28 Cdo 2124/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. U., zastoupeného
advokátem, proti žalované M. Š., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitosti,
vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 3 C 139/98, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2000, č.j. 25 Co
467/2000-67, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu
v Berouně ze dne 13. 1. 2000, č.j. 3 C 139/98-51, jímž bylo žalované uloženo
vyklidit byt v I. poschodí domu čp. 231 v K. do tří měsíců od právní moci
rozsudku. Návrh na připuštění dovolání odvolací soud zamítl. Po skutkové
stránce vyšel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně, doplněných výslechem
účastníků. Vzal za prokázané, že v roce 1994 žalobce jako majitel shora uvedené
nemovitosti udělil souhlas svému synovci P. P. (tehdejšímu druhovi žalované) k
užívání předmětného bytu. Byt vyžadoval úprav, které žalované spolu se svým
druhem, případně výlučně sama, uhradila. To se týkalo i zřízení samostatného
přívodu elektrického proudu do bytu včetně osazení samostatného elektroměru.
Mezi žalobcem a žalovanou a jejím druhem došlo k dohodě, že ročně budou
přispívat částkou 1.000 Kč na náklady ústředního vytápění v domě a na náklady
vyvážení domovního septiku. Na uvedené adrese je hlášena k trvalému pobytu jak
žalovaná od 4. 1. 1996, tak její dcera P. Š., nar. 18. 2. 1996 (ta od 3. 12.
1997). Stalo se tak na základě souhlasu ubytovatele - tedy žalobce. Druhovské
soužití žalované s P. P. však v roce 1997 skončilo, tento se odstěhoval ke své
další přítelkyni. Žalobce dopisem ze dne 23. 4. 1998 vyzval žalovanou k
vyklizení bytu, k čemuž dosud nedošlo. Žalovaná v bytě nadále bydlí, na víkendy
dojíždí k rodičům na chalupu, která je ve vlastnictví jejich rodičů. Během
týdne se zdržuje u svého přítele, nemůže však u něj bydlet, když tento žije se
svým otcem v třípokojovém bytě s příslušenstvím.
Při takto zjištěném skutkovém stavu dospěl odvolací soud k závěru, že mezi
účastníky nedošlo k uzavření nájemní smlouvy. Nebylo totiž prokázáno tvrzení
žalobkyně, že částka 1.000 Kč zahrnovala blíže neurčenou částku nájemného a
další neurčená část měla být hrazena výkonem blíže nekonkretizovaných prací na
nemovitosti žalobce. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že částka 1.000 Kč
zahrnovala pouze úhradu výdajů na režijní náklady s bydlením žalované a jejího
druha spojených. Žalované tak nesvědčí žádný platný právní důvod k užívání bytu
v nemovitosti žalobce, takže jeho nárok na vyklizení je podle § 126 o.z.
důvodný. V okolnostech případu neshledal odvolací soud žádný důvod k použití §
3 odst. 1 o.z., podle něhož by měl být žalobce ve svém vlastnickém právu omezen
tak, že by lhůta k vyklizení měla být stanovena až po zajištění bytové náhrady
žalované.
Zamítavý výrok o nepřipuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že
řešení právní otázky na základě zjištěného skutkového stavu v této věci
odpovídá standardní rozhodovací praxi soudu a není nijak zásadním. Žalovaná
pouze zpochybňuje skutkový závěr soudu o tom, že nedošlo k dohodě o nájemném.
Podmínky § 239 odst. 1 o.s.ř. proto odvolací soud neshledal.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas
dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.
Uplatnila dovolací důvody uvedené § 241 odst. 3 písm. b) a d) o.s.ř. Podle
dovolatelky spočívá nesprávné právní posouzení věci v tom, že odvolací soud
přehlédl skutečnost, že podle platné úpravy v roce 1994 nebylo zapotřebí k
uzavření smlouvy o nájmu bytu písemné formy. Jinou vadu řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí spatřovala dovolatelka v tom, že původní
žalobní petit zněl na vyklizení bytu podrobně popsaného v žalobě, podáním
došlým soudu prvního stupně dne 13. 10. 1999 došlo k úpravě petitu v označení
bytu pouze tak, že jde o byt v I. poschodí nemovitosti - domu na adrese K. 231.
O změně žaloby však nebylo v průběhu řízení rozhodnuto. Výrokem rozsudku
odvolacího soudu tak došlo k potvrzení výroku o vyklizení bytu, který není
specifikován, takže jde o výrok nevykonatelný. Navrhla zrušení rozsudku
odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto
dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č.
30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle
dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského
soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). Zjistil přitom, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou - účastnící řízení řádně zastoupené advokátem. Dospěl však k závěru,
že dovolání v této věci není přípustné.
Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka
na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané
tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném
pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR,
bylo uvedeno, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno
považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo
přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v
obdobných případech. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují)
a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává teprve tehdy,
jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně
má. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění této úvahy je ovšem skutečnost, že
rozhodnutí odvolacího soudu vůbec spočívalo na posouzení otázky, jejíž
správnost dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu.
O takový případ v této věci nejde.
V této věci žalovaná navrhla připuštění dovolání „pro řešení zásadní právní
otázky, zda za těch zjištěných skutkových došlo nebo nedošlo k uzavření nájemní
smlouvy“. Odvolací soud tento návrh zamítl s tím, že jde o posouzení skutkových
otázek. S tím nelze zcela souhlasit. Je zřejmé, že žalovaná jako účastnice
řízení formulovala svůj návrh na připuštění dovolání v této věci tak, aby bylo
podrobeno dovolacímu přezkumu posouzení správnosti právních závěrů odvolacího
soudu v tom, zda jím zaujatý výklad náležitostí nájemní smlouvy je správný či
nikoliv. Vzhledem k dikci ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. a důsledkům plynoucím
z gramatického výkladu, jak byl shora zmíněn, nepřísluší dovolacímu soudu
posuzování správnosti skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů. Pro
posouzení přípustnosti dovolání z hlediska § 239 odst. 2 o.s.ř. je rozhodující
pouze to, zda ze skutkových zjištění, která odvolací soud učinil (a která se
předmětu dovolacího přezkumu vymykají), vyvodil správné právní posouzení, jakož
i okolnost, zda jím vyslovené řešení činí jeho rozhodnutí rozhodnutím zásadního
právního významu.
Z právní úpravy platné v roce 1994 (do 31. 12. 1994), na kterou dovolatelka
poukazuje, neplyne požadavek písemné formy pro uzavření smlouvy o nájmu bytu.
Stejně tak nebylo (a ani podle nyní platné úpravy není) podmínkou platnosti
nájemní smlouvy, aby den uzavření smlouvy o nájmu bytu spadal zajedno s dnem,
kdy užívání bytu na základě nájemní smlouvy skutečně započne. Nájemní smlouva
může být proto uzavřena i tak, že počátek užívání bytu bude dohodnut na dobu
pozdější, např. po dokončení drobných úprav v bytě podle potřeb nájemce nebo
poté, co nájemce z různých (třeba vlastních subjektivních důvodů) bude schopen
se do bytu nastěhovat. Z ustanovení § 685 odst. 1 o.s.ř. (ve znění do přijetí
novely provedené zákonem č. 267/1994 Sb.) je však zřejmé, že pojmovým znakem
nájemní smlouvy je úplata za užívání bytu (nájemné). Obecně není vyloučeno, aby
si účastníci smlouvy o nájmu bytu sjednali platně nájemní smlouvu tak, že výše
nájemného bude stanovena v důsledku zásady smluvní autonomie dohodou, bez vazby
na výši nájemného plynoucí z obecně závazného předpisu stanovícího úplatu za
nájem bytu. Opačný závěr nelze z ustanovení § 686 odst. 1 věty první o.z.
vyvodit. Stejně tak platí, že nájem nemusí být plněn v penězích, může být plněn
ve výkonech, či jinou formou, kterou lze ocenit. Přitom však platí zákonné
rozlišení uvedené v § 696 odst. 1, odst. 2 o.z., pokud jde o nájem samotný a
dále o samostatnou úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu.
Pak ovšem hodnocení odvolacího soudu je přiléhavé v tom, že odděleně hodnotilo
povahu dohody o platbách za podíl na chod ústředního topení v domě, v němž se
sporný byt nacházel a za podíl na úhradě za vyvážení septiku, tedy za plnění s
užíváním bytu spojené. Pokud pak ve vztahu k samotné dohodě o nájemném uzavřel
skutkově, že existence dohoda o úplatě za nájem bytu nebyla smluvena, jsou jeho
závěry věcně správné.
Výklad zaujatý odvolacím soudem pak ovšem odpovídá skutečně ustálenému běžnému
výkladu výše uvedených zákonných ustanovení. Nelze proto dospět k závěru, že by
šlo o rozhodnutí řešící uvedenou problematiku způsobem odchylujícím se od
dosavadní výkladové praxe.
Z obsahu spisu se nepodává - a ostatně to dovolatelka ani netvrdí - že by
řízení bylo zatíženo některou z vad uvedených v § 237 odst. 1 o.s.ř., jejichž
prokázání by zakládalo přípustnost dovolání a současně dovolací důvod podle §
241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. Přípustnost dovolání v této věci tak nelze dovodit
z žádného ustanovení platného procesního práva. Dovolací soud proto podle §
243b odst. 4 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek
v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 a
§ 224 odst. 1 o.s.ř. za použití § 150 téhož právního předpisu. Dovolatelka
nebyla v řízení o dovolání úspěšná, ohledně nákladů vynaložených na vyjádření
žalobce k dovolání dovolatele použil dovolací soud výše uvedeného ustanovení §
150 o.s.ř. o možném nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému
účastníku řízení. Tento výrok je v daném případě odůvodněn povahou projednávané
věci, jakož i osobními poměry žalované zejména s přihlédnutím k jejímu velmi
nízkému pracovnímu příjmu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2001
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu