28 Cdo 2119/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání
dovolatelů: 1. Dr. R. M. K. d. S., M., a 2. G. R. B., zastoupených advokátem,
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 17. 1. 2007, sp. zn. 19 Co 527/2006,
vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C
290/2006 (žalobců Dr. R. M. K. d. S. a G. R. B., zastoupených advokátem, proti
žalovaným: A/ Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., a B/ V. K., zastoupenému advokátem,
o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
Dovolání dovolatelů se odmítají.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
O žalobě žalobců, podané u soudu 11. 7. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 3 z 5. 10. 2006, č. j. 16 C 290/2006-48. Tímto
rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců se žalobním
návrhem, aby bylo soudem určeno, že žalobkyně Dr. R. M. K. d. S. je
spoluvlastníkem (z ideálních 5/18) původního pozemku parc. č. 2928 (o výměře
3.383 m2), jehož část je nyní označena jako pozemek parc. č. 2928/1 (o výměře
2.449 m2), zapsaného na listu vlastnictví č. 2520 pro katastrální území Ž. u
Katastrálního úřadu pro h. m. P., katastrální pracoviště P., jakož i pozemků
parc. č. 2928/3 (o výměře 578 m2), parc. č. 2928/4 (o výměře 34 m2), parc. č.
29286 (o výměře 34 m2) a parc. č. 2928/9 (o výměře 78 m2), zapsaných na listu
vlastnictví 6838 pro katastrální území Ž. u Katastrálního úřadu pro h. m. P.,
katastrální pracoviště P. Dalším výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního
stupně byl zamítnut také žalobní návrh žalobců, aby bylo soudem určeno, že
žalobce G. R. B. je spoluvlastníkem (z ideálních 8/18) původního pozemku parc.
č. 2928 (o výměře 3.383 m2), jehož část je nyní označena jako pozemek parc. č.
2928/1 (výměře 2.449 m2), zapsaného na listu vlastnictví č. 2520 pro
katastrální území Ž. u Katastrálního úřadu pro h. m. P., katastrální pracoviště
P., jakož i pozemků parc. č. 2828/3 (o výměře 578 m2), parc. č. 2928/4 (o
výměře 34 m2), parc. č. 2928/6 (o výměře 34 m2) a parc. č. 2928/9 (o výměře 78
m2), zapsaných na listu vlastnictví č. 6838 pro katastrální území Ž. u
Katastrálního úřadu pro hlavní město P., katastrální pracoviště P. Ohledně
nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto, že žalobci zaplatí
každý po 5.225 Kč žalovanému V. K. do tří dnů od právní moci rozsudku, zatím co
ve vztahu mezi žalobci a žalovanou ČR – Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 17. 1. 2007, sp. zn. 19 C
527/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 3 z 5. 10. 2006, č. j. 16 C 29P/2006, potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto,
že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému V. K. na
náhradu nákladů řízení 20.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku
odvolacího soudu, zatím co ve vztahu mezi žalobci a žalovanou Českou republikou
– Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových nemá žádný z nich právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání rozsudku
soudu prvního stupně a řízení, které vydání tohoto rozsudku předcházelo (podle
§ 212 a § 212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu) dospěl odvolací soud k
závěru, že odvolání odvolávajících se žalobců není důvodné, protože soud
prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav v této právní věci a také
právní posouzení věci soudem prvního stupně je nutno považovat za správné.
Odvolací soud poukazoval na to, že v daném případě vlastníkem původního pozemku
parc. č. 2928 v katastrálním území Ž. byl L. A., který až do své smrti v roce
1962 žil v cizině. V průběhu rozhodného období podle zákona č. 229/1991 Sb.
(25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) se této nemovitosti tehdy zmocnil stát „prostou
okupací“, třebaže původní vlastník byl stále zapsán i v tehdejší evidenci
nemovitostí. Byl proto odvolací soud toho názoru, že tu byl dán restituční
důvod podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Nápravy takto vzniklé
majetkové křivdy z oprávněných osob (podle zákona č. 229/1991 Sb.) využila v
tomto případě (v řízení u pozemkového úřadu) pouze neteř původního vlastníka I.
S., která byla českou státní občankou, jejíž restituční nárok byl převážně
úspěšný; rozhodnutím P. ú. P. z 5. 5. 1999, č. j. PÚ 4779/98, bylo tu
rozhodnuto, že vlastníkem pozemků parc. č. 2928/3, parc. č. 2928/6, parc. č.
2928/4 a parc. č. 2928/9 je I. S. a to jako dědička po L. A., z 5/18 podílu na
dědictví, podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 z 21. 10. 1996, sp. zn. 13
D 35/96-158. Žalobci Dr. R. M. K. d. S. a G. R. B. však žádný restituční nárok
neuplatnili a ani uplatnit nemohli s ohledem na to, že neměli české státní
občanství. Jde tu o nemovitosti, které převzal stát v rozhodné době (25. 2.
1948 – 1. 1. 1990) bez právního důvodu, jak to má na zřeteli ustanovení § 4
odst. 1 a ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb.). Na této
skutečnosti nezměnila nic, podle názoru odvolacího soudu, ani skutečnost, že u
Obvodního soudu pro Prahu 3 proběhlo (pod sp. zn. 20 C 121/96), že vlastníkem
pozemku parc. č. 2928 v katastrálním území Ž. je stát a že pozemek je v
prozatímní správě Městské části Praha 3. Odvolací soud dovozoval, že „takovéto
rozhodnutí (vydané v době zároveň probíhajícího restitučního řízení u
pozemkového úřadu) bylo totiž pro posouzení restitučního nároku pozemkovým
úřadem nadbytečné, neboť v pravomoci pozemkového úřadu bylo posoudit jak
existenci povinné osoby podle ustanovení § 5 zákona č. 229/1991 Sb., tak i
další předpoklady pro rozhodnutí o nároku podle tohoto zákona“.
Odvolací soud proto potvrdil žalobu žalobců zamítající rozsudek soudu prvního
stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu, neboť žalobci, kteří
nevyužili možnosti uplatnit žádost o vydání spoluvlastnických podílů na
nemovitostech podle zákona č. 229/1991 Sb., jako zákona speciálního, se nemohli
domáhat ochrany svých tvrzených práv k těmto pozemkům podle právních předpisů
obecných (tj. občanského zákoníku a občanského soudního řádu (§ 80 písm. c/ o.
s. ř.). Správným byl shledán i výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech
řízení.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 16. 2. 2007 doručen advokátu, který žalobce v
řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo dne 12. 4. 2007 předáno na
poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 3, tedy ve lhůtě stanovené v § 240
odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i
rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že
rozhodnutí odvolacího soudu, napadené jejich dovoláním, spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé uváděli, že mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení (ve
smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) svých
spoluvlastnických práv k pozemkům uváděných v jejich žalobě vzhledem k
rozdílným i duplicitním zápisům vlastnictví ohledně těchto pozemků v katastru
nemovitostí. V současné době je totiž jako vlastník pozemku parc. č. 2928/1
(orná půda o výměře 2449 m2) v katastrálním území Ž. zapsán v katastru
nemovitostí žalovaný V. K., a to na základě kupní smlouvy z 19. 9. 2001, kterou
s ním uzavřela I. S. (jedna z dědiček s podílem 5/18 po původním vlastníku L.
A. U pozemků parc. č. 2928/3 (ostatní plocha o výměře 578 m2), parc. č. 2928/4
(zastavěná plocha a nádvoří o výměře 34 m2), parc. č. 2928/6 (ostatní plocha o
výměře 34 m2) a parc. č. 2928/9 (zastavěná plocha a nádvoří o výměře 78 m2) je
vlastnické právo evidováno duplicitně, tj. kromě žalobců (s podíly 5/18 a 8/18
k celku jako dědiců po L. A., zemřelém 28. 5. 1962 na podkladě usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 3 z 20. 10. 1999, č. j. 13 D 35/96-158) také České
republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Duplicitní zápis
vlastnického práva k pozemkům je tu důsledkem rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 3 z 21. 5. 1996, sp. zn. 20 C 121/96, kterým bylo určeno, že „vlastníkem
pozemku původně označeného č. 2928, nyní č. 2928/1 – díl 1 o výměře 24449 m2,
č. 2928/1 – díl II o výměře 78 m2, část pozemku č. 2926/2 o výměře 34 m2 a část
pozemku č. 2926/1 o výměře 612 m2 v katastrálním území Ž. (Obec H. m. P.) jsou
ve vlastnictví Českého státu a v prozatímní správě Městské části Praha 3“.
Podle názoru dovolatelů odvolací soud pochybil ve svém výsledném právním závěru
(že tu bylo třeba uplatnit pouze restituční nárok podle ustanovení § 6 odst. 1
písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. a nikoliv žalobu o určení spoluvlastnický
práv), když totiž „nepovažoval za významné, že jako vlastník nemovitostí, o něž
jde v tomto řízení, byl v evidenci nemovitostí po celou dobu zapsán původní
vlastník pozemků L. A. Proto tu, podle názoru dovolatelů, „nelze uplatnit
restituční předpisy, když v katastru nemovitostí zůstal, jako vlastník pozemků,
zapsán právní předchůdce žalobců, neboť v takovém případě bylo možné (po
provedeném dědickém řízení) se fakticky ujmout vlastnického práva“. Žalobci se
tu nedomáhají nápravy majetkové křivdy podle zákona č. 229/1991 Sb., nýbrž
„nápravy závadného stavu, který vznikl zápisem do katastru nemovitostí po roce
1996, tedy až po skončení tzv. rozhodného období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990),
jak toto období vymezují restituční předpisy.
Dovolatelé jsou přesvědčeni, že zápis vlastnického práva pro žalovanou Českou
republiku Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových byl v katastru
nemovitostí „proveden na základě zcela nesprávného rozhodnutí Obvodního soudu
pro Prahu 3 ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 20 C 121/96, vydaného po řízení, jehož
účastníkem nebyl vlastník evidovaný v katastru nemovitostí (respektive jeho
dědici), čímž bylo znemožněno jakékoliv uplatnění jeho (jejich) práv.“
Dovolatelé zdůrazňovali dále, že „pouhou faktickou okupací nemovitostí jejich
původní vlastník své vlastnictví nepozbyl a stát nemovitosti nenabyl“.
Dovolatelé poukazovali také na to, že zápis vlastnického práva pro I. S. a
posléze pro žalovaného V. K. k pozemku parc. č. 2928/1 v katastrálním území Ž.
byl v katastru nemovitostí proveden na základě chybného rozhodnutí pozemkového
úřadu, které bylo vydáno v řízení, jehož účastníky žalobci rovněž nebyli a
nemohli v tomto řízení uplatnit svá práva“. Podle názoru dovolatelů tu však
restituční řízení provedeno být vůbec nemělo; nebyl tu dán restituční titul
podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., když původní
vlastník pozemků i po skončení tzv. rozhodného období (podle restitučních
předpisů) byl stále zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí, faktickou
okupací pozemků své vlastnické právo nepozbyl a stát jejich vlastnictví
nenabyl; pokud tu bylo provedeno řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., šlo tu o
„zneužití restitučního předpisu, když skutečným motivem I. S. pro podání
restitučního návrhu nebyl její právní zájem na odčinění majetkových křivd
spadajících před rok 1989, ale snaha obejít výsledky dědického řízení (a
dědické právo žalobců) a nabýt tak celou nemovitost (celé nemovitosti) namísto
jen dědického podílu“. V dané situaci tedy, podle názoru dovolatelů, „nebylo
ani nutno, ani možné postupovat podle restitučních předpisů, ani podávat
určovací žalobu, o níž Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl v roce 1996“.
Dovolatelé mají za to, že „zvláštní právní úpravu podle restitučních předpisů
nelze užít v situaci, která této úpravy nevyžaduje“; je tu třeba postupovat
podle předpisů obecných, jak to také žalobci v tomto případě učinili.
Ve vyjádření Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (za žalovanou
Českou republiku) k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání
nemělo být vyhověno, protože rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek
odvolacího soudu projednávanou právní věc správně posoudily a proto se uvedený
úřad ztotožňuje se závěry těchto rozhodnutí.
Také ve vyjádření žalovaného V. K. k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že se
ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů, vydaných v této právní věci, neboť tato
rozhodnutí byla vydána na podkladě správných skutkových závěrů a se správným
právním závěrem, že tu žaloba na určení vlastnictví (spoluvlastnictví) nemohla
být úspěšná, nýbrž šlo o nárok uplatnitelný (za splnění zákonných předpokladů)
podle zákona o půdě.
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo možné posoudit podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovolání, má po právní stránce zásadní
význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní
otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem,
anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 16 C 290/2006
Obvodního soudu pro Prahu 3), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z
vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem ze 17.
1. 2007 (sp. zn. 19 Co 527/2006 Městského soudu v Praze) řešil právní otázku,
která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení
o dovolání dovolatelů bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil
svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě
právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to
jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení
§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a
právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy
(jmenovitě s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů
k půdě a jinému zemědělskému majetku), když ustanovení takového předpisu jsou
ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje
jeho přechodu na právní nástupce původního vlastníka, především dědice)
předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu
občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo
(22 Cdo) 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost
převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního
důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku
(např. podle § 126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního
vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li
uplatnit, popřípadě jej bezúspěšně uplatnila, podle ustanovení právních
předpisů restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna
Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.. ÚS-st. 21/05, ve věcech žalob o určení
vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů,
uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o
určení vlastnického práva, nelze obcházet smysl a účel restitučního
zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany
vlastnického práva, k jehož zániku došlo po i před 25. 2. 1948 a zvláštní
restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové
újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě uvedeno, že restituční zákony
vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát v době po i před
25. 2. 1948 konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle
obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou
k předpisům obecdným. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které
zaniklo před více jak šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob,
které získaly věc od státu nebo od předchozího vlastníka.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.ÚS – st. 21/05
(uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat i výkladový závěr k samotnému
ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického
práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě
absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní
funkce žalob podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani
naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i
v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve
svém rozsudku ze dne 17. 1. 2007, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, v
němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku
v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.
/zákona o půdě/), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v
rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu
ČR, jimiž jsou obecné soudy vázána). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil
odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelů, ani právní
otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem, nebyly tu u dovolatelů shledány zákonné předpoklady přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního
řádu. Nebylo proto možné posoudit dovolání dovolatelů jako dovolání přípustné
podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných
ustanovení tohoto právního předpisu, upravujících přípustnost dovolání proti
pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání
nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované ČR – Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Ohledně nákladů, vynaložených žalovaným V. K. na vyjádření k dovolání
dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224
občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu umožňujícího
nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení;
dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a
jednak i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaného V. K. k dovolání
dovolatelů, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo tímto žalovaným
uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 27. července 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu