28 Cdo 2132/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve
věci žalobce M. K. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. R. (dříve
Obci R.), zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního
soudu v Klatovech pod sp. zn. 10 C 108/2006, o dovolání obou účastníků proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 9. 2008, č. j. 56 Co 16/2008-139,
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 9. 2008, č. j. 56 Co 16/2008-139,
se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
území R. u R. (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Zjistil,
že jako vlastník předmětných pozemků je nyní v katastru nemovitostí zapsán
žalovaný (a z toho patrně dovodil žalobcův naléhavý právní zájem na žádaném
určení práva; § 80 písm. c) občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“).
Pozemky byly s účinností k 1.5.1948 přiděleny podle § 5 odst. 2 dekretu
prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. bývalé obci T., jež si vlastnictví podržela
i k 31.12.1949. Podle výměru tehdejšího Okresního národního výboru v S. ze dne
2.11.1950, sp. zn. 172-21/10-1950-I (jež nabyl právní moci 22.11.1950), došlo
ke změně územní hranice mezi obcemi T. a R., tak, že osada R., v níž se
předmětné pozemky nacházejí a jež náležela původně k obci T., byla začleněna
pod obec R. Na podkladě usnesení rady ONV v S. ze dne 25.3.1960 došlo s účinky
k 1.7.1960 ke sloučení obcí K. H., Č. a T. v jedinou obec nesoucí název K. H.
Okresní soud uzavřel, že právním nástupcem zaniklé obce T. „v rozsahu majetku
osady R.“, zahrnujícího v to i předmětné pozemky, stala se žalovaná obec R.,
která k nemovitostem získala právo hospodaření a podle zák. č. 172/1991 Sb.
právo vlastnické. Žalující obec K. H. může být považována za právního nástupce
zaniklé obce T. „pouze ohledně majetku, k němuž měla obec T. právo hospodaření
ke dni svého zániku“ (tj. k 1.7.1960); mezi tento majetek předmětné nemovitosti
ležící v osadě R. nepatří.
K odvolání žalobce krajský soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že určil,
že žalobce je v rozsahu jedné ideální poloviny podílovým spoluvlastníkem
označených nemovitostí (výrok I); ve zbývajícím rozsahu žalobu „zamítl“ (výrok
II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Se
skutkovými zjištěním okresního soudu se ztotožnil, dospěl však k jinému
právnímu posouzení věci. Počínaje 1.1.1950 (po účinnosti zákona č. 279/1949
Sb., který ukončil samostatné hospodaření obcí se svým majetkem) staly se obce
toliko správci majetku státu a jejich národní výbory k němu měly právo
hospodaření. Pokud po tomto datu docházelo k územním změnám osad a obcí, neměly
takové změny žádný vliv na rozsah majetku vlastněného obcemi k 31.12.1949.
Okolnost, že osada R., územní část obce T., byla po 31.12.1949 připojena obci
R. a zbylá část k obci K. H., podle odvolacího soudu znamená, že právními
nástupci zaniklé obce T. (jež byla vlastníkem nemovitostí k 31.12.1949) jsou
oba účastníci řízení, a pozemky proto podle § 2 odst. 3, věta druhá, zák. č.
172/1991 Sb., připadly rovným dílem do jejich podílového spoluvlastnictví.
Ustanovení o přechodu vlastnictví podle ust. § 1 odst. 1 zák. na posuzovaný
případ nedopadá, jelikož ke dni účinnosti zákona neměla žádná z obcí k
předmětným pozemkům právo hospodaření, a nepoužije se ani ust. § 2 odst. 4 cit.
zák., které se týká přechodu majetku na obce podle územního principu v případě
zániku původní obce bez právního nástupce. Za nedůvodnou označil odvolací soud
i obranu žalovaného námitkou vydržení vlastnického práva, vycházeje z názoru,
že k takové námitce nepřihlíží z úřední povinnosti a žalovanému taková námitka
nepřísluší, uplatňuje-li vydržení vlastnického práva jinou osobou, jež není
účastníkem řízení, tvrdíc, že vlastnické právo nabyla zpět Česká republika
uplynutím deseti let po účinnosti zák. č. 172/1992 Sb., od níž žalovaný své
vlastnické právo odvozuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.
Žalobce dovoláním napadl výrok II rozsudku o zamítnutí žaloby o určení
vlastnického (spoluvlastnického) práva v rozsahu jedné poloviny nemovitostí.
Přípustnost dovolání dovozoval z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a z obsahu
dovolání je patrno, že jím uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 1 písm.
b) o.s.ř., nesprávné právním posouzení věci odvolacím soudem. Za nesprávný
konkrétně označil ten závěr odvolacího soudu, že zaniklá obec T., vlastník
pozemků k 31.12.1949, má dva právní nástupce. Podle výměru ONV v S. ze dne
2.11.1950, sp. zn. 172-21/10-150-I, nedošlo k zániku obce T. (k jejímu
rozdělení či sloučení), nýbrž pouze ke změně územních hranic sousedících obcí
T. a R. ve prospěch obce R., jež se územně rozšířila o osadu R.. Obec T.
zanikla až k 1.7.1960 sloučením s obcemi Č. a K. H. a jediným jejím právním
nástupcem stala se obec K. H. Takový názor má oporu i ve znění ust. § 2 odst. 3
zák. č. 172/1991 Sb., jež hovoří o právním nástupnictví obce v případě jejího
zániku, „totální ztráty právní subjektivity“, nikoliv v případě změny jejího
území. Je-li žalobce jediným právním nástupcem zaniklé obce T., pak pozemky
přešly podle § 2 odst. 3 zák. č. 172/1991 Sb. do jeho výlučného vlastnictví,
nikoliv do podílového spoluvlastnictví účastníků. Navrhl, aby dovolací soud
rozsudek v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Dovolání žalovaného směřovalo proti výroku I rozsudku odvolacího soudu
(výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního částečně změněn a žalobě o určení
vlastnictví k označeným pozemkům v rozsahu jejich jedné ideální poloviny
vyhověno). K otázce přípustnosti dovolání i žalovaný odkázal na ust. § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř. a za nesprávné označil právní posouzení věci odvolacím
soudem (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Nezpochybňoval, že k 23.11.1990 měly k
pozemkům právo hospodaření Lesy České republiky, s.p., nikoliv žalovaná, a ust.
§ 1 zák. č. 172/1991 Sb. o přechodu majetku na obce se tudíž neuplatní. Namítal
však, že již k 22.11.1950, kdy se od obce T. oddělila osada R. a přičlenila se
k obci R., došlo současně k převodu práva hospodaření k předmětným pozemkům z
obce T. na obec R., která je tak jediným právním nástupcem později zaniklé obce
T. i ve smyslu § 2 odst. 3 zák. č. 172/1991 Sb. Žalobce se právním nástupcem
zaniklé obce T. „ohledně předmětných pozemků“ stát nemohl, jelikož k 1.7.1960,
kdy obec sloučením s ním zanikla, již předmětné pozemky nespravovala. Jiný
závěr odvolacího soudu je nelogický. Odvolací soud pochybil i při posouzení
otázky vydržení vlastnického práva. Pominul, že po účinnosti zák. č. 172/1991
Sb. byl žalobce patnáct let nečinný a žalobu o určení vlastnického práva podal
až 24.8.2006. Žalovaný pozemky držel od roku 2001, kdy je získal od Lesů České
republiky, s.p. Po celou dobu byl v dobré víře, že mu pozemky patří, přičemž do
vydržecí doby může si započíst i dobu oprávněné držby svého právního
předchůdce; doba oprávněné držby zde tudíž bezpochyby přesahuje zákonem
stanovenou desetiletou dobu vydržení. Povinností soudu je zabývat se otázkou
vydržení práva bez zřetele k tomu, zda se vydržení některý z účastníků
dovolává. I zde je tedy právní názor odvolacího soudu nesprávný. Navrhl, aby
dovolací soud rozsudek v jím napadeném výroku zrušil a v tomto rozsahu věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání účastníků projednal a
rozhodl o nich podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 30.6.2009 (srov. čl. II, bod 12 přechodných ustanovení zák. č.
7/2009 Sb.). Po zjištění, že obě dovolání byla podána oprávněnými osobami
(účastníky řízení), zastoupenými advokáty (§ 241 odst. 1 o.s.ř.) a ve lhůtě
uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř., zabýval se otázkou, zda směřují vůči výrokům
rozsudku, proti nimž je dovolání přípustné.
Podle§ 237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písm. b a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání žalovaného je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., jelikož
směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně (změnou rozsudku soudu prvního stupně bylo žalobě o určení
vlastnického práva k předmětným pozemkům částečně, v rozsahu jedné ideální
poloviny, vyhověno).
Naproti tomu výrokem II odvolací soud „žalobu ve zbytku (tj. v rozsahu
zbývajícího podílu o velikosti jedné poloviny nemovitostí) zamítl“; ve vztahu k
rozsudku okresního soudu v uvedeném rozsahu tedy posoudil (deklaroval) práva a
povinnosti účastníků, o něž v řízení jde, totožně. Posuzováno po stránce
obsahové jde tak v uvedeném rozsahu o rozsudek odvolacího soudu, jímž byl
rozsudek okresního soudu potvrzen (§ 219 o.s.ř.) a není z tohoto pohledu
podstatné, jakou formulaci výroku odvolací soud zvolil (shodně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 1999). Přípustnost dovolání
žalobce proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu (který je prvým
rozhodnutím tohoto soudu o věci samé) může být založena toliko ust. § 237 odst.
1 písm. c) o.s.ř., tedy při splnění podmínky zásadního právního významu
napadeného rozhodnutí, tj. má-li jím řešená právní otázka judikaturní přesah
(jde-li o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou nebo
rozhodovanou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozdílně, nebo řešenou v
rozporu s hmotným právem; § 237 odst. 3 o.s.ř.).
Pro rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl stvrzen závěr soudu prvního stupně o
zamítnutí žaloby v rozsahu jedné poloviny pozemků (historického majetku zaniklé
obce T., které nemovitosti patřily k 31.12.1949), je určující otázkou právní
nástupnictví po zaniklé obci. K jejímu vyřešení je třeba správné interpretace
ust. § 2 odst. 3 zák. č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku
České republiky do vlastnictví obcí. (Je přitom nepochybné, že ust. § 1 zákona
č. 172/1991 Sb. se zde neuplatní, jestliže právo hospodaření k předmětným
pozemkům ve vlastnictví státu příslušelo k 23.11.1990 nikoliv národnímu výboru
některé z dotčených obcí, nýbrž Lesům České republiky, s.p. (tato skutečnost je
mezi účastníky nesporná.) Otázkou výkladu ust. § 2 odst. 3 zák. č. 172/1991 Sb.
se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a dovodil, že pro
restituce majetku podle tohoto zákona není rozhodný územní princip (tj. v
katastru které obce po účinnosti zákona majetek leží), jelikož oproti němu
upřednostnil zákonodárce princip vlastnické kontinuity k majetku vlastněnému
obcemi k datu 31.12.1949, resp. právního nástupnictví ve vztahu k tehdejšímu
vlastníku (obci), ačkoliv si byl (či musel být) vědom toho, že uplatnění
takového principu může při obecních restitucích, v důsledku administrativních
zásahů do území obcí v mezidobí, vést k územně obtížně přijímaným vlastnickým
závěrům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.11.2006, sp. zn. 28 Cdo
184/2006, popř. usnesení ze dne 21.11.2006, sp. zn. 28 Cdo 1132/2006,
uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4669). Podle §
2 odst. 3 zák. č. 172/1991 Sb. „je-li právním nástupcem obce zaniklé po
31.12.1949 jediná obec, přechází majetek do jejího vlastnictví; je-li právních
nástupců více, přechází do jejich podílového spoluvlastnictví rovným dílem“.
Pojem právního nástupnictví (které zákon výslovně neupravuje) je tedy evidentně
spojován se zánikem obce, k němuž po 31.12.1949 mohlo dojít jejím rozdělením či
sloučením s jinou obcí, nikoliv s pouhou změnou územních hranic sousedících
obcí, případně jejich katastrálního územní (více k otázce právního nástupnictví
obcí srov. publikaci Restituce majetku obcí, P. Kišš, vyd. Eurolex Bohemia,
Praha, 2005, str. 24-29).
Důsledky uvedeného právního názoru na posuzovanou věc jsou zřejmé. Na podkladě
výměru ONV v Sušici ze dne 2.11.1950, sp. zn. 172-21/10-1950-I, došlo toliko ke
změně vzájemné hranice mezi obcemi T. a R., která na právní subjektivitu žádné
z obcí vliv neměla (srov. ust. § 18 dekretu prezidenta republiky č. 121/1945
Sb., o územní organizaci správy, vykonávané národními výbory). K zániku obce T.
(jež byla k 31.12.1949 vlastníkem předmětných pozemků) dochází až k 1.7.1960
jejím sloučením s obcemi Č. a K. H. v jedinou obec nesoucí název K. H. (§ 4
zák. č. 13/1954, o národních výborech), která je tak jediným právním nástupcem
zaniklých obcí i ve smyslu § 2 odst. 3 zák. č. 172/1991 Sb. Jak již výše
uvedeno, pro restituci obecního majetku podle tohoto ustanovení (jež vychází z
principu obnovení vlastnického práva obcí k majetku vlastněnému k 31.12.1949,
nikoliv z principu územního) není podstatné, že v době účinnosti zákona č.
172/1991 Sb., náležel restituovaný majetek do katastru jiné
obce.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o řešení shora uvedené právní
otázky, tedy správné není. Dovolací soud proto shledal dovolání žalobce v jím
napadeném rozsahu (§ 242 odst. 1 o.s.ř.) přípustným (§ 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř.) a současně i opodstatněným.
Z výše uvedeného současně vyplývá, že není důvodné dovolání žalovaného (jež je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.), jde-li o jím zpochybňovanou
otázku právního nástupnictví, pokud se žalovaný označuje za jediného právního
nástupce zaniklé obce T. podle § 2 odst. 3 zák. č. 172/1991 Sb. Tímto nástupcem
je nikoliv žalovaný či oba účastníci řízení, nýbrž pouze žalobce.
K dovolání žalovaného je ovšem rozsudek odvolacího soudu otevřen k dovolacímu
přezkumu i pro další nastolenou právní otázku, a to sice vydržení vlastnického
práva. Tím se odvolací soud z pohledu příslušných ustanovení zákona blíže
nezabýval a obranu žalovaného odmítl s tvrzením, že k vydržení soud nepřihlíží
„z povinnosti úřední“, ani k námitce, jíž účastník dovozuje vznik vlastnictví
vydržením jiné osoby (zde České republiky jako předchůdce žalovaného). Takové
závěry odvolacího soudu neobstojí. Vydržením vlastnického práva podle § 134
občanského zák. (na rozdíl od promlčení jiného majetkového práva; srov. § 100
odst. 1 občanského zák.) zabývá se soud vždy, bez zřetele k tomu, zda se jej
některý z účastníků dovolá či nikoliv. Podstatné jsou i skutečnosti o oprávněné
držbě právního předchůdce účastníka (srov. § 134 odst. 3 obč. zák. o zápočtu
této doby do doby vydržecí) a v neposlední řadě i skutečnosti o tom, zda
vlastnické právo nenabyla již dříve vydržením jiná osoba (ani v takovém případě
nemohl by být žalobce, který se domáhá určení vlastnického práva, v řízení
úspěšný.) V této souvislosti lze poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
22.2.2006, sp. zn. 28 Cdo 1603/2005 (uveřejněno v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 4059), jež vychází z právního názoru, že zákon č.
172/1991 Sb. ani jiný právní předpis nebrání tomu, aby stát vydržel věc ve
vlastnictví obce. Takové ustanovení totiž uvedený zákon ani jiný právní předpis
neobsahují, naopak ust. § 8 tohoto zákona ukládá obcím povinnost do jednoho
roku od nabytí vlastnictví k nemovitostem učinit návrh příslušnému
katastrálnímu úřadu na zápis těchto nemovitostí do katastru, byť s uplynutím
této lhůty nejsou spojeny žádné právní důsledky (jak odvolací soud správně
uvádí, jde zde o lhůtu tzv. pořádkovou). V posuzované věci nelze ponechat bez
povšimnutí, že žalobu o určení vlastnického práva k pozemkům podal žalobce až
24.8.2006 a před zápisem žalované do katastru nemovitostí (jako vlastníka
nemovitostí s odkazem na zák. č. 114/2000 Sb.) vykonávaly právo hospodaření k
pozemkům jménem státu Lesy České republiky, s.p., které je v roce 2001
odevzdaly žalovanému.
Jestliže odvolací soud rozhodné skutečnosti, které o věci žalovaný tvrdil a
které v řízení i jinak vyšly najevo, neposoudil i podle ustanovení právních
předpisů o nabytí vlastnického práva vydržením (jehož rubem je zánik
vlastnického práva dosavadního vlastníka), jde i zde o právní posouzení
nesprávné. Pokládal-li odvolací soud skutkové vylíčení věci za neúplné, bylo
jeho povinností vyzvat žalovaného k doplnění rozhodných skutečností a k
označení důkazů k jejich prokázání (§ 118a, § 213b o.s.ř.). Absence uvedeného
poučení je vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí a k níž
dovolací soud v případě přípustného dovolání vždy přihlíží (§ 242 odst. 3
o.s.ř.).
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v obou napadených výrocích, jakož
i v akcesorických výrocích nákladových zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3 věta prvá
o.s.ř.).
Právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud v dalším řízení vázán. V
novém rozhodnutí o věci rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d
odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 25. srpna 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu