28 Cdo 2120/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha
Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a/ A. F., b/
ing. M. B., c/ K. B., d/ A. A., e/ P. V., všichni žalobci zastoupeni
advokátem, proti žalovaným 1/ J. K. st. a 2/ J. K. ml., zastoupených JUDr. M.
M., advokátem a JUDr. F. M., advokátem, o vyklizení místností v domě, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 32/95, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2004, č. j. 18 Co 221/2003-200,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům na nákladech dovolacího
řízení částku 2.355,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám
jejich zástupce JUDr. I. P.
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl podstatnou měrou
potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 8. 2002, č. j. 14 C
32/95-153; stalo se tak ohledně výroku, že žalovaní jsou povinni vyklidit
místnosti (pokoj, předsíň, kuchyň, koupelna) v suterénu domu č. p. 419 v P. na
M. 3. Odvolací soud současně změnil předchozí zamítavý výrok soudu prvního
stupně ve vztahu k požadovanému vyklizení dalších místností tamtéž (komory,
fotokomory) tak, že i tyto místnosti nařídil vyklidit a vyklizené žalobcům –
jako spoluvlastníkům domu – předat do 15-ti dnů od právní moci rozsudku.
Žalovaní byli zavázáni k náhradě nákladů, vzniklých žalobcům v odvolacím řízení.
Odvolací soud přisvědčil právním závěrům soudu prvního stupně, podle
nichž žalovaným chyběl právní důvod k užívání většiny místností, kolaudovaných
již v roce 1923 jako byt a posléze určených jako byt domovnický. Vůči komoře a
fotokomoře, používaných žalovanými k uměleckým účelům, přiznal soud prvního
stupně žalovaným důvod užívání na základě přidělení jedné místnosti v roce 1980
ze strany ONV v P. a poté sjednané („hospodářské“) smlouvy o dočasném užívání
obou místností mezi Lidovým bytovým družstvem v P. a druhým žalovaným. Odvolací
soud tu však oponoval setrvalým kolaudačním stavem všech místností (byt) a
prohlásil proto za neplatné jak přidělení jedné z posledně zmíněných
předmětných místností, tak pozdější smlouvu o dočasném užívání obou (§ 39
občanského zákoníku, § 57 zákona č. 41/1964 Sb. o hospodaření s byty). Pak
ovšem absentoval právní důvod užívání i v relaci ke komoře a fotokomoře.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání. V jeho
podrobném odůvodnění se zaměřili na prohlášení vlastníka resp. spoluvlastníků
domu, které podle nich trpí v pasáži týkající se předmětných místností takovou
vadou, že je zpochybněn vlastnický titul k domu; samotné prohlášení je pak
neplatné, a to spíše zcela než jen zčásti. V prohlášení jsou totiž všechny
místnosti, jež se staly předmětem žaloby, zahrnuty do společných prostor domu
(nesprávně jako „domovnický byt“, který má sloužit všem). Uvedený postup
odporuje příslušným ustanovením zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, jak
je dovolatelé citují, a má za následek nedostatek aktivní legitimace žalobců.
Dovolatelé tedy vytkli odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci a
posléze v dalším podání, učiněném novým zástupcem v zastoupení pouze druhého
žalovaného, též procesní vadu řízení, spočívající v nesprávném posouzení
procesní sukcese žalobců do postavení předchozího žalobce (Bytového družstva
M.). Dovolatelé žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších instancí
a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhli jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud shledal, že žalovaní podali dovolání prostřednictvím
advokáta včas a že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního
řádu (dále „o. s. ř.“) přípustné – ovšem jen do té části výroku rozsudku
odvolacího soudu, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn v jejich
neprospěch (vyklizení komory a fotokomory). I když zůstal
právní názor odvolacího soudu z větší části nenapaden, dovolací soud považoval
za žádoucí posoudit i v omezeném rámci dovolání ty dovolací důvody, které
nastolili žalovaní, totiž tvrzené nesprávné hmotněprávní a v důsledku i
procesní posouzení věci, neberoucí v úvahu nedostatek aktivní legitimace
žalobců (§ 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.).
Dovolání však není opodstatněné.
Právnímu důvodu užívání místností, jehož posouzení je z hlediska
existence či neexistence věcí soudu a je v dané věci rozhodné, nelze
jednostranně nadřazovat účel a právní důsledky tzv. prohlášení vlastníka (resp.
spoluvlastníků) budovy, i když toto je ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 72/1994
Sb., jako vymezení jednotek (bytů), předpokladem vzniku vlastnictví jednotky a
podkladem pro eventualitu jejího převodu.
Žalobci zajisté pochybili, jestliže ve svém prohlášení k domu č. p.
419 v k. ú. S. zahrnuli, v rozporu se stále platným kolaudačním určením,
„bývalý“ domovnický byt nikoli mezi bytové jednotky, ale do společných částí
domu sub C. Tyto chybu, která protiřečí ustanovení § 2 písm. b/, g/ zákona č.
72/1994 Sb., však lze zhojit – jak již upozornil odvolací soud – cestou opravy
v katastrálním operátu podle katastrálního zákona č. 344/1992 Sb. Zatím však
není důvodu posuzovat prohlášení spoluvlastníků ani jako částečně, natož zcela
neplatné. Následky dosud zapsané nesprávnosti nikoho bezprostředně nepoškozují
a není ve veřejném zájmu zpochybňovat platnost v zásadě jinak správného
dokumentu a jeho zápisu v katastru. Aktivní legitimace žalobců jako
spoluvlastníků domu tedy není dotčena. Pro dovolatele je navíc, jak již
zdůrazněno v předchozím odstavci, podstatná absence právního důvodu užívání
místností (tento závěr odvolacího soudu nebyl napaden dovoláním a nestal se
tedy předmětem dovolacího přezkumu), znamenající povinnost místnosti vyklidit.
Odvolací soud tedy z hlediska dovolacího přezkumu nepochybil a
dovolací soud dovolání žalovaných zamítl podle § 243b odst. 2 o. s. ř.; řízení
navíc nebylo zatíženo vadou, mající případně za následek zmatečnost rozhodnutí
nižších instancí (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Úspěšní žalobci měli podle § 243b odst. 5 a návazných ustanovení o.
s. ř. právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Tyto náklady spočívaly v
odměně zástupce za jeden úkon – vyjádření k dovolání. Sazba za tento úkon
činila podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. 3.800,- Kč (§ 7 písm. d/), a s přičtením
20 % za společné zastoupení (§ 17 odst. 2) byla zvýšena na 4.560,- Kč. Po
nezbytném krácení o polovinu za jediný úkon v dovolacím řízení (§ 18) došlo k
redukci odměny na 2.280,- Kč, a s přičtením 75,- Kč režijního paušálu pak
představovaly náklady žalobců částku 2.355,- Kč, uvedenou ve výroku II. tohoto
rozsudku.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. února 2005
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu