28 Cdo 2118/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky
M. U., zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem, 186 00 Praha 8-Karlín,
Ulice Prvního pluku 206/7, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 23. 9.
2010, sp. zn. 28 Co 278/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v
Benešově pod sp. zn. 8 C 110/2006 (žalobkyně Marie Urbanové, zastoupené JUDr.
Jaromírem Bláhou, advokátem, a dalších účastníků řízení: 1. Pozemkového fondu
ČR, pracoviště Benešov, 258 01 Benešov, Žižkova 360, 2. Jednoty, smíšeného
družstva, Praha-západ, IČO 0003 1828, Praha 3, Malešická 160, zastoupeného
JUDr. Jiřím Kroulíkem, advokátem 100 00 Praha 10 – Hostivař, U Továren 31, 3.
Ing. L. F., zastoupeného Mgr. Kateřinou Špoulovou, advokátkou, 120 00 Praha 2,
Haštalská 27, 4. J. J., 5. D. J., a 6. Středočeského kraje, IČ 7089 1095, 150
00 Praha 5, Zborovská 81/19, o vlastnické právo k nemovitostem), takto:
II. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě žalobkyně, podané u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C
110/2006-311, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze 7. 12. 2009, č. j. 8 C 110/2006-311. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla
zamítnuta žaloba žalobkyně, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že žalobkyně M. U. je vlastníkem pozemku parc. č. (o výměře 306 m2) v katastrálním území R., dále
také části pozemku parc. č. (o výměře 273 m2) a části pozemku parc. č. (o
výměře 2418 m2) i části pozemku parc. č. (o výměře 85 m2), rovněž pozemku parc. č. (o výměře 132 m2) (i části pozemku parc. č. 163 (o výměře 109 v katastrálním
území R. (s poukazem na geometrický plán Ing. E. S. z 31. 3. 2009 (č. 805-9822/2008). Stejně tak byla zamítnuta žaloba žalobkyně i v žalobním návrhu,
aby bylo určeno vlastnictví žalobkyně k části pozemku parc. č. (o výměře 343
m2), části pozemku parc. č. (o výměře 4 m2), části pozemku parc. č. (o výměře
719 m2), části pozemku parc. č. (o výměře 23 m2) (i části pozemku parc. č. (o
výměře 120 m2) v katastrálním území R. (s poukazem na geometrický plán Ing. E. z 31. 3. 2009 (č. 805-9822/2008). Stejně tak byla zamítnuta žaloba žalobkyň i v
žalobním návrhu, aby bylo určeno vlastnictví žalobkyně k části pozemku parc. č. (o výměře 1806 m2) a k pozemku parc. č. (o výměře 15 m2) v katastrálním území
R. (s poukazem na geometrický plán Ing. E. S. z 31. 3. 2009, č. 804-9821/2009). Zamítnut byl rovněž žalobní návrh žalobkyně, aby rozsudkem soudu o její žalobě
bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Benešov
ze 7. 4. 2006, č. j. PÚ 7320/3686-5049-II. Žalobkyni M. U. bylo uloženo
zaplatit účastnici řízení Jednota, smíšené družstvo, Praha-západ, na náhradu
nákladů řízení 15.117,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; účastníku řízení
Ing. L. F. nebyla náhrada nákladů řízení přiznána; ve vztahu mezi žalobkyní a
účastníky řízení Pozemkovým fondem ČR, J. J., D. J. a Středočeským krajem bylo
rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni M. U. bylo také uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Benešově náhradu zálohově
placených nákladů řízení do 3 dnů od právní moci usnesení soudu prvního stupně
o určení částky těchto placených nákladů řízení. O odvoláních žalobkyně a účastníků řízení Ing. L. F. proti uvedenému rozsudku
soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 23. 9. 2010, sp. zn. 28 Co 278/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek
Okresního soudu v Benešově ze 7. 12. 2009, č. j. 8 C 110/2006-313, změněn tak
(ve výroku označeném II.), že se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem
prvního stupně Jednotě, smíšenému družstvu, Praha-západ; jinak byl rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen (ve výrocích označených I., III., IV. a V.). Žalobkyni M. U. bylo uloženo zaplatit účastníku řízení Ing. L. F. na náhradu
nákladů řízení 7.080,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Také bylo žalobkyni uloženo zaplatit účastnici řízení Jednota, smíšené
družstvo, Praha – západ na náhradu nákladů odvolacího řízení 6.720,- Kč do tří
dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
Bylo rovněž rozhodnuto, že ve
vztahu mezi žalobkyní a účastníky řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo
(podle ustanovení § 212 a § 212 odst. 1 a 5 občanského soudního řádu), ale
shledal odvolání žalobkyně a účastníka řízení Ing. L. F. nedůvodnými. Odvolací soud poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u
Pozemkového úřadu Benešov, v němž bylo tímto úřadem rozhodnuto rozhodnutím ze
7. 4. 2006, č. j. PÚ 7320/3686-5049-II, že se M. U. nestává vlastníkem pozemků
bývalého pozemkového katastru č. -pastva /o výměře 306 m2), č. – role (o výměře
1.820 m2), č. – pastva (o výměře 2.710 m2) a č. – les (o výměře 850 m2), vše v
katastrálním území R. Tímto rozhodnutím se žalobkyně cítila být dotčena na
svých právech restitučních a uplatnila u soudu žalobu podle páté části
občanského soudního řádu (§ 244 a násl. o. s. ř.) a domáhala se, aby toto
správní rozhodnutí bylo nahrazeno rozhodnutím soudu (§ 250j odst.2 občanského
soudního řádu), jímž by bylo určeno její vlastnictví k pozemkům uváděným v její
žalobě, neboť je přesvědčena, že jí svědčí restituční nárok k těmto
nemovitostem (§ 4 odst. 2 písm. c), § 4 odst. 4 a § 6 odst. 1 písm. k/ zákona
č. 229/1991 Sb.). Odvolací soud uváděl, že podle výsledků zjištění učiněných v tomto soudním
řízení, byl původním vlastníkem pozemků, o něž jde v tomto řízení, J. Š., otec
žalobkyně M. U., který pozemky převedl postupní smlouvou z 15. 11. 1950 na Čs. stát – Krajský národní výbor v Praze, a to pro výstavbu dělnického sídliště při
Stavbě Slapské přehrady> Ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. byly pozemky,
o něž jde v tomto řízení v držení Jednoty SD Praha – západ, která je pak
převedla hospodářskou smlouvou z 26. 9. 1991 na Ing. P. S. V řízení u
Pozemkového úřadu v Benešově nebyly pozemky vydány M. U. s tím, že byly po
převodu pozemků na stát zastavěny stavbou rekreačního střediska N. R., takže
jejich vydání brání ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud konstatoval, že v odvolacím řízení zůstalo mezi účastníky tohoto
řízení sporné, zda předmětné pozemky lze žalobkyni, jako oprávněné osobě vydat
s ohledem na skutečnost, že v řízení bylo zjištěno, že převážná část těchto
pozemků je ve vlastnictví Ing. L. F., který je získal v dražbě příklepem
soudního exekutora; další pozemky jsou ve vlastnictví účastníků řízení J. J. a
D. J., kteří je získali na základě zřízení dohody o právu osobního užívání
pozemků a zbylý pozemek parc. č. v katastrálním území R. je zastavěn silnicí
III. třídy. Odvolací soud se plně ztotožnil s právním závěrem soudu prvního
stupně, že pozemky získané na základě usnesení o příklepu v dražbě v rámci
nařízené exekuce nelze vydat, neboť takto bylo vlastnické právo získáno
vydražitelem originárním způsobem (neodvozeným od právního předchůdce),
usnesení o příklepu nabylo právní moci, když vydražitel i také už zaplatil v
dražbě nabídnuté nejvyšší podání.
Odvolací soud je toho názoru, že ani případné
vady exekučního řízení tu nejsou pro nabytí vlastnictví významné, a to i když v
řízení bylo zjištěno, že předmětné nemovitosti byly zařazeny do dražby, ačkoliv
zda v listinách ohledně dražených nemovitostí existovala poznámka o dispozičním
omezení s předmětnými nemovitostmi na základě rozhodnutí orgánů činných v
trestním řízení; odvolací soud pokládal za rozhodné právně nepochybnou
skutečnost nabytí vlastnictví originárním způsobem. Odvolací soud byl dále i toho názoru, že další žalobkyní žádané pozemky parc. č. a parc. č. 225 v katastrálním území R., k nimž bylo po jejich převodu na
stát zřízeno právo osobního užívání fyzickým osobám – J. J. a D. J. „nemohly už
být předmětem žalobou žalobkyně napadeného rozhodnutí, neboť o těchto pozemcích
bylo rozhodnuto rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu
Benešov z 28. 1. 2004, č. j. PÚ 7320/3686-5049-I., které nabylo právní moci 5. 2. 2004; tudíž vydání těchto pozemků brání překážka uvedená v § 11 odst. 1
písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. Měl tedy odvolací soud za to, že tímto
rozhodnutím nemohlo být o těchto pozemcích znovu rozhodováno; podle názoru
odvolacího soudu „žalobní návrh žalobkyně překročil rozsah, o kterém rozhodl
pozemkový úřad žalobou žalobkyně napadeným rozhodnutím, což je ve smyslu § 252b
odst. 3 občanského soudního řádu nepřípustné“. Vydání těchto pozemků brání
překážka uvedená v § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., když právo
osobního užívání pozemku bylo ve smyslu ustanovení § 872 odst. 1 občanského
zákoníku (ve znění novely povedené zákonem č. 509/1991 Sb., účinné od 1. 1. 1992) změněno ve vlastnictví fyzických osob – dřívějších osobních uživatelů
pozemků, které nemají postavení povinných osob a stíhá je povinnost pozemky
vydat jen za podmínek uvedených v § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Pokud šlo o zbývající pozemek parc. č. v katastrálním území R., byl odvolací
soud toho názoru, že v tomto řízení bylo spolehlivě zjištěno, že tento pozemek
byl po přechodu na stát zastavěn stavbou pozemní komunikace – silnice III. třídy a jeho vydání brání ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991
Sb., neboť pozemek zastavěný pozemní komunikací nelze už využít k zemědělským a
lesním účelům. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle
ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný. Pokud šlo o výroky rozsudku soudu prvního stupně, potvrdil odvolací soud tento
rozsudek i ve výrocích (označených III., IV. a V.) ve vztahu žalobkyně a
účastníků řízení, s výjimkou účastnice řízení Jednoty, smíšeného družstva,
Praha-západ; ohledně tohoto posledně uvedeného výroku rozsudku soudu prvního
stupně, zrušil jej odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 3 občanského
soudního řádu s použitím i ustanovení § 150 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §
220 odst. 1, § 142 odst. 1, § 149 odst. 1, § 151 a § 160 odst. 1 občanského
soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení
zastupoval, dne 8. 11.
2010 a dovolání ze strany této dovolatelky bylo dne 7. 1. 2011 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Benešově, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve
výrocích označených II., III., IV., a V. a aby věc byla vrácena v tomto rozsahu
k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací
důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Dovolatelka především namítala, že odvolací soud chybně posoudil význam ochrany
právní jistoty vlastníka nemovitostí, který je nabyl v nedobrovolné dražbě a na
druhé straně význam naplnění účelu restitučního předpisu – zákona č. 229/1991
Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a to
tak, že dospěl k závěru, že nabytí věci v nedobrovolné dražbě podle zákona č. 120/2001 Sb. převažuje nad účelem restituce, tedy nad vzneseným restitučním
nárokem podle zákona o půdě na tytéž nemovitosti. Dovolatelka trvá na svém
názoru, že restituční nárok je nezbytné považovat za primární, a to i za cenu
zásahu do již provedených majetkoprávních přesunů; je tu vždy přednost
restituce in integrum před poskytováním náhradních pozemků či finančních
kompenzací. Dovolatelka je přesvědčena, že tu nejsou dány zákonné překážky bránící vydání
nemovitostí oprávněné osobě ve smyslu ustanovení § 11 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Předmětné pozemky v daném případě, ani jednoduché stavby na
nich nejsou nezbytné pro provoz staveb komplexu N. R. (který je ve vlastnictví
účastníka řízení Ing. L. F.) a nejsou ani ve prospěch tohoto komplexu
využívány; komplex N. R. je třeba považovat za zařízení rekreační (nejde tu o
zařízení tělovýchovné nebo sportovní). Dovolatelka ještě dovozovala, že účastník řízení Ing. L. F. mohl a měl, jako
zájemce o koupi nemovitosti, možnost ještě před dražbou zjistit, že dražební
příklep ohledně nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, se uskutečnil v době,
kdy nakládání s předmětnými pozemky bylo omezeno rozhodnutím orgánů činných v
trestním řízení, vedeném proti předchozímu vlastníku Ing. P. S.. Ing. L. F. nemohl být v dobré víře v době vydání usnesení o příklepu při dražbě a ani pak
nemohl být v dobré víře po celou dobu držby předmětných pozemků. Dovolatelka vzhledem k těmto uváděným důvodům má za to, že v daném případě je
„výrazným pochybením soudů obou stupňů, jestliže došlo ke chránění právní
jistoty vlastnictví uvedeného účastníka řízení, a to proti oprávněným
restitučním nárokům žalobkyně“. Ve vyjádření účastníka řízení – Pozemkového fondu ČR k dovolání dovolatelky
bylo uvedeno vyjádření pouze k otázce rozhodování soudů o nákladech řízení,
která dovolatelka napadla zároveň s výrokem rozsudku odvolacího soudu o věci
samé. V tomto smyslu pokládal Pozemkový fond ČR za nutné zdůraznit, že je tu
účastníkem řízení podle ustanovení § 250a občanského soudního řádu, neboť byl
účastníkem restitučního řízení před správním orgánem. Pozemkový fond ČR však
není povinnou osobou podle zákona o půdě a není tu tedy v postavení žalovaného. Ve vztahu k dovolatelce Pozemkový fond neměl v tomto řízení postavení
protistrany, k soudnímu řízení nezavdal příčinu a žádné vlastní zájmy v daném
sporu neuplatnil, ani nehájil; „nedá se tak v tomto řízení hovořit o úspěchu či
neúspěchu na jeho straně“. Pozemkový fond ČR (jako obligátní účastník správního
řízení), nemohl případné důsledky, které nastaly v soudním řízení (jež
nevyvolal) svým jednáním jakkoli ovlivnit. Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěješ k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní
význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní
otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem,
anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou
právní otázku v rozporu s hmotným právem. V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu, že by odvolací soud svým
rozsudkem z 23. 9. 2010 (sp. zn. 28 Co 278/2010 Krajského soudu v Praze) řešil
některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu
odvolací soud svým rozhodnutím řešil právní otázku, která by dosud nebyla
vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo že by řešil některou právní
otázku v rozporu s hmotným právem. V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména
podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. c), § 4 odst. 5, § 6 odst. 1 písm. k), § 11
odst. 1 písm. a) a písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. zemřela-li osoba,
jejíž nemovitost přešla v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 do vlastnictví
státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v § 6 zákona č. 229/1991
Sb., jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona, není-li závětních dědiců,
děti a manžel osoby uvedené v § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., všichni
rovným dílem. V případě, že zemřela povinná osoba, která uplatnila nárok na
vydání majetku před vydáním rozhodnutí podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb.,
přechází nárok na dědice. Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jsou povinnými
osobami stát nebo právnické osoby (nikoli tedy fyzické osoby), které ke ni
účinnosti tohoto zákona nemovitost držely (s výjimkou např.
podniků se
zahraniční majetkovou účastí i cizích států). Podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. povinná osoba
(podle tohoto zákona) nemůže nemovitosti až do jejich vydání oprávněné osobě p
ř e v é s t do vlastnictví jiného. Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. budou
oprávněným osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na stát
nebo jiné právnické osoby, i v případě kupní smlouvy uzavřené v tísni za
nápadně nevýhodných podmínek. Podle ustanovení § 11 odst. 1) písm. a) zákona č. 221/1991 Sb. pozemky
nebo jejich části nelze vydat i v případě, že k pozemku bylo zřízeno právo
osobního užívání s výjimkou případů uvedených v § 8 zákona č. 229/1991 Sb. (t. j. rozhodl-li soud na návrh oprávněné osoby, že na ni přechází vlastnické právo
k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby). Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) č. 229/1991 Sb. pozemky nebo
jejich části nelze také oprávněné osoby vydat v případě, že pozemek byl po
přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn;
pozemek lze však vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití
pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou nebo o stavbu
jednoduchou nebo drobnou, anebo o stavbu umístěnou pod povrchem země. Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb. pozemky
nebo jejich části nelze vydat také v případě, že na pozemku byla na základě
územního rozhodnutí, s výjimkou osad dočasně umístěných, zřízena tělovýchovná
nebo sportovní zařízení, nebo se na pozemku nachází zahradová nebo chatová
osada, která byla zřízena před 1. 10. 1976.¨
V nálezu Ústavního soudu ČR z 1. 12. 1997, IV. ÚS 195/97 (uveřejněném
pod č. 161 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), byl zaujat
právní závěr, že nároky podle zákona č. 229/1991 Sb. jsou nároky primární, a to
i za cenu zásahu do již provedených m a j e t k o p r á v n í c h p o s u n
ů . Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k
citovaným právním závěrům z publikované soudní judikatury, z nichž dovolací
soud vycházel i v daném případě, nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k
závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 23. 9. 2010 (sp. zn. 28 Co
278/2010 Krajského soudu v Praze) řešil některou právní otázku v rozporu s
hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.),
ani že by tu řešil některou právní otázku, která by dosud vůbec nebyla vyřešena
v rozhodování dovolacího soudu) s přihlížením i k právním závěrům Ústavního
soudu ČR) když totiž odvolací soud měl ve svém rozsudku z 23. 9. 2010 v
podstatě na zřeteli tatáž právní ustanovení a tytéž právní závěry (a dále i
závěry z jím citovaných nepublikovaných rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22
Cd 850/2005 a 20 Cdo 3963/2008 Nejvyššího soudu.
To se jmenovitě týkalo jednak
právního závěru odvolacího soudu, že „nabytí vlastnictví na základě usnesení
příklepu v dražbě v rámci nařízené exekuce je nabytím vlastnického práva
originálním způsobem bez ohledu na vlastnictví předchůdce“, takže tu nejde o
majetkoprávní posun, dále pak závěru odvolacího soudu, že vydání pozemků
oprávněné osobě podle zákona č. 229/1991 Sb. brání získání těchto pozemků
fyzickými osobami na základě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku a
posléze i právní závěr odvolacího soudu, že zřízení silnice III. třídy na
pozemku ve smyslu zákona o půdě, brání vydání pozemku oprávněné osobě podle
tohoto zákona. A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým
rozsudkem z 23. 9. 2010, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, ani právní
otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem, nebylo tu možné shledat u tohoto dovoláním napadeného rozhodnutí
zákonné předpoklady týkající se přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného
ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti
pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů. Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle
ustanovení § 243 odst. 2 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako
dovolání nepřípustného. Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a dalším účastníkům
řízení náklady v dovolacím řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.