28 Cdo 2126/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobce města D. se sídlem v D., zastoupeného JUDr. Pavlem Marečkem,
advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, proti žalovanému M.
Č., bytem v D., zastoupenému JUDr. Michalem Vihanem, advokátem se sídlem v
Teplicích, Školní 2, o zaplacení částky 62.315,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 11 C 446/2008, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 12. 2010, č. j. 10 Co
505/2009-75, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení
částku 11.100,- Kč k rukám JUDr. Pavla Marečka, advokáta, do 3 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 62.315,- Kč s přísl. z titulu
bezdůvodného obohacení. Tvrdil, že žalovaný rezignoval na funkci člena rady
města Dubí a na základě toho mu bylo schváleno vyplacení odměny ve výši
trojnásobku měsíční odměny. Jelikož žalovaný nevykonával funkci starosty či
místostarosty, byla odměna vyplacena v rozporu s ust. § 75 odst. 4 zákona č.
128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů.
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 1. 4. 2009, č. j. 11 C
446/2008-57, byla žaloba zamítnuta (výrok I.) a bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný byl členem
rady města D. od 1. 1. 2007. Když žalovaný na tuto funkci rezignoval, rozhodlo
zastupitelstvo města na svém čtvrtém zasedání konaném dne 3. 5. 2007 usnesením
o schválení odměny žalovanému ve výši trojnásobku měsíční odměny. Ta mu byla
vyplacena v červnu 2007 ve výši 62.315,- Kč čistého (97.500,- Kč hrubého). Krajský úřad Ústeckého kraje žalobci schválení této odměny vytkl, neboť je
považoval za rozporné s ust. § 75 odst. 4 zákona o obcích. Celkový plat
žalovaného coby uvolněného člena zastupitelstva představovala částka 32.500,-
Kč. Na šestém zasedání zastupitelstva města D. konaném dne 20. 9. 2007 bylo
usnesení o výplatě předmětné odměny revokováno. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že odměna nebyla vyplacena podle ust. § 75 odst. 4 zákona o obcích (což
nevyplývá ani ze zápisu ze čtvrtého zasedání zastupitelstva města D.). Žalovanému poskytnuté plnění podle názoru soudu prvního stupně nenaplňuje
žádnou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jelikož důvodem pro
poskytnutí odměny žalovanému byla kompenzace za nemožnost výplaty odstupného. Z
textu ust. § 75 zákona o obcích navíc nelze dovodit, že by odměna nemohla být
vyplacena. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. 12. 2010,
č. j. 10 Co 505/2009-75, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 62.315,- Kč s přísl., a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po
zopakování listinných důkazů konstatoval, že soud prvního stupně učinil v
posuzované věci správné skutkové závěry, a odkázal na ně. Žalovaný dne 3. 5. 2007 na čtvrtém zasedání zastupitelstva žalobce rezignoval na funkci člena rady
města, na témže zasedání bylo usnesením schváleno vyplacení odměny žalovanému
ve výši trojnásobku měsíční odměny jako „kompenzace za nemožnost vyplacení
odstupného“. Odvolací soud zdůraznil, že zákon o obcích je předpisem oblasti
veřejného práva, zakazujícím jednání, jehož povolení zákon přímo neupravuje. Jestliže tedy zákon vypočítává případy, ve kterých lze přiznat odměnu členu
zastupitelstva obce, nelze tuto odměnu přiznat v jiných, zákonem neupravených
případech. V daném případě se nejednalo o měsíční odměnu v souvislosti s
výkonem funkce žalovaného ani o odměnu v souvislosti se skončením funkčního
období, ale o odměnu za období navazující na okamžik rezignace žalovaného na
funkci člena rady obce. Ust. § 75 odst. 4 zákona o obcích však upravuje nárok
na vyplácení odměny za tříměsíční období navazující na vzdání se funkce jen v
souvislosti se starostou a místostarostou. Žalovaný však žádnou takovou funkci
nevykonával a nemožnosti vyplatit odměnu si bylo vědomo i samo zastupitelstvo
vzhledem k tomu, jak ji označilo v předmětném usnesení. Takový postup se ocitá
v přímém rozporu i s těmi ustanoveními zákona o obcích, která taxativně
vymezují rozhodovací pravomoc zastupitelstva obce (viz ust. § 84 odst. 2 písm. n/, u/, § 85 písm. b/ citovaného zákona).
Sporné plnění tak představuje
bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
spatřuje ve změně rozsudku soudu prvního stupně a důvodnost v nesprávném
právním posouzení věci a dále v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Dovolatel vytýká soudům obou stupňů, že se nezabývaly otázkou, zda
se v jeho případě jednalo o uvolněného či neuvolněného člena zastupitelstva,
což je stěžejní kritérium z hlediska ustanovení zákona o obcích pro vyplácení
odměn (v intencích ust. § 75 a § 84 citovaného zákona). Bez tohoto rozlišení
nelze podle názoru žalovaného s určitostí stanovit, pod které ustanovení zákona
má být daný případ zařazen. Rozsudek odvolacího soudu navíc trpí tím, že je v
něm pracováno „s pojmem odměna ve smyslu odstupného, tj. jako s finančními
prostředky vyplacenými v souvislosti s ukončením funkce“. Dovolatel se však
domnívá, že není zcela zřejmé, zda může být vyplacená částka chápána ve smyslu
odstupného, a poukazuje na skutečnost, že ona částka byla zdaněna jako odměna a
nikoliv odstupné, resp. „kompenzace odstupného“. V této souvislosti považuje
dovolatel za důležitou i výši nezdaněné částky a současně částky po zdanění,
přičemž z tohoto srovnání „jednoznačně vyplývá, že se jedná o zdanění odměny a
nikoliv odstupného, resp. 'kompenzaci odstupného', neboť v případě, že by se
skutečně o odstupné, resp. 'kompenzaci za odstupné' jednalo, musela by být
skutečně vyplacená částka mnohem vyšší“. Odvolací soud tedy zřejmě nesprávně
vycházel z domněnky, že dovolatel byl členem uvolněným a vyplacená částka měla
charakter odstupného, resp. „kompenzace odstupného“, a nesprávně aplikoval ust. § 75 a § 84 zákona o obcích. Žalovaný je současně přesvědčen, že bylo možné
vyplatit mu odměnu i podle ust. § 75 odst. 1, resp. 2 zákona o obcích. Dovolatel konečně navrhnul, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; požádal současně o odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání vyložil současná a dřívější pravidla
odměňování členů zastupitelstva. V daném případě zastupitelstvo rozhodovalo o
vyplacení odměny uvolněnému členu zastupitelstva. Odměnou podle zákona o obcích
jsou měsíční odměna a odměna při skončení funkčního období; jiné druhy odměny
zákon nezná. Žalobce předestřel rozbor ust. § 75 zákona o obcích a vyložil, že
nárok na odměnu vzniká při splnění zákonných podmínek v případě skončení
funkčního období, v případě skončení mandátu a v případě vzdání se funkce nebo
odvolání z funkce. Za daných okolností však žalovanému odměna náležet nemůže. Jiná než zákonem předvídaná odměna je totiž nepřípustná a zastupitelstvu
nepříslušelo o takové odměně rozhodnout. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“)
zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.)
osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je vzhledem ke změně rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem
přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvody byly
uplatněny podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolání ovšem není důvodné. Předně je třeba zdůraznit, že jakákoliv odměna může být členu zastupitelstva
přiznána pouze v případě, že s tím počítá zákon o obcích. Pokud určitý druh
odměny zákon nezná, je nepřípustné, aby takovou odměnu zastupitelstvo obce
přiznalo, neboť k tomu nemá pravomoc. V opačném případě by docházelo k
nekontrolovanému rozdělování veřejných prostředků, jež není možné akceptovat. Podle usnesení ze čtvrtého zasedání zastupitelstva města Dubí (viz č. l. 15
spisu) schválilo zastupitelstvo „odměnu zastupiteli panu M. Č. ve výši
trojnásobku měsíční odměny, jako kompenzaci za nemožnost vyplacení odstupného“
v situaci, kdy tento se vzdal funkce člena rady města. Zákon o obcích rozeznává
v případě členů zastupitelstva jednak měsíční odměnu, jednak odměnu při
skončení funkčního období (viz ust. § 71 odst. 3 zákona o obcích, v příslušném
znění). Vzhledem k dikci rozhodné části usnesení ze čtvrtého zasedání
zastupitelstva žalobce se nemohlo jednat o odměnu měsíční. Přicházelo by tedy v
úvahu jedině vyplacení odměny podle ust. § 75 zákona o obcích, v jehož odst. 1
je odměna vázána na skončení funkčního období, přičemž funkční období členů
zastupitelstva (ať už uvolněných či neuvolněných) končí dnem voleb do
zastupitelstva obce, neboť tímto dnem jim ze zákona zaniká mandát (viz Vedral,
J., Váňa, L., Břeň, J., Pšenička, S. Zákon o obcích (obecní zřízení). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 429). O takovou situaci se v posuzovaném
případě nejedná, neboť žalovaný se vzdal funkce člena rady žalobce, aniž by
skončilo funkční období členů zastupitelstva. Ust. § 75 odst. 2 zákona o obcích
toliko navazuje na předchozí odstavec a stanoví konkrétní výši odměny, pro spor
mezi žalobcem a žalovaným je tedy nepodstatné. Ust. § 75 odst. 3 zákona o
obcích pamatuje na případy, kdy dochází k zániku mandátu specifikovaných členů
zastupitelstva přede dnem konání voleb do zastupitelstva. Zánik mandátu je
upraven v ust. § 55 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a
o změně některých zákonů (viz tamtéž, s. 434 a násl.). Zásadní je zde to, že se
jedná o zánik mandátu člena zastupitelstva, nikoliv o vzdání se funkce člena
rady. Opět se tedy toto ustanovení nevztahuje na posuzovaný případ. Nelze
aplikovat ani ust. § 75 odst. 4 zákona o obcích, jež se vztahuje pouze na ty
členy zastupitelstva (ať už uvolněné či neuvolněné), kteří vykonávali funkci
starosty či místostarosty, což však není případ žalovaného (ten to ostatně ani
netvrdí). Ust. § 75 odst. 5, 6 zákona o obcích upravují odměnu za výkon
pravomocí starosty v období ode dne voleb do zastupitelstva do zvolení nového
starosty a ust. § 75 odst. 7 citovaného zákona stanovuje způsob výplaty odměny
a některé další partikulární otázky.
Z uvedeného výkladu je zřejmé, že zákon o
obcích nepamatuje na výplatu jakékoliv odměny v případě, že se člen
zastupitelstva (lhostejno, zda uvolněný či neuvolněný), který nevykonával
funkci starosty či místostarosty, vzdal funkce člena rady města. Jestliže pak o
udělení takové odměny bylo zastupitelstvem rozhodnuto a ta byla následně
vyplacena, stalo se tak v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona o obcích a
na straně žalovaného tím došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 451 obč. zák. Je tedy zjevné, že za daných okolností je nerozhodné, zda se v
případě žalovaného jednalo o člena zastupitelstva uvolněného či nikoliv, neboť
to na otázku oprávněnosti vyplacené odměny nemohlo mít vliv. Z protokolu o
jednání před soudem prvního stupně konaného dne 1. 4. 2009 (viz č. l. 50 a
násl.) navíc vyplývá, že účastníci učinili nesporným, že žalovaný byl uvolněným
členem zastupitelstva, takže není pravdou, že tato otázka je mezi účastníky
sporná. Na danou situaci nelze aplikovat ani ust. § 84 odst. 2 písm. n) zákona o
obcích, jak se mylně domnívá dovolatel, a to ani v případě, že tento by
skutečně byl neuvolněným členem zastupitelstva (což se však vzhledem k výše
uvedenému nezakládá na skutečnosti), jelikož citované ustanovení odkazuje pouze
na ust. § 72 zákona o obcích, které stanoví, že neuvolněným členům
zastupitelstva obce může být za výkon funkce poskytnuta měsíční odměna (viz
Vedral, J., Váňa, L., Břeň, J., Pšenička, S. Zákon o obcích (obecní zřízení). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 477). Toto ustanovení tedy
neumožňuje zastupitelstvu rozhodovat o jakýchkoliv odměnách neuvolněným členům
zastupitelstva, ale pouze o odměnách měsíčních, o něž se v daném případě
nejednalo. Dovolacímu soudu není zcela zřejmé, kam dovolatel směřuje svou
argumentací ohledně toho, že není jasné, zda se v případě poskytnutého
finančního plnění jednalo o odměnu či odstupné, resp. „kompenzaci odstupného“. Rozhodné je to, že zastupitelstvo žalobce rozhodlo o poskytnutí finančního
plnění, s nímž zákon o obcích nepočítá. Za takových okolností je bez právního
významu, jak je takové plnění nazváno. Už vůbec není jasné, čeho se žalovaný
snaží docílit poukazem na výši vyplacené částky před zdaněním a po zdanění. Jestliže byla měsíční odměna dovolatele coby uvolněného člena zastupitelstva
stanovena částkou 32.500,- Kč (což on sám žádným způsobem nerozporuje),
odpovídá trojnásobku částka 97.500,- Kč. Pokud pak v důsledku zdanění získal
dovolatel částku 62.315,- Kč, neshledává na tom dovolací soud nic nelogického. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že dovolací důvody nebyly naplněny, shledal
právní závěry odvolacího soudu správnými a dovolání podle ust. § 243b odst. 2,
části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl. Dovolací soud v souladu se svou rozhodovací praxí nerozhodoval o návrhu na
odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku ve spojení s rozsudkem soudu prvního
stupně. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142
odst. 1 o. s. ř.
Žalobci vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení v
souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto
náklady sestávají ze sazby odměny za zastupování v částce 8.950,- Kč podle ust. § 3 odst. 1 bodu 4., § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., a z paušální částky náhrady výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb., obojí navýšené o DPH podle
ust. § 137 odst. 1 o. s. ř., celkem tedy 11.100,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.