28 Cdo 2127/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
1. M. G., 2. M. B., a 3. M. V., zastoupených advokátem, proti rozsudku
Krajského soudu v Brně z 28.6.2001, sp.zn. 12 Co 264/2000 (ve znění
doplňujícího rozsudku z 8.8.2001, sp.zn. 12 Co 264/2000), vydanému v právní
věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp.zn. 4 C 215/92 (žalobců M. G.,
která byla v řízení zastupována M. G., M. B. a M. V., které byly v řízení
zastupovány advokátem, jehož pak zastupoval advokát, proti žalovaným: A.
Okresnímu úřadu v T., zastoupenému advokátem, B. A. T., akciové společnosti,
zastoupené advokátem, a C. České republice-Okresnímu úřadu v T., zastoupené
advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelek se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Žalobou, podanou u soudu 12.3.1992 (v průběhu řízení upravovanou), se
žalobkyně domáhaly, aby žalovaným bylo uloženo vydat jim nemovitosti, které
tvořily dříve zestátněnou firmu výroby cihlářských výrobků a obchodu se
stavebninami v M., okres T., a pozemky parc. č. ½ (s cihlářskou pecí a
komínem), parc. č. ¼ (s kůlnou), parc. č. 1/6 (s objektem kancelářských
budov), parc. č. 116, parc. č. 219, parc. č. 221, parc. č. 227/2 (s obytným
domem), parc. č. 2391/1 a parc. č. 2391/2 (hliniště) v katastrálním území M.
O této žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Třebíči z 10.11.1994,
čj. 4 C 215/94-70, a to tak, že žalovaný Okresní úřad v T. je povinen uzavřít
se žalobkyněmi dohodu o vydání věcí (žalobkyni M. G. z 10/12, M. B. z 1/12 a M.
V. z 1/12), a to pozemku parc. č.1/4 v M. (s kancelářskými budovami čp. 115),
pozemku prc. č. 1/6 (s další kancelářskou budovou) a pozemku parc. č. 1/5 (také
s objektem budovy). Byl však zamítnut žalobní návrh žalobkyň proti žalovaným v
širším rozsahu. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na
náhradu nákladů řízení Okresnímu úřadu v T. 2.200 Kč do 1 měsíce od právní moci
rozsudku. Usnesením téhož soudu ze 6.12.1994, čj. 4 C 215/97-74, bylo ještě
rozhodnuto o tom, že žalovaná akciová společnost A. T. (společný podnik) je
povinna uhradit Okresnímu soudu v Třebíči na soudní poplatek 500 Kč do 1 měsíce
od právní moci rozsudku. Žalovanému A. T. původně takto označenému bylo uloženo
zaplatit žalobkyním na náhradu nákladů řízení 5.632 Kč rovněž do 1 měsíce od
právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyň a žalovaného A. T., a.s., proti uvedenému rozsudku soudu
prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně usnesením z 24.1.1997, sp.zn. 12 Co
239/95, a to tak, že rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění tohoto usnesení konstatoval odvolací soud, že se soud prvního
stupně dopustil některých procesních pochybení, k nimž musel odvolací soud
přihlížet. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně zejména, že pokud šlo o
žalovaný A. T. nebylo v řízení před soudem prvního stupně objasněno, zda byl
tento žalovaný subjekt v řízení určitě a správně označen, když se toto označení
liší i v rozsudku soudu prvního stupně z 10.11.1994 ve srovnání s doplňujícím
usnesením téhož soudu ze 6.12.1994.
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Třebíči rozsudek z 30.1.1998, čj.
4 C 215/92-131, jímž bylo žalovaným České republice-Okresnímu úřadu v T. a
akciové společnosti A. T., uloženo uzavřít se žalobkyněmi M. G., M. B. a M. V.
dohodu o vydání (žalobkyni M. G. z 10/12, žalobkyni M. B. z 1/12 a žalobkyni M.
V. také z 1/12) těchto nemovitostí: ze strany Okresního úřadu v T. kancelářské
budovy čp. 115 na pozemku parc. č. ¼ v M. a kancelářské budovy čp. 116 na
pozemku parc. č. 1/6 v M. a objektu budovy na pozemku parc. č. 1/5 v M. a ze
strany A. T., a.s., pozemku parc. č. 1/2, pozemku parc. č. ¼, pozemku
parc. č. 1/6, pozemku parc. č. 1/5, pozemku parc. č. 219, pozemku parc. č. 221,
parc. č. 227/1, parc. č. 2391/1a, parc. č. 2391/2 v M. Žalovanému A. T., a.s.,
bylo uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Třebíči 1.000 Kč do jednoho měsíce od
právní moci rozsudku. A. T. bylo dále uloženo zaplatit žalobkyním na náhradu
nákladů řízení 1.150 Kč M. G., 2.761,50 Kč M. V. a 2.761,50 Kč M. B. do 15 dnů
od právní moci rozsudku. České republice-Okresnímu úřadu v T. bylo uloženo
zaplatit na náhradu nákladů řízení žalobkyni M. G. 1.150 Kč, žalobkyni M. B.
2.761,50 Kč a žalobkyni M. V. 2.761,50 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Doplňujícím rozsudkem z 19.3.1998, čj. 4 C 215/92-136, Okresní soud v Třebíči
ještě uložil A. T., a.s. zaplatit na účet Okresního soudu v Třebíči 2.472 Kč na
úhradu zálohovaného znalečného.
K odvolání žalobkyň i žalovaných byl rozsudek Okresního soudu v Třebíči z
30.1.1998, čj. 4 C 215/92-131 (ve spojení s doplňujícím rozsudkem z 19.3.1998,
čj. 4 C 215/92-136), zrušen usnesením Krajského soudu v Brně z 31.8.1999,
sp.zn. 12 Co 233/98, a věc byl soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že žalobkyně „obsáhly své
požadavky do žalobního návrhu způsobem podstatně neurčitým a v důsledku toho
šlo o žalobu zásadně vadnou. Pokud soud prvního stupně o takové žalobě jednal a
rozhodl o ní, je tu dán důvod ke zrušení rozsudku podle ustanovení § 221 odst.
1 písm. b/ občanského soudního řádu pro nedostatek podmínek řízení od jeho
samotného počátku“. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že v tomto
řízení nebylo zjištěno, které konkrétní nemovitosti byly původním vlastníkům
odňaty, jaký je současný faktický stav těchto nemovitostí z hlediska jejich
řádného označení, výměry pozemků nebo k jakým změnám došlo u budov. Odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně postrádá, podle názoru odvolacího soudu, i to,
kdo ze žalovaných a ve vztahu ke kterým nemovitostem je povinnou osobou podle
zákona č. 403/1990 Sb. a z jakého důvodu. Nebylo také plně doloženo, zda tu
byla výzva k vydání věcí včas podána u žalovaných v zákonem stanovené lhůtě.
Bude třeba, podle názoru odvolacího soudu, obstarat výpisy z pozemkové knihy
ohledně sporných nemovitostí v této právní věci, a to zejména z vložek č. 369,
370 a 417 pozemkové knihy pro katastrální území M. Bude také třeba, podle
názoru odvolacího soudu, provést v archivu pátrání po rozhodnutích Ministerstva
místního hospodářství ze 7.5.1957, čj. 11-063/j-29/4-1957, a po rozhodnutí
správy místního hospodářství rady bývalého Krajského národního výboru v J. z
22.11.1957, čj. MH-1239/57-Pl (na něž bylo poukázáno v usnesení bývalého
Lidového soudu v Moravských Budějovicích ze 6.8.1958, Č.d. 1515/58). Také je
třeba se zabývat stavem staveb na pozemku parc. č. 1/5 v M. a ohledně dalších
pozemků, uváděných žalobkyněmi, je třeba ověřit, zda nejsou zastavěny stavbou,
která by vydání pozemku bránila (§ 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.).
Dne 18.2.2000 byl vynesen rozsudek Okresního soudu v Třebíči, čj. 4 C
215/92-250. Tímto rozsudkem bylo České republice-Okresnímu úřadu v T. a A. T.,
akciové společnosti, uloženo uzavřít do 15 dnů od právní moci rozsudku se
žalobkyněmi M. G., M. B. a M. V. dohodu o vydání těchto nemovitostí: A/ ze
strany České republiky-Okresního úřadu v T. pozemků parc. č. 219, parc. .č.
174, parc. č. 227/3, parc. č. 155/1, parc. č. 233/2, parc. č. 227/2, parc. č.
2391/3, parc. č. 2391/2, parc. č. 172, parc. č. 173, parc. č. 174, parc. č.
½, parc. č. ¼, parc. č. 1/5 a parc. č. 1/6 v M. o celkové výměře
35.072 m2 a B/ ze strany A. T., akciové společnosti, kancelářské budovy na
pozemku parc. č. ¼ v M., objektu bydlení čp. 116 na pozemku parc. č. 1/6 v
M. a objektu dílen na pozemku parc. č. 1/5 v M., a to vše žalobkyni M. G. z
deseti ideálních dvanáctin, žalobkyni M. B. z jedné ideální dvanáctiny a
žalobkyni M. V. také z jedné ideální dvanáctiny. Byl však zamítnut žalobní
návrh žalobkyň, aby České republice byla uložena povinnost vydat žalobkyním
pozemek parc. č. 221 (o výměře 19.095 m2) v M., pozemek parc. č. 2391/1 (o
výměře 3.000 m2) v M. a parc. č. 171 (o výměře 313 m2) v M. Dalším výrokem
téhož rozsudku soudu prvního stupně byl zamítnut žalobní návrh žalobkyň M. G.,
M. B. a M. V. proti žalovanému Okresnímu úřadu v T. o uložení povinnosti k
uzavření dohody o vydání 16 pozemků v M. o celkové výměře 57.480 m2. Bylo
rozhodnuto, že Česká republika-Okresní úřad v T. nemá nárok na náhradu nákladů
řízení vůči žalobkyním M. G., M. B. a M. V. Bylo také rozhodnuto, že žalovaná
Česká republika-Okresní úřad v T. není povinna k náhradě nákladů řízení vůči
žalobkyním a že se žalobkyni M. G. nepřiznávají náklady řízení vůči žalovanému
A. T., a.s. Tomuto žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyním M. B. a M. V.
náhradu nákladů řízení částkou 19.874 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Žalobkyni M. G. bylo uloženo zaplatit Okresnímu úřadu v T. na náhradu nákladů
řízení 41.008 Kč, žalobkyni M. B. bylo uloženo zaplatit témuž žalovanému na
náhradu nákladů řízení 4.100,80 Kč a žalobkyni M. V. bylo uloženo zaplatit
témuž žalovanému na náhradu nákladů řízení 4.100,08 Kč do 15 dnů od právní moci
rozsudku. Žalobkyni M. G. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v
Třebíči na náhradu zálohovaných nákladů řízení 1.690,50 Kč, žalobkyni M. B.
bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Třebíči 169,10 Kč a žalobkyni
M. V. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Třebíči rovněž 169,10 Kč.
Také žalovanému A. T., a.s., bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v
Třebíči 2.028,60 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému A. T., a.s.,
bylo ještě uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Třebíči na úhradu
soudního poplatku 1.000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo poukázáno na to, že žalobkyně
uplatnily proti žalovaným svůj nárok podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění
následků některých majetkových křivd. Podle tohoto zákona jsou oprávněnými
osobami v daném případě žalobkyně podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. b/ tohoto
zákona, a to M. G. jako dcera původních vlastníků (L. a F. J.) a M. B. a M. V.
jako dědičky po zemřelém synu původních vlastníků F. J. Majetek, který je tu
předmětem řízení u soudu, byl znárodněn zestátněním na základě výměru
Ministerstva stavebnictví ze dne 26.4.1957. Žalobkyně uplatnily výzvu k vydání
nemovitostí u žalovaného A. T. ve lhůtě uvedené v § 19 zákona č. 403/1990 Sb.,
protože podle výpisu vyhotoveného Střediskem geodézie dne 4.3.1991 měly za to,
že tento žalovaný drží nemovitosti uvedené v žalobě žalobkyň. Podle názoru
soudu prvního stupně mělo podání žalobkyň účinky řádné výzvy podle ustanovení §
5 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. i vůči žalovanému Okresnímu úřadu v T. Podle
názoru soudu prvního stupně byly specifikace a rozsah pozemků správně uvedeny v
návrhu dohody o vydání nemovitostí; pokud však šlo o pozemky parc. č. 171,
parc. č. 2391/1 a parc. č. 221 v katastrálním území M., nebylo možné je, podle
názoru soudu prvního stupně, vydat, neboť byly po převzetí pozemků zastavěny;
pokud jde o pozemek parc. č. 1/5 v katastrálním území M., nedospěl soud prvního
stupně k názoru, že by tu šlo o zastavěný pozemek, i když došlo k podstatnému
zhodnocení objektu (o jeho vydání projevily žalobkyně i tak zájem). Pokud šlo o
žalovaný stát (Českou republiku) dospěl soud prvního stupně k závěru, že tento
žalovaný není v tomto řízení pasivně legitimován, neboť není vlastníkem
pozemků, jejichž vydání se žalobkyně domáhají. Žalobkyním náleží z vydávaných
nemovitostí nárok v tomto rozsahu: u žalobkyně M. G. z 10/12, u žalobkyně M. B.
z 1/12 a u žalobkyně M. V. rovněž z 1/12.
Při rozhodování o nákladech řízení poukazoval soud prvního stupně na ustanovení
§ 142 odst. 2 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyň i žalovaných proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v
Třebíči z 18.2.2000, čj. 4 C 215/92-250, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem
z 28.6.2001, sp.zn. 12 Co 264/2000. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho části o uzavření dohody o vydání
staveb v katastrálním území M. ohledně: 1. kancelářské budovy, stojící na
pozemku parc. č. ¼ (zastavěné ploše), 2. objektu bydlení čp. 116, stojícím
na pozemku parc. č. 1/6 (zastavěné ploše),, 3. objektu stojícího na pozemku
parc. č. 1/5 (zastavěné ploše). Byl však změněn výrok rozsudku soudu prvního
stupně ve vztahu mezi žalobkyní M. G. a žalovanou akciovou společností A. T.
ohledně jedné ideální třetiny v dohodě uvedených nemovitostí tak, že žaloba
žalobkyně v tomto rozsahu byla zamítnuta. Byl změněn také výrok rozsudku soudu
prvního stupně o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní M. G. a žalovanou
akciovou společnosti A. T., a to tak, že této akciové společnosti bylo uloženo
nahradit žalobkyni M. G. 1.232,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Rozsudek soudu prvního stupně byl však zrušen „ve zbývající části přisuzujícího
výroku o věci samé, v zamítavých výrocích o věci samé, ve výrocích o nákladech
řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovaným Okresním úřadem v T. i žalovanou
Českou republikou, jakož i ve výroku o nákladech řízení státu a ve výroku o
soudním poplatku, a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Ohledně nákladů odvolacího řízení bylo odvolacím soudem
rozhodnuto, že žalobkyně M. G. a žalovaná akciová společnost A. T. nemají ve
vzájemném vztahu právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Akciové
společnosti A. T. bylo uloženo zaplatit žalobkyním M. B. a M. V. na náhradu
nákladů odvolacího řízení každé částku 2.505 Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání rozsudku
soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že konečným způsobem lze tu
rozhodnout pouze o nárocích žalobkyň ve vztahu k žalované akciové společnosti
A. T., zatím co ohledně nároku žalobkyň ve vztahu k žalovanému Okresnímu úřadu
v T. a žalované České republice-Okresnímu úřadu v T. nejsou stále dány podmínky
ani pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, ani pro jeho změnu. Uplatněným
nárokům v tomto smyslu lze zřejmě vyhovět pouze zčásti, tj. pouze ohledně
některých nemovitostí a stejně tak lze oprávněnost restitučního nároku
teoreticky přiznat pouze některé ze žalobkyň a ostatním jejich nároky
zamítnout. Námitkám žalovaných Okresního úřadu v T. a České republiky lze v
mnohém přiznat oprávněnost.
Odvolací soud se ztotožňoval s názorem soudu prvního stupně, že nárok žalobkyň
je třeba posoudit podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. a že žalobkyně jsou
oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 tohoto zákona, ale byl
toho názoru, že soud prvního stupně nesprávně a nedůsledně posoudil otázku
aktivní legitimace z toho pohledu, v jakých poddílech jsou žalobkyně k
restituci majetku oprávněny. Po posouzení dědických nároků žalobkyň ve vztahu k
původním vlastníkům nemovitostí L. J. a F. J. dospěl odvolací soud k závěru, že
žalobkyně M. G. mohla v daném případě namísto 10/12 uplatňovat jen 6/12
uváděných nemovitostí a žalobkyně M. B. a M. V. mohly namísto jedné dvanáctiny
požadovat každá tři ideální dvanáctiny. Avšak vzhledem k žalobkyněmi uplatněným
žalobním návrhům „musel odvolací soud změnit rozsudek soudu prvního stupně v
části přisuzujícího výroku o věcí samé, týkajícím se nároků vůči žalované
akciové společnosti A. T., a to tak, že ve druhém výroku svého rozsudku ohledně
1/3 předmětných nemovitostí žalobní návrhy žalobkyně M. G. zamítl“.
Odvolací soud se dále zabýval tím, zda žalovaná akciová společnost A. T. je
povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 403/1990 Sb., kterou stíhá
povinnost vydat ve lhůtě podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 403/1991 Sb.
oprávněným osobám stavby na pozemcích parc. č. ¼, 1/5 a 1/6 v katastrálním
území M.; v tomto směru se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že uvedená žalovaná akciová společnost povinnou osobou tu je. Pokud šlo
o objekt na pozemku parc. č. 1/5 v katastrálním území M., odvolací soud s
poukazem na posudek znalce Ing. K. M. se přiklonil k názoru, že pozdější
přístavbu tu lze oddělit od původní stavby zazděním dveřních otvorů; u
provozní budovy na pozemku parc. č. 1/5 v katastrálním území M. dospěl odvolací
soud k závěru, že pořízení přístavby k této budově tvoří součást stavby ve
smyslu ustanovení § 120 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud šlo o stavby na
pozemcích parc. č. ¼ a parc. č. 1/6 v tomtéž katastrálním území, byl
odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) toho názoru, že podle obou v
řízení provedených znaleckých posudků tu jde o jeden znehodnocený objekt. Pokud
šlo tedy o nárok na vydání těchto staveb, neshledal odvolací soud důvodným
námitky žalovaných, že by jejich vydání oprávněným osobám bránilo ustanovení §
10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Výrok o vydání těchto staveb, obsažený v
rozsudku soudu prvního stupně, byl proto potvrzen odvolacím soudem podle
ustanovení § 219 občanského soudního řádu.
Odvolací soud však vytýkal soudu prvního stupně řadu nedostatků, pokud šlo o
posouzení dalších žalobních návrhů žalobkyň, pro něž bylo nutno v tomto směru
další výroky rozsudku soudu prvního stupně zrušit. Šlo o nedostatky v
posuzování okruhu účastníků řízení, dále o nesprávné označení dvou ze
žalovaných – Okresního úřadu v T. a České republiky-Okresního úřadu v T., také
o nedostatečné objasnění a doložení závěru, že pozemky parc. č. 171, parc. č.
2391/1 a parc. č. 221 v katastrálním území M. jsou zastavěny, jakož i o nutnou
potřebu vyžádat si od Katastrálního úřadu v T. podklady pro „ztotožnění
sporných pozemků s pozemky odňatými právním předchůdcům žalobkyň“. Odvolací
soud byl i toho názoru, že se soud prvního stupně nedostatečně zabýval
„námitkami promlčení a prekluze restitučních nároků žalobkyň“, které byly ze
strany žalovaných uplatněny při jednání dne 9.2.2000. Odstranění těchto vad
bude nutné v dalším řízení u soudu prvního stupně, týkajícím se „zbývající
části přisuzujících výroků o věci samé a v zamítavých výrocích o věci samé“,
které bude probíhat po zrušovacím výroku rozsudku odvolacího soudu (označeném
III.) z 28.6.2001.
Ve svých výrocích o nákladech řízení poukazoval odvolací soud na ustanovení §
224 odst. 1 a 3, § 142 odst. 1 a 2 a § 151 odst. 1 občanského soudního řádu.
Odvolací soud pak ještě vydal doplňující rozsudek z 8.8.2001, sp.zn. 12 Co
264/2000, jímž byl rozsudek téhož soudu z 28.6.2001, sp.zn. 12 Co 264/2000,
doplněn dalším výrokem ve znění: Ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi
žalobkyněmi M. B. i M. V. a mezi žalovanou akciovou společnosti A. T. se mění
rozsudek Okresního soudu v Třebíči z 18.2.2000, čj. 4 C 215/92-250, tak, že
uvedená žalovaná akciová společnost je povinna nahradit uvedeným žalobkyním
náklady řízení 8.736,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Rozsudek odvolacího soudu z 28.6.2001 (ve spojení s doplňujícím rozsudkem z
8.8.2001) byl doručen zástupcům účastníků tohoto řízení 26.11.2001 a dovolání
ze strany žalobkyň proti tomuto rozsudku bylo předáno na poště dne 21.1.2002 k
doručení Okresnímu soudu v Třebíči.
Ve svém dovolání dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu, a to v jeho výrocích označených II., III. a VII. Dovolatelky
měly za to, že jejich dovolání je přípustné, protože směřuje proti výroku
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně
ve věci samé. Jako dovolací důvody dovolatelky uváděly, že řízení u odvolacího
soudu bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Ve svém dovolání dovolatelky zdůrazňovaly, že vadu v řízení před odvolacím
soudem spatřují v tom, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a
zamítl část nároku žalobkyně M. G. ve výši 1/3 podílu z uplatňovaného nároku na
vydání nemovitostí (tj. kancelářské budovy na pozemku parc. č. ¼ v
katastrálním území M., objekt bydlení čp. 116 na pozemku parc. č. 1/6 v tomtéž
katastrálním území a objekt dílen na pozemku parc. č. 1/5 tamtéž), popřípadě na
uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání těchto nemovitostí; k tomuto závěru
však odvolací soud dospěl způsobem, který odporuje ustanovením občanského
soudního řádu. Své rozhodnutí odůvodnil totiž odvolací soud tvrzením, že část
závěti F. J., v níž odkazovala na „znárodněný majetek po roce 1945“, až bude
vrácen, své dceři M. G., je v rozporu údajně s ustanovením § 478 občanského
zákoníku. Odvolací soud totiž podrobil přezkoumávání rozhodnutí jiného orgánu,
který v řízení o dědictví se zabýval posouzením platnosti závěti uvedené
zůstavitelky.
Dovolatelky spatřovaly v rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné právní posouzení
věci v tom, že odvolací soud nesprávně tu aplikoval ustanovení § 478 občanského
zákoníku, když nesprávně považoval za podmínku připojenou k závěti to, že
zůstavitelka F. J. v závěti projevila svou vůli a přesvědčení, že jí bude v
budoucnu vrácen znárodněný majetek a proto i o něm pořídila svou závětí.
Dovolatelky byly také toho názoru, že odvolací soud nesprávně aplikoval na
tento případ ustanovení § 9 odst. 1 a § 3 odst. 1 písm. a/, případně písm. b/
zákona č. 403/1990 Sb. a nepřihlížel k těmto ustanovení, třebaže tato
ustanovení upravují speciálně dědickou posloupnost, pokud jde o dědické podíly
ve srovnání s občanským zákoníkem. Jestliže tedy žalobkyně, jako oprávněné
osoby žádaly v tomto řízení vydání nemovitostí v dědických podílech, jak byly
mezi nimi dohodnuty, mělo být jejich žalobnímu návrhu vyhověno.
Za nesprávné pokládaly dovolatelky i rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech
řízení.
Při posuzování tohoto dovolání dovolatelek vycházel dovolací soud z ustanovení
dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí
účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních
právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních
právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu – zákona č.
99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanoveních zákona č. 30/2000 Sb. je
odvolacím soudům uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvních
stupňů, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před
1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o nich podle
dosavadních právních předpisů (tedy zejména podle občanského soudního řádu ve
znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
V občanském soudním řádu (ve znění před jeho novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.)
bylo dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu upraveno v
ustanoveních § 236 a násl. tohoto právního předpisu. Konkrétně v ustanoveních §
240 a § 241 tohoto právního předpisu bylo upraveno podávání dovolání proti
pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu (pokud dovolání bylo podle tohoto
právního předpisu přípustné).
Podle ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před
novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) mohl účastník podat dovolání do jednoho
měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, a to u soudu, který
rozhodoval v prvním stupni.
V daném případě byl rozsudek Krajského soudu v Brně z 28.6.2001, sp.zn. 12 Co
264/2000 (ve znění doplňujícího rozsudku z 8.8.2001, sp.zn. 12 Co 264/2000)
doručen zástupcům účastníků řízení 26.11.2001 a tímto dnem rozsudek nabyl
právní moci. Dovolání dovolatelek M. G., M. B. a M. V., zastoupených
advokátem, proti uvedenému rozsudku z 28.6.2001 bylo předáno dne 21.1.2002 na
poště k doručení Okresnímu soudu v Třebíči.
Jestliže tedy v daném případě nabyl uvedený rozsudek odvolacího soudu, proti
němuž směřovalo dovolání dovolatelek, právní moci dnem 26.11.2001 a dovolání ze
strany dovolatelek bylo předáno na poště 21.1.2002 k doručení soudu prvního
stupně, stalo se tak po uplynutí jednoměsíční lhůty od právní moci rozhodnutí
odvolacího soudu, jak byla tato lhůta výslovně stanovena v § 240 odst. 1
občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.),
přičemž zmeškání této lhůty nebylo možné prominout, jak to bylo rovněž výslovně
stanoveno v § 240 odst. 2 téhož právního předpisu, bylo toto dovolání podáno
opožděně.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než toto dovolání odmítnout podle ustanovení §
243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (ve znění před
novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jako dovolání podané opožděně.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a žalovaným v dovolacím řízení
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 18. prosince 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu