U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve
věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Sokolská 60, proti žalované I. P., zastoupené Mgr. Markem Odrobinou,
advokátem se sídlem v Praze 1, Nekázanka 11, o zaplacení 17,616.511,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 346/2006,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince
2009, č. j. 21 Co 454/2009-144, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
změnil jej toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení a současně rozhodl i o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Ve shodě se soudem prvního stupně
vzal za prokázané, že žalobce jako budoucí kupující uzavřel se společností STEP
spol. s r.o. (budoucím prodávajícím) dne 15. 10. 2004 smlouvu o smlouvě
budoucí, jíž se tito účastníci zavázali do dohodnuté doby uzavřít kupní smlouvu
o úplatném převodu vlastnického práva k označené bytové jednotce a
spoluvlastnickým podílům ke společným částem bytového domu v Praze 6, Šlikově
ulici; současně sjednali, že práva a povinnosti z této smlouvy je budoucí
kupující oprávněn převést na třetí osobu i bez souhlasu budoucího prodávajícího
(čl. VII, bod 12.4 smlouvy). Na základě dohody účastníků práva a povinnosti ze
smlouvy o smlouvě budoucí přešly na žalovanou, jež jako kupující uzavřela dne
8. 2. 2005 se společností STEP spol. s r.o. (prodávajícím) kupní smlouvu, jímž
předmětem byla označená bytová jednotka a vkladem práva do katastru nemovitostí
na ni přešlo vlastnické právo k této nemovitosti. Při výkladu projevu vůle
účastníků se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o
prokázaném úmyslu žalobce darovat nemovitosti žalované a že se tak materiálně
stalo bezúplatným převodem práva na uzavření kupní smlouvy, v době, kdy žalobce
již složil částku odpovídající kupní ceně nemovitostí. Po právní stránce
uzavřel, že nemovitosti nabyla žalobkyně na základě kupní smlouvy a právo na
její uzavření bezúplatným převodem práv a povinností, podřatitelnému darování
ve smyslu § 628 odst. 1 obč. zák., aniž by tedy získala na úkor žalobce
bezdůvodné obohacení, jež by mu byla povinna vydat (§ 451 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti
odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s.
ř.), co do důvodů měl za to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.); dovozoval přitom, že
rozhodnutí odvolacího soudu se odchyluje od ustálené judikatury o bezdůvodném
obohacení a přináší i judikaturu novou a jde proto o rozhodnutí zásadního
právního významu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Právnímu posouzení věci vytýkal, že
se soustředí pouze na otázku převodu práva na uzavření kupní smlouvy a zcela
odhlíží od relativně samostatného žalobcova úkonu, jímž došlo dříve k zaplacení
zálohy odpovídající kupní ceně nemovitostí, aniž by při něm odvolací soud
zkoumal, zda tímto úkonem nedošlo k bezdůvodnému obohacení žalované na úkor
žalobce. Konstatoval, že v době převodu práva na žalovanou nebyla kupní cena
plně zaplacena a jako budoucí kupující nebyl žalobce vlastníkem nemovitostí;
nemohl je proto žalované darovat. Rozsudek odvolacího soudu pokládá nejenom za
nesprávný, nýbrž i za nepřezkoumatelný, který obsahuje souhrnná skutková
zjištění a postrádá hodnocení rozhodujících skutečností o majetkovém prospěchu,
jehož se žalované na jeho úkor dostalo. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky
soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť
dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009
(srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval
otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o.
s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl
odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má.
Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího
soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu – v dovolacím řízení zásadně
nezpochybnitelných (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. zde
dovolateli k dispozici není) – vyplývá, že v posuzovaném případě žalovaná
získala majetkový prospěch na základě dohody účastníků o bezúplatném převodu
práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí, realizované posléze uzavřením
kupní smlouvy s třetí osobou, prodávajícím. Za této situace odvolací soud (po
právní stránce) uzavírá, že jde o majetkový prospěch získaný žalovanou zákonem
aprobovaným způsobem a nikoliv o některý z případů bezdůvodného obohacení.
Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat. Ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. jen obecně
stanoví povinnost vydat bezdůvodné obohacení, zatímco jednotlivé skutkové
podstaty bezdůvodného obohacení jsou uvedeny v ustanovení § 451 odst. 2 a § 454
obč. zák; podle něj bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný
plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Bezdůvodně se obohatí i ten, za nějž bylo
plněno, co po právu měl plnit sám (§ 454 obč. zák.). Majetkové hodnoty nabyté
z důvodů právem dovolených (dar, koupě apod.) nemohou být předmětem
bezdůvodného obohacení; naopak právní řád a zejména občanský zákoník jim
poskytuje ochranu. Závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení vzniká pouze
tehdy, došlo-li na úkor jednoho subjektu k obohacení druhého bez právem
uznaného důvodu, naplněním některé z vyjmenovaných skutkových podstat
bezdůvodného obohacení. /K těmto závěrům dospěl již bývalý Nejvyšší soud ČSR ve
stanovisku sp. zn. Cpj 34/74, k některým otázkám projednávání žalob o vydání
neoprávněného majetkového prospěchu (tj. právního institutu, který byl zákonem
č. 509/1991 Sb. nahrazen institutem bezdůvodného obohacení), uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 26/75, a dovolací soud nevidí
důvod se od něj odchýlit ani v nyní posuzované věci./
Jelikož žádná se skutkových podstat bezdůvodného obohacení v posouzeném případě
naplněna není (ani žalobce žádnou z nich v dovolání neoznačuje), závazkový
právní vztah mezi účastníky tohoto řízení, ze něhož by žalované vznikla
povinnost poskytnout žalobci požadované peněžní plnění, nevznikl. Že se
žalované dostalo majetkového prospěchu, je nesporné; ovšem na základě dohody
účastníků o bezúplatném převodu práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí
(jíž platnost žalobce nenapadá) a následně uzavřením kupní smlouvy s třetí
osobou (prodávajícím), která je právním důvodem (titulem) vzniku vlastnického
práva žalované. Dovozuje-li snad žalobce vznik bezdůvodného obohacení z toho,
že složil budoucímu prodávajícímu zálohu kupní ceny (její část), aniž s ním sám
později uzavřel kupní smlouvu, může jít o případ plnění z právního důvodu,
který odpadl, kdy je ovšem k vydání bezdůvodného obohacení legitimován budoucí
prodávající, který zálohu převzal (mutatis mutandis srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu z 26. 9. 2002, sp. zn. 33 Odo 451/2001, uveřejněný v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C 1467). Na zjištěné skutečnosti
nedopadá ani skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním za
jiného podle ustanovení § 454 obč. zák., jež předpokládá, že ten, kdo plnil
jinému, tuto povinnost neměl a plnil místo toho, kdo byl k tomuto plnění
povinen, přičemž mezi subjekty bylo zřejmé, že se děje plnění za jiného, v
době, kdy trval závazkový vztah dlužníka, obohaceného (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu z 30. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 289/2001, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 23/2004); skutečnosti podřaditelné
hypotéze této právní normy dovolatel ani netvrdí.
Jakkoliv konkrétní vady řízení judikatorní přesah zpravidla nemají (a na
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
usuzovat nelze), neshledává Nejvyšší soud ani námitky dovolatele k nim se
upínající za opodstatněné. Rozsudek odvolacího soudu není nepřezkoumatelným
rozhodnutím, jak dovolatel namítá, což lze zjistit již nahlédnutím do
přesvědčivého odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, které nepostrádá
rozhodující závěry o učiněných skutkových zjištěních ani závěry právní, lze v
něm nalézt i odpovědi na relevantní argumentaci účastníků a pouze u dílčích
skutkových zjištění odkazuje na závěry soudu prvního stupně, které po
přezkoumání v odvolacím řízení pokládá za správné.
Jelikož právní otázky, na jejichž řešení rozhodnutí o věci samé spočívá,
posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou, od níž není důvod
odchýlit se ani v nyní posuzované věci, nemá jím vyhlášený rozsudek po právní
stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.) a dovolání proti němu
přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věty první o. s. ř.) - dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm.
c) o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy
žalované, která by jinak na náhradu nákladů dovolacího řízení měla zásadně
právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. září 2010