkyň k podání návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání
(nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku), jemuž by odvolací soud
nevyhověl.
Za těchto uvedených okolností nemohl tedy dovolací soud dospět k závěru, že by
tu dovolání dovolatelek bylo přípustné podle některého z ustanovení občanského
soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelek
podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního
řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jako dovolání
nepřípustného.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a ohledně nákladů řízení
vynaložených žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatelek použil dovolací
soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1 občanského soudního
řádu (v již citovaném znění) ustanovení § 150 téhož právního předpisu o
možnosti nepřiznat náhradu nákladů řízení i účastníku řízení, který byl v
řízení se svým návrhem úspěšný; dovolací soud tu přihlížel k povaze
projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelek,
rekapitulujícího jen procesní vyjádření žalovaných, učiněných již v řízení před
soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 6. června 2002
JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.
předseda senátu